„Jsou všude. Zasahují do prostoru každého z nás. Korupce, státní dluhy, příživnictví, nekvalitní vzdělání, ostudné důchody. Dinosauři minulých let.“ Možná už si nevzpomenete na předvolební klip dnes napůl zapomenuté strany Věci veřejné, která ale ve své době — v Poslanecké sněmovně její reprezentanti zasedali mezi lety 2010 a 2013 — dokázala převrátit českou politiku vzhůru nohama.

Její kampaň v době úřednické vlády Jana Fischera a rostoucí frustrace z dvou velkých stran, ODS i ČSSD, vtrhla do českého mediálního prostoru jako svěží vítr, který sliboval naději. A taky pojmenovala problém, který mnoho Čechů dlouhodobě pokládá za palčivý: korupci.

Přijít s antikorupční rétorikou v politice samozřejmě není nic nového. Ve středoevropském prostoru ale v posledních dvaceti letech zaznamenalo výrazný úspěch hned několik politických stran, které na tématu korupce — minimálně zpočátku — postavily celou svou image.

Kromě véčkařů Radka Johna — nebo spíše podnikatele Víta Bárty — je možné jmenovat i první kampaně Babišova hnutí ANO nebo aktivity slovenského politického hnutí OL’aNO Igora Matoviče. Užitá strategie je vlastně pozoruhodně podobná: v době rostoucí nedůvěry v politickou reprezentaci, které obvykle předchází ekonomická nebo jiná společenská krize, mají voliči často tendenci upínat se k politikům, kteří slibují, že s tím vším zatočí.

Kolektivní duši Středoevropanů ovlivnilo korupční myšlení zásadní měrou už před řadou desetiletí. V normalizační šedi měla značná část služeb, které byly na Západě běžně dostupné, zcela exkluzivní povahu, a tak zdejší společnost přistoupila na prostou logiku, že je potřeba za protislužby uplácet a zároveň že je zcela běžné úplatky přijímat. Během transformačních procesů devadesátých let se pak společnost mohla pouze utvrdit v tom, že co do úplatnosti máme i v éře svobody velký problém.