Když před měsícem v Paříži islámští fanatici zavraždili čtyři karikaturisty a dalších osm lidí přímo v redakci satirického týdeníku Charlie Hebdo, v okamžiku zalila západní svět vlna zděšení, ale i solidarity symbolizovaná slovy „Je suis CHARLIE“. I v České republice tento hrůzný čin rozpoutal celospolečenskou diskusi o evropských, potažmo českých hodnotách, o svobodě slova i tisku, o rasismu i náboženství, do které se vložili osobnosti veřejného i náboženského života, média, politici i občané.

Veřejná diskuse o hodnotách a svobodách je sama o sobě jistě věc prospěšná, ale jak se obecně ví, papír toho snese dost (a jednomu by se chtělo dodat, že digitální „papír“ — internet — toho snese ještě víc)...

Výsledkem je, že se dnes západní i česká společnost rozštěpila na ty, kteří jsou Charlie: jako představitelé evropských vlád, v ČR to jsou především časopis Respekt, Petr Honzejk (Hospodářské noviny), z politiků Marek Ženíšek (TOP 09), z českých karikaturistů se za princip svobody slova postavili také Štěpán Mareš (Reflex) nebo Mirek Kemel (Právo) (záznam debaty o karikatuře a svobodě projevu na Karlově univerzitě); a na ty, kteří Charlie nejsou: Facebook (blokuje obrázky Mohameda), Marine Le Pen, papež František, v ČR Charlie nejsou Tomáš Halík, prezident Miloš Zeman, Tomio Okamura a další.

Podobně rozporuplné to je i mezi občany. Anketa Lidových novin, které se zúčastnilo přes 9000 lidí, zjistila, že 40,7 % respondentů není, 35,6 % Charlie je a zbytek neví.

Obě strany nás vydatně zásobují argumenty, proč být nebo nebýt Charlie: jedni dělají z kreslířů hrdiny, druzí rasisty; jedni se ohánějí láskou k bližnímu, druzí politickou korektností; jedni horlí za svobodu slova pro všechny, druzí běží do boje za hodnoty západní/české společnosti proti „těm druhým“. Ale tak nějak se v tom černo-bílém zobecňování a házení viny zapomíná na dvě věci:

1. nejsme všichni karikaturisti a satirici (role satiry)
2. i respektování principu svobody slova neznamená, že se tady všichni nutně musíme urážet (absolutní svoboda)

Svoboda slova neexistuje ve společenském vakuu

Začnu od konce, tedy principem svobody slova. Svoboda slova je až příliš často postavena do protikladu s politickou korektností nebo dokonce cenzurou! Ovšem třeba rozlišovat mezi svobodou slova — principem a aplikací toho principu v běžném životě. Svoboda slova v praxi totiž neexistuje vně rámce společenských norem a zvyků.

Od dětství jsme vedeni k tomu, abychom se „uměli chovat“ — kdy, kde, kdo a co si může dovolit. Příklad: doma si můžu říkat, co chci, ale hlava státu by neměla veřejně hanobit obyvatele své země. Mezi přáteli si můžu pěkně od plic zanadávat, před šéfem v práci to ovšem není vhodné chování.

Proč svoboda slova v praxi neplatí pro prezidenta republiky? A proč není úplně vhodné nadřízenému pěkně do očí říct, co si o něm myslíme? ...protože společenské normy. Když někdo tyto normy porušuje (prezident na veřejnosti mluví sprostě), je vystaven tlaku společnosti, aby uvedl věci do normálu. Když nadřízenému řeknu, že je pěkný pták, taky nečekám pochvalu, ale spíš propuštění.

Jednomu by se až chtělo souhlasit s Tomášem Halíkem, že mrtví karikaturisté si za to mohou sami, vždyť provokovali a porušili společenské/náboženské normy (podotýkám, že to nebyly evropské společenské normy, ale normy islámu), a tím urazili „nejvnitřnější identitu člověka“... Kde je tedy ten princip?

Princip svobody slova v liberální demokracii ale spočívá v tom, že i když může člověk doplatit na své výroky společensky (výpověď z práce, veřejné zostuzení, zřídkakdy se jedná o veřejnou omluvu nebo dokonce finanční pokutu za pomluvu a nactiutrhání), nemůže být za své výroky státem potrestán odnětím svobody nebo dokonce smrtí, pokud neporušil zákon! Kdyby tomu tak bylo, nebyli bychom liberální demokracie, nýbrž autoritativní systém, který za názor — většinou opoziční — trestá vězením.

