Pane Poláčku, velmi jsem váhal, zda mám na Vaši „kritiku“ reagovat. Zase se totiž ukazuje, že Vy potřebujete mít vždy „poslední slovo“ a ve svých zdlouhavých kritikách (netýká se to pouze mě) sklouzáváte k povýšeneckému mentorování. Většinou ale pane Poláčku, čtete kritizované autory poněkud zbrkle, mnohdy neschopen se nad jejich argumenty hlouběji zamýšlet. A abyste dokázal svoji „výjimečnou“ filozofickou erudici, zahlcujete diskusi rádoby hlubokomyslnými filozofickými úvahami, které ale s diskutovaným problémem příliš nesouvisí, anebo jsou pro jeho řešení nedůležité a dokonce zavádějící. Kritizujete zkrátka všechno, co se nevejde do Vašich filozofických šablonek. No nic, to je Váš styl; pokračujte v něm, pokud Vás to baví. Mě ale Ty Vaše úvahy nepřipadají ani trochu „hlubokomyslné“ a v kontextu řešení konkrétních problémů, o kterých se tady v DR diskutuje, vždy vyúsťují do ztracena.
Takže, pane Poláčku, diskutuji s Vámi naposledy a omlouvám se za poněkud dlouhý příspěvek. Ona by reakce na Vaši „kritiku“ vydala za celý článek, ale to by bylo až příliš velké plýtvání energie.
Mnou popisovaný konflikt mezi jeffersonisty a trumpisty interpretujete jako konflikt absolutního Dobra a Zla. Nic mi není ale cizejší pohlížet na konflikty obecně tímto způsobem; a stejně tak je to i s konfliktem právě probíhajícím v Americe. Koneckonců, co o něm píšu, není ani tak produkt mého myšlení, ale spíše záznam či „reportáž“, co si o tomto konfliktu myslí sami Američané. A co vím z každodenního sledování dění, diskusí a komentářů v amerických médiích a na základě osobní zkušenosti z rozhovorů s prostými Američany a na základě studia americké historie a filozofie. Mé jsou výslovně úvahy interpretující důsledky tohoto konfliktu dopadajícího na Evropu a svět as nimi, jistě, nemusí každý souhlasit.
Takže k té „reportážní“ části článku:
1. Výslovně jsem uvedl, že mnozí jeffersonisté mohou republikánské principy demokracie bránit jako něco špatného či nedokonalého proti tomu, co může být ještě horší a nedokonalejší. Takže mnozí jeffersonisté, troufám si říct, že naprostá většina z nich, nebojuje proti trumpismuj ve jménu absolutního Dobra. (Takto spíše vnímají tento konflikt v jádru MAGA voličů bílí evangelikáni, podle kterých Demokraté a liberálové slouží Satanovi a oni Ježíši.) Jeffersonisté brání republikánské a liberálně demokratické principy ze stejných motivů, jako je bránili američtí spojenečtí vojáci ve druhé světové válce proti fašismu a nacismu. Ani ti si nemohli myslet, že brání nějaké absolutní Dobro; byli to lidé s tvrdou zkušeností z hospodářské krize třicátých let; byli to vojáci tmavé pleti, kteří v tehdejší Americe trpěli pod zákony Jima Crowa. . Tito vojáci ale přesto věděli, že kdyby neporazili fašismus a nacismus, čeká je ještě něco horšího. Proto, pane Poláčku, jestliže nedokážete pochopit, že v konfliktech jde často o konflikt mezi horším a ještě horším nebo nedokonalým a ještě nedokonalejším, pak jste to právě Vy, kdo podvědomě zastává pojetí konfliktu Dobra či Zla. Protože jen takové pojetí dává konfliktu opravdový morální smysl a srozumitelnost. A pokud si to nemyslíte, tak Vaše kritika je pouhou logickou nedomyšleností.
2. Že nejde o obranu absolutního Dobra, jsem rovněž vyslovil v té části článku, když jsem upozornil, že jeffersonisté využívají těchto protestů jako příležitosti k vyslovování naprosto konkrétních a radikálních požadavků na zlepšení svého života a fungování země. Jeffersonisté vidí v americké liberální demokracii mnoho vážných problémů k řešení, ale brání republikánské principy a instituce, protože si myslí, že jejich narušením či odstraněním a náhradou za to, co za ně nabízí trumpisté, se tyto problémy nevyřeší, ale naopak zhorší.
