Na arménsko-ázerbájdžánských hranicích se opět střílí. Pozornost se upírá na probouzející se válku, ale tisíce obětí válečného konfliktu přežívají v limbu vzpomínek zapomenuti většinovou společností už tři desetiletí. Právě letos uplynulo třicet let od pogromů na arménské obyvatelstvo v Baku, hlavním městě Ázerbájdžánu a od vypuknutí konfliktu o Náhorní Karabach.

V jeho důsledku žije v Ázerbájdžánu více než půl milionu vnitřně vysídlených osob (IDP) z Náhorního Karabachu. V letech 1988-1991 byla etnická menšina stovek tisíc Arménů brutálně vyhoštěna z Ázerbájdžánu, zatímco Ázerbájdžánci prchali ze stejných důvodů z Arménie a následně i z Náhorního Karabachu.

Jednou z nich je i Arménka Oksana Musaeljanová, která musela opustit svůj domov v Baku, když jí bylo čtrnáct let. S rodinou uprchla do Arménie, kde vloni založila občanskou organizaci Hlas uprchlíků (Refugee Voice), aby jim pomohla dostat jejich pozapomenutou existenční otázku do veřejné debaty.

Dva tisíce arménských rodin žije stále v provizorních podmínkách ubytoven, internátních škol a dalších původně veřejných budov. I Arménii těžce zasáhla pandemie viru covid-19. Ale ne všichni obyvatelé prožívají izolaci stejně, pro mnohé se tím mnoho nemění, někteří v izolaci žijí již desítky let.

Jak žijí arménské uprchlické rodiny, které přišly z Ázerbájdžánu?

První i druhá generace uprchlíků žila odděleně od většinové společnosti. Život v takovýchto omezených podmínkách samozřejmě má na lidi samozřejmě neblahé dopady. Jejich situace je limituje ve všech aspektech života, rozvoje, vzdělávání i zaměstnání. Mají jen omezené možnosti se z ní vymanit. Cítí se často méněcenní.

I pokud žijí v trochu větších bytech, pořád jsou to omšelé a chátrající prostory s temnou atmosférou. Někdy rodiny žijí v jediném pokoji, mnohdy na méně než jedenácti metrech čtverečních.

Například jedna třígenerační rodina — rodiče, tři děti a jejich babička žije v pokoji, kde pohovka, na které všichni spí, zabírá po otevření celou místnost. Osmdesátiletá babička bdí na židli celou noc a teprve až jdou vnuci do školy, může si jít lehnout do postele, protože jinak by se tam nevešla...

Nemají žádný prostor, kde by mohli vařit a děti nemají kde studovat, dělat si úkoly do školy, ani si hrát. Mají tak jen velmi nízkou motivaci učit se, nezbývá jim než trávit veškerý čas venku a domu přijít jen spát.

Není to jen zcela mimořádná výjimka?

Bohužel ne. Dalším z příkladů je osamělá osmdesátiletá paní. Velmi vzdělaná a sofistikovaná žena žila v Baku aktivní společenský život. Teď už žije třicet let sama v budově bývalého hostelu, kde postupně začali někteří obyvatelé privatizovat — vykupovat společné prostory.

Vzhledem k tomu, že koupelna a sanitární zařízení bylo společné pro celé patro, poté, co si je někdo odkoupil a připojil k vlastnímu bytu, jsou zbývající obyvatelé nuceni vykonávat svou potřebu do kýble. Stará paní je zajatkyní jediného pokoje, odkud musí vynášet vlastní exkrementy, protože nemá jinou možnost. Říká, že by raději umřela, než žila dál takto nedůstojně.

Jste jednou ze zakladatelek organizace Hlas uprchlíků (Refugee voice), která jim má zajistit pomoc a rozvířit veřejnou debatu. Na stránkách organizace píšete, že dáváte hlas lidem, kteří by ho jinak neměli. Proč by jinak nebyli na veřejnosti slyšet?

Mají zkušenost, že jejich problémy se ignorují. Stát nikdy neprovedl průzkum jejich potřeb, ani se nepostaral o proces integrace. Uplynulo již třicet let a oni ztratili důvěru v kohokoli, nepocítili žádnou solidaritu ani napojení na společnost a stále si sebou nesou stigma vyhnanců. Byli chudí a v každodenním boji o přežití už neměli dost sil na to, aby ještě bojovali za svá práva.

Nikdo jim například nepomohl v nabytí trvalého bydlení, stále žijí v bývalých internátních školách, hotelech a hostelech, kde nemají ani toalety ani koupelny. V Arménii přitom oficiálně nejsou ani uprchlíky, protože po tolika letech jsou vnímání jako běžní občané.

Kdy jste se tématu začala věnovat?

Organizaci jsem založila v roce 2017. Bylo to ještě za starého režimu (myšleno před Arménskou sametovou revolucí v roce 2018 — pozn. EJ) a nebylo tady mnoho lidí, kteří by měli pro téma pochopení. Pár empatických lidí tu bylo, ale ne dost. Spíše převládla neznalost, že uprchlíci vůbec existují, což je absurdní, jelikož deset procent arménské populace přišlo před třiceti lety z Ázerbájdžánu.

Co se tedy změnilo?