Omezení autoritativní absolutistické vlády, ve které byla veškerá moc koncentrována v rukou panovníka, ve prospěch vlády omezené společně vytvořenými zákony a normami mimo jiné znamenalo přidělení práv občanům a stanovení zákonů a principů, kterými se má společnost řídit, včetně práva na „svobodné sdělování myšlenek a názorů“ zakotveného již v Deklaraci práv člověka a občana z roku 1789.

Ta samá deklarace ovšem také dodává, že každý občan je zodpovědný za zneužití této svobody, když tím poruší existující zákon (pro lepší představu uvádím paralelu: dnes je trestné podporovat a propagovat hnutí směřujících k potlačení práv a svobod člověka, kupříkladu nacismus, takže i když je to váš názor, nechte si ho pro sebe, protože veřejná propagace je trestná — Trestní zákon č. 140/1961 Sb. znění 2009). Jestliže ale neexistuje zákon, který by trestal kritiku autorit politických/náboženských/vědeckých, pak platí princip svobody projevu.

Není každý satirik

Není náhoda, že se zánikem monarchií a vznikem prvních republik v 16. až 18. století, došlo také k vzniku politické karikatury. Legendární britský satirický časopis Punch vycházel od roku 1841, francouzský Le Charivari dokonce již od roku 1832! Tyto plátky sice nebyly primárně politické, byly spíš humorné, ale když se naskytla příležitost zesměšnit lidskou hloupost a pošetilost, kritika se nevyhnula ani autoritám.

Jedním z prvních byl francouzský král Ludvík Filip I, který to hned po zrušení cenzury „pěkně schytal“ od legendy francouzské karikatury Honoré Daumiera. Ten ho hned několikrát nakreslil jako „hruškohlavu“; a ano, byl si za „urážku majestátu“ posedět ve vězení na pět měsíců (nejspíš si to Jeho Veličenství s tím zrušením cenzury rozmyslelo).

Je zřejmé, že v právním státě nemá nikdo výjimku ze zákona, a ani politická satira není výjimkou. Ovšem, co se týče jejího postavení v rámci akceptovaných společenských norem, je její místo dost specifické: jsou to právě satirici, kteří se svým projevem dostávají až na hranu společensky přijatelného. Většinová společnost nemusí mít zálibu v politické satiře, ale stejně ji toleruje jako sveřepý žánr, vzpomeňme třeba na Českou sodu, na Gumáky nebo dnes populární Kancelář Blaník.

Základním stavebním kamenem politické satiry je humor. A co jiného je humor než porušení konvence, porušení toho „normálního“? Když někdo něco udělá jinak, než je zvykem, když si někdo vlastní nešikovností natropí ostudu, můžeme ho litovat, kritizovat nebo se mu vysmát. To, že není každé porušení normy stejně vtipné, je asi jasné, to bychom pak všichni museli být humoristi a to nejsme.

Každý vtip je ale zcela jistě porušením toho normálního: převrácení významu naruby, vytrhnutí události/věty z původního kontextu nebo naopak lpění na stereotypech, překvapení, nadsázka a prvky absurdnosti jsou totiž nástroje pevně spjaté s humorem. Političtí satirici a karikaturisté jako „řemeslníci humoru“ tyto nástroje v různých kombinacích užívají k zesměšnění autorit a ke glosování politické kultury.

V politické satiře je tudíž přijatelné zobrazit Václava Klause jako mafiánského bose (Gumáci, díl „Kmotr“), Miroslava Kalouska, jak voličům ukazuje vztyčený prostředníček (karikatura Mirka Kemela pro MF DNES, 30. března 2011), Davida Ratha s hitlerovským knírkem (obálka časopisu Reflex z února 2009) nebo Janu Nagyovou jako dominu navlečenou v latexu nad Petrem Nečasem na anonymní parodii předvolebního letáku ODS (2013).

Jinými slovy, ve snaze být ještě vtipní, byť s vážným společenským odkazem, se satirici dostávají víceméně až na hranu konvence, vědomě provokují porušováním společenských norem v oblasti politična.

