Pořád stejný spor mezi pragmatisty a kartezánci, včetně Kanta.
Peirce jako první poukázal na slabiny kartezianismu: na potřebu vycházet z absolutní jistoty nějakých kognitivních nebo morálních předpokladů, které zaručí, že naše poznání dospěje k pravdě (to jsou u Kanta ty apriori předpoklady možnosti poznání), že budeme správně jednat, anebo se budeme v morálních problémových situacích správně rozhodovat (na základě kategorického imperativu).
Nikdy jsem nepochopil, jak by nám tyto apriorní předpoklady něco takového mohly lépe zaručit, než když budeme vycházet ze zkušenosti.
Peirce stanovuje předpoklady našeho poznání a jednání ne-aprioristicky. Vycházíme vždy (!) z nějakého nedokonalého poznání, které v sobě obsahuje omylnost, ze zkušenostně nabytých morálních předpokladů, které v sobě obsahují potenciální selhání. Jsou různé situace morálního rozhodování, ve kterých nám kategorický imperativ vůbec nepomáhá. Kdybychom dopředu věděli, jak se máme rozhodnout, neexistovaly by v našem jednání žádné problémové situace.
Reálně žijeme ve světě s absencí jakýchkoli absolutních předpokladů, že nás někam spolehlivě bez praktického zkušenostního testování (ve vědě experimentálního testování) dovedou. V takovém světě se musíme naučit "důstojně" žít.
Jestli si někdo myslí, že zavedením tzv. apriorních předpokladů (prvních a nejvyšších příčin všeho) nám teprve dává možnost důstojně žít nebo dospívat k pravdě, tak prosím, neberme mu to. Jako neberme věřícím Boha, aby neztratili svůj pocit důstojnosti a důvod jednat dle Desatera.
Proč by víra v dosažení světoobčanského stavu měla být pro udržení mezinárodního práva apriori nutná? K takové víře dospěli lidé "evolucí" - soustavným zakoušením situací, že žít pospolu v míru je lepší, než žít ve válečném stavu. A tyto zkušenosti někdo moudrý zobecnil na obecnou zkušenost světoobčanství bez válek. Dospěl k tomu "induktivně", ale někdo z toho udělal mimozkušenostní apriori předpoklad.
Každopádně, když jsme schopni přijmout, že idea existujícího mezinárodního práva vznikla z konkrétní zkušenostní situace a počítat s tím, že tato idea dopředu je omylná, nebudeme lépe připraveni, abychom takovou ideu prakticky testovali a přizpůsobovali měnícím se okolnostem? Copak mě idea všeobecného občanství potřeby takového testování zbaví?
Ale já v tom článku opravdu nechtěl primárně řešit filozofickou otázku původu takové ideje, ala Kant, Hegel….. Pro praktickou politiku jde fakt o víceméně nedůležitou otázku. Důležitější otázkou je, proč mezinárodní právo selhává a jak je možné to řešit. K řešením se blíže nedostanu konstatováním, že mezinárodní právo je apriori založeno. Myslím, že to navíc tuto otázku komplikuje. Už vidím světový výbor filozofů, jak se donekonečna dohaduje o tom, jestli je založeno empiricky nebo neempiricky. A ve vedlejší místnosti sedí stále politici a právníci stále nedočkavěji čekající, až jim filozofové přinesou konečné rozuzlení. Myslím si, že i kdyby s rozhodnutím přišli, tak si řeknou? No a? Co těď, sakra, s tím?