3. Zároveň se, pane Poláčku, neobávejte, že bych paušálně viděl zastánce nějakého absolutního Zla ve voličích Trumpa. Byli mezi nimi tradiční demokratičtí voliči zklamání politikou Demokratické strany a Trumpa volili spíše natruc. Někteří tradiční republikánští voliči jej volili, protože za maskou populistických slibů neprohlédli základní intenci trumpismu – rozbít republikánské instituce; což dnes mnoho z nich už prohlédlo. I oni jsou aktéry současných proti-trumpovských demonstrací „No Kings!“ Jiní ho volili jako tradiční konzervativci, protože i v jeffersonovských axiomech demokracie jsou konzervativní prvky. Mnozí se dokonce samy z toho pohledu mohli cítit jako jeffersonisté. (Tohle by si zasloužilo samostatné pojednání, v článku na to už nezbyl prostor.) Ano, motivace pro volbu Trumpa a volbu Harrisové byly komplexní. Obrana jeffersonovské demokracie tam hrála důležitou roli, ale ne jedinou. Harrisová ostatní motivy voleb zjevně podcenila. Dnes však po více jak roce vlády Trumpa dělí tato obrana Ameriku do dvou táborů. Z nich jeden, to ví jasně („No Kings!); a počet příslušníků druhého tábora klesá s mírou, jak si to postupně uvědomují. Tento pokles bude pokračovat zvláště, když jim dojde, že Trumpův útok na Irán nepřinesl pro Ameriku žádné pozitivní výsledky. (Mimochodem: Když mluvíme o trumpismu, tak mluvíme v prvé řadě o voličském jádru hnutí MAGA, které otevřeně deklaruje rozchod s jeffersonovskými axiomy demokracie -bílí křesťanští nacionalisté, republikánští politici indoktrinovaní ideologií Heritage Foundation apod.).
Takže, pane Poláčku, liberální demokracie je bráněna nikoli jako absolutní Dobro, ale jako to nejmenší zlo s (možná)ú jednou jedinou výhodou oproti jiným režimům: svobodnou možnosti a volbou měnit a zdokonalovat naše přírodně-kulturní prostředí, ve kterém žijeme, resp. možností vést boj v rámci určitých pravidel proti těm silám, která takové svobodné možnosti brání. Předpokládá tato změna „odchod“ z kapitalismu? Rád bych věřil, že ano, ale taková změna s ohledem na její komplexnost se odehrává v mnoha konkrétních a zdlouhavých, a ne vždy úspěšných sociálních konfliktech. Ty určují strategii. Nelze jí založit na „Hurá, jdeme totálně porazit kapitalismus! Teď anebo nikdy!“ Anebo čekat až najdeme nějaká filozofická neredukovatelná východiska („Archimédův bod“) takové strategie, se kterými se ztotožní dostatečná většina nespokojených a kapitalismus „přes noc“ porazí. Filozofie, která si tohle namlouvá, v tom zcela selhává a se strategii „odchodu“ kapitalismu je pouze na překážku.
Pane Poláčku, kdybyste se dnes postavil tváří tvář milionům protestujících Američanů a poučoval je, že chybně pojímají svůj boj proti trumpismu jako boj Dobra proti Zlu, že nechápou, že zrod trumpismu se odehrál v prostředí dosavadní americké politické praxe, byl byste jim pro smích. Stejně jako byste byl pro smích, kdybyste na začátku čtyřicátých let boj liberálních demokracií proti fašismu zlehčoval tím, že fašismus vznikl uvnitř kapitalistické liberální demokracie jako reakce na její problémy. V obou případech lze položit otázku: A to má být důvod, aby tento boj demokratů proti fašismu ztratil smysl? Opravdu takový boj nemáme vést za předpokladu, že platí rovnice - „liberální demokracie=kapitalismus“?
Stalinisté si kdysi mysleli, že mohou boj „buržoazních“ demokratů proti fašismu ignorovat, protože to je boj vyjadřující rozpory kapitalismu, tedy uvnitř kapitalismu. Naivně doufali, že tento boj kapitalismus vyčerpá natolik, že lehne popelem a z této situace se zrodí komunismus. Sami poznali, že takovéto uvažování nakonec ohrožuje i jejich moc a přidali se na stranu demokratů. (Možná by to neudělali, kdyby nebyli fašisty sami napadeni.)
Pořád stejný spor mezi pragmatisty a kartezánci, včetně Kanta.
Peirce jako první poukázal na slabiny kartezianismu: na potřebu vycházet z absolutní jistoty nějakých kognitivních nebo morálních předpokladů, které zaručí, že naše poznání dospěje k pravdě (to jsou u Kanta ty apriori předpoklady možnosti poznání), že budeme správně jednat, anebo se budeme v morálních problémových situacích správně rozhodovat (na základě kategorického imperativu).
