V Arménii si každá rodina nese vzpomínky na své příbuzné, kteří utíkali před pogromy a genocidou. Z kolektivní paměti se teď jako noční můry vynořují hluboce zakořeněná traumata a strach: karabašští Arméni jakoby se ocitli v další kapitole příběhu svých předků. Je to ale zároveň příběh všech, koho kdy vyháněla z domovů agrese silnějšího. Stejně tragické příběhy budou vyprávět ázerbájdžánské rodiny vysídlené Armény během první války o Náhorní Karabach v 90. letech — uprchlíků bylo tehdy sedm set tisíc.

Utrpení nemá národnost a daří se mu všude tam, kde je živen strach a podněcována zloba a kde se jako tektonické desky srážejí mocenské zájmy velkých geopolitických hráčů. Arménie bohužel leží právě na takovém území. A jako obvykle na pozadí zápasů o moc doléhá největší břímě utrpení na obyčejného člověka. Z Náhorního Karabachu do Arménie uteklo už přes sto tisíc lidí, více než 80 procent tamní arménské populace. Každý z nich si s sebou nese trochu jiný odstín téže tragédie vysídlení, ztráty a nejistoty.

Od ázerbajdžánského prezidenta Ilhama Alijeva sice slyšeli, aby ve svých domovech pod jeho dohledem zůstali, že jim nikdo neublíží, a naopak o ně bude postaráno. Ázerbajdžán ale během posledních devíti měsíců v regionu cíleně vyvolal humanitární krizi, když pod dohledem ruských „mírotvůrců“ zablokoval jedinou zásobovací cestu do Karabachu z Arménie, a zamezil tak přístupu místních obyvatel k základnímu zboží.

Alijev sám je autokrat, který pošlapává práva a důstojnost vlastních občanů, umlčuje a vězní své kritiky. Uvěřit, že by na území pod jeho vládou mohli pokojně a svobodně žít Arméni, vůči nimž je oficiální rétorika dlouhodobě nenávistná, lze jen stěží. Arméni proto raději odcházejí do Arménie.

Vláda Nikola Pašinjana, vůči níž se po ztrátě Karabachu v Arménii zvedly vlny výčitek a protestů, se v těchto dnech snaží být karabašským uprchlíkům nezbytnou oporou: u hranice s Karabachem ustanovila okamžitě centrum podpory, zajišťuje dopravu a potřebnou lékařskou pomoc, vytvořila další záchytná humanitární centra v několika regionech, kde je poskytována psychosociální pomoc, podpora dětem a důležité informace.

Každé prchající osobě také arménská vláda přidělila sto tisíc arménských dramů — tedy asi šest tisíc korun, což je v Arménii více než almužna — jako okamžitou finanční pomoc. Zajišťuje rovněž přechodné ubytování těm, kteří to potřebují.

Řada místních organizací i jednotlivci organizují sbírky humnitární pomoci, přispívají penězi, teplým oblečením, hygienickými a dětskými potřebami, léky i potravinami. Řidiči nabízejí odvoz, příbuzní a známí zase ubytování. Celá země se semkla v pomoci podobně jako během poslední války v roce 2020.

Arménie nesmí zůstat osamocená

To ale nestačí. Lidé z Karabachu nepřišli jen na přechodné období, přišli se v třímilionové zemi usadit a začít tady nový život. Zásadní bude dlouhodobá podpora, vytváření pracovních příležitostí, zaučovací, odborné a řemeslné programy, zajištění vzdělání, podpora umožňující rodinám dlouhodobé bydlení.

Obzvlášť poté, co do Arménie přišly kvůli válce na Ukrajině desítky tisíc ruských emigrantů, nebude vůbec jednoduché najít dostatek vyhovujících ubytovacích kapacit. Aby země tuto krizi zvládla, nezbytně potřebuje naši pomoc, pomoc Evropy a Západu. V opačném případě zůstane napospas Rusku.

Ruská nevole vůči Pašinjanově vládě je evidentní a od arménské revoluce v roce 2018 se postupně stupňovala. Vyvrcholila v posledních měsících v souvislosti s Pašinjanovou kritikou postsovětské vojenské aliance OSKB, arménskou podporou Ukrajině nebo historicky prvním vojenským cvičením s americkými vojáky na arménském území.

Ázerbájdžánská ofenziva teď Kremlu posloužila jako prodloužená ruka jeho snahy rozviklat a výhledově vyměnit režim v Jerevanu. Ani toto není novým příběhem: všechny země postsovětského prostoru, které se kdy pokusily vymanit z ruského sevření, dostaly od Kremlu lekci, že takový krok nebude zadarmo. Vzpomeňme na ruskou okupaci Podněstří po vyhlášení nezávislosti Moldavska, útok na Gruzii ve jménu ochrany tamního ruského obyvatestva, okupaci Krymu a válku na Ukrajině nebo nedávný zásah v Kazachstánu.

Arménský premiér Pašinjan v proslovu k národu na Den nezávislosti 24. září hovořil o historické volbě mezi proruským a nezávislým směřováním země: „Chceme nezávislost nebo chceme žít jako kolonie někoho jiného? Toto je již jasná a transparentní volba, před níž stojí politická realita Arménie. Každý občan si musí vybrat mezi podporou hnutí za nezávislost, nebo podporou hnutí, které nás vede k tomu, abychom se stali poslušným předsunutým národem.“

Takto odvážná slova zvolil Pašinjan v neutěšené situaci, kdy jeho největšího rivala v regionu nepředstavuje Rusko, ale Ázerbájdžán podporovaný Tureckem. V jejich zájmu je totiž propojení ázerbájdžánského území s regionem Nachičevan, dnes odděleným jižní částí arménského území, a odříznutí Arménie od hranice s Íránem.

Arménie proto dnes nezbytně potřebuje spojence. Obstát sama proti zájmům Moskvy a Ankary nemůže dlouho — nemá k tomu prostředky ani vojenskou sílu. V sázce je přitom opravdu hodně: pasivita Západu by pro Arménii mohla znamenat nový, opět prokremelský režim, který by zemi vrátil do područí Moskvy a utlumil všechny nadějné výkroky směrem k demokracii a právnímu státu, které si Arméni nenásilně vybojovali v roce 2018.