Obrana demokracie jako ve zrychleném přímém přenosu. Během jednoho týdne ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj prosadil oslabení nezávislosti antikorupčních institucí. Veřejnost vzápětí vyšla v několika ukrajinských městech do ulic, aby vyjádřila svůj protest. Pod tlakem protestů a mezinárodní kritiky nakonec prezident vzal svůj kontroverzní zákon zpět.

Ukrajinská společnost ukázala, že demokracie se nebuduje shora, ale každodenním odhodláním občanů bránit demokratické instituce a kontrolovat politiky, z nichž každý může selhat. V Ukrajině stejně jako kdekoliv jinde.

Pět dní a jeden zákon s jepičím životem

Změna zákona spočívala ve výrazném omezení pravomoci a nezávislosti Národního protikorupčního úřadu (NABU) a Speciální protikorupční prokuratury (SAPO). Prezident navrhl rozšíření pravomoci generálního prokurátora, kterého sám jmenuje. Generální prokurátor by mohl případy korupce vyšetřované a stíhané protikorupčními institucemi přerozdělovat jiným složkám. To by znamenalo, že prezident by měl možnost ovlivnit vyšetřování korupce ve vysoké politice, například kdyby se dotklo jeho bezprostředního okolí.

Reakce veřejnosti byla okamžitá. Převážně mladí lidé, ale třeba i váleční veteráni vyšli do ulic v Kyjevě, Oděse, Dnipru, Lvově a dalších městech. Jejich vzkaz byl jasný: „Korupce zabíjí“ a „Ukrajina není Rusko“. Protesty se konaly i přesto, že země je ve válečném stavu a veřejné shromažďování je omezené. Byl k tomu pádný důvod — v nejnovějších dějinách Ukrajiny šlo o další střet mezi politikou korupce, klientelismu a neoprávněných výsad a novými demokratickými poměry, ve kterých lidé vyžadují transparentnost.

Zákon měl chránit. Ale koho?

Záminkou pro změnu zákona byla ochrana státních struktur před ruským vlivem. Kolem NABU se dokonce vznášelo — později vyvrácené — obvinění, že v jeho řadách byl odhalen ruský agent. Ve skutečnosti šlo o útok na nezávislé instituce, které vydobyla Revoluce důstojnosti, když v roce 2014 smetla zkorumpovaný proruský režim prezidenta Viktora Janukovyče.

Neuvěřitelná odhalení jeho nákladného životního stylu, který mu umožňovala rozsáhlá systematická korupce, byla počátkem cesty ke vzniku nových protikorupčních institucí, jejichž smyslem bylo udržet jakoukoli politickou elitu pod veřejnou kontrolou.

Také způsob, jakým byla novela prosazena — bleskově a „přílepkem“ k jinému zákonu — vyvolal rozhořčení veřejnosti. Prodat zákon jako opatření proti ruskému vlivu se prostě nepodařilo. Stojí za pozornost, že ruský vliv, jehož hrozba ve válečné Ukrajině už nemůže být skutečnější, jako kouřová clona pochybných prezidentových plánů nezafungoval. Vystrašit a zmást společnost, která je odolná, není tak snadné.

Boj proti korupci je pro Ukrajince a Ukrajinky součástí obrany státu. Když mladí lidé, jejichž otcové bojují na frontě, provolávají v ulicích hesla jako „korupce zabíjí“, nemyslí tím jen ruskou korupci, která roztočila ruskou válečnou mašinerii proti Ukrajině v roce 2014. Myslí i korupci ukrajinskou, která může podkopat důvěru spojenců, a především ukrajinské společnosti, bez jejíž jednoty a morálky se Ukrajina Rusku neubrání.

Mladí lidé, kterým bylo možná sotva deset let, když Revoluce důstojnosti porazila Janukovyčův režim, vstoupili odhodlaně do veřejného prostoru a chopili se odpovědnosti za směřování své země.

Evropa jednala, ale rozhodli Ukrajinci

Změna zákona vyvolala silnou odezvu také mezi evropskými partnery Ukrajiny. Evropská komise dokonce zvažovala pozastavení části finanční pomoci a zaznělo varování, že zákon ohrozí evropskou integraci země. Mezitím protesty v ukrajinských městech vyvolaly obrat.