Nikdy jsem nepochopil, jak by nám tyto apriorní předpoklady něco takového mohly lépe zaručit, než když budeme vycházet ze zkušenosti.
Peirce stanovuje předpoklady našeho poznání a jednání ne-aprioristicky. Vycházíme vždy (!) z nějakého nedokonalého poznání, které v sobě obsahuje omylnost, ze zkušenostně nabytých morálních předpokladů, které v sobě obsahují potenciální selhání. Jsou různé situace morálního rozhodování, ve kterých nám kategorický imperativ vůbec nepomáhá. Kdybychom dopředu věděli, jak se máme rozhodnout, neexistovaly by v našem jednání žádné problémové situace.
Reálně žijeme ve světě s absencí jakýchkoli absolutních předpokladů, že nás někam spolehlivě bez praktického zkušenostního testování (ve vědě experimentálního testování) dovedou. V takovém světě se musíme naučit "důstojně" žít.
Jestli si někdo myslí, že zavedením tzv. apriorních předpokladů (prvních a nejvyšších příčin všeho) nám teprve dává možnost důstojně žít nebo dospívat k pravdě, tak prosím, neberme mu to. Jako neberme věřícím Boha, aby neztratili svůj pocit důstojnosti a důvod jednat dle Desatera.
Proč by víra v dosažení světoobčanského stavu měla být pro udržení mezinárodního práva apriori nutná? K takové víře dospěli lidé "evolucí" - soustavným zakoušením situací, že žít pospolu v míru je lepší, než žít ve válečném stavu. A tyto zkušenosti někdo moudrý zobecnil na obecnou zkušenost světoobčanství bez válek. Dospěl k tomu "induktivně", ale někdo z toho udělal mimozkušenostní apriori předpoklad.
Každopádně, když jsme schopni přijmout, že idea existujícího mezinárodního práva vznikla z konkrétní zkušenostní situace a počítat s tím, že tato idea dopředu je omylná, nebudeme lépe připraveni, abychom takovou ideu prakticky testovali a přizpůsobovali měnícím se okolnostem? Copak mě idea všeobecného občanství potřeby takového testování zbaví?
Ale já v tom článku opravdu nechtěl primárně řešit filozofickou otázku původu takové ideje, ala Kant, Hegel….. Pro praktickou politiku jde fakt o víceméně nedůležitou otázku. Důležitější otázkou je, proč mezinárodní právo selhává a jak je možné to řešit. K řešením se blíže nedostanu konstatováním, že mezinárodní právo je apriori založeno. Myslím, že to navíc tuto otázku komplikuje. Už vidím světový výbor filozofů, jak se donekonečna dohaduje o tom, jestli je založeno empiricky nebo neempiricky. A ve vedlejší místnosti sedí stále politici a právníci stále nedočkavěji čekající, až jim filozofové přinesou konečné rozuzlení. Myslím si, že i kdyby s rozhodnutím přišli, tak si řeknou? No a? Co těď, sakra, s tím?
Nevidím jinou cestu udržení mezinárodního práva než reformou směrem, který jsem naznačil, a o kterém uvažují komise za tímto účelem zřízené v OSN.. Sice se mi moc nelíbí, že smyslem této reformy by mělo být učinit jej "měkčejší", protože už nyní je měkčeji vymáháno. Ale pokud taková reforma povede k stabilnějšímu a mírovějšímu světe, tak prosím.
mám rád Kanta; tedy z těch klasických "racionalistů" od Descarta po Hegela mám nejradši Kanta. Už proto, že s kantovským vybavením vstoupil do filozofické mlátičky Ch. S. Peirce. Proč? Protože Peirce byl experimentální vědec, a byl první filozof, který filozoficky vyložil experimentální zkušenost. A Kant byl jediný z klasiků racionalistů, který měl k jejímu správnému pochopení naprosto nejblíže. Abych v tomhle Peirce pochopil, musel jsem si hodně lámat hlavu s Kantem. Abych pochopil to, co Peirce na adresu Kanta říká: Místo, aby vysvětloval, jak jsou možné syntetické soudy apriori, měl vysvětlit, jak jsou možné syntetické soudy. Já čtu Kanta jako filozofa experimentální vědy v jejím newtonovském období, který probudil filozofické racionalisty z dogmatického spánku prostřednictvím Britů Locka a Huma. A pak mám rád Habermase (budiž mu země lehká), který se vrací přes Hegela nakonec ke Katovi; ale pak mám rád Rortyho, který s ním polemizuje ohledně jeho kvazitranscendentálních "základů" komunikativního rozumu. My pragmatisté máme Kanta a Habermase za své filozofické parťáky, se kterými se trochu kočkujeme, a rozhodně za své největší politické spojence. Takže ano, já ctím kantovskou ideu mezinárodního práva, ale nikoli ten transcendentální způsob dokazování; myslím si, že idea mezinárodního práva 1945 má onen konkrétní zkušenostní původ, o kterém píšu.
