Když před měsícem v Paříži islámští fanatici zavraždili čtyři karikaturisty a dalších osm lidí přímo v redakci satirického týdeníku Charlie Hebdo, v okamžiku zalila západní svět vlna zděšení, ale i solidarity symbolizovaná slovy „Je suis CHARLIE“. I v České republice tento hrůzný čin rozpoutal celospolečenskou diskusi o evropských, potažmo českých hodnotách, o svobodě slova i tisku, o rasismu i náboženství, do které se vložili osobnosti veřejného i náboženského života, média, politici i občané.

Veřejná diskuse o hodnotách a svobodách je sama o sobě jistě věc prospěšná, ale jak se obecně ví, papír toho snese dost (a jednomu by se chtělo dodat, že digitální „papír“ — internet — toho snese ještě víc)...

Výsledkem je, že se dnes západní i česká společnost rozštěpila na ty, kteří jsou Charlie: jako představitelé evropských vlád, v ČR to jsou především časopis Respekt, Petr Honzejk (Hospodářské noviny), z politiků Marek Ženíšek (TOP 09), z českých karikaturistů se za princip svobody slova postavili také Štěpán Mareš (Reflex) nebo Mirek Kemel (Právo) (záznam debaty o karikatuře a svobodě projevu na Karlově univerzitě); a na ty, kteří Charlie nejsou: Facebook (blokuje obrázky Mohameda), Marine Le Pen, papež František, v ČR Charlie nejsou Tomáš Halík, prezident Miloš Zeman, Tomio Okamura a další.

Podobně rozporuplné to je i mezi občany. Anketa Lidových novin, které se zúčastnilo přes 9000 lidí, zjistila, že 40,7 % respondentů není, 35,6 % Charlie je a zbytek neví.

Obě strany nás vydatně zásobují argumenty, proč být nebo nebýt Charlie: jedni dělají z kreslířů hrdiny, druzí rasisty; jedni se ohánějí láskou k bližnímu, druzí politickou korektností; jedni horlí za svobodu slova pro všechny, druzí běží do boje za hodnoty západní/české společnosti proti „těm druhým“. Ale tak nějak se v tom černo-bílém zobecňování a házení viny zapomíná na dvě věci:

1. nejsme všichni karikaturisti a satirici (role satiry)
2. i respektování principu svobody slova neznamená, že se tady všichni nutně musíme urážet (absolutní svoboda)

Svoboda slova neexistuje ve společenském vakuu

Začnu od konce, tedy principem svobody slova. Svoboda slova je až příliš často postavena do protikladu s politickou korektností nebo dokonce cenzurou! Ovšem třeba rozlišovat mezi svobodou slova — principem a aplikací toho principu v běžném životě. Svoboda slova v praxi totiž neexistuje vně rámce společenských norem a zvyků.

Od dětství jsme vedeni k tomu, abychom se „uměli chovat“ — kdy, kde, kdo a co si může dovolit. Příklad: doma si můžu říkat, co chci, ale hlava státu by neměla veřejně hanobit obyvatele své země. Mezi přáteli si můžu pěkně od plic zanadávat, před šéfem v práci to ovšem není vhodné chování.

Proč svoboda slova v praxi neplatí pro prezidenta republiky? A proč není úplně vhodné nadřízenému pěkně do očí říct, co si o něm myslíme? ...protože společenské normy. Když někdo tyto normy porušuje (prezident na veřejnosti mluví sprostě), je vystaven tlaku společnosti, aby uvedl věci do normálu. Když nadřízenému řeknu, že je pěkný pták, taky nečekám pochvalu, ale spíš propuštění.

Jednomu by se až chtělo souhlasit s Tomášem Halíkem, že mrtví karikaturisté si za to mohou sami, vždyť provokovali a porušili společenské/náboženské normy (podotýkám, že to nebyly evropské společenské normy, ale normy islámu), a tím urazili „nejvnitřnější identitu člověka“... Kde je tedy ten princip?

Princip svobody slova v liberální demokracii ale spočívá v tom, že i když může člověk doplatit na své výroky společensky (výpověď z práce, veřejné zostuzení, zřídkakdy se jedná o veřejnou omluvu nebo dokonce finanční pokutu za pomluvu a nactiutrhání), nemůže být za své výroky státem potrestán odnětím svobody nebo dokonce smrtí, pokud neporušil zákon! Kdyby tomu tak bylo, nebyli bychom liberální demokracie, nýbrž autoritativní systém, který za názor — většinou opoziční — trestá vězením.

Omezení autoritativní absolutistické vlády, ve které byla veškerá moc koncentrována v rukou panovníka, ve prospěch vlády omezené společně vytvořenými zákony a normami mimo jiné znamenalo přidělení práv občanům a stanovení zákonů a principů, kterými se má společnost řídit, včetně práva na „svobodné sdělování myšlenek a názorů“ zakotveného již v Deklaraci práv člověka a občana z roku 1789.