Když Egypt v roce 1956 na pět měsíců uzavřel Suezský průplav, započal tím řetězec událostí, které oslabily globální postavení britské libry, urychlily nástup petrodolarového systému a ukázaly, jak může slabší stát zasadit citelnou ránu hospodářské velmoci, která jej ještě před několika desetiletími ovládala.

Někteří tvrdí, že Spojené státy nyní čelí vlastnímu „suezskému okamžiku“. Stejně povrchní jako tato interpretace dopadů uzavření Hormuzského průlivu je ovšem i představa, že hegemonie dolaru zůstane i po riskantním Trumpově útoku na Írán neotřesitelná.

Paralely se Suezskou krizí míjejí podstatu věci

Kroky Íránu a Suezská krize vykazují jen částečné podobnosti. Je pravda, že jak tehdy Egypt, tak dnes Írán omezily tok ropy uzavřením klíčových námořních tras, které mají pod kontrolou. V obou případech prudce vzrostly ceny energií, otřesy zasáhly finanční trhy a dopady se nepřímo přenesly i na nejchudší vrstvy obyvatel, na něž vždy nepřiměřeně doléhá růst cen potravin, hnojiv a dopravy. Existuje však několik zásadních rozdílů, které naznačují, že Hormuzský průliv nebude pro Spojené státy tím, čím byl Suezský průplav pro Spojené království.

Suezská krize pouze potvrdila úpadek Spojeného království, který byl důsledkem cílených kroků nastupující americké hegemonie o více než deset let dříve. Už v prosinci 1945 vtáhly Spojené státy Británii do úvěrové dohody, jež restrukturalizovala válečné dluhy a fakticky potvrdila její finanční závislost. Suezská krize pak už jen dovršila proces, v němž se někdejší impérium, hospodářsky vyčerpané a zadlužené, ukázalo jako neschopné dál uplatňovat imperiální moc v globálním měřítku.

Spojené státy se naproti tomu — navzdory nekompetentnímu a často riskantnímu stylu vládnutí prezidenta Donalda Trumpa — zdaleka nenacházejí v obdobné fázi systémového úpadku.

Přestože rostou obavy z vývoje výnosů amerických státních dluhopisů v souvislosti s narůstajícími federálními deficity a zadlužením, srovnávání dnešní situace Spojených států s fiskálním tlakem, jemuž čelilo Spojené království v roce 1956, míjí jádro problému.

Britskému impériu se totiž nikdy nepodařilo zajistit libře výsadní postavení — tedy jedinečnou schopnost, kterou dnes Spojené státy mají: financovat své rozsáhlé deficity prostřednictvím trvalého přílivu zahraničního kapitálu, jenž je druhou stránkou jejich dlouhodobé obchodní nerovnováhy vůči zbytku světa.

Dnes potřebují neamerické země přibližně bilion dolarů ročně, aby nakupovaly ropu od jiných neamerických subjektů — to jest částku zhruba odpovídající americkému obrannému rozpočtu na letošní rok. Aby tyto dolary získaly, musejí vyvážet zboží a služby do zbytku světa — teprve pak mohou financovat dovoz energií, surovin či amerických zbraní.

Spojené státy se naproti tomu nacházejí v jedinečném postavení: mohou emitovat měnu, kterou ostatní země potřebují k nákupu prakticky všeho, co světová ekonomika vyžaduje. Náklady vlastního zadlužení tak do velké míry přenášejí do zahraničí.

Připočteme-li k tomu přibližně sto bilionů dolarů globálního dluhu denominovaného v americké měně, získáme mnohem plastičtější obraz privilegií, které dolar Spojeným státům poskytuje. Spojené království ničím srovnatelným nikdy nedisponovalo.

Podobně platí, že i když rostoucí ceny pohonných hmot dopadají na většinu Američanů, USA nepotřebují ropu z Perského zálivu k tomu, aby jejich čerpací stanice zůstaly v provozu.

To ovšem neplatilo pro Spojené království v roce 1956: na ropě proudící přes Suezský průplav bylo závislé nejen energeticky, ale i z hlediska udržení významného podílu mezinárodních transakcí denominovaných v librách.