Nechci vést komplikované filozofické úvahy o původu práva, na kterých není a nebude nikdy shoda, pokud se to nechá filozofům. Takže bádejte, a až se pomoříte co nejvíce do hlubin svého filozofického myšlení a na řešení toho komplikovaného filozoficko-právního problému přijdete, dejte vědět.
Já nemluvím o původu práva tak vůbec. Já mluvím o původu či důvodech naprosto konkrétního práva – mezinárodního práva v konkrétní historické době, jak je formulováno v Chartě OSN a v dalších dokumentech. A upozorňuji, že toto právo v sobě obsahuje „výstražnou pravdu“, totiž dramatickou zkušenost válek (včetně holocaustu, o něm přímo nemluvím), které lidstvo prodělalo, kdy toto právo neexistovalo, i když o něm leckdo spekuloval (např. Kant): Neopakovat tyto války, všechny ty hrůzy, ten střet s realitou, náraz do reality, která říká „takhle už víckrát ne!“. Tohle je zkušenost, tohle není produkt „čistého rozumu“ – platónského, kantovského, hegelovského, který žádný skutečný střet s realitou nezažívá. V tom mě utvrdil Ch. S. Peirce : Pohybuje-li se filozofie čistě v živlu myšlení, nepotkává se s realitou, takže do ní nemůže nikdy narazit. Tohle mezinárodní právo má tak ryzí empirický zdroj – v globální zkušenosti a obětech miliónů lidí – kteří zažili reálný střet a který je výstražnou pravdou.
Citát:
„….. jejich metafyzické principy mají bezprostřední spojitost s ontologií - tedy s realitou, ovšem vyššího stupně nežli je realita pouze jevového světa. Tento rozdíl ale O. Novotný zcela opomíjí; respektive - zcela neoprávněně - hází Platóna a Kanta do stejného pytle.)“
Reakce: Ano, ten rozdíl vyšší (ontologické) a nižší (jevové) reality skutečně opomíjím (či spíše pomíjím, nechávám záměrně zmizet ON) , a proto hážu Platóna, Kanta, a nejen je (Hegel) do stejného pytle.
Dohoda je zjevně odsouhlasena, teď to půjde do předsednictva. Tam bude nyní jen malý odpor, pokud nějaký (řada členů se neúčastní, nebo už ze strany odešla). Údajně je tam závazek společného klubu a zůstává referendum o členství v EU a NATO. Zjevně je Zaorálek nepřesvědčil, že jsou to "blbosti". Prý v těch sporných tématech si každý bude dělat samostatnou politiku. Vzhledem k tomu šílenému oportunismu Maláčové a Zaoše uslyšíme z jejich strany maximálně nesmělé kuňkání.
Jako správný filozof dedukuješ ty skupiny voličů, aniž bys k tomu potřeboval empirická data. To říkám s úsměvem. Ale přiznávám, že na dnešním dvou-tří procentním vzorku voličů socdem se to stejně nedá změřit.
Zachování "podstaty" sociální demokracie předpokládá přítomnost silné skupiny a), jakkoli nikdy nebude nejsilnější počtem, ale měla by být významná vlivem. Tohle "ukotvení tu ale už dávno není", mezi voliči a nakonec i mezi členy už dlouho zdaleka nejvíc převažují c) a d). Skupina b), původně vázaná na a) je k nim postupně strhávána. Tohle se dá vyčíst z dat sešupu socdem cca od roku 2010.
Za hlavního mluvčího té první skupiny jsem nikdy nepovažoval Koháka, dokonce si myslím, že by měl dnes problém se vůči tomu, kam stranu Maláčová a Zaorálek vedou, jednoznačně vymezit. On byl dost ustřelený od praktické politiky.....
