„Jsou všude. Zasahují do prostoru každého z nás. Korupce, státní dluhy, příživnictví, nekvalitní vzdělání, ostudné důchody. Dinosauři minulých let.“ Možná už si nevzpomenete na předvolební klip dnes napůl zapomenuté strany Věci veřejné, která ale ve své době — v Poslanecké sněmovně její reprezentanti zasedali mezi lety 2010 a 2013 — dokázala převrátit českou politiku vzhůru nohama.

Její kampaň v době úřednické vlády Jana Fischera a rostoucí frustrace z dvou velkých stran, ODS i ČSSD, vtrhla do českého mediálního prostoru jako svěží vítr, který sliboval naději. A taky pojmenovala problém, který mnoho Čechů dlouhodobě pokládá za palčivý: korupci.

Přijít s antikorupční rétorikou v politice samozřejmě není nic nového. Ve středoevropském prostoru ale v posledních dvaceti letech zaznamenalo výrazný úspěch hned několik politických stran, které na tématu korupce — minimálně zpočátku — postavily celou svou image.

Kromě véčkařů Radka Johna — nebo spíše podnikatele Víta Bárty — je možné jmenovat i první kampaně Babišova hnutí ANO nebo aktivity slovenského politického hnutí OL’aNO Igora Matoviče. Užitá strategie je vlastně pozoruhodně podobná: v době rostoucí nedůvěry v politickou reprezentaci, které obvykle předchází ekonomická nebo jiná společenská krize, mají voliči často tendenci upínat se k politikům, kteří slibují, že s tím vším zatočí.

Kolektivní duši Středoevropanů ovlivnilo korupční myšlení zásadní měrou už před řadou desetiletí. V normalizační šedi měla značná část služeb, které byly na Západě běžně dostupné, zcela exkluzivní povahu, a tak zdejší společnost přistoupila na prostou logiku, že je potřeba za protislužby uplácet a zároveň že je zcela běžné úplatky přijímat. Během transformačních procesů devadesátých let se pak společnost mohla pouze utvrdit v tom, že co do úplatnosti máme i v éře svobody velký problém.

V takovém prostředí je jen otázkou času, kdy nespokojenosti s politickými aktéry, z nichž mnozí se do korupčních kauz přímo zapletli, využije někdo k propagaci své nové politické značky nebo k mobilizaci dosavadních příznivců. Korupce je ze své podstaty bojem proti establishmentu, a proto je přirozené, že neustálé opakování výčtů všech, kdo jsou zkorumpovaní nebo by být mohli, spojujeme primárně s populisty. Ti totiž inherentně rozdělují společnost na „čistý lid“ a „zkorumpované elity“ a přitom si sami chtějí uzurpovat moc a elitami se tak stát.

Populisté se v důrazu na téma korupce ve srovnání s mainstreamovými stranami div nepřetrhnou. Italský politolog Mattia Zulianello před několika lety přišel pojmem „valenční populismus“, který vychází z protikladu takzvaných valenčních a pozičních politických témat. Zatímco za poziční označujeme taková, jako je školství, zdravotnictví či daňová soustava, kde jednoduše musíte zaujmout nějakou pozici, zatímco váš oponent bude mít pravděpodobně postoj opačný, valenční témata v sobě skýtají širokou shodu. Kdo by přece nesouhlasil s tím, že politika má být transparentní? Kdo by se rozčiloval kvůli výrokům volajícím po redukci kriminality na minimum? Komu by vadilo, že korupce má být vymýcena?

Zulianello ve své práci označuje jako valenčně populistické právě ty strany, které ve svých kampaních dominantně pracují s korupcí. Nepřekvapí tak, že mezi ně patří i ANO a OL’aNO. Je třeba se proto ptát, zda populisté jako celek skutečně korupci ve svých veřejných vystoupeních zmiňují víc než ostatní a zda lze mezi jednotlivými odstíny populismu — vedle valenčního také „tradičního“ levicového a pravicového — nalézt nějaké rozdíly.

Diktát sociálních sítí

Prostřednictvím jakých kanálů dnes vlastně politické strany komunikují? Sociální sítě využívají různé strany v odlišné míře a v případě těch populistických je komunikace často velmi personalizovaná. Museli bychom se dlouze rozmýšlet, zda dává smysl víc sledovat oficiální kanály ANO nebo OL’aNO, nebo jestli nám hlavní zprávy předává spíš Andrej Babiš a Igor Matovič osobně. Existuje ale hned několik projektů, které daná data shromažďují, díky čemuž lze prostor předvolební propagace i následných parlamentních debat exaktně zmapovat.