Nevidím jinou cestu udržení mezinárodního práva než reformou směrem, který jsem naznačil, a o kterém uvažují komise za tímto účelem zřízené v OSN.. Sice se mi moc nelíbí, že smyslem této reformy by mělo být učinit jej "měkčejší", protože už nyní je měkčeji vymáháno. Ale pokud taková reforma povede k stabilnějšímu a mírovějšímu světe, tak prosím.
mám rád Kanta; tedy z těch klasických "racionalistů" od Descarta po Hegela mám nejradši Kanta. Už proto, že s kantovským vybavením vstoupil do filozofické mlátičky Ch. S. Peirce. Proč? Protože Peirce byl experimentální vědec, a byl první filozof, který filozoficky vyložil experimentální zkušenost. A Kant byl jediný z klasiků racionalistů, který měl k jejímu správnému pochopení naprosto nejblíže. Abych v tomhle Peirce pochopil, musel jsem si hodně lámat hlavu s Kantem. Abych pochopil to, co Peirce na adresu Kanta říká: Místo, aby vysvětloval, jak jsou možné syntetické soudy apriori, měl vysvětlit, jak jsou možné syntetické soudy. Já čtu Kanta jako filozofa experimentální vědy v jejím newtonovském období, který probudil filozofické racionalisty z dogmatického spánku prostřednictvím Britů Locka a Huma. A pak mám rád Habermase (budiž mu země lehká), který se vrací přes Hegela nakonec ke Katovi; ale pak mám rád Rortyho, který s ním polemizuje ohledně jeho kvazitranscendentálních "základů" komunikativního rozumu. My pragmatisté máme Kanta a Habermase za své filozofické parťáky, se kterými se trochu kočkujeme, a rozhodně za své největší politické spojence. Takže ano, já ctím kantovskou ideu mezinárodního práva, ale nikoli ten transcendentální způsob dokazování; myslím si, že idea mezinárodního práva 1945 má onen konkrétní zkušenostní původ, o kterém píšu.
Nechci vést komplikované filozofické úvahy o původu práva, na kterých není a nebude nikdy shoda, pokud se to nechá filozofům. Takže bádejte, a až se pomoříte co nejvíce do hlubin svého filozofického myšlení a na řešení toho komplikovaného filozoficko-právního problému přijdete, dejte vědět.
Já nemluvím o původu práva tak vůbec. Já mluvím o původu či důvodech naprosto konkrétního práva – mezinárodního práva v konkrétní historické době, jak je formulováno v Chartě OSN a v dalších dokumentech. A upozorňuji, že toto právo v sobě obsahuje „výstražnou pravdu“, totiž dramatickou zkušenost válek (včetně holocaustu, o něm přímo nemluvím), které lidstvo prodělalo, kdy toto právo neexistovalo, i když o něm leckdo spekuloval (např. Kant): Neopakovat tyto války, všechny ty hrůzy, ten střet s realitou, náraz do reality, která říká „takhle už víckrát ne!“. Tohle je zkušenost, tohle není produkt „čistého rozumu“ – platónského, kantovského, hegelovského, který žádný skutečný střet s realitou nezažívá. V tom mě utvrdil Ch. S. Peirce : Pohybuje-li se filozofie čistě v živlu myšlení, nepotkává se s realitou, takže do ní nemůže nikdy narazit. Tohle mezinárodní právo má tak ryzí empirický zdroj – v globální zkušenosti a obětech miliónů lidí – kteří zažili reálný střet a který je výstražnou pravdou.
Citát:
„….. jejich metafyzické principy mají bezprostřední spojitost s ontologií - tedy s realitou, ovšem vyššího stupně nežli je realita pouze jevového světa. Tento rozdíl ale O. Novotný zcela opomíjí; respektive - zcela neoprávněně - hází Platóna a Kanta do stejného pytle.)“
Reakce: Ano, ten rozdíl vyšší (ontologické) a nižší (jevové) reality skutečně opomíjím (či spíše pomíjím, nechávám záměrně zmizet ON) , a proto hážu Platóna, Kanta, a nejen je (Hegel) do stejného pytle.
Dohoda je zjevně odsouhlasena, teď to půjde do předsednictva. Tam bude nyní jen malý odpor, pokud nějaký (řada členů se neúčastní, nebo už ze strany odešla). Údajně je tam závazek společného klubu a zůstává referendum o členství v EU a NATO. Zjevně je Zaorálek nepřesvědčil, že jsou to "blbosti". Prý v těch sporných tématech si každý bude dělat samostatnou politiku. Vzhledem k tomu šílenému oportunismu Maláčové a Zaoše uslyšíme z jejich strany maximálně nesmělé kuňkání.