Trumpa zastaví jeffersonisté: „konzervativní kontrarevoluce“ našla svou Nemesis
Oto Novotný
Pane Poláčku, velmi jsem váhal, zda mám na Vaši „kritiku“ reagovat. Zase se totiž ukazuje, že Vy potřebujete mít vždy „poslední slovo“ a ve svých zdlouhavých kritikách (netýká se to pouze mě) sklouzáváte k povýšeneckému mentorování. Většinou ale pane Poláčku, čtete kritizované autory poněkud zbrkle, mnohdy neschopen se nad jejich argumenty hlouběji zamýšlet. A abyste dokázal svoji „výjimečnou“ filozofickou erudici, zahlcujete diskusi rádoby hlubokomyslnými filozofickými úvahami, které ale s diskutovaným problémem příliš nesouvisí, anebo jsou pro jeho řešení nedůležité a dokonce zavádějící. Kritizujete zkrátka všechno, co se nevejde do Vašich filozofických šablonek. No nic, to je Váš styl; pokračujte v něm, pokud Vás to baví. Mě ale Ty Vaše úvahy nepřipadají ani trochu „hlubokomyslné“ a v kontextu řešení konkrétních problémů, o kterých se tady v DR diskutuje, vždy vyúsťují do ztracena.
Takže, pane Poláčku, diskutuji s Vámi naposledy a omlouvám se za poněkud dlouhý příspěvek. Ona by reakce na Vaši „kritiku“ vydala za celý článek, ale to by bylo až příliš velké plýtvání energie.
Mnou popisovaný konflikt mezi jeffersonisty a trumpisty interpretujete jako konflikt absolutního Dobra a Zla. Nic mi není ale cizejší pohlížet na konflikty obecně tímto způsobem; a stejně tak je to i s konfliktem právě probíhajícím v Americe. Koneckonců, co o něm píšu, není ani tak produkt mého myšlení, ale spíše záznam či „reportáž“, co si o tomto konfliktu myslí sami Američané. A co vím z každodenního sledování dění, diskusí a komentářů v amerických médiích a na základě osobní zkušenosti z rozhovorů s prostými Američany a na základě studia americké historie a filozofie. Mé jsou výslovně úvahy interpretující důsledky tohoto konfliktu dopadajícího na Evropu a svět as nimi, jistě, nemusí každý souhlasit.
Takže k té „reportážní“ části článku:
1. Výslovně jsem uvedl, že mnozí jeffersonisté mohou republikánské principy demokracie bránit jako něco špatného či nedokonalého proti tomu, co může být ještě horší a nedokonalejší. Takže mnozí jeffersonisté, troufám si říct, že naprostá většina z nich, nebojuje proti trumpismuj ve jménu absolutního Dobra. (Takto spíše vnímají tento konflikt v jádru MAGA voličů bílí evangelikáni, podle kterých Demokraté a liberálové slouží Satanovi a oni Ježíši.) Jeffersonisté brání republikánské a liberálně demokratické principy ze stejných motivů, jako je bránili američtí spojenečtí vojáci ve druhé světové válce proti fašismu a nacismu. Ani ti si nemohli myslet, že brání nějaké absolutní Dobro; byli to lidé s tvrdou zkušeností z hospodářské krize třicátých let; byli to vojáci tmavé pleti, kteří v tehdejší Americe trpěli pod zákony Jima Crowa. . Tito vojáci ale přesto věděli, že kdyby neporazili fašismus a nacismus, čeká je ještě něco horšího. Proto, pane Poláčku, jestliže nedokážete pochopit, že v konfliktech jde často o konflikt mezi horším a ještě horším nebo nedokonalým a ještě nedokonalejším, pak jste to právě Vy, kdo podvědomě zastává pojetí konfliktu Dobra či Zla. Protože jen takové pojetí dává konfliktu opravdový morální smysl a srozumitelnost. A pokud si to nemyslíte, tak Vaše kritika je pouhou logickou nedomyšleností.
2. Že nejde o obranu absolutního Dobra, jsem rovněž vyslovil v té části článku, když jsem upozornil, že jeffersonisté využívají těchto protestů jako příležitosti k vyslovování naprosto konkrétních a radikálních požadavků na zlepšení svého života a fungování země. Jeffersonisté vidí v americké liberální demokracii mnoho vážných problémů k řešení, ale brání republikánské principy a instituce, protože si myslí, že jejich narušením či odstraněním a náhradou za to, co za ně nabízí trumpisté, se tyto problémy nevyřeší, ale naopak zhorší.
