Na arménsko-ázerbájdžánských hranicích se opět střílí. Pozornost se upírá na probouzející se válku, ale tisíce obětí válečného konfliktu přežívají v limbu vzpomínek zapomenuti většinovou společností už tři desetiletí. Právě letos uplynulo třicet let od pogromů na arménské obyvatelstvo v Baku, hlavním městě Ázerbájdžánu a od vypuknutí konfliktu o Náhorní Karabach.

V jeho důsledku žije v Ázerbájdžánu více než půl milionu vnitřně vysídlených osob (IDP) z Náhorního Karabachu. V letech 1988-1991 byla etnická menšina stovek tisíc Arménů brutálně vyhoštěna z Ázerbájdžánu, zatímco Ázerbájdžánci prchali ze stejných důvodů z Arménie a následně i z Náhorního Karabachu.

Jednou z nich je i Arménka Oksana Musaeljanová, která musela opustit svůj domov v Baku, když jí bylo čtrnáct let. S rodinou uprchla do Arménie, kde vloni založila občanskou organizaci Hlas uprchlíků (Refugee Voice), aby jim pomohla dostat jejich pozapomenutou existenční otázku do veřejné debaty.

Dva tisíce arménských rodin žije stále v provizorních podmínkách ubytoven, internátních škol a dalších původně veřejných budov. I Arménii těžce zasáhla pandemie viru covid-19. Ale ne všichni obyvatelé prožívají izolaci stejně, pro mnohé se tím mnoho nemění, někteří v izolaci žijí již desítky let.

Jak žijí arménské uprchlické rodiny, které přišly z Ázerbájdžánu?

První i druhá generace uprchlíků žila odděleně od většinové společnosti. Život v takovýchto omezených podmínkách samozřejmě má na lidi samozřejmě neblahé dopady. Jejich situace je limituje ve všech aspektech života, rozvoje, vzdělávání i zaměstnání. Mají jen omezené možnosti se z ní vymanit. Cítí se často méněcenní.

I pokud žijí v trochu větších bytech, pořád jsou to omšelé a chátrající prostory s temnou atmosférou. Někdy rodiny žijí v jediném pokoji, mnohdy na méně než jedenácti metrech čtverečních.

Například jedna třígenerační rodina — rodiče, tři děti a jejich babička žije v pokoji, kde pohovka, na které všichni spí, zabírá po otevření celou místnost. Osmdesátiletá babička bdí na židli celou noc a teprve až jdou vnuci do školy, může si jít lehnout do postele, protože jinak by se tam nevešla...

Nemají žádný prostor, kde by mohli vařit a děti nemají kde studovat, dělat si úkoly do školy, ani si hrát. Mají tak jen velmi nízkou motivaci učit se, nezbývá jim než trávit veškerý čas venku a domu přijít jen spát.

Není to jen zcela mimořádná výjimka?

Bohužel ne. Dalším z příkladů je osamělá osmdesátiletá paní. Velmi vzdělaná a sofistikovaná žena žila v Baku aktivní společenský život. Teď už žije třicet let sama v budově bývalého hostelu, kde postupně začali někteří obyvatelé privatizovat — vykupovat společné prostory.

Vzhledem k tomu, že koupelna a sanitární zařízení bylo společné pro celé patro, poté, co si je někdo odkoupil a připojil k vlastnímu bytu, jsou zbývající obyvatelé nuceni vykonávat svou potřebu do kýble. Stará paní je zajatkyní jediného pokoje, odkud musí vynášet vlastní exkrementy, protože nemá jinou možnost. Říká, že by raději umřela, než žila dál takto nedůstojně.

Jste jednou ze zakladatelek organizace Hlas uprchlíků (Refugee voice), která jim má zajistit pomoc a rozvířit veřejnou debatu. Na stránkách organizace píšete, že dáváte hlas lidem, kteří by ho jinak neměli. Proč by jinak nebyli na veřejnosti slyšet?