Jednoho krásného jarního dne, kdy svítilo sluníčko a bylo teplo na to, aby šel člověk ven jen ve svetru, dorazila do České republiky zpráva z Bruselu: Za Islámský stát odjel bojovat český občan.

Ministr vnitra Milan Chovanec později takovou zprávu vyvrátil, jelikož bezpečnostní služby nikoho takového nenašly. Mezitím se na internetu začaly objevovat více či méně věrohodné drby, kdo z českých muslimů to mohl být.

Až po několika dnech se znovu ozvala eurokomisařka Věra Jourová, která zprávu vypustila do světa: Je to kachna, Kurdové si nás spletli s Čečenskem. Před půl rokem zajali dva Čečence, nicméně si spletli jejich místo původu, čímž vyděsili nejednoho diplomata.

Není to ovšem poprvé, co bylo Česko a Čečensko zaměněno. Když byl před dvěma lety spáchán atentát na bostonský maraton, objevily se na CNN informace, že útočník pocházel z „české islámské republiky“. Křestní jména útočníka bylo shodné se jménem prvního prezidenta tohoto státu. Carnajev ovšem nebyl Václav…

Stává se to i jiným státům a ne vždy se to setká s mediální odezvou. Když jsem se šla před dvěma lety podívat do jednoho knihkupectví v Londýně, narazila jsem na regál, u kterého stálo, že se jedná o učebnice slovinštiny. Když jsem však vzala do ruky jednu z nich, zjistila jsem, že se jim tam připletla učebnice slovenštiny. Chudák samouk, který by vyzbrojen touto učebnicí dorazil do Lublaně a zjistil, že se s nikým nedorozumí.

Londýn, který je od Prahy vzdálen hodinu a půl letadlem, je vůbec zajímavé místo k tomu, aby člověk poznal, jaké to je, když se z vaší domoviny stane malá a částečně bezvýznamná zemička.

„Ivano, odkud ty vlastně jsi?“

„Z České republiky.“

„Jéé! Tam jsem byla v Praze a Karlových Varech! A kdy zase jedeš do Československa?“

„Československo už neexistuje od roku 1993.“

O pár týdnů později…

„Ahoj Ivano! Tys byla přes prázdniny pryč, viď? Jak bylo v Polsku?“

„Ale já nebyla v Polsku, já byla v České republice.“

„Jejda, promiň, já myslela, že pocházíš z Polska…“

Nějaký pán v televizi, na kterou se stejně nedívám, myslím, že se jmenuje Nigel Farage, říkal, že lidé z východní Evropy berou Britům práci. Do východní Evropy prý patří i Česká republika. O tom panu Farageovi se na Wikipedii píše, že je europoslancem a je dokonce ve stejné frakci s Petrem Machem. Ten z něj musí mít radost, když tak očividně vyjadřuje nesympatie Česku.

Ale to je jedno — přemýšlím, kdy jsem komu ukradla v Británii práci. Ve školní laboratoři, kde na mě dělali pokusy? (Přišla mi na e-mail nabídka ze školy, tak reklamace směřujte prosím tam, cítíte-li se být poškozeni.) Nebo když jsem překládala jednu databázi z angličtiny do češtiny? Přemýšlím, kolik Britů umí česky a kolik z nich vidělo inzerát.

↗

Přemýšlím, kdy jsem komu ukradla v Británii práci. Ve školní laboratoři, kde na mě dělali pokusy? Nebo když jsem překládala jednu databázi z angličtiny do češtiny? Přemýšlím, kolikBritů umí česky a kolik z nich vidělo inzerát. Foto Euro Realist Newsletter (flickr.com), Wikimedia Commons

Nejspíš teď někde kousek od našeho domova, možná ve stejné obci či dokonce ulici, sedí za počítačem žena mého věku a také píše sloupek do internetového deníku, jehož redakce sídlí tisíce kilometrů od jejího domova: „Nějaký pán v televizi, na kterou se stejně nedívám, myslím, že se jmenuje Tomio Okamura, říkal, že imigranti by měli ctít jejich tradice. O tom panu Okamurovi se na Wikipedii píše, že je poslancem a dokonce je japonského i korejského původu.“

… Ale nikdo z nás o té dívce nic neví, protože je to bezejmenná tvář z masy migrantů, o jejichž zemích vědí místní velmi málo.