O populistických stranách obecně víme, že mají tendenci se dost přizpůsobovat momentálním voličským náladám. Často si nechávají zpracovávat rozsáhlé průzkumy, které pak tvarují jejich politickou komunikaci i chování jejich představitelů. Ostatně musí tak činit, pokud mají svým podporovatelům dávat permanentně důvod k tomu, aby jim zůstali věrní.

Analyticky lze prokázat, že mainstreamové strany se v předvolebních kampaních zaměřují na problematiku korupce ještě o něco více než populisté. Přesto ale Matovičova cesta do Francie, která měla poukázat na luxus, v jakém si žijí někteří politici Smeru, nebo Babišova antikorupční vlna „proti všem“ utkvěly v kolektivní paměti mnohem více než snaha „tradičních“ stran vymezit se proti úplatkům.

Silácká slova a gesta na voliče působí víc, než když se mainstreamové strany snaží své volební programy — i v tématu boje proti korupci — více propracovat. Nicméně rozdíl mezi populistickými a mainstreamovými stranami v předvolebních kampaních není tak diametrální.

Kde ale populistické strany v protikorupční rétorice vedou na plné čáře, je parlamentní půda. Tam mohou své oponenty přímo a nezprostředkovaně konfrontovat a navíc se s propagací v parlamentní debatě dá kreativně pracovat: i z české sněmovny dobře známe situace, kdy jsou projevy pronášeny záměrně tak, aby v sestříhaných verzích dobře rezonovaly na sociálních sítích. Jestliže dnes Facebook, Instagram, ale i TikTok dominují v šíření politické informace, videoobsah z parlamentní debaty je pro ně mnohem vhodnější než ústřižky z volebního programu.

V parlamentu o korupci nepřekvapivě mnohem víc mluví strany, které jsou momentálně v opozici — ať už jsou mainstreamové, anebo populistické. Populisté ve vládě naopak toto téma redukují na minimum. Když totiž politici musejí řešit školství, zdravotnictví, zemědělství nebo sociální problémy a nesou za tato řešení plnou zodpovědnost, na obecné fráze o zkorumpovaných elitách už jednoduše nezbývá tolik času.

Měření navíc ukazuje, že rozdělení stran na vládní a opoziční má na komunikaci dalece největší vliv, dokonce větší než to, zda strana je či není populistická. Mimo jiné to taky znamená, že se v parlamentních debatách často utrhnou z řetězu i mainstreamoví „tradiční“ politici, kteří mají — tak trochu paradoxně — tendenci kritizovat vládu za to, že s korupcí nic nedělá nebo s ní má sama problémy, a kritizují tím přitom i třeba populistické strany, které ve vládě momentálně zasedají.

Téma korupce je v našich podmínkách skutečně možné chápat jako univerzální a použít ho mohou ve své propagaci v konkrétních situacích skutečně všichni, ať už populisté nebo mainstreamové strany. Propagace prostřednictvím volebních programů už je dnes natolik zastaralá, že v tématech, ve kterých se populisté mají cítit silní, tuto platformu už prakticky nepoužívají.

Antikorupční předvolební kampaň se odehrává jinde — a i když Věci veřejné nebo Andrej Babiš do české politiky vpluli v době, kdy propagace na sociálních sítích ještě zdaleka nebyla normou, postupem času se pro ně tato komunikace stala přirozenou součástí politické komunikace. Pozice parlamentních debat je specifická: populisté jsou tam víc „sami sebou“ a tváří v tvář oponentům bojují i skrz „korupční“ téma se svými oponenty nesmlouvavě. Platí to však jen někdy: jakmile se dostanou do vlády, akcent na tuto problematiku prakticky opustí.

Politika se skutečně neodehrává na jednom místě. Komunikace o relativně tak obecných tématech, jako je kritika zkorumpovaných politiků, je velmi pestrá a dynamická. Vyplývá to z rozdílů mezi jednotlivými typy stran — když totiž dva dělají totéž, není to totéž — ale také z toho, že tradiční platformy na jedné straně a ty méně tradiční na straně druhé využívají k prezentaci zcela jiného typu obsahu.