„Tyto protesty se netýkají NABU. Je to otázka naděje. Že válka, všechna ta utrpení a ztráty, nebyly marné. A že se dokážeme vrátit do evropského civilizačního prostoru, kde jsou práva chráněna a moc odpovědná lidem,“ říká ukrajinská právnička a nositelka Nobelovy ceny míru Olexandra Matvijčuková. I když práce protikorupčních institucí zdaleka není bezchybná, jejich podřízení politické moci není cestou k nápravě — ale k demontáži demokracie. „Naše síla není v prezidentské vertikále, ale v občanském povědomí a víře lidí, že jejich úsilí má smysl.“

Prezident Zelenskyj oznámil, že zákon bude přepracován a nový návrh již vznikl ve spolupráci s antikorupčními organizacemi. Vrací NABU i SAPO jejich pravomoci a nezávislost. Zbývá jej prosadit v parlamentu, jehož někteří členové — napříč politickým spektrem — se už ocitli v hledáčku těchto institucí.

Mezitím u nás…

V České republice se o vzniku nezávislého protikorupčního úřadu diskutovalo, ale nikdy reálně nevznikl. Nástroje k účinnému potírání korupce ve vyšších patrech politiky nám chybí. Vysocí političtí činitelé tak zůstávají prakticky nedotknutelní.

Hlavou úřadu, který v ČR koordinuje boj proti korupci — tedy Ministerstva spravedlnosti — byl po většinu funkčního období současné vlády politik s prokazatelnými vazbami na klientelistické prostředí, ve střetu zájmů, s pochybnými kontakty a se sklonem k politickým zásahům do justice. Ministr, který nechal odvolat úředníka, jenž jako první whistleblower podle nového zákona upozornil na porušení pravidel — pár dní poté, co vstoupil v platnost zákon chránící oznamovatele korupce, který tento ministr předložil.

Přijímání protikorupčních zákonů v České republice často trvá roky a probíhá až pod tlakem hrozících sankcí za nedodržení evropské legislativy. Zákon o ochraně oznamovatelů vstoupil v platnost téměř dva roky po uplynutí lhůty stanovené evropskou směrnicí.

Zákon o transparentnosti lobbingu — slibovaný od roku 2014 — byl nakonec přijat až v roce 2023, ve výrazně oslabené podobě. Významný vliv na konečnou podobu zákona měli lobbisté spjatí s finanční skupinou PPF. Výsledkem je norma, která sice formálně plní evropské požadavky, ale netransparentní vlivové působení na rozhodovací procesy fakticky neřeší.

Vedle toho se u nás nadále běžně uplatňuje praxe přílepků, obcházení standardního legislativního procesu a účelových novel, které oslabují důvěru veřejnosti v zákonodárnou moc. Ústavní soud tuto praxi opakovaně označil za vážné ohrožení právního státu.

S lítostí musím dodat, že ani česká občanská společnost často nenachází dost síly zvrátit tento neblahý vývoj v konkrétních věcech — a tam, kde se protestní energie vzedme, má zpravidla antisystémový charakter.

Ukrajinská inspirace

Jistě, Česká republika patří mezi funkční demokracie a stav právního státu u nás je podle mezinárodních žebříčků podstatně lepší než v Ukrajině. Ukrajina je ale země, kde jsou lidé ochotni pro demokracii riskovat — a v současnosti bez nadsázky i umírat.

Musíme se na Ukrajinu dívat častěji a důkladněji. Jako na společnost, která je i ve válce schopná zabojovat o podobu státu a jeho institucí. V době, kdy u nás hesla jako „Západ“, „evropské hodnoty“ nebo „demokracie“ pomalu nefungují už ani v politickém marketingu, nám ukrajinský příklad připomíná, co tato slova opravdu znamenají.

Olexandra Matvijčuková, která v roce 2013 spoluzakládala právní pomoc Majdanu, dnes píše: „Před jedenácti lety mladí lidé vyšli do ulic, protože jim tehdejší vláda brala naději na budoucnost. Mnozí z nich už padli ve válce. Svoboda je křehká věc. Ale právě proto je v tomto okamžiku dějin potřeba si připomenout, čeho jsme dosáhli.“

Evropské hodnoty nejsou jen pojmy do politických projevů. Demokracie není stav, ale činnost. A svoboda je odpovědnost.