Arménie se odvrátila od Ruska. Teď potřebuje pomoc Západu
Zuzana GruberováZtráta Náhorního Karabachu znamená pro Arménii nejen humanitární katastrofu, ale i těžkou zkoušku na její cestě k demokratickému státu, nezávislému na diktátu Moskvy. Pokud ji Evropa nepodpoří, může to zemi znovu vehnat do ruského vlivu.
V Arménii si každá rodina nese vzpomínky na své příbuzné, kteří utíkali před pogromy a genocidou. Z kolektivní paměti se teď jako noční můry vynořují hluboce zakořeněná traumata a strach: karabašští Arméni jakoby se ocitli v další kapitole příběhu svých předků. Je to ale zároveň příběh všech, koho kdy vyháněla z domovů agrese silnějšího. Stejně tragické příběhy budou vyprávět ázerbájdžánské rodiny vysídlené Armény během první války o Náhorní Karabach v 90. letech — uprchlíků bylo tehdy sedm set tisíc.
Utrpení nemá národnost a daří se mu všude tam, kde je živen strach a podněcována zloba a kde se jako tektonické desky srážejí mocenské zájmy velkých geopolitických hráčů. Arménie bohužel leží právě na takovém území. A jako obvykle na pozadí zápasů o moc doléhá největší břímě utrpení na obyčejného člověka. Z Náhorního Karabachu do Arménie uteklo už přes sto tisíc lidí, více než 80 procent tamní arménské populace. Každý z nich si s sebou nese trochu jiný odstín téže tragédie vysídlení, ztráty a nejistoty.
Od ázerbajdžánského prezidenta Ilhama Alijeva sice slyšeli, aby ve svých domovech pod jeho dohledem zůstali, že jim nikdo neublíží, a naopak o ně bude postaráno. Ázerbajdžán ale během posledních devíti měsíců v regionu cíleně vyvolal humanitární krizi, když pod dohledem ruských „mírotvůrců“ zablokoval jedinou zásobovací cestu do Karabachu z Arménie, a zamezil tak přístupu místních obyvatel k základnímu zboží.