Konflikt o území Náhorního Karabachu opět eskaluje a dohoda mezi soupeřícími stranami, Arménií a Ázerbájdžánem, je v nedohlednu. Národy stojí na prahu další války. Proč přikládají ovládnutí Karabachu existenciální význam, když jde o malé, ekonomicky i surovinově nevýznamné, území?

Absurdity války

Válka o Náhorní Karabach vypukla s rozpadem Sovětského svazu. Karabach se měl stát součástí Ázerbájdžánu, Arménie ale využila vojenské převahy a sporné území včetně přilehlých ázerbájdžánských oblastí ovládla. Karabach zůstal k nelibosti Ázerbájdžánu pod kontrolou Arménie, mezinárodně je však uznáván jako součást Ázerbájdžánu. Znesvářené země přerušily vzájemné styky, zavřely hranice.

Arméni a Ázerbájdžánci přitom před válkou žili v Karabachu v sousedství bez ohledu na etnický původ. Smíšené rodiny nebyly výjimkou. Rozpadající se Sovětský svaz přinesl novou realitu, v níž členové sovětské armády nastoupili do narychlo zformovaných národních vojsk. Ázerbájdžán pak budoval armádu už doslova za boje. Proti sobě tak v karabašské válce mířili zbraněmi dotavadní členové jedněch sil a nezřídka i bezprostřední sousedé. I proto se mnozí snažili boji vyhnout.

Aby se karabašští Ázerbájdžánci nevzdávali a své domovy neopouštěli, byly leckdy jejich ženy a děti nuceny, aby zůstávaly v ohrožených vesnicích a neodcházely ještě před příchodem arménské armády. Mnozí příslušníci těch rodin, které odešly, pak stejně zemřeli podchlazením při přechodu hor. Pro tehdejší situaci honu na nové nepřátele byly příznačné i další okolnosti - útočníci nedokázali rozeznat Armény od Ázerbájdžánců a národnost často odhadovali podle přízvuku, který tak rozhodoval o lidských osudech.

Historický mýtus a jeho politizace

Nástupnické státy Sovětského svazu musely vytvořit nové národní identity, s nimiž by se obyvatelstvo ztotožnilo. Lídři Arménie a Ázerbájdžánu tuto identitu vystavěli poněkud nešťastně na historickém mýtu o Náhorním Karabachu se silným etnicko-nacionalistickým vymezením. Oba státy Karabach nově označily za vlastní historické jádro, kolébku svých národů. Součástí mýtu bylo nevyhnutelně i definování zla, tedy nepřítele, který si chtěl historické území uzurpovat pro sebe.

Manipulace s dějinnými událostmi a heroizace karabašských osobností poskytovala arménským i ázerbájdžánským představitelům mocný nástroj. Obyvatelstvo začalo Karabach vnímat jako posvátné místo determinující jeho národní svébytnost. Jeden druhého pak začal považovat za svého úhlavního nepřítele. Historikové sloužící nacionalismu se začali přít, kdo území osídlil dříve a proč na něj má větší nárok právě jejich země. Pro tento konstrukt státy obětovaly vlastní mír i plody potenciální, avšak neexistující, spolupráce. Hraniční oblasti sporného území zaminovaly doufajíce, že čas bude hrát právě pro ně.