Oddechový čas, který si hnutí ANO vzalo po prohře Andreje Babiše v prezidentských volbách, skončil. Stejně, jako se po porážce ve sněmovních volbách v roce 2021 s plnou vervou pustilo do role pro jedny důsledné, pro druhé po krvi lačnící opozice, se dnes ANO obrací k politické cestě, po které před druhým kolem prezidentských voleb vykročil Andrej Babiš. Podle Karla Havlíčka, jenž je nyní delegován do role stínového premiéra, se chce hnutí ANO posunout do vlastenecké a konzervativní politické pozice, která bude bránit progresivním myšlenkám, evropské dohodě Green Deal nebo „nesmyslným nápadům přicházejícím z Bruselu“.

Není to nic, co by nás mělo překvapovat. ANO tím navazuje na Babišovu národoveckou kampaň, kterou vedl před druhým kolem prezidentských voleb a která se zaměřovala na ústřední téma obrany míru před válkou. To se stává dominantou (nejen) české národovecké scény.

ANO je nejsilnějším opozičním subjektem, což mu dává značnou legitimitu oproti slabším hráčům, kteří nedosahují takové voličské podpory a z nichž žádný nenabízí voličům politika tak populárního, jako je Andrej Babiš. Hnutí se nyní rozhodlo absorbovat všechny opoziční hlasy podobně, jako se mu dříve povedlo získat velkou část levicových voličů.

Strategie zůstává stejná, byť se nyní odehrává v jiné části politického spektra. Spočívá v oslovení co největšího počtu voličů, kteří zatím zvažovali volbu hnutí ANO jako druhou možnost oproti své preferované „první“ straně. Největší úskalí tohoto plánu je nasnadě: aktérů obracejících se k nacionalistickým náladám a měkkému euroskepticismu, který sice nechce opouštět Evropskou unii, ale zároveň odmítá její politiku převzít za svou, je zkrátka přehršel.

V přímé prezidentské volbě, která nevídaně aktivizovala české voliče, se stal Andrej Babiš symbolem národovectví. ANO nyní tuto strategii rozvíjí. V politických soubojích totiž platí, že jakmile se politici s nějakou myšlenkou jednou „ušpiní“, stávají se mimořádně nevěrohodnými v situaci, kdy se jí zřeknou. Jako jednu z variant své politické budoucnosti si Babiš určil, že osloví voliče Tomia Okamury, případně pak většinu z těch, kteří dnes díky bezprecedentnímu množství „propadlých“ hlasů nemají své zastoupení v dolní komoře parlamentu.

Sebeidentifikace ANO v Evropě a doma

Volby do Evropského parlamentu budou prvním testem toho, do jaké míry se to daří. Babiš i jeho stratégové vědí, že voliči, kteří k těmto volbám chodí a kterých před čtyřmi lety nebylo ani 30 procent, jsou specifičtí. S vysokou pravděpodobností to jsou lidé, kteří přikládají jistou relevanci konfliktům a politickým půtkám, které se na evropské úrovni odehrávají, a dění v Bruselu a ve Štrasburku z různých důvodů sledují.

Konflikt na evropské úrovni přitom už dávno nesleduje trajektorii souboje levice a pravice. Polarizace je zde založená mnohem spíš na něčem, čemu politologové a sociologové říkají „nové štěpení“.

Národní politické strany, nesoucí odpovědnost za budoucí spolupráci v rámci evropských frakcí, hledají své místo na škále od autoritativního tradicionalismu po zelený libertarianismus, které tvoří ideální póly. Konflikt už není postaven primárně na „tradičních“ ekonomických tématech — byť se nedá říct, že by žádnou roli nehrály —, ale ve vztahu k (nejen ekonomickému) izolacionalismu, efektivní ochraně přírody nebo dalším celoevropským řešením. ANO se rozhodlo, že se na této škále posune do tradicionalistických pozic, které upřednostní nacionalismus před — jak říká Karel Havlíček — „globalismem“.

