Zahraniční politika postavená na hodnotách je v současnosti v krizi, a to nejen v České republice, ale i v globálním měřítku. Na mezinárodní scéně můžeme pozorovat upadající Spojené státy, zoufale se snažící udržet se na výsluní za pomoci „strongmana“ Donalda Trumpa, který však v praxi vrší jednu pochybnou akci za druhou — na začátku to snad mohlo vypadat tak, že má tento novodobý mocnář tak geniální plán, že ho nikdo z nás snad není schopen pochopit. Dnes je nám však všem jasné, že žádný plán není.

Mezitím prezident východního, a ještě strměji upadajícího impéria, Vladimir Putin prohlašuje, že liberální globalizace se vyčerpala a svět vstupuje do spravedlivější éry multipolarismu. Nastupující velmoci Čína a Indie již tuto multipolaritu, politiku všech azimutů, žijí, což je vidět na tom, jak se stavějí k současným válečným konfliktům.

Dobrou pověst mezinárodního společenství v podstatě zachraňují jen mezinárodněprávní instituce, jako je Mezinárodní trestní soud a  Evropský soud pro lidská práva. První neváhal zcela správně nerozlišovat mezi Vladimirem Putinem a Benjaminem Netanjahuem. Z hlediska výsledku je totiž úplně jedno, zda válečné zločiny páchá demokraticky zvolený politik nebo autokrat. Druhý soud zase našel odvahu na to vydat nepříznivý rozsudek proti Ukrajině v souvislosti se střety v Oděse z roku 2014.

Dvojí metr

V české porevoluční vnitřní, ale i zahraniční politice byl hodnotový étos patrný. Václav Havel alespoň zpočátku dokonce navrhoval, že Československo bude dělat prostředníka mezi Izraelem a Organizací pro osvobození Palestiny. Postupně však nastal příklon k americké zahraniční politice, když Havel podpořil americkou invazi do Iráku.

Česká zahraniční politika se však jako hodnotová tváří i v současnosti. Jde ale jen o prázdnou skořápku, která maskuje dvojí metr. Současná vláda se totiž s velkou vervou dovolává humanistických hodnot a morálky především v případě konfliktu na Ukrajině a odsouzení ruské agrese.

Jde-li však o konflikt v Gaze, vláda zdatně poskytuje křoví brutálnímu vojenskému zásahu Izraele, při němž již zemřely tisíce civilistů, což ostatně minulý rok potvrdil sám Netanjahu. Celkový počet civilních obětí je aktuálně vyšší o oběti letošní, byť je těžké říct, kolik jich je přesně, přístup do Gazy totiž Izrael důsledně blokuje. Jisté je, že mezi oběťmi jsou tisíce dětí, které také hromadně trpí podvýživou.

Premiér Petr Fiala (ODS) se vůči Palestincům vymezuje například tím, že by prý jako rektor Masarykovy univerzity nedopustil, aby si nějaké teroristické hnutí vybudovalo pod jeho univerzitou tajný úkryt. Fiala však má ten luxus, že nežije v Gaze, ale v etablované demokracii s funkčním státním aparátem. Nemůže se mu tak například stát, že mu někdo přiloží hlaveň samopalu k hlavě či zabije příslušníka jeho rodiny, aby si něco vynutil, jak se může stát právě v Gaze.

V poslední době se snad může zdát, že se začíná blýskat na lepší časy. Některé známé osobnosti, které deklarují podporu koalici Spolu, totiž zároveň vládní politiku k izraelskému postupu v Gaze kritizují. Ministr Lipavský se navíc velmi opatrně ohradil proti ostré rétorice izraelského ministra, a ČR dokonce poslala do Gazy čtyři celé další miliony korun humanitární pomoci.

Ačkoliv je tato změna oceněníhodná, její rozsah je zatím přinejmenším kosmetický. Politika vlády k izraelskému postupu v Gaze zkrátka nadále není ani zdaleka uspokojivá, natož hodnotová. Je prostě třeba dělat více.

Cesta k úpadku

Jisté je, že v širším obzoru parodie a následný odklon od hodnotové zahraniční politiky přijde Západ draho. Možná ne dnes ani zítra, ale v dlouhodobé perspektivě rozhodně. Lidé všude na světě totiž mají rádi spravedlnost a nenávidí dvojí metr.

A tak obyvatelům rozvojových zemí nikdo nikdy nevysvětlí, proč Česká republika odsuzuje Rusko a zároveň podporuje Izrael. Jediné možné vysvětlení totiž zní: Jsi-li náš kamarád, máš volné ruce dělat si bez následků co chceš, nejsi-li náš kamarád, jsi válečný zločinec.

Těžko si můžeme představit, že by Česká republika podporovala masakr v Srebrenici, provedený vojsky Republiky Srbské s tím, že ho přece páchají demokraticky zvolení srbští politici. Obětí v Srebrenici bylo přes osm tisíc, v Gaze už bylo zabito civilistů násobně více. Podpora Izraele je tak z morálního hlediska naprosto neudržitelná.

Reputaci České republiky tak snad zachraňuje jen to, že většina lidí ve světě neví, že Česká republika vůbec existuje.

To, že hodnotová politika nefunguje, by nás však nemělo vést k tomu, že ji zcela zavrhneme a nihilisticky se obrátíme k tzv. politice všech azimutů, o níž v českém zahraničněpolitickém diskurzu v dnešních dnech můžeme také slyšet. Nechceme přece kráčet ve stopách Srbska s prezidentem Alexandrem Vučićem, Maďarska Viktora Orbána či Slovenska Roberta Fica.

Nevylévejme tedy s vaničkou i dítě. Jinými slovy, neopouštějme hodnotovou zahraniční politiku, jen ji dělejme lépe, důsledněji a koherentněji. Ptám se: Která levicová síla se této příležitosti chopí?