Nejdříve se objevilo video z volejbalové šatny, kde ministr vnitra a první místopředseda vlády Vít Rakušan (STAN) jako kapitán promlouvá ke svým spoluhráčům. „Zbytečně taktizujeme, hrajeme při zdi. Důvěru mnohých jsme zklamali jenom kvůli tomu, abychom zůstali ve hře. Přistupovali jsme na kompromisy a je potřeba to změnit a vrátit se k tomu, proč jsme to vůbec začali dělat,“ říká Rakušan. Slibuje, že to „řekne Fialovi“ a zve na setkání „bez cenzury“ po celé zemi, kam osobně dorazí debatovat s místními lidmi.

Starostové a nezávislí, kteří na přelomu roku oznámili spolupráci s marketérem Michalem Repou, strůjcem úspěšných prezidentských kampaní Zuzany Čaputové a Petra Pavla, současně mění logo a vizuální identitu. V návaznosti na úvodní video Rakušan skutečně absolvoval silně emotivní diskuse s povětšinou protivládně naladěnými mluvčími ve městech moravskoslezské a severočeské periferie — v Karviné, Sokolově a v Mostě. V průběhu února a března bude následovat Česká Lípa, Vyškov, Přerov, Ústí nad Labem a Havířov. Nová Rakušanova kampaň vzbudila ve vládní koalici značné kontroverze.

V téže době další ministr hnutí STAN Martin Dvořák, jenž má na Úřadu vlády na starosti záležitosti EU, jmenoval svého poradce Petra Zahradníka zmocněncem pro přijetí eura. Reagoval tím na zesílenou debatu o přijetí eura v souvislosti s novoročním projevem prezidenta Petra Pavla.

Šlo především o gesto — nejednalo se o speciálního vládního zmocněnce pro euro, jakého měla Česká republika do roku 2017, ale pouze o zmocněnce ministra Dvořáka. Přesto Zahradník vydržel ve funkci pouze do druhého dne. Po ostré kritice zejména ze strany euroskeptické ODS i dalších vládních partnerů Dvořák učinil ze Zahradníka opět pouze poradce. Spor pak vyústil ve vůbec první koaliční dohodovací řízení.

O cestách českého ministra vnitra do hospod v periferních regionech, proměně vztahu hnutí STAN vůči ODS, sílících rozporech ve vládní koalici i důsledcích Rakušanových „debat bez cenzury“ pro českou antisystémovou scénu jsme hovořili s politologem Alešem Michalem z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy.

Veřejným prostorem v posledních týdnech rezonují debaty ministra vnitra Víta Rakušana s občany ve městech s nižší kvalitou života. Nejsilnější vládní strana ODS to vnímá jako rebelii ze strany juniorního partnera. Byl tento střet očekávatelný?

Je to na jednu stranu převratné. Vládní koalice se dlouho vyznačovala velkým pracovním klidem. Konflikty uvnitř sice byly, jak víme z uzavřených vládních jednání, ale navenek je koalice neprezentovala hlavně proto, že jako hlavní hrozba jsou stále vnímáni Andrej Babiš a Tomio Okamura. Kontroverze kolem Rakušanových cest do regionů a nového marketingu STAN představují tedy u této vládní koalice zcela nový jev.

Ale na druhou stranu se podobné spory ve druhé polovině volebního období dají očekávat. Rakušanova kritika některých kroků vlády budí dojem, že jde o součást předvolební kampaně a STAN se snaží ideologicky a názorově vyprofilovat. Nejde o žádnou vzpouru, jak tvrdí kritici z ODS a TOP 09. Vít Rakušan a politici STAN pravdivě tvrdí, že pokud mají strany vládní koalice získat znovu většinu, potřebují silné hnutí STAN.

Může Rakušanova kampaň vnést do vládní spolupráce novou dynamiku?

