Náhorní Karabach — mýtus, který plodí nenávist

Vendula Filipová

Spor o Náhorní Karabach, který se v posledních dnech opět vyostřil, staví na silných identitních mýtech. Cesta k budoucí stabilitě regionu vede přes jejich cílené narušování.

Manipulace s dějinnými událostmi a heroizace karabašských osobností poskytla arménským i ázerbájdžánským představitelům mocný politický nástroj. Památník ázerbájdžánským vojákům. Foto Vendula Filipová

Konflikt o území Náhorního Karabachu opět eskaluje a dohoda mezi soupeřícími stranami, Arménií a Ázerbájdžánem, je v nedohlednu. Národy stojí na prahu další války. Proč přikládají ovládnutí Karabachu existenciální význam, když jde o malé, ekonomicky i surovinově nevýznamné, území?

Unikátní výběr informací ze světa, které v češtině nenajdete nikde jinde. Podpořte Deník Referendum!
×

Absurdity války

Válka o Náhorní Karabach vypukla s rozpadem Sovětského svazu. Karabach se měl stát součástí Ázerbájdžánu, Arménie ale využila vojenské převahy a sporné území včetně přilehlých ázerbájdžánských oblastí ovládla. Karabach zůstal k nelibosti Ázerbájdžánu pod kontrolou Arménie, mezinárodně je však uznáván jako součást Ázerbájdžánu. Znesvářené země přerušily vzájemné styky, zavřely hranice.

Arméni a Ázerbájdžánci přitom před válkou žili v Karabachu v sousedství bez ohledu na etnický původ. Smíšené rodiny nebyly výjimkou. Rozpadající se Sovětský svaz přinesl novou realitu, v níž členové sovětské armády nastoupili do narychlo zformovaných národních vojsk. Ázerbájdžán pak budoval armádu už doslova za boje. Proti sobě tak v karabašské válce mířili zbraněmi dotavadní členové jedněch sil a nezřídka i bezprostřední sousedé. I proto se mnozí snažili boji vyhnout.

Aby se karabašští Ázerbájdžánci nevzdávali a své domovy neopouštěli, byly leckdy jejich ženy a děti nuceny, aby zůstávaly v ohrožených vesnicích a neodcházely ještě před příchodem arménské armády. Mnozí příslušníci těch rodin, které odešly, pak stejně zemřeli podchlazením při přechodu hor. Pro tehdejší situaci honu na nové nepřátele byly příznačné i další okolnosti - útočníci nedokázali rozeznat Armény od Ázerbájdžánců a národnost často odhadovali podle přízvuku, který tak rozhodoval o lidských osudech.

Zavřené hranice s Ázerbájdžánem Arménii ekonomicky dusí. Není schopna zastavit migraci svých občanů do zahraničí, mnohá sídla připomínají spíše města duchů. Foto Vendula Filipová

Historický mýtus a jeho politizace

Nástupnické státy Sovětského svazu musely vytvořit nové národní identity, s nimiž by se obyvatelstvo ztotožnilo. Lídři Arménie a Ázerbájdžánu tuto identitu vystavěli poněkud nešťastně na historickém mýtu o Náhorním Karabachu se silným etnicko-nacionalistickým vymezením. Oba státy Karabach nově označily za vlastní historické jádro, kolébku svých národů. Součástí mýtu bylo nevyhnutelně i definování zla, tedy nepřítele, který si chtěl historické území uzurpovat pro sebe.

Manipulace s dějinnými událostmi a heroizace karabašských osobností poskytovala arménským i ázerbájdžánským představitelům mocný nástroj. Obyvatelstvo začalo Karabach vnímat jako posvátné místo determinující jeho národní svébytnost. Jeden druhého pak začal považovat za svého úhlavního nepřítele. Historikové sloužící nacionalismu se začali přít, kdo území osídlil dříve a proč na něj má větší nárok právě jejich země. Pro tento konstrukt státy obětovaly vlastní mír i plody potenciální, avšak neexistující, spolupráce. Hraniční oblasti sporného území zaminovaly doufajíce, že čas bude hrát právě pro ně.

Karabašský mýtus dal vzniknout národním svátkům a jejich oslavám, názvům náměstí a ulic, zastávek veřejné dopravy či novým učebnicím dějepisu. Byly vybudovány památníky a muzea připomínající historické události striktně ideologicky a účelově. Mezi obyvateli kolují příběhy o fiktivních či zveličených útocích, znásilněních, mučení.

Tento konstrukt pak umožňuje morálně ospravedlnit vlastní neústupnost i krutost. Stal se součástí vnitropolitické doktríny obou zemí a emoční rozměr, v němž je racionalita druhořadá, znemožňuje najít kompromis. Smířlivost se rovná politické sebevraždě a vynáší k moci radikálnější lídry.

Pro zchudlou Arménii je zatvrzelost o to paradoxnější, že do budování infrastruktury Náhorního Karabachu a do jeho propojení s vlastní Arménií investuje obrovské sumy. Zavřené hranice s Ázerbájdžánem (i Tureckem) ji ekonomicky dusí. Země není schopna zastavit migraci svých občanů do zahraničí, mnohá sídla se bez uspokojivého dopravního napojení stala spíše městy duchů.

Existuje mírové řešení?

Ázerbájdžán hájí svou pozici odkazem na právo nedělitelnosti území (Karabach je de iure jeho územím), zatímco Arménie argumentuje právem na sebeurčení (Karabach je obýván etnickými Armény). Oba, byť zde protichůdné, principy přitom paradoxně patří mezi pilíře mezinárodního práva. Řešení konfliktu se snaží zprostředkovat takzvaná Minská skupina při OBSE. Ta přichází postupně s různými návrhy a modely, dosud však nicméně naráží na odmítnutí jedné či druhé strany.

Mírové řešení je při současném zabřednutí v etnicko-nacionalistických pozicích jen těžko představitelné. Je proto nejprve nutné alespoň rozmělnit mýtus o Karabachu a redefinovat národní identity a hodnoty. Koneckonců, není to tak dávno, kdy (tehdy sovětské) republiky žily v míru. Většina obyvatel tuto dobu ještě pamatuje. Přenesení pozornosti na ekonomické aspekty, vidina zvýšení životní úrovně plynoucí jak z potenciálního obnovení vzájemné spolupráce, tak ze spolupráce a finanční pomoci v rámci Východního partnerství EU, by pak mohly ukřivděné národy motivovat k ochotě zaujmout vstřícnější stanovisko.

    Diskuse

    Jo jo, mučedníci a váleční hrdinové bývají v základech státních narativů.

    Dobře to bylo vidět v počátcích války na Donbase, kdy odtrženecké státy ihned začaly budovat mohyly padlých hrdinů ...