A tak zatímco zpravodajství a publicistika přinášejí a komentují politiku v mezích „dobrých mravů“, političtí satirici jsou jako to dítě, které jako jediné bez špetky politické korektnosti v davu vykřikne: „Král je nahý!“ (Politik je zkorumpovaný, náboženská autorita je prázdná)... Politická satira tudíž ze své podstaty není kompromisní, všední a laskavá, a už vůbec není korektní (musí být jedině v mezích zákona).

Kdo z koho

Samozřejmě, testování hranic toho, co ještě je společensky přijatelné a co již není, s sebou nese i jistá rizika (srovnej s výše popsaným nevhodným chováním). Za prvé, ne každému se musí politická satira líbit, každý máme svou hranici toho „normálního“ a přijatelného trochu jinde a z této různorodosti vyplývá i druhé riziko, totiž když se „oběti“ satiry někdy snaží najít v platných zákonech aplikovatelný paragraf a karikaturisty žalují.

Mediálně známé jsou případy francouzského karikaturisty Le Monde Jeana „Plantu“ Plantureuxe, který byl v roce 2010 obžalován Francouzskou katolickou aliancí proti rasismu z „podněcování nenávisti a násilí“ za karikaturu znázorňující papeže Benedikta XVI znásilňujícího dítě s názvem „Pedofilie: papež zaujal pozici“.

V bublině na obrázku papež říká: „Aby s Vámi nevyxxxxli, přijďte v neděli k volbám!“ Soud nakonec karikaturistu zprostil obvinění s vysvětlením, že i když karikatura prokazatelně mohla některé lidi šokovat, hlavně věřící, nebylo smyslem ani cílem karikatury stigmatizovat církev a kleriky.

V atmosféře uvadající demokracie, se hned z kraje tohoto roku na soudu již podruhé utkali turecký karikaturista Musa Kart a president Recep Tayyip Erdogan. Poprvé to bylo v roce 2004, když Kart nakreslil Erdogana jako kočku, tentokrát se přeli kvůli karikatuře zobrazující Erdogana jako nočního strážníka, který nečinně přihlíží rozkrádaní peněz.

Zloději na karikatuře se mezitím v klidu ujišťují, že je všechno v pořádku, protože holografický strážník, který se ještě ke všemu dívá jinam, stejně nic neudělá, aby krádež zastavil. Karikatura byla reakcí na vyšetřování korupce v kruhu prezidentových nejbližších a president Erdogan reagoval žalobou za „maření vyšetřování“ a „pomluvu“. Nakonec byl Musa Kart zproštěn obvinění.

Mediálně známé příklady z České republiky zahrnují pochopitelně žalobu Davida Ratha na vydavatelství Ringier za obálku Reflexu, kde mu photoshopem přidělali hitlerovský knírek, v reakci na Rathův rozhovor pro Lidové noviny, ve kterém hovořil o nacistických receptech na řešení hospodářské krize.

V roku 2010 soud ale rozhodl, že Ringier se Rathovi veřejně omluvit nemusí s tím, že karikatura nebyla natolik neslušná, aby nebyla přípustná, navíc prý měla minimálně reálný základ v rozhovoru pro LN. Nakonec se omluvil David Rath těm, které mohly jeho výroky popudit.

Druhý případ z českého prostředí se také týká časopisu Reflex, konkrétně dílu č. 739 komixu Zelený Raoul nazvaného „Paroubkovy erotické fantazie“. V komixu vidíme bývalého premiéra Jiřího Paroubka vybuzeného pádem Topolánkovy vlády a jeho manželku Petru v posteli, jak se pokoušejí o dítě. Když to moc nejde, radí Petra manželovi, aby myslel na něco erotického, a při myšlence na zrušení poplatků u lékaře dojde na pověstné „hrk — hrk“.

Petra Paroubková požaduje od časopisu omluvu za zesměšnění početí jejich dcery, jejího těhotenství a za zásah do soukromí. Po pěti letech tahanic na soudech různých instancí, které stížnost zamítly s vysvětlením, že cílem karikatury byl především Jiří Paroubek a že se jedná o politickou satiru, Ústavní soud ČR v roce 2014 potvrdil trend a rozhodl, že „posuzované vyobrazení nelze považovat za hrubě pornografické či vulgárně zesměšňující počátek stěžovatelčina těhotenství, jak ona tvrdí“.

