Myšlenka evropské obranné unie získává v celé Evropě stále větší podporu. Dokud však bude mít NATO v evropské bezpečnosti dominantní postavení, zůstane skutečně fungující obranná unie nedosažitelným cílem. Má-li Evropa získat v oblasti obrany skutečnou suverenitu — a koneckonců nejen v ní —, bude se muset s NATO rozejít. Je to scénář stejně nepravděpodobný jako nezbytný.

NATO není řešením evropských probémů

Bývalý nizozemský premiér a současný generální tajemník NATO Mark Rutte nedávno mimoděk vyslovil výrok, který v Evropě vyvolal údiv. Severoatlantickou alianci nepopsal pouze jako obranný štít Evropy, ale také jako „platformu, která Spojeným státům umožňuje uplatňovat svou moc ve světě“. Prohlásil rovněž, že „využití klíčových vojenských kapacit v Evropě“ je „zásadní i pro úspěch americko-izraelského tažení“ proti Íránu.

Rutte se nemýlí. NATO funguje jako předsunutá základna pro konflikty, které Evropa nezačala, proti protivníkům, s nimiž by se sama nemusela dostat do střetu, a ve službách globálních ambicí mocnosti, jejíž zájmy i hodnoty se od evropských stále více vzdalují. Evropští představitelé vždy dobře věděli, že Severoatlantická aliance je nerovným svazkem — výměnou za bezpečnostní záruky však byli ochotni tuto nerovnováhu přijmout.

V době, kdy je americký závazek k evropské bezpečnosti stále méně jistý, působí Rutte se svou obhajobou uspořádání, které Evropu připoutává k americkému impériu, čím dál osaměleji. Dokonce i mezi evropskými atlantisty pomalu mizí přesvědčení, že se NATO po odchodu Donalda Trumpa vrátí ke svému původnímu nastavení.

Trvalé přizpůsobování se americkým rozmarům samo o sobě nepředstavuje evropskou obrannou strategii. I ti nejzdrženlivější Evropané si však uvědomují, že NATO bez Spojených států by připomínalo loď bez kormidelníka. Proto přibývá výzev k vytvoření evropské obranné unie — nejspíše nejprve v podobě „koalice ochotných“ v rámci mechanismu posílené spolupráce EU, rozšířené o Norsko a Spojené království.

Jenže právě v tom spočívá jádro problému. Dokud bude NATO existovat, nemůže vzniknout skutečně životaschopná evropská alternativa k němu.

Předpokladem skutečně fungující evropské obranné unie by muselo být zodpovězení čtyř zásadních otázek: Kdo bude zadávat zakázky na nákupy vojenské techniky? Kdo bude emitovat společný dluh, z něhož se její výroba zaplatí? Jak se zakázky rozdělí mezi domácí klíčové zbrojní podniky jednotlivých členských států? A konečně, kdo bude velet evropským vojákům ve chvíli, kdy budou muset zabíjet a riskovat vlastní životy?

Smysluplné odpovědi na tyto otázky nelze hledat pouze v mezivládní spolupráci — NATO na ně ostatně také nemá odpověď. Předpokladem skutečné evropské obranné unie by totiž musela být politická unie, které se architekti evropské měnové unie vědomě vyhnuli.

Obranná unie stmelí Evropu

Někteří tvrdí, že dnešní existenční hrozby, jimž Evropa čelí — zejména po ruské invazi na Ukrajinu —, mohou vytvořit impuls k politickému sjednocení, jaký nedokázala vyvolat ani krize eura, ani pandemie. Ať už je tomu jakkoli, jedno je zřejmé: skutečně fungující obranná unie se neobejde bez unie politické — a pokračující existence NATO jí stojí v cestě.

Pro generaci vyrůstající ve stínu studené války dávalo podřízení evropské obrany americkým prioritám určitý smysl. Americké a západoevropské elity spojoval skutečný, téměř existenční strach ze Sovětského svazu. Spojoval je však také finanční mechanismus, který v padesátých a šedesátých letech proměnil Evropu v recyklátora amerických přebytků.

I poté, co se americké přebytky proměnily v obří deficity, Evropa své přebytečné dolary znovu investovala ve Spojených státech: Američané kupovali německá auta a francouzské luxusní kabelky, zatímco Evropané za tyto dolary nakupovali americké dluhopisy, akcie a nemovitosti.

Mezitím padla Berlínská zeď. Sovětský svaz zanikl a Rusko za Borise Jelcina usilovalo o návrat do západního společenství — včetně NATO. Spojené státy už Rusko nevnímaly jako existenční hrozbu. Znepokojovalo je však sbližování mezi Německem a Ruskem, které mohlo ohrozit americkou hegemonii v Evropě.

Německý průmysl sice závisel na ruském plynu, německý exportní úspěch však zároveň spočíval na amerických deficitech, což Spojeným státům poskytovalo dostatečný vliv k tomu, aby si zajistily německý souhlas s politikou, jejímž cílem bylo zabránit integraci Ruska do Evropy. USA přitom záměrně uvrhly ruskou společnost do chudoby a zároveň rozšiřovaly NATO na východ — čímž vytvořily ideální podmínky pro vzestup autoritářského vůdce typu Vladimira Putina.

Jak se NATO rozšiřovalo na východ, nové politické elity v Pobaltí, ale také v Polsku a dnes i ve Finsku zjistily, že mohou v rámci Evropské unie získat vliv neúměrný své skutečné velikosti tím, že se stanou nejhorlivějšími vykonavateli americké hyperexpanzivní politiky.

Evropa tak k původnímu severojižnímu rozdělení — oddělujícímu přebytkové ekonomiky Německa a Nizozemska od zadluženějšího Řecka, Itálie a Španělska — přidala nový rozkol mezi „východními maximalisty“ a „západními umírněnými“, přičemž se obě skupiny snažily o odlišné směřování Unie.

I kdyby Spojené státy neusilovaly o rozdělení Evropy s cílem ji ovládnout, samotná existence NATO tyto odstředivé tendence posilovala — a činila tak vznik evropské politické unie, a tím i skutečně funkční evropské obranné unie, prakticky nemožným.

Právě proto bude muset Evropa NATO opustit — nikoli proto, že by Rusko bylo přátelskou mocností (což není), ani proto, že by Spojené státy byly „zlé“ (což nejsou, pouze sledují imperiální zájmy). Důvodem je, že aliance sloužící k uplatňování americké moci ve světě bude vždy posilovat ty evropské aktéry, jimž vyhovuje zachování současného uspořádání namísto evropského sjednocení a skutečné suverenity.

Irská spisovatelka Edna O’Brienová kdysi napsala, že „zkáza srdce je pomalý a plíživý proces, který se vydává za povinnost“. Totéž platí i pro zkázu celého kontinentu. Pokaždé, když evropský představitel odletí do Washingtonu a skloní se před ikonickým stolem Resolute Desk v Oválné pracovně, Evropa za to platí — pomalu, nepozorovaně a pokaždé v přesvědčení, že jen plní svou povinnost.

Z anglického originálu NATO Must Die na webu Project Syndicate přeložil OTAKAR BUREŠ.