3. Zároveň se, pane Poláčku, neobávejte, že bych paušálně viděl zastánce nějakého absolutního Zla ve voličích Trumpa. Byli mezi nimi tradiční demokratičtí voliči zklamání politikou Demokratické strany a Trumpa volili spíše natruc. Někteří tradiční republikánští voliči jej volili, protože za maskou populistických slibů neprohlédli základní intenci trumpismu – rozbít republikánské instituce; což dnes mnoho z nich už prohlédlo. I oni jsou aktéry současných proti-trumpovských demonstrací „No Kings!“ Jiní ho volili jako tradiční konzervativci, protože i v jeffersonovských axiomech demokracie jsou konzervativní prvky. Mnozí se dokonce samy z toho pohledu mohli cítit jako jeffersonisté. (Tohle by si zasloužilo samostatné pojednání, v článku na to už nezbyl prostor.) Ano, motivace pro volbu Trumpa a volbu Harrisové byly komplexní. Obrana jeffersonovské demokracie tam hrála důležitou roli, ale ne jedinou. Harrisová ostatní motivy voleb zjevně podcenila. Dnes však po více jak roce vlády Trumpa dělí tato obrana Ameriku do dvou táborů. Z nich jeden, to ví jasně („No Kings!); a počet příslušníků druhého tábora klesá s mírou, jak si to postupně uvědomují. Tento pokles bude pokračovat zvláště, když jim dojde, že Trumpův útok na Irán nepřinesl pro Ameriku žádné pozitivní výsledky. (Mimochodem: Když mluvíme o trumpismu, tak mluvíme v prvé řadě o voličském jádru hnutí MAGA, které otevřeně deklaruje rozchod s jeffersonovskými axiomy demokracie -bílí křesťanští nacionalisté, republikánští politici indoktrinovaní ideologií Heritage Foundation apod.).
Takže, pane Poláčku, liberální demokracie je bráněna nikoli jako absolutní Dobro, ale jako to nejmenší zlo s (možná)ú jednou jedinou výhodou oproti jiným režimům: svobodnou možnosti a volbou měnit a zdokonalovat naše přírodně-kulturní prostředí, ve kterém žijeme, resp. možností vést boj v rámci určitých pravidel proti těm silám, která takové svobodné možnosti brání. Předpokládá tato změna „odchod“ z kapitalismu? Rád bych věřil, že ano, ale taková změna s ohledem na její komplexnost se odehrává v mnoha konkrétních a zdlouhavých, a ne vždy úspěšných sociálních konfliktech. Ty určují strategii. Nelze jí založit na „Hurá, jdeme totálně porazit kapitalismus! Teď anebo nikdy!“ Anebo čekat až najdeme nějaká filozofická neredukovatelná východiska („Archimédův bod“) takové strategie, se kterými se ztotožní dostatečná většina nespokojených a kapitalismus „přes noc“ porazí. Filozofie, která si tohle namlouvá, v tom zcela selhává a se strategii „odchodu“ kapitalismu je pouze na překážku.
Pane Poláčku, kdybyste se dnes postavil tváří tvář milionům protestujících Američanů a poučoval je, že chybně pojímají svůj boj proti trumpismu jako boj Dobra proti Zlu, že nechápou, že zrod trumpismu se odehrál v prostředí dosavadní americké politické praxe, byl byste jim pro smích. Stejně jako byste byl pro smích, kdybyste na začátku čtyřicátých let boj liberálních demokracií proti fašismu zlehčoval tím, že fašismus vznikl uvnitř kapitalistické liberální demokracie jako reakce na její problémy. V obou případech lze položit otázku: A to má být důvod, aby tento boj demokratů proti fašismu ztratil smysl? Opravdu takový boj nemáme vést za předpokladu, že platí rovnice - „liberální demokracie=kapitalismus“?
Stalinisté si kdysi mysleli, že mohou boj „buržoazních“ demokratů proti fašismu ignorovat, protože to je boj vyjadřující rozpory kapitalismu, tedy uvnitř kapitalismu. Naivně doufali, že tento boj kapitalismus vyčerpá natolik, že lehne popelem a z této situace se zrodí komunismus. Sami poznali, že takovéto uvažování nakonec ohrožuje i jejich moc a přidali se na stranu demokratů. (Možná by to neudělali, kdyby nebyli fašisty sami napadeni.)
Mezinárodní právo versus „koncert velmocí“
Oto Novotný
Pořád stejný spor mezi pragmatisty a kartezánci, včetně Kanta.