Vliv na fungování vlády už aktivita hnutí STAN má a sám Vít Rakušan říká, že právě to chce. Dosud vládní jednání probíhala tak, že se dlouho a tvrdě jednalo uvnitř koalice, s výsledným kompromisem nikdo vnitřně nesouhlasil, ale všichni ho museli obhajovat. To podle Rakušana končí a STAN už nebude obhajovat kompromisy, se kterými nesouhlasí. Že vláda potřebovala nový impuls v komunikaci se svými voliči, bylo jasné. Ačkoliv Rakušan čelí kritice zbytku vládních stran, v očích lidí je jediným z vlády, kdo dělá alespoň něco a reaguje na prudce klesající preference.

Zaznívá názor, že Rakušanova kampaň vůbec není zaměřena na lidi ze strukturálně znevýhodněných regionů, kteří se vymezují vůči vládě i systému, ale slouží primárně k mobilizaci vlastních voličů. Souhlasíte s tím?

Vít Rakušan si dobře spočítal, že voliči stran vládní koalice nepřebíhají k Andreji Babišovi, neřkuli k Tomiu Okamurovi, ale dostávají se do sféry nevoličů. Jde o lidi, kteří by si mezi pětikoalicí nějakou stranu nakonec i vybrali, ale nemají motivaci nebo zvláštní důvod k volbám znovu přijít. V takové situaci není úkolem získat nové voliče z řad opozice nebo ty, jejichž hlasy propadly, ale mobilizovat občany, kteří už hlas vládní koalici v minulosti dali. A ujistit je, že něco se děje, vláda na mizérii reaguje a má smysl ji zase volit.

Rakušanovy výjezdy tedy skutečně nejsou zaměřené na občany, kteří na ně přicházejí, tedy lidi opravdu silně nespokojené s vládou. Tím, že Rakušanův tým postuje z těchto diskusí desítky videí na sociální sítě, posouvá těžiště aktivity do virtuálního prostoru, kde se snaží ukázat, že STAN je tady, je ideově vyhraněný a jeho politici se nebojí přijít mezi lidi. Zároveň Rakušan svými videi a diskusemi zvýrazňuje hrozbu antisystémové scény, čímž opět mobilizuje vlažné pětikoaliční voliče.

Může být Rakušan v této strategii aktivizace vlažných provládních voličů úspěšný?

Může uspět, má to však několik podmínek. Tou první je, že se tato marketingová smršť musí ve veřejném prostoru udržet. Pokud je to jenom výstřel a nepůjde o trvalou a systematickou snahu, spadne do kategorie vnitrovládních rebelií a efekt se nemusí dostavit. Druhou podmínkou je stálé vytváření kontrastu mezi demokratickou vládní pětikoalicí a populisty Babišem a Okamurou. To by potenciálně mohlo překazit, pokud by se Babiš i Okamura před volbami ve snaze získat část umírněných váhajících voličů strategicky rozhodli svou rétoriku zmírnit.

Nicméně je to první aktivita ze středu vládní koalice, která má patřičnou pozornost a může být úspěšná. Nedokážu si představit, že za současné konstelace by ODS, KDU-ČSL, ale i třeba Piráti dokázali udělat podobnou akci s mobilizačním efektem.

Myslím si, že důsledkem kampaně bude mírně rostoucí podpora pro STAN. Do sněmovních voleb je ale ještě tak daleko, že v tuto chvíli nelze odhadovat, co vše vstoupí do hry. Z posledních let víme, jak klíčovou roli ve sněmovních i prezidentských volbách hrají závěry kampaně: v roce 2017 volby ovlivnila Babišova kampaň kolem lithia, v roce 2021 měla dobrý závěr kampaně koalice Spolu, v prezidentské volbě 2018 se krátce před prvním kolem vyšvihl Pavel Fischer.

Sněmovní volby budou za více než rok a půl, ale ve vztahu k červnovým evropským a podzimním krajským a senátním volbám to hnutí STAN pomoci může.

