Ulice v centru Doněcka jsou rušné. Po několika dnech se nad městem roztrhaly mraky a vysvitlo slunce. Mladý pár sedí na lavičce na náměstí a maminka s kočárkem procházející kolem se i přes mrazivý vítr usmívá. Kromě neustálého dunění artilérie, zvýšeného výskytu vojáků a několika zavřených obchodů by nyní člověk ani nepoznal, že je ve městě, kolem kterého prochází frontová linie.

„Trvalo to pár měsíců, ale zvykl jsem si,“ komentuje neustálé výbuchy Sergej (76). Kvůli pěknému počasí se vypravil do centra města navštívit bývalého souseda, který se sem přestěhoval, když mu před několika měsíci mina zničila byt.

„Před pár dny mi jedna proletěla kolem ucha, když jsem stál na balkóně. Zasvištěla a spadla na ulici, asi dvacet metrů od mého vchodu. Měl jsem štěstí, že netrefila mě,“ hodnotí a dodává, že zatímco centrum je stále ještě relativně bezpečné, do čtvrti na severu města, kde bydlí, dopadají miny poměrně pravidelně.

↗

Vlajka Doněcké lidové republiky. Foto archiv DR

Přestože mnoho lidí opustilo v posledních měsících město kvůli válce, Sergej se nikam nechystá.

„Narodil jsem se tu, vyrostl, pracoval, vychoval svoje děti, viděl svoje vnuky, nic špatného jsem neprovedl, tak proč bych utíkal,“ ptá se, když procházíme kolem obrovské kamenné sochy Lenina v centru města. Jde o jednu z těch, které přestály loňský leninopad, jak se nazývá akce, při které bylo zatím svrženo přes pět set z více než dvou tisíc ukrajinských Leninů. Vedle hojně diskutovaného, nicméně nikdy nepřijatého, návrhu na zákaz ruského jazyka patří právě leninopad k hlavním důvodům, které zde mnozí zmiňují jako příčinu dnešní války.

Kromě těchto vnitřních příčin je často možné vyslechnout i názor hodnotící mezinárodní aspekt celého konfliktu. „Američani nás chtějí vyhladit, protože nenávidí Rusko. Dosadili do Kyjeva svoji loutkovou vládu a dali jí za úkol, ať zničí Ukrajinu. Ať mezi Ruskem a Evropskou unií nic nezůstane. Ale my se nevzdáme,“ tlumočí Sergej názor, který zde v drobných variacích zaznívá téměř při každé debatě o příčinách války na Donbase.

Zničené školy, zavřená hranice

Hněv, který je dnes namířený na ukrajinskou vládu a armádu, je do značné míry pochopitelný. Dělostřelectvo ukrajinské armády a dobrovolnických batalionů často při střelbě na vojenské objekty zasahuje také obytné domy a veřejné instituce. Vojenské objekty se totiž velmi často nacházejí právě v blízkosti takovýchto staveb.

Například v bezprostřední blízkosti jedné z hlavních doněckých základen Lidové domobrany Donbasu (jak se souhrnně nazývají ozbrojené složky povstalecké Luganské a Doněcké lidové republiky) na prospektu Míru nedaleko centra města je krom obytných budov také škola, nemocnice a supermarket. Zatímco samotná vojenská budova zatím nebyla zasažena ani jednou, na většině okolních budov jsou jasně vidět větší či menší šrámy po bombardování.

Renomé si ukrajinská vláda nezvyšuje ani některými dalšími opatřeními. Od poloviny ledna například zavedla propustky, které nyní potřebuje každý, kdo chce vstoupit na teritorium ovládané povstalci či je opustit. Toto bylo dle prohlášení ukrajinské vlády zavedeno, aby se zamezilo vstupu diverzních jednotek z řad povstalců na území kontrolované ukrajinskou armádou. Propustky údajně nahrazují také kontroly na hraničních přechodech s Ruskem, které jsou pod kontrolou povstalců.

Jejich vyřízení je možné v sedmi městech sousedících se zónou kontrolovanou povstalci a trvá oficiálně deset dní. V praxi se ale může protáhnout i na víc než měsíc. Není přitom jasné, proč se nutnost těchto propustek vztahuje i na malé děti či důchodce. Těm systém často komplikuje opuštění válečné zóny, například když se jejich dům ocitne pod palbou, či když si chtějí zařídit vyplácení důchodů mimo povstalecké území.

„Chci jet na návštěvu k rodině, ale nemůžu bez dlouhého vyřizování nějakých papírů. Moje matka žije na druhé straně. Když náhle onemocní a bude potřebovat rychle pomoc, tak mě za ní nepustí. V Kyjevě sice říkají, že Donbas je Ukrajina a že o nás mají zájem, ale pak nám zakážou výjezd, důchodcům přestanou vyplácet penze, na které celý život pracovali, a ani nám nepošlou žádnou pomoc, ať tu třeba umřeme hlady,“ vysvětluje s nečekaně klidným hlasem a přívětivým výrazem Michail (66) při cestě ke svému zničenému domu.

Jeho zbytky stojí poblíž rozbombardovaného doněckého vlakového nádraží. Michail se podobně jako Sergejův soused a mnozí další přestěhoval do malého bytu v centru, ale v jeho starém domě zůstal pes a kočka, které chodí několikrát týdně krmit.

Když se Michail do domu na podzim přestěhoval, byl poloprázdný. Většina nájemníků ze třiceti bytů odjela v důsledku bojů do Ruska nebo do klidnějších oblastí Ukrajiny. V prosinci se mnozí vrátili. Na frontě panoval už nějakou dobu relativní klid a lidé chtěli strávit svátky zpátky doma.

„Teď jsou prázdné jen dva byty. Ale od půlky ledna nás začali bombardovat ještě víc než kdy dříve, a lidé zase přemýšlejí, že odjedou,“ říká a dodává, že co se ve městě objevili diverzanti, tak se v bezpečí nemůže cítit nikdo.

↗

Stopy ostřelování. Foto Vojtěch Boháč

Doněck po setmění

Povstalecká vláda a ruské televizní kanály (ukrajinské vysílání je možné chytit jen přes satelit) teď často mluví o hrozbě diverzantů na území Doněcké lidové republiky (DLR). O těch se začalo diskutovat v obavách po celém Doněcku, jakmile miny 22. ledna na trolejbusové zastávce zabily patnáct lidí. Přestože se zatím nevyjasnilo, kdo za útokem stál, povstalecká vláda jej okamžitě přisoudila diverzantům, neboť pravidelná ukrajinská armáda ze svých pozic nemohla až sem dostřelit.