Když Saúdská Arábie, Turecko a Pákistán 7. srpna v Mekce podepsaly společnou obrannou dohodu, objevilo se téměř okamžitě označení „muslimské NATO“. Je to přirovnání poněkud přehnané. Nová aliance nemá společné vojenské velení ani integrované struktury Severoatlantické aliance. Přesto její význam nelze podceňovat. Vzniká bezpečnostní uskupení tří významných muslimských zemí, které může dlouhodobě proměnit mocenské poměry od východního Středomoří po Indický oceán.

Dohoda navíc nepřišla z čistého nebe. Navazuje na dlouholetou vojenskou spolupráci mezi Rijádem a Islámábádem a jejich obrannou smlouvu ze září minulého roku. Také trojstranná jednání probíhala delší dobu.

Načasování je nicméně důležité. Dohoda vzniká uprostřed konfliktu Spojených států a Izraele s Íránem. A také rostoucí nejistoty ohledně budoucí bezpečnostní role Washingtonu v regionu. Její text je přitom jednoznačný: ozbrojený útok proti jednomu ze signatářů bude považován za útok proti všem. Připomíná to článek pět Washingtonské smlouvy, byť teprve praxe ukáže, jak daleko budou její členové připraveni zajít.

Výstižnější může spíše být označení elastická obranná aliance, jak novou dohodu označila Dania Thaferová, ředitelka think-tanku Gulf International Forum. Nejde o NATO v muslimském provedení, ale o pružnější systém bezpečnostních záruk, vojenské a obranně-technologické spolupráce a odstrašení, jehož konkrétní podoba bude záviset na jednotlivých krizích.

Tři země, které se potřebují

Jedním z důvodů sbližování je zhoršující se bezpečnostní situace. Pro Saúdskou Arábii zůstává zásadním problémem Írán a schopnost Teheránu či jeho spojenců zasahovat saúdskou infrastrukturu raketami a drony. Své sehrává také rostoucí izraelská vojenská asertivita.

Ještě důležitější je ale oslabování přesvědčení, že bezpečnost regionu budou vždy garantovat Spojené státy. Nejviditelnější je tento posun v Rijádu, ale v jiné podobě jej můžeme sledovat také v Ankaře a Islámábádu. Neznamená to rozchod s Washingtonem. Všechny tři země s ním udržují velmi úzké vztahy. Současně ale spolupracují s Čínou a dalšími mocnostmi a stále méně chtějí být závislé na rozhodnutích jediné z nich.

Navíc se dobře doplňují. Saúdská Arábie má kapitál, energetické zdroje a rostoucí diplomatickou váhu. Turecko má druhou největší armádu NATO a vyspělý obranný průmysl. Pákistán má početnou a bojem prověřenou armádu, zkušené zpravodajské služby a je jedinou muslimskou zemí disponující jadernými zbraněmi. Není jasné, zda se jeho jaderný deštník vztahuje také na nové partnery, už samotná možnost však ovlivňuje strategické kalkulace ostatních aktérů.

Hlavním společným jmenovatelem je však snaha o větší strategickou nezávislost. Nejde tak o protiamerický blok, ale o rozhodnutí nespoléhat na to, že někdo jiný vždy zajistí jejich bezpečnost či vyřeší jejich problémy.

Ukazuje to i nedávné partnerství Saúdské Arábie s Ukrajinou. Rijád uzavřel s Kyjevem dohodu o obranné spolupráci, která má otevřít cestu ke společným kontraktům, investicím a vývoji nových technologií. Ukrajina má nabídnout své zkušenosti a technologie s obranou proti dronovým a dalším vzdušným útokům. Rijád v tomto nečekal na svolení Washingtonu, ale sledoval vlastní bezpečnostní zájmy.

Třetí pól Blízkého východu

Možná nejzajímavější interpretací je chápat dohodu jako zárodek třetího mocenského pólu v blízkovýchodní politice. Regionální bezpečnostní dynamiku stále více určují dva aktéři. Na jedné straně Írán se sítí spojeneckých ozbrojených skupin, na druhé Izrael, který díky své vojenské a technologické převaze prokázal schopnost zasahovat prakticky kdekoliv v regionu.

Saúdská Arábie, Turecko a Pákistán nechtějí být součástí ani jednoho tábora. Jejich cílem nemusí být konfrontace s Íránem či Izraelem, ale vytvoření dostatečně silného třetího pólu, který zabrání tomu, aby pravidla regionálního uspořádání určovala jedna či druhá mocnost.

Nová aliance tak není jednoduše protiíránská ani protiizraelská. Turecko s Íránem soupeří, ale také spolupracuje, Pákistán s ním sdílí dlouhou hranici a Saúdská Arábie se snažila vztahy s Teheránem stabilizovat, byť jsou to dlouhodobě hlavní mocenští rivalové.