Podobně to platí pro bankovní systémy obou zemí. Suezská krize se citelně dotkla příjmů londýnské City a odhalila zranitelnost finančního centra Spojeného království. O sedmdesát let později banky na Wall Street vykazují za první čtvrtletí obchodní výnosy přesahující čtyřicet miliard dolarů a výrazně profitují — spolu se zbytkem korporátní Ameriky — z volatility finančních trhů, která je částečně vyvolána politickou nejistotou a kroky Trumpovy administrativy.

Většina obyvatel Spojených států tímto vývojem spíše trpí. Jenže v systému, kde se bohatství koncentruje na vrcholu společnosti a odděluje se od širšího blahobytu, zůstává tato skutečnost do značné míry přehlížena — což je paradox, který nepřímo přispěl k Trumpovu politickému vzestupu.

Perspektivy pro budoucnost

Ačkoli uzavření Hormuzského průlivu neznamená bezprostřední konec dominance petrodolarového systému, je příznakem hlubších strukturálních posunů, které by mohly vést k postupnému oslabování americké hegemonie.

Vezměme si například Pákistán, jehož vojenská vláda těží z role klíčového prostředníka mezi Trumpem a íránským režimem. Zároveň postupně přeorientovává svou průmyslovou základnu od ekonomiky založené na fosilních palivech k energetice více orientované na elektřinu, která je stále více závislá na čínských solárních technologiích a financování v jüanech.

Podobný trend lze pozorovat i v dalších asijských a afrických zemích, které tím postupně oslabují tradiční vazbu mezi dolarem a obchodem s uhlovodíky. Pro Spojené státy může být tento vývoj strukturálně významnější než samotné přesuny jednotlivých ropných plateb — například nahrazování dolaru jüany při obchodu s íránskou či ruskou ropou.

Dalším faktorem je „ukrajinský efekt“. Tím, že Spojené státy spolu se svými spojenci zmrazily ruská aktiva v hodnotě téměř 300 miliard dolarů a zároveň výrazně omezily přístup Ruska k mezinárodním finančním tokům, vyslaly nepřímý signál o potenciální zranitelnosti globálního finančního systému: dnes to jsou Rusové, zítra to může být kdokoli další.

Tuto interpretaci si osvojily nejen elity a investoři v zemích s napjatými vztahy se Spojenými státy, ale i v některých klíčových ekonomikách globálního Jihu a Perského zálivu — například v Saúdské Arábii, Emirátech, Indonésii či Malajsii — a dokonce i na Ukrajině.

Téměř okamžitě proto začaly hledat způsoby, jak se pojistit proti systémovým rizikům. Pozornost se tak částečně obrátila k technologicky pokročilé, dosud však méně využívané platební infrastruktuře, kterou rozvíjí Čína: zejména k digitální měně čínské centrální banky, k postupně zdokonalovanému systému přeshraničních mezibankovních plateb, k iniciativám typu BRICS Pay (blockchainové alternativě k systému SWIFT) a také k digitálním platformám, jako je například WeChat.

Žádný z těchto trendů sám o sobě neznamená bezprostřední úpadek dolaru. Některé země skupiny BRICS+ experimentují s nedolarovými platebními a dluhovými mechanismy, ale současně navyšují své dolarové rezervy.

V souhrnu však tyto procesy, posílené opakovanými otřesy kolem Hormuzského průlivu, mohou naznačovat postupné formování alternativní finanční architektury, kterou Spojené státy plně nekontrolují a v níž je role Evropy nápadně limitovaná.

Zatímco tedy válka s Íránem není pro Ameriku jejím „suezským okamžikem“, se může ukázat jako její „gallipolský okamžik“.

Bitva u Gallipoli, která se odehrála v roce 1915 na stejnojmenném poloostrově u Dardanel, se stala symbolem katastrofálního přecenění vlastních sil: Britské impérium tehdy podcenilo houževnatost protivníka, přecenilo vlastní vojenské kapacity a strategicky naprosto selhalo. Nepřipomíná to určitým způsobem dnešní situaci?

Z anglického originálu Is the Iran War America’s Suez or Its Gallipoli? publikovaného na webu Project Syndicate přeložil OTAKAR BUREŠ.