Jako správný filozof dedukuješ ty skupiny voličů, aniž bys k tomu potřeboval empirická data. To říkám s úsměvem. Ale přiznávám, že na dnešním dvou-tří procentním vzorku voličů socdem se to stejně nedá změřit.
Zachování "podstaty" sociální demokracie předpokládá přítomnost silné skupiny a), jakkoli nikdy nebude nejsilnější počtem, ale měla by být významná vlivem. Tohle "ukotvení tu ale už dávno není", mezi voliči a nakonec i mezi členy už dlouho zdaleka nejvíc převažují c) a d). Skupina b), původně vázaná na a) je k nim postupně strhávána. Tohle se dá vyčíst z dat sešupu socdem cca od roku 2010.
Za hlavního mluvčího té první skupiny jsem nikdy nepovažoval Koháka, dokonce si myslím, že by měl dnes problém se vůči tomu, kam stranu Maláčová a Zaorálek vedou, jednoznačně vymezit. On byl dost ustřelený od praktické politiky.....
Oslovil jsem přímo Maláčovou a Zaorálka, abych zdůraznil jejich primární zodpovědnost za toto rozhodnutí, aby se neschovávali za nějaké předsednictvo. Ti lidé v předsednictvu jsou úplně zmatení a ve vleku demagogických argumentů, které jim ti dva servírují. Samozřejmě si nedělám vůbec žádné iluze o svědomí Jany a Luboše... Udělal jsem vše, co jsem mohl a tohle bylo to poslední. Do pátku bude zřejmě rozhodnuto. Vůbec jsem nechtěl působit devótně, pokud to na Tebe takto působí, tak jsem to napsal blbě.....
A jak už jsem Ti řekl: Asi by mne spíše kleplo, pokud bych to nenapsal.....
Mezinárodní právo versus „koncert velmocí“
Oto Novotný
Pořád stejný spor mezi pragmatisty a kartezánci, včetně Kanta.
Peirce jako první poukázal na slabiny kartezianismu: na potřebu vycházet z absolutní jistoty nějakých kognitivních nebo morálních předpokladů, které zaručí, že naše poznání dospěje k pravdě (to jsou u Kanta ty apriori předpoklady možnosti poznání), že budeme správně jednat, anebo se budeme v morálních problémových situacích správně rozhodovat (na základě kategorického imperativu).
Nikdy jsem nepochopil, jak by nám tyto apriorní předpoklady něco takového mohly lépe zaručit, než když budeme vycházet ze zkušenosti.
Peirce stanovuje předpoklady našeho poznání a jednání ne-aprioristicky. Vycházíme vždy (!) z nějakého nedokonalého poznání, které v sobě obsahuje omylnost, ze zkušenostně nabytých morálních předpokladů, které v sobě obsahují potenciální selhání. Jsou různé situace morálního rozhodování, ve kterých nám kategorický imperativ vůbec nepomáhá. Kdybychom dopředu věděli, jak se máme rozhodnout, neexistovaly by v našem jednání žádné problémové situace.
Reálně žijeme ve světě s absencí jakýchkoli absolutních předpokladů, že nás někam spolehlivě bez praktického zkušenostního testování (ve vědě experimentálního testování) dovedou. V takovém světě se musíme naučit "důstojně" žít.
Jestli si někdo myslí, že zavedením tzv. apriorních předpokladů (prvních a nejvyšších příčin všeho) nám teprve dává možnost důstojně žít nebo dospívat k pravdě, tak prosím, neberme mu to. Jako neberme věřícím Boha, aby neztratili svůj pocit důstojnosti a důvod jednat dle Desatera.
Proč by víra v dosažení světoobčanského stavu měla být pro udržení mezinárodního práva apriori nutná? K takové víře dospěli lidé "evolucí" - soustavným zakoušením situací, že žít pospolu v míru je lepší, než žít ve válečném stavu. A tyto zkušenosti někdo moudrý zobecnil na obecnou zkušenost světoobčanství bez válek. Dospěl k tomu "induktivně", ale někdo z toho udělal mimozkušenostní apriori předpoklad.