Peirce jako první poukázal na slabiny kartezianismu: na potřebu vycházet z absolutní jistoty nějakých kognitivních nebo morálních předpokladů, které zaručí, že naše poznání dospěje k pravdě (to jsou u Kanta ty apriori předpoklady možnosti poznání), že budeme správně jednat, anebo se budeme v morálních problémových situacích správně rozhodovat (na základě kategorického imperativu).
Nikdy jsem nepochopil, jak by nám tyto apriorní předpoklady něco takového mohly lépe zaručit, než když budeme vycházet ze zkušenosti.
Peirce stanovuje předpoklady našeho poznání a jednání ne-aprioristicky. Vycházíme vždy (!) z nějakého nedokonalého poznání, které v sobě obsahuje omylnost, ze zkušenostně nabytých morálních předpokladů, které v sobě obsahují potenciální selhání. Jsou různé situace morálního rozhodování, ve kterých nám kategorický imperativ vůbec nepomáhá. Kdybychom dopředu věděli, jak se máme rozhodnout, neexistovaly by v našem jednání žádné problémové situace.
Reálně žijeme ve světě s absencí jakýchkoli absolutních předpokladů, že nás někam spolehlivě bez praktického zkušenostního testování (ve vědě experimentálního testování) dovedou. V takovém světě se musíme naučit "důstojně" žít.
Jestli si někdo myslí, že zavedením tzv. apriorních předpokladů (prvních a nejvyšších příčin všeho) nám teprve dává možnost důstojně žít nebo dospívat k pravdě, tak prosím, neberme mu to. Jako neberme věřícím Boha, aby neztratili svůj pocit důstojnosti a důvod jednat dle Desatera.
Proč by víra v dosažení světoobčanského stavu měla být pro udržení mezinárodního práva apriori nutná? K takové víře dospěli lidé "evolucí" - soustavným zakoušením situací, že žít pospolu v míru je lepší, než žít ve válečném stavu. A tyto zkušenosti někdo moudrý zobecnil na obecnou zkušenost světoobčanství bez válek. Dospěl k tomu "induktivně", ale někdo z toho udělal mimozkušenostní apriori předpoklad.
Každopádně, když jsme schopni přijmout, že idea existujícího mezinárodního práva vznikla z konkrétní zkušenostní situace a počítat s tím, že tato idea dopředu je omylná, nebudeme lépe připraveni, abychom takovou ideu prakticky testovali a přizpůsobovali měnícím se okolnostem? Copak mě idea všeobecného občanství potřeby takového testování zbaví?
Ale já v tom článku opravdu nechtěl primárně řešit filozofickou otázku původu takové ideje, ala Kant, Hegel….. Pro praktickou politiku jde fakt o víceméně nedůležitou otázku. Důležitější otázkou je, proč mezinárodní právo selhává a jak je možné to řešit. K řešením se blíže nedostanu konstatováním, že mezinárodní právo je apriori založeno. Myslím, že to navíc tuto otázku komplikuje. Už vidím světový výbor filozofů, jak se donekonečna dohaduje o tom, jestli je založeno empiricky nebo neempiricky. A ve vedlejší místnosti sedí stále politici a právníci stále nedočkavěji čekající, až jim filozofové přinesou konečné rozuzlení. Myslím si, že i kdyby s rozhodnutím přišli, tak si řeknou? No a? Co těď, sakra, s tím?
Nevidím jinou cestu udržení mezinárodního práva než reformou směrem, který jsem naznačil, a o kterém uvažují komise za tímto účelem zřízené v OSN.. Sice se mi moc nelíbí, že smyslem této reformy by mělo být učinit jej "měkčejší", protože už nyní je měkčeji vymáháno. Ale pokud taková reforma povede k stabilnějšímu a mírovějšímu světe, tak prosím.
Milý kamaráde,
mám rád Kanta; tedy z těch klasických "racionalistů" od Descarta po Hegela mám nejradši Kanta. Už proto, že s kantovským vybavením vstoupil do filozofické mlátičky Ch. S. Peirce. Proč? Protože Peirce byl experimentální vědec, a byl první filozof, který filozoficky vyložil experimentální zkušenost. A Kant byl jediný z klasiků racionalistů, který měl k jejímu správnému pochopení naprosto nejblíže. Abych v tomhle Peirce pochopil, musel jsem si hodně lámat hlavu s Kantem. Abych pochopil to, co Peirce na adresu Kanta říká: Místo, aby vysvětloval, jak jsou možné syntetické soudy apriori, měl vysvětlit, jak jsou možné syntetické soudy. Já čtu Kanta jako filozofa experimentální vědy v jejím newtonovském období, který probudil filozofické racionalisty z dogmatického spánku prostřednictvím Britů Locka a Huma. A pak mám rád Habermase (budiž mu země lehká), který se vrací přes Hegela nakonec ke Katovi; ale pak mám rád Rortyho, který s ním polemizuje ohledně jeho kvazitranscendentálních "základů" komunikativního rozumu. My pragmatisté máme Kanta a Habermase za své filozofické parťáky, se kterými se trochu kočkujeme, a rozhodně za své největší politické spojence. Takže ano, já ctím kantovskou ideu mezinárodního práva, ale nikoli ten transcendentální způsob dokazování; myslím si, že idea mezinárodního práva 1945 má onen konkrétní zkušenostní původ, o kterém píšu.