Tento přístup není prost paradoxů. První, avšak spíše zdánlivý, spočívá ve spolupráci na evropské úrovni. ANO je již od své první participace v Evropském parlamentu součástí liberální frakce, která je však vnitřně velmi heterogenní, strategicky vyhledává v jednotlivých zemích solidní a silné partnery, zatímco ekonomický liberalismus a otevřený vztah k evropským institucím je až druhotné kritérium.

Připomeňme, že jedním z tahounů evropských liberálů je hnutí francouzského prezidenta Emmanuela Macrona, kterého s Andrejem Babišem spojuje ideová flexibilita a náklonnost k technokratickým formám populismu.

Druhý paradox spočívá v sebeidentifikaci ANO na národní úrovni. Přestože dnes jeho čelní představitelé tvrdí, že chtějí stranu posouvat ke konzervatismu a národovectví, jedním dechem většinou dodávají, že jsou „catch-all party“.

Nejeden politolog podtrhává nesouhlasnou vlnovkou: koncept catch-all party odborníka na politické strany Otty Kirchheimera vznikl v době, kdy dominantním politickým tématem bylo obsazování politického středu. Strany — typicky německé SPD a CDU/CSU — opouštěly vyhraněné doktríny a posouvaly se do umírněných pozic, čímž se jejich předvolební programy začaly nápadně podobat. Nadále však tyto strany měly svou jasnou bázi, členskou základnu, identitu i genetický kód. Zatímco pro tradiční catch-all parties v pravém slova smyslu byly ideje nezastupitelnými, Andrej Babiš se užíváním tohoto pojmu snaží jen marketingově omluvit ideovou neukotvenost.

Hrdí populisté?

Dalším pojmem, který se Babišovo hnutí přes zjevnou negativní konotaci snaží prezentovat jako svou výhodu, je populismus. Koncept, v jehož jádru je obrana lidu proti zkorumpovaným elitám, naopak dává v případě hnutí ANO dokonalý smysl. Není a nemělo by to ale být něčím, co je pozitivní vlastností.

Přestože Andrej Babiš, Karel Havlíček i například bývalý předseda sněmovny Radek Vondráček tvrdí, že jsou nyní hrdými populisty, v důsledku to znamená, že se jejich politika bude řídit jen tím, co jim vyjde v průzkumech veřejného mínění jako nosné téma, doplněným o vypjaté antielitářství.

Přestože Babiše můžeme za populistu označovat víceméně od začátku jeho politické kariéry, kritika elit se doposud v jeho komunikaci neprojevovala nijak silně a schovávala se za jinotaje či nesouvislé odkazy. Pokud dnes Karel Havlíček výslovně označuje vládu za „elitářskou“, jakékoliv pochybnosti o populistickém charakteru ANO tím mizí.

Zdá se, že se Andrej Babiš vydal slovenskou cestou. Jeho komunikace se totiž v lecčems nápadně podobá politickým posunům Roberta Fica a jeho Směru. Velmi tvrdá opozice tam neváhá kritizovat nejen současnou vládní koalici, ale i celý systém, často za užití velmi vulgární komunikace.

Sice můžeme doufat, že se v českých podmínkách nezačne hrát na ty nejnižší pudy. Na druhou stranu, pokud kdokoliv z českých politiků i po zahraničním vzoru usoudí, že je to efektivní cesta k maximalizaci voličských hlasů, můžeme se dočkat i toho.

Hnutí ANO se už nyní pohybuje v politickém prostoru, který odpovídá populismu a nacionalismu. Zaklínání se konzervatismem působí spíše jako snaha odkázat se na nějakou tradiční ideologii a obhajobu „starého světa“ proti progresivismu.

Výsledky euroskeptických politiků z ODS nebo nečekaný úspěch Svobodných v roce 2014 dávají tušit, že tato cesta může generovat nemalé množství voličských hlasů. Úspěch však bude záviset na tom, jací aktéři se budou pohybovat ve stejném prostoru. Svou mediální atraktivitou má však ANO už teď proti ostatním zásadní výhodu.