Každopádně, když jsme schopni přijmout, že idea existujícího mezinárodního práva vznikla z konkrétní zkušenostní situace a počítat s tím, že tato idea dopředu je omylná, nebudeme lépe připraveni, abychom takovou ideu prakticky testovali a přizpůsobovali měnícím se okolnostem? Copak mě idea všeobecného občanství potřeby takového testování zbaví?
Ale já v tom článku opravdu nechtěl primárně řešit filozofickou otázku původu takové ideje, ala Kant, Hegel….. Pro praktickou politiku jde fakt o víceméně nedůležitou otázku. Důležitější otázkou je, proč mezinárodní právo selhává a jak je možné to řešit. K řešením se blíže nedostanu konstatováním, že mezinárodní právo je apriori založeno. Myslím, že to navíc tuto otázku komplikuje. Už vidím světový výbor filozofů, jak se donekonečna dohaduje o tom, jestli je založeno empiricky nebo neempiricky. A ve vedlejší místnosti sedí stále politici a právníci stále nedočkavěji čekající, až jim filozofové přinesou konečné rozuzlení. Myslím si, že i kdyby s rozhodnutím přišli, tak si řeknou? No a? Co těď, sakra, s tím?
Nevidím jinou cestu udržení mezinárodního práva než reformou směrem, který jsem naznačil, a o kterém uvažují komise za tímto účelem zřízené v OSN.. Sice se mi moc nelíbí, že smyslem této reformy by mělo být učinit jej "měkčejší", protože už nyní je měkčeji vymáháno. Ale pokud taková reforma povede k stabilnějšímu a mírovějšímu světe, tak prosím.
Milý kamaráde,
mám rád Kanta; tedy z těch klasických "racionalistů" od Descarta po Hegela mám nejradši Kanta. Už proto, že s kantovským vybavením vstoupil do filozofické mlátičky Ch. S. Peirce. Proč? Protože Peirce byl experimentální vědec, a byl první filozof, který filozoficky vyložil experimentální zkušenost. A Kant byl jediný z klasiků racionalistů, který měl k jejímu správnému pochopení naprosto nejblíže. Abych v tomhle Peirce pochopil, musel jsem si hodně lámat hlavu s Kantem. Abych pochopil to, co Peirce na adresu Kanta říká: Místo, aby vysvětloval, jak jsou možné syntetické soudy apriori, měl vysvětlit, jak jsou možné syntetické soudy. Já čtu Kanta jako filozofa experimentální vědy v jejím newtonovském období, který probudil filozofické racionalisty z dogmatického spánku prostřednictvím Britů Locka a Huma. A pak mám rád Habermase (budiž mu země lehká), který se vrací přes Hegela nakonec ke Katovi; ale pak mám rád Rortyho, který s ním polemizuje ohledně jeho kvazitranscendentálních "základů" komunikativního rozumu. My pragmatisté máme Kanta a Habermase za své filozofické parťáky, se kterými se trochu kočkujeme, a rozhodně za své největší politické spojence. Takže ano, já ctím kantovskou ideu mezinárodního práva, ale nikoli ten transcendentální způsob dokazování; myslím si, že idea mezinárodního práva 1945 má onen konkrétní zkušenostní původ, o kterém píšu.
Díky za komentář, ale:
Nechci vést komplikované filozofické úvahy o původu práva, na kterých není a nebude nikdy shoda, pokud se to nechá filozofům. Takže bádejte, a až se pomoříte co nejvíce do hlubin svého filozofického myšlení a na řešení toho komplikovaného filozoficko-právního problému přijdete, dejte vědět.
