V plzeňském rozhlase měli jsme kolegu, znamenitého zpravodajce Jiřího Blažka. Tomu obětavci nic nebylo zatěžko, do mikrofonu dokázal rozmluvit i němého, jednou dokonce i koně Przevalského, byl vybaven nadlidskou pokorou i trpělivostí.

Blažkovy příspěvky bývaly společensky angažované, protože sám měl na dění svůj názor, musel bránit slabšího, nehledě na literu zákona. Editoři mu to často vytýkali a zdůrazňovali, že pravda je na straně zákona, a o tu nám musí jít. Vznikla otázka, co to ten „veřejnoprávní zájem“ vlastně je, a zda pravda je vždy na straně zákona. Smí o tom veřejnoprávní médium pochybovat atd., podnes v tom nemáme jasno. Závěr: Ať je vysílání tzv. vyvážené, a rozhodnutí nechme na posluchači.

Jiří Blažek mě také zaučoval do vedení neboli moderování živě vysílaných debat. Jsou zrádné: Jakmile nějaké slovo vyslovíš, už je nevezmeš zpět ani párem volů, poučoval mě.

Často se mi dělo, že jsem přesně věděl, jaké vazbě se chci vyhnout, a jak se mi ten výmol ve větě blížil, rázem jako by se v mysli zasekl nějaký řídící volant, a už člověk ke své hrůze vypouští do éteru, například: „a k tomu dojde v jakém časovém horizontu….“ místo prostého „a kdy to bude“. Tohle náhlé zdřevění mysli i jazyka mělo podobnou povahu jako koktavost, nevyhnutelnost karambolu, takže jsem byl docela rád, když jsem živé debaty nemusel vést.

Onehdy nepozorovaně vstoupila do mého příbytku dřevomorka a já byl nucen vše vyklidit, ba spálit, také různé své i velmi objemné slohy různých textů, které píšu, jak jsem z nich zjistil, bez známky grafomanie už od svých třinácti let. Psaní je pro mě způsob myšlení, protože dokud „to“ nenapíšu, v mysli s „tím“ nepokročím dál, a když s „tím“ nepokročím dál, „ono“ to nepřestane.