Celkově tak lze dohodu z Mekky vnímat jako pokus vytvořit vlastní mocenské centrum. Význam dohody navíc nebude pouze vojenský. Všechny tři země jsou stále aktivnější diplomaticky. Pákistán se pokouší zprostředkovávat komunikaci mezi Washingtonem a Teheránem, Saúdská Arábie hostila jednání týkající se války proti Ukrajině a Turecko dlouhodobě využívá schopnosti jednat současně se Západem, Ruskem i dalšími aktéry. Všechny tři země ukazují velké diplomatické ambice.

Vedle diplomacie lze očekávat spolupráci v obranném průmyslu, energetice nebo technologiích. Otázkou zůstává i budoucnost saúdského jaderného programu. Pokud bude americká nabídka civilní jaderné spolupráce spojována s normalizací vztahů s Izraelem, může Rijád hledat alternativní partnery. Přítomnost jaderného Pákistánu proto přirozeně vyvolává otázky, byť o přenosu jaderných technologií zatím panují pouze spekulace.

Signál pro Izrael, Indii i Írán

Význam dohody bychom ale neměli přeceňovat. Saúdská Arábie se při loňském konfliktu Indie a Pákistánu vojensky neangažovala. Stejně tak lze obtížně očekávat, že by turečtí nebo pákistánští vojáci automaticky vstupovali do konfliktu s Hútii v Jemenu. Právě zde se ukáže „elasticita“ paktu: jeho hlavním smyslem může být méně automatické společné vojenské operace a více odstrašení a propojování vojenských schopností.

Politický signál je ale silný. Prvním adresátem je Izrael. Dohoda vytváří mocenské centrum, jehož členové nechtějí akceptovat regionální uspořádání ovlivňované izraelskou vojenskou převahou. Současně je dnes ještě méně pravděpodobné, že by Saúdská Arábie v dohledné době přistoupila k Abrahámovským dohodám. Bez zásadního posunu v palestinské otázce nemá Rijád k normalizaci dostatečný politický prostor.

Zpozornět musí také Indie. Kombinace saúdského kapitálu, tureckých vojenských technologií a pákistánských ozbrojených sil může dlouhodobě měnit strategickou rovnováhu v severozápadní části Indického oceánu a v západní Asii. Pro Dillí je navíc Perský záliv životně důležitý z hlediska energetiky a obchodu. Otazník visí také nad koridorem IMEC, geostrategické iniciativy současné indické vlády, který měl propojit Indii přes Perský záliv a Izrael s Evropou. Bez normalizace saúdsko-izraelských vztahů bude jeho realizace výrazně obtížnější.

Dohodu pozorně čte i Teherán. Spojení tří významných sunnitských mocností může působit pro ajatolláhy znepokojivě. Zároveň ale ani Ankara, ani Islámábád nemají zájem na permanentním konfliktu s Íránem a Rijád prokazuje značnou zdrženlivost v současném konfliktu.

Zajímavé je také to, kdo v Mekce nebyl. O budoucím zapojení se spekuluje například v souvislosti s Egyptem či Katarem. Mimo zatím zůstávají Spojené arabské emiráty. Rivalita mezi Abú Zabí a Rijádem přitom sílí a jejich zájmy se rozcházejí v Jemenu, Súdánu i dalších částech regionu. Blízký východ se tak neorganizuje do dvou jednoduchých táborů, ale do stále komplikovanější sítě partnerství a pružných koalic.

Nakonec Evropa

Pro Evropskou unii nepředstavuje dohoda z Mekky přímou bezpečnostní výzvu. Obsahuje ale lekci, která se Evropy týká možná více než samotná regionální rovnováha sil.

Saúdská Arábie, Turecko a Pákistán dospěly k závěru, že se nelze bezvýhradně spoléhat na bezpečnostní garance velmocí. Neodpověděly na to další konferencí o strategické autonomii. Začaly budovat vlastní vztahy, vojenské kapacity a technologická partnerství.

Neznamená to odvrat od Spojených států. Chtějí mít dobré vztahy s Washingtonem, spolupracovat s Čínou a dalšími mocnostmi a především si zachovat možnost rozhodovat samy. Strategická autonomie pro ně neznamená izolaci, ale schopnost volby.

Evropská unie o strategické autonomii diskutuje více než dekádu. Přesto zůstává v základních otázkách bezpečnosti závislá na Spojených státech a politicky rozdělená v tom, jak velkou odpovědnost je připravena převzít.

Právě v tom je nejdůležitější poselství dohody z Mekky pro Evropu. Nastupující mocnosti o strategické autonomii stále méně hovoří a stále více podle ní jednají. Budují si prostor, ve kterém mohou spolupracovat s různými mocnostmi podle vlastních zájmů a hodnot.

Evropa ekonomickou, technologickou i vojenskou kapacitu k samostatnějšímu jednání má. Co jí stále chybí, je politická vůle ji skutečně používat. Strategická autonomie totiž není zahraničněpolitický slogan. Je to schopnost jednat ve chvíli, kdy se svět kolem nás mění. A zatímco Evropa o této schopnosti více diskutuje než koná, nastupující regionální mocnosti ji začínají v uplatňovat a utvářet tím nové uspořádání mezinárodního řádu.