Sotva pár dní uplynulo od Trumpova chvástání „hotovou mírovou dohodou“, která má „vyřešit íránskou jadernou hrozbu“ a otevřít po sto osmi dnech Hormuzký průliv a vše je zase jinak. Mírová dohoda je ve skutečnosti podle všeho jen memorandem o porozumění, tedy dohodou o dalším jednání. Průliv má být skutečně znovuotevřen, což potvrdily už obě strany, a to je novinka. Trvat má také příměří. Zatím je ale dohodnuto jen na šedesát dalších dní a není jasné, co s ním udělají pokračující útoky Izraele v Libanonu.

Celý text memoranda má být zveřejněn až později, což samo o sobě mnohé naznačuje. Z vyjádření Trumpa, jeho viceprezidenta Vance a dalších představitelů americké vlády nicméně už známe řadu důležitých podrobností. Írán se například nebude muset vzdát jaderného programu, pouze bude mít omezené obohacování uranu. Bude též moci čerpat třísetmiliardový rekonstrukční fond a bude mu uvolněna část aktiv zmrazených v zahraničí.

Řada aktuálních sporů se v nejbližších týdnech vyjasní, například zda bude rekonstrukční fond Íránu dostupný jen za symbolických podmínek, a tedy půjde fakticky o oficiálně odmítané reparace, či zda „servisní poplatky“, které má Teherán nově vybírat od lodí v Hormuzu, budou ve skutečnosti jen přejmenovaným mýtným, o které Íránu v poslední době hodně šlo.

Když si však člověk připomene, co chtěli Američané po Íránu výměnou za mír na začátku operace, nemůže se neptat: čeho se celým tažením vlastně dosáhlo?

Původním plánem bylo radikální oslabení íránských silových kapacit i pozice v regionu. Posléze se přidalo narušení tamního režimu v rozsahu, který by usnadnil jeho změnu. Země v úvodní sérii útoků přišla sice o nejsvrchnější vrstvu mocenské elity, část zbrojních kapacit a staré hladinové loďstvo. Režim se nicméně udržel, elita byla doplněna a ozbrojené složky zvládly až do konce blokovat Hormuzskou šíji — to vše proti nejsilnější armádě světa.

Snad všichni se shodují, že Írán dohodou nekapituloval — režim naopak doma vyhlašuje velké vítězství. Spojené státy a Izrael připravil o část odstrašující síly, protože nebyly schopné jej zdolat ani ekonomicky, ani vojensky.

Je samozřejmě možné, že ještě něco přelomového vzejde z budoucích rozhovorů, například ohledně balistického programu. Zatím je ale na stole jen ukončení intervence s penězi pro Írán výměnou za sliby, které dával vždycky — že nebude narušovat stabilitu v regionu a že nevyvine jadernou zbraň.

Kdyby se podařilo v příštích měsících uzavřít kýženou velkou jadernou dohodu, bylo by — soudě dle dosavadního průběhu jednání — skutečně velkým překvapením, pokud by tato byla nějak výrazně důslednější, než původní úmluva uzavřená za Baracka Obamy, od níž Trump v roce 2018 odstoupil.

Pokud vše zůstane, jak se rýsuje nyní, půjde — slovy blízkovýchodního experta BBC Jeremyho Bowena — o totální blamáž. Íránský režim nyní dle všeho kontrolují ještě fanatičtější struktury než dříve a v zemi se zase popravuje. Navíc dala letošní intervence režimu aureolu hrdinných obránců, výmluvu pro represe i krachy vlastní hospodářské politiky a samozřejmě zásobu antiamerické a antiizraelské propagandy na dekády dopředu.

Vnějším pozorovatelům je jasné, že to byl více Trump, kdo potřeboval dohodu, a to kvůli blížícím se kongresovým volbám, popularitě i cenám ropy. A že izraelský Netanjahu může své vlastní říjnové volby vyhrát jen s Trumpovou podporou — proto pro něj nebude snadné příměří dlouhodobě sabotovat, i když politicky by se mu to hodilo.

Region nebude po více než stodenním konfliktu bezpečnější. Ekonomické, energetické i ekologické škody zůstanou. Situace v Libanonu se může kdykoliv zase vyhrotit a izraelská opozice už nyní slibuje, že se po případném nástupu k moci pokusí svrhnout íránský režim znovu.

Věru tak těžko najít dnes na íránském tažení cokoli pozitivního. Snad jen, že už se konečně — doufejme — chýlí k závěru.