Zahraniční politika měla být vlajkovou lodí končící vládní koalice. Neměla sloužit jen jako pouhý doplněk domácích záležitostí, ale vyjadřovat identitu a směřování naší společnosti. V době zásadních geopolitických turbulencí a proměn mezinárodního řádu je pro menší stát zcela nezbytné mít pevné spojenecké vazby, aktivně se podílet na politické spolupráci a udržovat jasný hodnotový kompas — to vše vládní koalice slibovala.

Proto stojí za to prověřit, do jaké míry vláda Petra Fialy dokázala naplnit své sliby o aktivní, pragmatické a současně hodnotově ukotvené diplomacii. Sama zahraniční politiku často označovala za svůj nejsilnější pilíř a odkazovala na Václava Havla i nejlepší tradice československé diplomacie. Už zde se však ukazuje, že za vzletnou rétorikou často zůstávalo příliš prázdného prostoru.

Okamžik, kdy Česká republika obstála

Krátce po nástupu Fialovy vlády vypukla ruská agrese proti Ukrajině — zlomový okamžik, který okamžitě prověřil schopnost české diplomacie. V prvním testu obstála: Česká republika reagovala jasně a rozhodně, poskytla vojenskou a humanitární pomoc, mobilizovala domácí podporu a aktivně vystupovala v evropských institucích. Zdálo se, že znovu nachází roli aktivního a respektovaného hráče v evropské i transatlantické politice.

Premiér Petr Fiala vystupoval jako státník, který chápal ruskou agresi nejen jako hrozbu pro Ukrajinu, ale jako zásadní ohrožení samotných základů evropského míru a mezinárodní bezpečnosti. Jeho jasná a principiální rétorika, podpořená konkrétními kroky, působila pevně a srozumitelně, což oceňovala i veřejnost — zahraniční politika se stala jednou z mála oblastí, kde vláda dlouhodobě získávala lepší hodnocení než v domácích ekonomických otázkách.

Vrcholným momentem této éry byla takzvaná muniční iniciativa. Česká republika stála u zrodu projektu, který pomohl evropským spojencům rychle reagovat na potřeby Kyjeva a získal si respekt napříč Evropou. V očích partnerů jsme tak působili jako stát schopný přinášet konkrétní řešení a aktivně formovat evropský bezpečnostní rámec.

První fáze ruské agrese představovala okamžik skutečného zahraničněpolitického leadershipu — chvíli, kdy česká zahraniční politika působila pevně a principiálně, opírala se o hodnoty i realistické hodnocení bezpečnostní situace v Evropě. Oprávněně byla vnímána jako nejsilnější stránka vlády, zatímco domácí politika čelila rostoucí veřejné kritice.

Když se z odkazu stává dekorace

Jenže tato fáze netrvala dlouho. Brzy se začaly objevovat trhliny mezi rétorikou a skutečnými činy vládních představitelů. Na jedné straně gesta a symboly, na straně druhé nedostatek ochoty nést konkrétní náklady a přijímat obtížná rozhodnutí.

Typickým příkladem byla energetická politika. Ačkoli vláda deklarovala nutnost omezit příjmy Moskvy z ropy a plynu, které financovaly válku proti Ukrajině, reálný odklon od ruských energií probíhal velmi pomalu. Je pravda, že dopady vysokých cen byly pro českou ekonomiku i sociální situaci obyvatel bolestivé, avšak v takovém případě by byla na místě úprava rétoriky — nikoli její udržování bez odpovídajících kroků.

Podobný rozpor byl patrný i v případě přímé podpory Ukrajině. Velká část pomoci byla financována z prostředků Evropské unie, zatímco čistě národní zdroje zůstaly omezené. Rétorika se tak postupně vyprázdnila, ačkoli slovní podpora Kyjeva zůstávala silná.

Symbolický je i příklad Rádia Svobodná Evropa, které sídlí v Praze a jehož budoucnost ohrožují rozhodnutí Trumpovy americké administrativy. Ministr zahraničí Jan Lipavský sice dokázal mobilizovat evropské partnery, avšak česká vláda sama nebyla ochotna přispět konkrétní částkou na jeho fungování. Opět zůstalo jen u prohlášení, nikoli u skutečné solidarity.

Selektivní hodnoty a dvojí metr

Vláda se hlásila k havlovskému étosu, její praxe ale odhalovala limity této rétoriky. Česká diplomacie se potýkala s problémem dvojího metru — fenoménem běžným i jinde, ale v době globálního rozdělení světa zvlášť rizikovým, protože selektivní přístup k humanitárním krizím má dalekosáhlé důsledky.

Zatímco v případě Ukrajiny byla česká pozice jasná, v jiných konfliktech, například v Gaze, se chovala přinejmenším pokrytecky. Nedůslednost v přístupu k lidským právům v jiných regionech světa — ať už v Africe, Asii či na Blízkém východě — oslabovala důvěryhodnost české zahraniční politiky. Odkaz Václava Havla tak zůstal spíše na transparentech a v projevech, nikoli v rozpočtových prioritách a konkrétních činech.

Promarněná příležitost

Vláda se doma ocitla v poměrně jedinečné politické situaci a měla všechny předpoklady pro to, aby se Česká republika stala v rámci svých možností aktivním tvůrcem zahraničněpolitického prostoru. Disponovala většinou v Poslanecké sněmovně, silnou pozicí v Senátu. A s prezidentem, který sdílel její hodnotový rámec, byla spolupráce na zahraničněpolitických otázkách v porovnání s minulými dvěma dekádami nadstandardní. Nebyly zde tudíž žádné objektivní překážky. Přesto vláda tuto jedinečnou příležitost promarnila.

Postupem času se zahraniční politika proměnila v pečlivě udržovanou, ale uzavřenou zahrádku. Vláda se stáhla do pasivity, místo ambicí začala jen „zalévat trávník“ a chránit plot. Přestala být hybatelem, stala se pozorovatelem. A přitom svět kolem se rychle měnil a přetvářel bez naší účasti. Jediný skutečně silný moment tak přišel s vypuknutím války na Ukrajině. Jenže vláda na něj nedokázala navázat. Zůstala ve stínu vlastního úspěchu, promarnila šanci stát se trvale aktivním tvůrcem evropské zahraniční a bezpečnostní politiky a postupně ztratila schopnost působit jako inspirativní partner s vlastními iniciativami.

Zahraniční politika měla být klíčovou devizou této vlády. Nakonec se z ní stala vitrína s gesty, na které pomalu padá prach. Česká zahraniční politika sice obstála ve chvíli největší evropské bezpečnostní krize posledních desetiletí, což dává to naději, že česká politická scéna se dokáže mobilizovat, adaptovat se na měnící prostředí a držet jasný směr, když je to nejvíc potřeba. Prokázala se však také omezená schopnost z této síly a energie vytěžit dlouhodobou strategii.

To je možná největší promarněná šance. Nestačí mít jasno jen v projevech — je potřeba dlouhodobě podporovat slova konkrétními skutky a činy. Hodnotová zahraniční politika, která není podložena reálnými a konzistentními kroky, se mění v estetiku s matným obsahem. A právě to se stalo české diplomacii pod vedením Petra Fialy.