Islámská pohřební praxe patří k nejúspornějším: podle náboženských norem má tělo zesnulého spočinout v zemi co nejdříve. Alí Chameneí, jenž stál v čele Íránu přes tři a půl desetiletí, čekal na vlastní pohřeb více než čtyři měsíce. Byl zabit 28. února při úderu na svou rezidenci v prvních hodinách války, kterou proti Íránu vedly Spojené státy a Izrael. Smuteční obřady začaly až 4. července, v křehkém příměří, v době přerušení mírových jednání a poté, co dvě války v rozmezí necelého roku otřásly regionem i samotnou Islámskou republikou.

Už samotný odklad je výmluvný. Jak připomněla hlavní mezinárodní korespondentka BBC Lyse Doucetová, ajatolláha Rúholláha Chomejního pohřbili několik dní po jeho smrti v červnu 1989, v tlačenici, při níž se rozlomila dřevěná rakev a tělo zabalené do kafanu, pohřební bílé látky, vypadlo do davu.

Chameneího ostatky naopak čekaly, dokud válka a diplomacie nevytvořily podmínky pro obřad, který bylo možné zrežírovat do posledního detailu. Představitelé režimu mu předem přisoudili jméno „pohřeb století“. Výstižnější by možná bylo označení pohřeb podle scénáře.

Skutečnost, že při příchodu každé zahraniční delegace zazníval jiný verš z Koránu, ukazuje na mimořádnou míru kontroly a přípravy celé události. Ceremonie tak nepůsobila jako spontánní pietní akt, ale jako detailně promyšlené politicko-náboženské představení.

Anatomie inscenace

Veřejná část smuteční choreografie se rozprostřela do šesti dnů, několika měst a dvou států. V rozlehlém areálu teheránské Velké modlitebny imáma Chomejního, kam od sobotního rána přicházely statisíce lidí, se organizátoři snažili pohyb truchlících kolem rakve vystavené na vyvýšeném pódiu přísně regulovat.

V neděli vedl modlitbu za zemřelé sedmadevadesátiletý qomský velký ajatolláh Džafar Sobhání, tedy nikoli Modžtabá Chameneí, vůdcův syn a muž spojovaný s rolí třetího nejvyššího vůdce v dějinách Islámské republiky.

Jeho nepřítomnost se stala nejsledovanějším prázdným místem celého týdne. Od únorového útoku nebyl spatřen na veřejnosti; některé zahraniční zdroje psaly o těžkém zranění, zatímco íránští činitelé citovaní britským deníkem The Guardian trvali na tom, že důvodem absence jsou obavy o jeho bezpečnost.

Rozpor mezi mediálními zprávami o zranění a oficiálním vysvětlením založeným na bezpečnostních obavách vypovídá o informační politice režimu víc než kterákoli z verzí sama o sobě. Přítomnost tří truchlících bratrů, Mejsama, Masúda a Mostafy, prázdné místo jen zvýraznila.

To, že Modžtabá Chámeneí nebyl přítomen, lze číst jako symptom hlubší krize reprezentace současného íránského režimu. Režim se snaží demonstrovat kontinuitu a sílu, zároveň ale nedokáže veřejnosti nabídnout jasnou politickou tvář, která by tuto kontinuitu ztělesnila.

Spolu s Chameneím byli na poslední cestu vypraveni jeho dcera, zeť, snacha a čtrnáctiměsíční vnučka, zabití týmž únorovým úderem. Státní pohřeb byl současně hromadnou rodinnou tryznou. Státní média hovořila o milionech účastníků; The Guardian označil shromáždění za jedno z největších za mnoho let, jakkoli zřetelně zrežírované. Logistiku milionového davu nesla vedle bezpečnostních složek také dobrovolnická síť, která truchlícím poskytovala jídlo, vodu i ubytování.

Přehlídku moci dokreslovala přítomnost řady diplomatů. Kondolovat přijeli zástupci Iráku, Tádžikistánu, Ázerbájdžánu, Gruzie, Pákistánu, Arménie a desítek dalších zemí. Peking a Dillí naproti tomu vyslaly zástupce nižší úrovně.

Dva nepřátelé u jedné rakve

Nejpozoruhodnější výjev se odehrál hned na počátku. Areálem teheránské modlitebny prošla delegace Tálibánu vedená Abdulem Gháním Barádarem a Amírem Chánem Muttaghím — a týmž prostorem, před touž rakví, se poklonili Ahmad Masúd, syn legendárního „lva z Pandžšíru“ a vůdce Fronty národního odporu, spolu s hazárským politikem Mohammadem Mohagheghem. Dvě strany afghánského konfliktu, které spolu fakticky válčí, sdílely smuteční prostor.

