Letošní válka o Karabach skončila. Nyní je otázkou, co bude s Arménií

Petr Jedlička

Poslední — prezidentská — dohoda o příměří, zdá se, drží. Do Náhorního Karabachu přijíždějí ruští vojáci. Ázerbájdžán slaví vítězství. Ve vlastní Arménii se přitom bouřlivě demonstruje.

Ázerbájdžán disponoval v konfliktu přibližně dvakrát větší vojenskou silou a výrazně modernější technikou. Doslova symbolem letošní války se staly drony, bezpilotní stroje izraelské a turecké produkce. Foto MoDA

Válka, jíž vedly letos od 27. září arménsko-karabašské síly s ázerbajdžánskými, zřejmě definitivně skončila. Shodují se na tom již takřka všichni pozorovatelé. Aktuální klid zbraní byl vyhlášen 10. listopadu a na rozdíl od předchozích se dodržuje. Na někdejší linii bojů hlídkují již také první příslušníci smluvených mírových sborů — ruští vojáci.

Čtete rádi analýzy zahraničního dění z dílny Petra Jedličky? Podpořte rubriku Svět a pomozte jí rozšiřovat kapacity.
×

Dohodu o příměří nepodepsali tentokrát ministři zahraničí jako v předchozích případech, ale přímo prezidenti Ruska, Ázerbájdžánu a arménský premiér. Prezident Ázerbájdžánu Ilcham Alijev akt označil za arménskou kapitulaci a dle většiny komentátorů ne neprávem — právě pod kontrolu Ázerbájdžánu má totiž dle dohody přejít nejen malá část vlastního Náhorního Karabachu, jíž jeho jednotky do 8. listopadu dobyly, ale především všech sedm okresů, které Karabach obklopují a jež Arménie obsadila za války v letech 1988-1994.

Výjimkou má být jen tvz. Lačinský koridor — oblast, jíž vede hlavní silnice, která spojuje Náhorní Karabach s vlastní Arménií. Ten mají strážit ruští vojáci.

Podepsaná dohoda dále specifikuje, kdy mají být jednotlivá území předána, kolik má v oblasti působit ruských peacekeeperů a na jak dlouho (celkem 1960 osob na pět let s možností prodloužení) a že mají tyto jednotky v Karabachu nahradit arménské ozbrojené síly.

Oběma stranám dohoda garantuje výměnu zajatců, arménskému zboží přístup do Karabachu a Ázerbájdžánu transportní koridor mezi získaným územím a Nachičevanem — starou ázerbájdžánskou exklávou mezi Arménií a Tureckem.

Rusko navíc podepsalo ještě tematické memorandum o porozumění s Tureckem, které vyjasňuje, že své pozorovatelské stanoviště bude mít na ázerbájdžánské straně Karabachu i tato země a že turečtí pozorovatelé budou komunikovat s ruskými.

„Lidé v Baku dnes opravdu mohutně slaví (…) avšak neslaví příměří, konec války. Slaví vítězství (…) Vládne pocit, že se jim konečně vrací území, které Arménie okupovala posledních třicet let,“ popisovala v úterý na Deutsche Welle Julia Hahnová, oblastní zpravodajka stanice.

Smluvené rozdělení oblasti: Ázerbájdžán si nechá dobytá území (tmavší modrozelená) a získá rajóny, které Karabach obklopují (svělejší varinaty). Pod arménskou kontrolou zůstane zbytek vlastního Karabachu (růžová). Lačinský koridor (hnědou) buou hlídat ruští vojáci. Grafika WmC

Situace v Arménii

V Arménii panuje již několik dní zcela opačná atmosféra. I přes trvající výjimečný stav se v ulicích konají demonstrace proti postoupení území. Promlouvají veteráni války z let 1988-1994, příbuzní čerstvě padlých a také noví uprchlíci z Karabachu. Skanduje se požadavek na sesazení premiéra Nikola Pašinjana, který je označován za zrádce.

Reportéři přímo na místě upozorňují, že iniciativu v protestním hutí přebírá současná opozice — lidé často blízcí oligarchii, jíž svrhla v roce 2018 revoluce právě s Pašinjanem v čele. Protesty jsou zatím velice vášnivé — během jednoho vrhli demonstranti i do budovy parlamentu. Málokdo si dnes troufá říci, kam povedou.

„Rozčarování z výsledku války je (v Arménii) o to větší, že tamní vláda a média po celou dobu popíraly ázerbájdžánské úspěchy a tvářili se, jako by arménské síly kontrolovaly dál všechny důležité pozice (…) Když se však člověk podívá na reálnou situaci na bojišti před podpisem příměří, je zřejmé, že arménská strana v danou chvíli mnoho jiných možností neměla,“ shrnul ve vysílání France 24 Armen Georgian, redaktor stanice pokrývající zahraniční dění, a ještě upřesnil:

„Ázerbájdžánci obsadili na začátku listopadu výšiny okolo města Šuši, které leží už ve vlastním srdci Karabachu. Pod kontrolu ázerbájdžánských sil se tak dostala nejen spojnice mezi Karabachem a Arménií, ale i ideální nástupní cesta na Stěpanakert, hlavní město oblasti. Není divu, že s nutností zastavit urychleně boje souhlasilo jak velení armády, tak prezident karabašské autonomní vlády. “

Celková bilance

Letošní válka o Náhorní Karabach začala dílčím ostřelováním a kontra-ostřelováním pozic protivníka, jež se objevovalo i v minulých letech. Letos však přešel Ázerbájdžán postupně v reakci do plnohodnotné ofenzívy. Režim v Baku hájil rozpoutání otevřené války argumentem, že další klid zbraní bude k ničemu a že je situaci už zapotřebí vyřešit.