Soudci krom toho zdůraznili, že ochrana soukromí a osobnosti lidí, kteří jsou veřejně činní, může převážit nad svobodou projevu jen v obzvlášť závažných případech. Paroubkovi chtějí pokračovat až k Evropskému soudu pro lidská práva ve Štrasburku.

Podobných příkladů by se dalo najít jistě ještě několik, faktem ale zůstává, že drtivá většina politické satiry je v demokratických zemích považována za součást politické kultury a standardní projev svobody slova. Ano, určitá míra rizika u provokace stále existuje, ale v západní společnosti toto riziko nesmí být větší než soudcem potvrzený trest ve shodě s platnými zákony.

Závěrem

Masakr v redakci Charlie Hebdo vyvolal spíš než diskuzi a promyšlení našich hodnot, hašteření a vzájemné osočování v médiích. V tomto komentáři jsem se proto chtěla vrátit k základům, které byly opomenuty a které dle mého názoru leccos vyjasňují: že svoboda slova jako princip je důležitá, ale vyjadřování názorů v běžném životě je přeci jenom svázáno sociálními normami „slušného chování“. Proto nám, myslím, nehrozí, že bychom se propadli do stavu společenské anarchie, kde každý uráží každého.

Na druhé straně tu máme sveřepý žánr politické satiry, který se pohybuje na hraně společenských norem, za prvé kvůli humoru vznikajícímu z re-kontextualizace událostí a nadsázky, a za druhé z této pozice na kraji „normální“ žurnalistiky ukazuje na problematické politické situace, říká, že král je nahý.

Představme si ovšem opačnou situaci: kdyby byl každý člověk vtipálek a satirik, nebyla by satira na kraji uznávaných norem, nýbrž by byla mainstreamem. A kdyby se satirici a karikaturisté chovali „normálně“ v mezích dnešních evropských společenských norem, už by to nebyla satira, ale obyčejné zpravodajství. Charlie Hebdo v tom smyslu vydal v roce 2012 číslo s názvem „Zodpovědný časopis“; jak je vidět z obrázku: normalizovaný satirický časopis bez satiry je vlastně jenom bílá stránka.

Pravdou zůstává, že satira provokuje někoho více jiného méně už jenom proto, že každý máme hranice toho, co považujeme za „slušné“, trošku jinde, ale tady jde o princip. Satira a karikatura tu nejsou proto, aby se zalíbily, od toho tu máme umění, ale aby komentovaly, aby upozornily veřejnost na problematické věci.

Užití stereotypů — rasistických, sexistických, etnických, či náboženských — není samoúčelné, ale je to kontroverzní prostředek komentování něčeho jiného (korupce finanční i morální, stupidity, netransparentnosti, extremismu, nepotismu...).

A tady se znovu dostáváme k rozdílu mezi svobodou slova/projevu v praxi a mezi svobodou slova/projevu jako principu: v praxi by jistě nebylo politicky korektní a „normální“ uveřejnit tu samou karikaturu Mohameda na první stránce novin Le Monde, ale Charlie Hebdo není seriózní respektovaný deník — Charlie Hebdo je okrajový satirický časopis na samé hranici politické korektnosti a je tam už čtyřicet let.

Kde jinde než tady by mělo být možné karikaturu jako názor zveřejnit? Totiž, karikatura jako projev, i když je na hraně západních společenských hodnot, i když budí vášně, ale pokud neporušuje francouzské zákony (není trestné parodovat náboženské autority, dokud by soud nerozhodl na základě žaloby o opaku), není možné ji zakázat.

A to je právě princip svobody projevu: nejde o to, jestli se má nebo nemá něco, co není trestné, zveřejnit, nýbrž jde o to kde a jak. Politická korektnost by měla být podmnožinou svobody slova a ne naopak — svoboda slova uvnitř politické korektnosti.

Vraždy karikaturistů islámskými radikály byly hrozné, byly nelidské a svévolné. Tato smutná událost a následné reakce ale spíš poukazují na přetrvávající homofobii, xenofobii, fanatismus, extremismus a stádovitost na obou stranách tábora. Já jsem Charlie, protože si myslím, že nejenom francouzská, ale i naše a evropská společnost potřebuje lidi, kteří se jednoduše nesmíří se současnou situací a jsou ochotni nastavit naší společnosti nelichotivé zrcadlo.