Náhoda to nebyla. Podle BBC měl íránský konzulát v Herátu vydat přes dva tisíce bezplatných víz pro afghánské občany, převážně občanské a kulturní aktivisty. Afghánská přítomnost na pohřbu tak byla organizovaným tahem. Afghánský analytik Ahmad Saídí ji čte jako součást dlouhodobé strategie Teheránu: udržovat vazby na všechny aktéry, nevázat se na jediného a pojistit si vliv na budoucí vývoj sousední země. Pohřeb fungoval i jako diplomatická burza, na níž Írán předvedl, že drží klíče k oběma afghánským dveřím současně.

Slzy jako liturgie

Nejhlubší vrstva obřadu nebyla diplomatická, nýbrž rituální. Tryzna se odehrála v muharramu, prvním měsíci islámského kalendáře, jímž v šíitském světě začíná smuteční období. Jeho desátý den, Ášúrá, připomíná mučednickou smrt imáma Husajna, Prorokova vnuka a třetího imáma šíitů, který u Karbaly padl s hrstkou věrných proti umajjovské přesile. Tato bitva se stala pro šíitskou zbožnost ztělesněním oběti v zápase spravedlnosti s tyranií.

Truchlení za Husajna má ustálený rituální repertoár: černý oděv, smuteční shromáždění s recitací elegické poezie a vyprávěním karbalské tragédie, procesí a kolektivní pláč, jejž tradice nechápe jako projev slabosti, nýbrž jako záslužný skutek účasti na imámově utrpení. Smutek přitom nekončí Ášúrou. Čtyřicátého dne jej uzavírá Arba’ín, pouť k Husajnovu hrobu v Karbalá ležící v dnešním Iráku.

Do tohoto oblouku mezi Ášúrou a Arba’ínem spadla i Chameneího tryzna. Režimem ohlášených čtyřicet dní smutečních obřadů po íránských provinciích tento husajnovský rámec zřetelně evokuje: posmrtný kult zabitého vůdce je střižen podle vzoru mučednického smutku.

Nezůstalo u kalendáře. Podél trasy procesí stát rozvěsil transparenty, které výslovně spojovaly Chameneího odkaz s imámem Husajnem; zastánci íránského režimu na sítích psali, že jim vůdcova smrt připomíná Ášúru.

Do této inscenace vstoupil Donald Trump. Americký prezident měl serveru Axios sdělit, že ho pláč íránských truchlících překvapil. Po chvíli dodal, že slzy možná nejsou skutečné. Íránské velvyslanectví v Arménii reagovalo na Trumpovy výroky příspěvkem na X: „Těmto věcem nerozumíte, protože nemáte ani civilizaci, ani historii, ani čest.“

Celý spor však míjí podstatu. V šíitském islámu není slza pouze měřítkem spontánního citu, nýbrž také záslužným skutkem: pláč za Husajna je aktem účasti na jeho utrpení, lamentace má své žánry, své profesionály i svá shromáždění. Otázka, zda jsou slzy „pravé“, v tomto kontextu nedává smysl — asi jako ptát se, zda je pravá modlitba. Západní čtení emocí jako testu autenticity se tu srazilo s rituálním čtením emocí jako povinnosti a pocty. A truchlící, muži i ženy, plakali.

Od Revoluce ke Svobodě

Pondělní kolona se vydala po trase od náměstí Engheláb k náměstí Ázádí — od Revoluce ke Svobodě. Metaforu netřeba rozvádět.

Obřad se konal v zemi s velmi vysokou inflací, půl roku po protestech, při jejichž potlačení podle lidskoprávních organizací zahynuly tisíce lidí. Mnozí zůstali doma. „Samozřejmě že na pohřeb nejdu,“ řekl Doucetové jeden dotazovaný muž.

Chameneí má být ve čtvrtek pohřben ve svatyni imáma Rezy v Mašhadu, mauzoleu osmého šíitského imáma a nejvýznamnějším poutním místě Íránu. Místo posledního spočinutí tak uzavírá hned několik rovin celé inscenace: státní vůdce je ukládán do prostoru šíitské posvátnosti a současně se symbolicky vrací do města, z něhož vzešel.

Prezident Pezeškján odmítl mluvit o rozloučení a nazval obřad smlouvou o pokračování v cestě. Jenže inscenace, byť sebedokonalejší, nerozhoduje o tom, kudy cesta povede. Konala se v zemi, která se o její směr stále pře.