Díky početní převaze, dekádě intenzivního zbrojení, výcviku poskytnutému Tureckem a využití nejmodernějších dronů se Ázerbájdžánu podařilo ovládnout postupně celou nížinou oblast u íránské hranice, malé enklávy na severu a nakonec i přístup do Náhorního Karabachu z jihu.

Počty obětí letošní války je obtížné specifikovat — odhady se pohybují mezi jedním tisícem na obou stranách a mnoha desetitisíci. Obě strany nicméně přiznávají ztrátu alespoň 1200 mužů. Součástí střetnutí bylo i mohutné ostřelování civilních cílů, zejména měst, a to opět oběma stranami.

Jednoznačným vítězem se jeví být Ázerbájdžán, jenž sice nezískal celý Karabach, ale podstatnou část území ztraceného ve válce 1988-1994 ano. Arménie vzešla z konfliktu jako stát, jehož armáda se nemůže rovnat tradičnímu nepříteli. Jak přitom upozorňují někteří odborníci, podmínky příměří v podstatě kopírují principy návrhu mírové dohody, s nímž souhlasily reprezentace obou států už v roce 2009 — byť nakonec podepsána nebyla.

„Stejné principy vzájemného ujednání ležely na stole už v roce 2007 (…) Takto přišla Arménie navíc zbytečně o Šuši a oba státy o více než tisíc vojáků,“ uvedl ve speciálu Al-Džazíry Matthew Bryza, americký diplomat, jenž v jedné fázi minulá jednání mezi Arménií a Ázerbájdžánem řídil.

Během letošní války bylo poničeno i několik mimokarabašských měst. Dopadaly na ně balistické střely a dělostřelecké granáty. Foto Artsrun Hovhannisyan

Turecko a Rusko

Většina pozorovatelů označuje za vítěze letošní války vedle Ázerbájdžánu i Turecko. Uvádějí pro to vesměs tři důvody:

  • Turecko celou dobu úspěšně působilo jako ázerbájdžánský patron, a dokreslilo tak svou novou image nejsilnější regionální mocnosti,
  • skrze nachičevanský koridor získává Turecko přímý přístup až ke Kaspickému moři, což může využívat jak komerčně, tak politicky — právě za Kaspikem totiž leží další turkické státy, které se Ankara dlouhodobě snaží připoutat,
  • konflikt názorně předvedl efektivitu tureckého výcviku a nových tureckých zbraní, zvláště pak dronů. Hned několik států projevilo během války zájem turecké bezpilotní stroje nakoupit.

Ohledně hodnocení výsledné bilance Ruska se analytikové rozcházejí. Dle jednoho tábora posílilo, neboť dokázalo zprostředkovat konečnou dohodu a rozšíří svoji vojenskou přítomnost až do vlastního Karabachu; podle jiné skupiny však spíše oslabilo, protože nedokázalo to, co na druhé straně Turecko — tedy obhájit zájmy svého klienta, respektive spojence.

„Putin na to, co nastalo, zjevně nebyl připraven. Navíc nedokázal ochránit svého spojence. Arménie je přitom aktuálně nejbližším ruským spojencem. Na něco takového se nezapomíná,“ uvedl pro BBC ruský analytik Konstantin von Eggert.

Co bude dále

Ázerbájdžánská vláda slibuje získané oblasti nejprve odminovat. Poté zde hodlá zahájit mohutnou výstavbu infrastruktury. Až bude připravena, měla by se na získaná území vrátit alespoň část ze 700 tisíc až milionu karabašských azerských uprchlíků, kteří od války 1988-1994 v Ázerbájdžánu žijí.

„Uděláme z Karabachu nový ráj,“ slíbil v posledním televizním projevu prezident Ilham Alijev.

Na arménské straně je situace nepřehlednější. Vášně jsou veliké, v zemi může aktuálně dojít i k pádu režimu. Noví uprchlíci z dobytých částí Karabachu vesměs vylučují, že by se vrátili a žili pod správou Ázerbájdžánu. Někteří se chtějí přestěhovat do jiné části Karabachu. Jiní plánují odchod do zahraničí.

Zajímavým jevem je ohromná vlna účasti s osudem karabašských Arménu u vlastní arménské populace. V zemi nevznikají klasické velké uprchlické tábory — lidé například s volnými pokoji v domě uprchlíky sami vyhledávají a dle četných reportáží přemlouvají, aby se nastěhovali právě k nim.

Další informace:

    Diskuse