Válka, jíž vedly letos od 27. září arménsko-karabašské síly s ázerbajdžánskými, zřejmě definitivně skončila. Shodují se na tom již takřka všichni pozorovatelé. Aktuální klid zbraní byl vyhlášen 10. listopadu a na rozdíl od předchozích se dodržuje. Na někdejší linii bojů hlídkují již také první příslušníci smluvených mírových sborů — ruští vojáci.

Dohodu o příměří nepodepsali tentokrát ministři zahraničí jako v předchozích případech, ale přímo prezidenti Ruska, Ázerbájdžánu a arménský premiér. Prezident Ázerbájdžánu Ilcham Alijev akt označil za arménskou kapitulaci a dle většiny komentátorů ne neprávem — právě pod kontrolu Ázerbájdžánu má totiž dle dohody přejít nejen malá část vlastního Náhorního Karabachu, jíž jeho jednotky do 8. listopadu dobyly, ale především všech sedm okresů, které Karabach obklopují a jež Arménie obsadila za války v letech 1988-1994.

Výjimkou má být jen tvz. Lačinský koridor — oblast, jíž vede hlavní silnice, která spojuje Náhorní Karabach s vlastní Arménií. Ten mají strážit ruští vojáci.

Podepsaná dohoda dále specifikuje, kdy mají být jednotlivá území předána, kolik má v oblasti působit ruských peacekeeperů a na jak dlouho (celkem 1960 osob na pět let s možností prodloužení) a že mají tyto jednotky v Karabachu nahradit arménské ozbrojené síly.

Oběma stranám dohoda garantuje výměnu zajatců, arménskému zboží přístup do Karabachu a Ázerbájdžánu transportní koridor mezi získaným územím a Nachičevanem — starou ázerbájdžánskou exklávou mezi Arménií a Tureckem.

Rusko navíc podepsalo ještě tematické memorandum o porozumění s Tureckem, které vyjasňuje, že své pozorovatelské stanoviště bude mít na ázerbájdžánské straně Karabachu i tato země a že turečtí pozorovatelé budou komunikovat s ruskými.

„Lidé v Baku dnes opravdu mohutně slaví (…) avšak neslaví příměří, konec války. Slaví vítězství (…) Vládne pocit, že se jim konečně vrací území, které Arménie okupovala posledních třicet let,“ popisovala v úterý na Deutsche Welle Julia Hahnová, oblastní zpravodajka stanice.

Situace v Arménii

V Arménii panuje již několik dní zcela opačná atmosféra. I přes trvající výjimečný stav se v ulicích konají demonstrace proti postoupení území. Promlouvají veteráni války z let 1988-1994, příbuzní čerstvě padlých a také noví uprchlíci z Karabachu. Skanduje se požadavek na sesazení premiéra Nikola Pašinjana, který je označován za zrádce.

Reportéři přímo na místě upozorňují, že iniciativu v protestním hutí přebírá současná opozice — lidé často blízcí oligarchii, jíž svrhla v roce 2018 revoluce právě s Pašinjanem v čele. Protesty jsou zatím velice vášnivé — během jednoho vrhli demonstranti i do budovy parlamentu. Málokdo si dnes troufá říci, kam povedou.

„Rozčarování z výsledku války je (v Arménii) o to větší, že tamní vláda a média po celou dobu popíraly ázerbájdžánské úspěchy a tvářili se, jako by arménské síly kontrolovaly dál všechny důležité pozice (…) Když se však člověk podívá na reálnou situaci na bojišti před podpisem příměří, je zřejmé, že arménská strana v danou chvíli mnoho jiných možností neměla,“ shrnul ve vysílání France 24 Armen Georgian, redaktor stanice pokrývající zahraniční dění, a ještě upřesnil:

„Ázerbájdžánci obsadili na začátku listopadu výšiny okolo města Šuši, které leží už ve vlastním srdci Karabachu. Pod kontrolu ázerbájdžánských sil se tak dostala nejen spojnice mezi Karabachem a Arménií, ale i ideální nástupní cesta na Stěpanakert, hlavní město oblasti. Není divu, že s nutností zastavit urychleně boje souhlasilo jak velení armády, tak prezident karabašské autonomní vlády. “

Celková bilance

Letošní válka o Náhorní Karabach začala dílčím ostřelováním a kontra-ostřelováním pozic protivníka, jež se objevovalo i v minulých letech. Letos však přešel Ázerbájdžán postupně v reakci do plnohodnotné ofenzívy. Režim v Baku hájil rozpoutání otevřené války argumentem, že další klid zbraní bude k ničemu a že je situaci už zapotřebí vyřešit.

Díky početní převaze, dekádě intenzivního zbrojení, výcviku poskytnutému Tureckem a využití nejmodernějších dronů se Ázerbájdžánu podařilo ovládnout postupně celou nížinou oblast u íránské hranice, malé enklávy na severu a nakonec i přístup do Náhorního Karabachu z jihu.

Počty obětí letošní války je obtížné specifikovat — odhady se pohybují mezi jedním tisícem na obou stranách a mnoha desetitisíci. Obě strany nicméně přiznávají ztrátu alespoň 1200 mužů. Součástí střetnutí bylo i mohutné ostřelování civilních cílů, zejména měst, a to opět oběma stranami.

Jednoznačným vítězem se jeví být Ázerbájdžán, jenž sice nezískal celý Karabach, ale podstatnou část území ztraceného ve válce 1988-1994 ano. Arménie vzešla z konfliktu jako stát, jehož armáda se nemůže rovnat tradičnímu nepříteli. Jak přitom upozorňují někteří odborníci, podmínky příměří v podstatě kopírují principy návrhu mírové dohody, s nímž souhlasily reprezentace obou států už v roce 2009 — byť nakonec podepsána nebyla.

„Stejné principy vzájemného ujednání ležely na stole už v roce 2007 (…) Takto přišla Arménie navíc zbytečně o Šuši a oba státy o více než tisíc vojáků,“ uvedl ve speciálu Al-Džazíry Matthew Bryza, americký diplomat, jenž v jedné fázi minulá jednání mezi Arménií a Ázerbájdžánem řídil.