Díky za komentář, ale:
Nechci vést komplikované filozofické úvahy o původu práva, na kterých není a nebude nikdy shoda, pokud se to nechá filozofům. Takže bádejte, a až se pomoříte co nejvíce do hlubin svého filozofického myšlení a na řešení toho komplikovaného filozoficko-právního problému přijdete, dejte vědět.
Já nemluvím o původu práva tak vůbec. Já mluvím o původu či důvodech naprosto konkrétního práva – mezinárodního práva v konkrétní historické době, jak je formulováno v Chartě OSN a v dalších dokumentech. A upozorňuji, že toto právo v sobě obsahuje „výstražnou pravdu“, totiž dramatickou zkušenost válek (včetně holocaustu, o něm přímo nemluvím), které lidstvo prodělalo, kdy toto právo neexistovalo, i když o něm leckdo spekuloval (např. Kant): Neopakovat tyto války, všechny ty hrůzy, ten střet s realitou, náraz do reality, která říká „takhle už víckrát ne!“. Tohle je zkušenost, tohle není produkt „čistého rozumu“ – platónského, kantovského, hegelovského, který žádný skutečný střet s realitou nezažívá. V tom mě utvrdil Ch. S. Peirce : Pohybuje-li se filozofie čistě v živlu myšlení, nepotkává se s realitou, takže do ní nemůže nikdy narazit. Tohle mezinárodní právo má tak ryzí empirický zdroj – v globální zkušenosti a obětech miliónů lidí – kteří zažili reálný střet a který je výstražnou pravdou.
Citát:
„….. jejich metafyzické principy mají bezprostřední spojitost s ontologií - tedy s realitou, ovšem vyššího stupně nežli je realita pouze jevového světa. Tento rozdíl ale O. Novotný zcela opomíjí; respektive - zcela neoprávněně - hází Platóna a Kanta do stejného pytle.)“
Reakce: Ano, ten rozdíl vyšší (ontologické) a nižší (jevové) reality skutečně opomíjím (či spíše pomíjím, nechávám záměrně zmizet ON) , a proto hážu Platóna, Kanta, a nejen je (Hegel) do stejného pytle.
Výzva k vedení SOCDEM: Neuzavírejte dohodu se Stačilo!
Oto Novotný
Dohoda je zjevně odsouhlasena, teď to půjde do předsednictva. Tam bude nyní jen malý odpor, pokud nějaký (řada členů se neúčastní, nebo už ze strany odešla). Údajně je tam závazek společného klubu a zůstává referendum o členství v EU a NATO. Zjevně je Zaorálek nepřesvědčil, že jsou to "blbosti". Prý v těch sporných tématech si každý bude dělat samostatnou politiku. Vzhledem k tomu šílenému oportunismu Maláčové a Zaoše uslyšíme z jejich strany maximálně nesmělé kuňkání.
Jako správný filozof dedukuješ ty skupiny voličů, aniž bys k tomu potřeboval empirická data. To říkám s úsměvem. Ale přiznávám, že na dnešním dvou-tří procentním vzorku voličů socdem se to stejně nedá změřit.
Zachování "podstaty" sociální demokracie předpokládá přítomnost silné skupiny a), jakkoli nikdy nebude nejsilnější počtem, ale měla by být významná vlivem. Tohle "ukotvení tu ale už dávno není", mezi voliči a nakonec i mezi členy už dlouho zdaleka nejvíc převažují c) a d). Skupina b), původně vázaná na a) je k nim postupně strhávána. Tohle se dá vyčíst z dat sešupu socdem cca od roku 2010.
Za hlavního mluvčího té první skupiny jsem nikdy nepovažoval Koháka, dokonce si myslím, že by měl dnes problém se vůči tomu, kam stranu Maláčová a Zaorálek vedou, jednoznačně vymezit. On byl dost ustřelený od praktické politiky.....