V plzeňském rozhlase měli jsme kolegu, znamenitého zpravodajce Jiřího Blažka. Tomu obětavci nic nebylo zatěžko, do mikrofonu dokázal rozmluvit i němého, jednou dokonce i koně Przevalského, byl vybaven nadlidskou pokorou i trpělivostí.

Blažkovy příspěvky bývaly společensky angažované, protože sám měl na dění svůj názor, musel bránit slabšího, nehledě na literu zákona. Editoři mu to často vytýkali a zdůrazňovali, že pravda je na straně zákona, a o tu nám musí jít. Vznikla otázka, co to ten „veřejnoprávní zájem“ vlastně je, a zda pravda je vždy na straně zákona. Smí o tom veřejnoprávní médium pochybovat atd., podnes v tom nemáme jasno. Závěr: Ať je vysílání tzv. vyvážené, a rozhodnutí nechme na posluchači.

Jiří Blažek mě také zaučoval do vedení neboli moderování živě vysílaných debat. Jsou zrádné: Jakmile nějaké slovo vyslovíš, už je nevezmeš zpět ani párem volů, poučoval mě.

Často se mi dělo, že jsem přesně věděl, jaké vazbě se chci vyhnout, a jak se mi ten výmol ve větě blížil, rázem jako by se v mysli zasekl nějaký řídící volant, a už člověk ke své hrůze vypouští do éteru, například: „a k tomu dojde v jakém časovém horizontu….“ místo prostého „a kdy to bude“. Tohle náhlé zdřevění mysli i jazyka mělo podobnou povahu jako koktavost, nevyhnutelnost karambolu, takže jsem byl docela rád, když jsem živé debaty nemusel vést.

Onehdy nepozorovaně vstoupila do mého příbytku dřevomorka a já byl nucen vše vyklidit, ba spálit, také různé své i velmi objemné slohy různých textů, které píšu, jak jsem z nich zjistil, bez známky grafomanie už od svých třinácti let. Psaní je pro mě způsob myšlení, protože dokud „to“ nenapíšu, v mysli s „tím“ nepokročím dál, a když s „tím“ nepokročím dál, „ono“ to nepřestane.

Dokonce vím, že raději píšu, než mluvím, akorát že je to strašně pracné… a poněkud zbytečné. Ba stále jaksi zbytečnější, když si člověk uvědomí, že součástí svobody slova je mlčení. Mlčení ve správný čas a na správném místě jako uvážlivý způsob komunikace, totiž odmítání jejích nezpůsobů.

Jako starostu mě lidé žádali, abych řešil jejich sousedské spory. Kupodivu nikdy po mně nechtěli, abych je rozsoudil po způsobu Šalamouna či rabína, ale vždy jen abych tomu jejich protivnému sousedovi něco zakázal a abych ho z moci úřední potrestal. Vlastně abych ty jejich špatné vztahy ještě vyhrotil. Nikdy neuznali, že kdyby byli tenkrát bývali svého souseda neuráželi, kdyby ho neprovokovali, kdyby prostě mlčeli, byli by nyní na tom podstatně lépe, protože ten soused by neměl žádný důvod, aby jim… atd.

Marně jsem jim vysvětloval, že já na jejich vztazích nemohu nic zlepšit, když oni sami si nepřipouštějí žádné pochybení. Měli by poněkud zacouvat, ale k tomu je nikdo nepřinutí ani párem volů, jejich vlastní svoboda slova je pro ně nakonec důležitější než sousedské vztahy, které jim dělají z života peklo. Ostatně žádnou zakazovací a trestající moc úřední mít nesmím.

Když jsem se jim cosi takového snažil vysvětlit, patrně svoboda slova jim vnukla vmetnout mi do tváře, že jsem sráč a že se ve mně totálně zklamali, a že bych se ani neměl jmenovat Vaculík po slavném otci, legendárním to bojovníkovi za pravdu. Řekli cosi, což už nešlo vrátit ani párem volů, z čehož jsem poznal, že ani já jsem jim neměl nic říkat, na což mí bezmocní volové jen smutně pokývali hlavami.

Od dob mé práce v Literárních novinách, které mě v ledasčem vyučily, vnímám svobodu slova jako trvale udržitelnou celospolečenskou rozpravu, do níž se každý může zapojit. Účastníci musí neustále počítat s tím, že svoboda slova má dvojí podobu: slova psaného, a slova čteného, vnímaného. My, co píšeme, často netušíme, co čtenář přečte, někdy dost žasneme. Zkušenější autor ví, že označením čtenáře za hlupáka si k lepšímu textu nepomůže.

V LtN mě mrzelo, jak umanutě mnozí autoři lpěli na svém slově, jako by neuznávali, že součástí svobody slova je i redakční práce se slovem, jeho úprava a redukce, ba i totální škrt ve prospěch uvážlivého mlčení. Noviny mě naučily psát na zadané téma a na rozměr, a také zadarmo.

Rozhlas mě naučil psát a mluvit na stopáž a myslet na to, že posluchač zpravidla nemá možnost se k něčemu vrátit. Vítáno také krácení, které zvýrazní myšlenku, nebo naopak doplnění textu ještě lepší myšlenkou, než byla ta moje. Tak někdy žasnu, co všechno jsem nenapsal, ačkoli jsem se domníval opak. Odpovědnou práci redaktora mám za projev dobré vůle vstoupit do mého způsobu myšlení a vážím si redaktora jako pomocníka ve snaze, aby můj příspěvek v celospolečenské rozpravě neohrožoval její trvalou udržitelnost.

V jejím zájmu vítám každé nahrazení silného výrazu slabším, i když smysl pro dramatičnost mě zpravidla vede ke stupňování. (Například v tomto odstavci jsem sám, vmysliv se do redaktora, nahradil původního, již dosti opotřebovaného debila čerstvějším hlupákem.)

Svoboda slova vytváří komunikační prostor, jehož kvalita tkví také v tom, že slovo je každému snadno dostupné a není slova, které by nám zjevně chybělo. Proto ani význam toho, co do té „slovní bedny“ denně připisujeme, nemusíme přeceňovat a můžeme si dovolit — každý podle svého založení — neustále o svém slově pochybovat, opravovat se a nebrat své myšlenky tak vážně.

Největší svoboda slova ovšem tkví v tom, že nikdo nikoho nenutí, aby vyjadřoval to, co nechce, a každý má svobodu odmítat slovo, které nám svobodu slova bere.

A zvláštní věc: svoboda slova jako způsob myšlení není závislá ani na honorářích, ani na počtu čtenářů. Jde o spontánní potřebu účastnit se celospolečenské rozpravy s vědomím odpovědnosti za její trvalou udržitelnost.