Já nemluvím o původu práva tak vůbec. Já mluvím o původu či důvodech naprosto konkrétního práva – mezinárodního práva v konkrétní historické době, jak je formulováno v Chartě OSN a v dalších dokumentech. A upozorňuji, že toto právo v sobě obsahuje „výstražnou pravdu“, totiž dramatickou zkušenost válek (včetně holocaustu, o něm přímo nemluvím), které lidstvo prodělalo, kdy toto právo neexistovalo, i když o něm leckdo spekuloval (např. Kant): Neopakovat tyto války, všechny ty hrůzy, ten střet s realitou, náraz do reality, která říká „takhle už víckrát ne!“. Tohle je zkušenost, tohle není produkt „čistého rozumu“ – platónského, kantovského, hegelovského, který žádný skutečný střet s realitou nezažívá. V tom mě utvrdil Ch. S. Peirce : Pohybuje-li se filozofie čistě v živlu myšlení, nepotkává se s realitou, takže do ní nemůže nikdy narazit. Tohle mezinárodní právo má tak ryzí empirický zdroj – v globální zkušenosti a obětech miliónů lidí – kteří zažili reálný střet a který je výstražnou pravdou.
Citát:
„….. jejich metafyzické principy mají bezprostřední spojitost s ontologií - tedy s realitou, ovšem vyššího stupně nežli je realita pouze jevového světa. Tento rozdíl ale O. Novotný zcela opomíjí; respektive - zcela neoprávněně - hází Platóna a Kanta do stejného pytle.)“
Reakce: Ano, ten rozdíl vyšší (ontologické) a nižší (jevové) reality skutečně opomíjím (či spíše pomíjím, nechávám záměrně zmizet ON) , a proto hážu Platóna, Kanta, a nejen je (Hegel) do stejného pytle.
Výzva k vedení SOCDEM: Neuzavírejte dohodu se Stačilo!
Oto Novotný
Dohoda je zjevně odsouhlasena, teď to půjde do předsednictva. Tam bude nyní jen malý odpor, pokud nějaký (řada členů se neúčastní, nebo už ze strany odešla). Údajně je tam závazek společného klubu a zůstává referendum o členství v EU a NATO. Zjevně je Zaorálek nepřesvědčil, že jsou to "blbosti". Prý v těch sporných tématech si každý bude dělat samostatnou politiku. Vzhledem k tomu šílenému oportunismu Maláčové a Zaoše uslyšíme z jejich strany maximálně nesmělé kuňkání.
Jako správný filozof dedukuješ ty skupiny voličů, aniž bys k tomu potřeboval empirická data. To říkám s úsměvem. Ale přiznávám, že na dnešním dvou-tří procentním vzorku voličů socdem se to stejně nedá změřit.
Zachování "podstaty" sociální demokracie předpokládá přítomnost silné skupiny a), jakkoli nikdy nebude nejsilnější počtem, ale měla by být významná vlivem. Tohle "ukotvení tu ale už dávno není", mezi voliči a nakonec i mezi členy už dlouho zdaleka nejvíc převažují c) a d). Skupina b), původně vázaná na a) je k nim postupně strhávána. Tohle se dá vyčíst z dat sešupu socdem cca od roku 2010.
Za hlavního mluvčího té první skupiny jsem nikdy nepovažoval Koháka, dokonce si myslím, že by měl dnes problém se vůči tomu, kam stranu Maláčová a Zaorálek vedou, jednoznačně vymezit. On byl dost ustřelený od praktické politiky.....
Oslovil jsem přímo Maláčovou a Zaorálka, abych zdůraznil jejich primární zodpovědnost za toto rozhodnutí, aby se neschovávali za nějaké předsednictvo. Ti lidé v předsednictvu jsou úplně zmatení a ve vleku demagogických argumentů, které jim ti dva servírují. Samozřejmě si nedělám vůbec žádné iluze o svědomí Jany a Luboše... Udělal jsem vše, co jsem mohl a tohle bylo to poslední. Do pátku bude zřejmě rozhodnuto. Vůbec jsem nechtěl působit devótně, pokud to na Tebe takto působí, tak jsem to napsal blbě.....
A jak už jsem Ti řekl: Asi by mne spíše kleplo, pokud bych to nenapsal.....