Získala jsem si postupně důvěru, protože sama pocházím z uprchlické komunity a díky sdílené zkušenosti si rozumíme i beze slov. Řekla bych, že jinak by to ani nebylo možné. Naše kampaň se postupně stala mostem mezi vládou a uprchlíky. Migrační služba a vláda chtějí komunikaci zlepšit, a my tak fungujeme jako mediátoři.

Cítila jste se vy sama někdy diskriminována?

Když jsme přijeli z Baku do Arménie a mluvili jsme jen rusky, všichni jsme tu byli jen „Azeři“ či „Turci“, což bylo stejné, jako by nás nazývali rovnou „nepřátelé“. Když jsme byli nuceni s rodinou utéct z Ázerbájdžánu, byla jsem dospívající děvče.

Byla jsem zvyklá hodně číst, měla jsem vždy rozečtených několik knih najednou. Ale všechny knihy jsme nechali v Baku.

Někdy jsme měli hlad, ale pamatuji si ten sžíravý hlad po knize. Vydala jsem se do veřejné knihovny, kde jsem se chtěla zapsat, ale tam mi řekli: „Pro lidi jako jsi ty, žádné knihy nemáme.“ Cítila jsem se příšerně.

Vy jste tu nezažívali solidaritu místních lidí, když jste v 90. letech přišli do Arménie?

Byla tady humanitární pomoc mezinárodních organizací, ale ta se postupně jaksi rozplynula. Hlavním problémem bylo, že uprchlíci se nespojili, ale snažili se své problémy řešit jako jednotlivci, i když se všichni nacházeli ve stejné situaci. A tak posílali stále dokola neúspěšně dopisy úředníkům i prezidentovi a nechali se odbýt odpovědí, že stát nemá prostředky na to, aby jejich situaci řešil.

A jak se situace mění poté, co jste začali ukazovat v jakých podmínkách uprchlíci žijí?

Když jsme zveřejnili videa přibližující osudy arménských uprchlíků na sociálních sítích, reakce veřejnosti byly různé. Měli velkou spoustu zhlédnutí, ale reakcí mnoho nepřicházelo. Mnozí tvrdili, že videa nejsou pravdivá. Nemohli uvěřit, že nějaká skupina může být v Arménii tak přehlížená a ignorovaná.

Že by v Arménii mohli žít lidé, kteří takto strádají v důsledku nezájmu vlády, bylo zcela mimo představy. Někteří dokonce obviňovali uprchlíky z toho, že si za svou situaci mohou sami.

Ze začátku jsem se cítila hrozně osamělá a kritizována, protože lidé nechtěli o takovéto realitě ani slyšet. Ale ozvaly se i nějaké empatické hlasy, hlavně z arménské diaspory.

Lidé, kteří Arménii sami v minulosti opustili, se rozvzpomněli na svou uprchlickou zkušenost, a stali se mi oporou. A postupem času vidím stále více pochopení, dokonce i vláda už uznala, že arménští uprchlíci mají problémy, které je třeba řešit. To dříve nebylo představitelné.

Jak obrat v přístupu vlády nastal?

Chodili jsme za rodinami a mluvili s nimi o jejich problémech. Máme pokryto třiadvacet oblastí v Jerevanu, kde žijí uprchlické rodiny. Vysvětlovali jsme jim, že pokud se budou domáhat svých práv jednotlivě, pravděpodobně se nedočkají ničeho ani dalších třicet let. Doporučovali jsme ji, aby se spojili, zesílili tím svůj hlas, a získali tak pozornost vlády. A tak se začali organizovat.

Propojili jsme uprchlíky z různých oblastí, vytvořili jsme iniciativní skupinu a zahájili kampaň. Podařilo se nám navázat komunikaci s vládními zástupci a úředníky z migračního oddělení. Dokonce se přišli podívat na životní podmínky uprchlických rodin osobně.

Když jsme představovali informace o situaci uprchlíků v parlamentu, zjistili jsme, že poslanci o ní neměli ani ponětí, byli překvapení a žádali nás, abychom jim poslali fotografie a videa dokumentující stav věcí. Kampaň vedla k jednáním s vládními úřady a ty na jejich základě rozpracovaly návrh řešení bytové situace.

Má být realizován v několika návazných krocích. V prvním by se měla vyřešit situace 112 rodin. O dva měsíce později rozhodli o podpoře dalších 180 rodin, což by znamenalo že by se většina rodin v oblastech, které máme podchycené, z provizorního bydlení dostala už tento rok.

Jak na to rodiny, které najednou dostanou šanci na důstojnější bydlení, reagují?

Popravdě, pro uprchlickou komunitu to byl šok, doteď nemohou uvěřit, že se věci daly tak rychle do pohybu. Není snadné uvěřit, že dostanou dekrety a budou moci hledat nové důstojnější ubytování. Nebude to pro ně snadné, mentálně ani fyzicky, mnoho z nich už je velmi starých. Samozřejmě se jim budeme snažit dál pomoct.

Žili v zapomnění po několik desetiletí a teď nastal čas vzchopit se. Vnímám, jak se bojí, že na to zůstanou sami, ale zároveň jsou neskonale šťastni. Znám sama ty pocity, sama jsem si jimi prošla. Nemohla jsem tomu uvěřit, a pak najednou přišlo uvolnění a cítila jsem se zabezpečena a mohla jsem začít být poprvé sama sebou.

EVA JAŠKOVÁ

Autorka působí v NESEHNUTÍ, občanské organizaci, které kampaň za řešení bytové situace uprchlíků v Arménii podporovala.