Je to s podivem, v Erdoğanistánu jsou zase volby. Vlastně to s podivem není, volby jsou i v jiných státech na východ od Evropy, a přesto to s postavením vůdce nijak nezamává. Je nasnadě, že se tak autoritářští vůdci snaží legitimizovat svůj režim, však v převažujícím množství z nich je vždy volební výsledek předem dán. Tak je tomu na většině takzvaného postsovětského prostoru kromě Ukrajiny, Gruzie, Arménie a možná i Moldovy (pobaltské členy EU v to samozřejmě nepočítaje).

Ne tak v Turecku. Již několik let zápolí vůdcova partaj se slábnoucí popularitou. Tytam jsou doby, kdy získala ve volbách skoro padesát procent. Chřadnoucí podpora se ukázala už v referendu o přechodu na prezidentský systém a poté v předčasných prezidentských volbách. Teď jsou na řadě volby komunální.

Hospodářská krize je v plném proudu, inflace přesahuje dvacet procent, bují nezaměstnanost. Loňský strmý pokles měny přivedl téměř ke kolapsu zásobování léky, skomírá kdysi mohutné turecké zemědělství, zdražování ovoce a zeleniny se snaží vůdce kompenzovat stánkovým prodejem v Ankaře a Istanbulu za dotované ceny.

Poprvé se drolí i podpora vládní strany a jejího spojence, krajních nacionalistů. Erdoğan zuřivě vyzývá k jednotě a brojí proti odpadlictví. Jeho partaj šermuje takzvanou kontinuitou, která by byla ohrožena vítězstvím opozice. K tomu by podle průzkumů mohlo dojít už i v Istanbulu, Ankaře a dalších velkých městech.

↗

Proti feministické demonstraci ke Dni žen, která v Istanbulu každoročně probíhala pokojně, letos zasáhla policie. Repro DR

Vládní voliče je třeba mobilizovat už nejen vyčpělým obviňováním opozice z podpory terorismu. Ani válečnický pokřik o invazi do syrskokurdských provincií zřejmě nezabírá, protože ta je v podstatě neuskutečnitelná. Teď se naskytla nová příležitost, jak aspoň částečně odvést pozornost od hospodářského úpadku způsobeného Erdoğanovou klientelistickou korupční partají.