Myslím, že rozhodně. Bude ale záležet i na tom, jak se Rakušanovi podaří začlenit do své aktuální kampaně evropská témata. Nemůže objíždět regiony a jen sem tam něco říct o Evropské unii, Green Dealu nebo migračním paktu. Bude nutné zvýraznit lídry STAN pro evropské volby, tedy Danuši Nerudovou a Jana Farského.

Nakonec může mít STAN docela velký úspěch, ale bude záležet i na ostatních proevropských liberálních aktérerch. Koalice Spolu si dost uškodila tím, že spojuje strany s velmi různorodým vztahem k Evropské unii. V kontrastu s tím STAN v čele s Rakušanem působí jednoznačně ideově ukotveně a proevropsky. Záležet bude také do velké míry na úspěchu kampaně Pirátů. Každopádně ale aktuální kampaň může přispět k pozitivní mobilizaci pro hnutí STAN v evropských volbách.

V souvislosti se STAN vzbudilo kontroverze i jmenování zmocněnce pro přijetí eura ministra pro evropské záležitosti Martina Dvořáka. Můžeme to chápat jako snahu STAN vymezit se jakožto liberální síla vůči konzervativní ODS, podobně jako třeba u témat Istanbulské úmluvy nebo manželství pro všechny?

Určitě to vnímám jako hlavní důvod Dvořákova kroku. Když se rozhodl jmenovat zmocněnce pro přijetí eura, dobře věděl, že vyvolá ostrou reakci ze strany ODS. Ostatně sílu reakce si STAN mohl otestovat, už když se předtím hovořilo o Rakušanově videu ze sportovní šatny. Ukazuje to i na profesionalizaci komunikace Víta Rakušana a jeho týmu.

Neúspěch, kterým tento krok objektivně byl, totiž STAN velmi rychle rétoricky obrátil ve svůj prospěch, když pravdivě upozornil, že za dvě hodiny dohodovacího řízení se podařilo ve věci eura vyjednat víc než za poslední dva roky.

Zafungovala tak klasická politická poučka: chtít víc, než můžete reálně vyjednat. Ministr Dvořák udělal rázný krok, přišla nevyhnutelná reakce ze strany ODS a dohadování o kompromisu, který pak Starostové prezentovali jako svůj úspěch. Praxe tedy neodpovídá Rakušanovým plánům o konci kompromisů. Politika je totiž vždy nakonec vždy založena na kompromisech.

Může to vše vyústit v hlubší rozpor v koalici, čímž by se pro ODS nebo STAN otevřela cesta k utvoření koalice s hnutím ANO po příštích volbách?

Nemyslím. Uvnitř ODS, ale i uvnitř jiných vládních stran existují tendence k utvoření koalice s ANO. Současně zřejmě nejde o preferovanou variantu. Indikátorem toho je i posun hnutí STAN. Před volbami v roce 2021, než se STAN začal tak jednoznačně profilovat jako liberální síla, data ukazovala, že překryv jeho voličů s voliči hnutí ANO je ze všech současných vládních stran nejvyšší.

U obou hnutí totiž bylo možné vysledovat — velmi zjednodušeně řečeno — jisté principy nepolitické politiky, jdoucí proti konvenčnímu chápání politických procesů. Nejnovější čísla neznám, ale předpokládám, že se překryv mezi voliči ANO a STAN o dost snížil. Spolupráce některé ze stran vládní koalice s hnutím ANO je v současnosti spíše přáním některých politiků hnutí ANO, kteří by preferovali koalici s ODS před spojenectvím s SPD.

Pokud tedy vládní koalice ztratí většinu, nezbude Babišovi než se spojit s SPD?

Koalice s okamurovci není preferovaná varianta ani pro Andreje Babiše. Vše nasvědčuje tomu, že pokud hnutí ANO v roce 2025 vyhraje volby, bude mít stejné problémy se sestavením vlády jako po volbách 2017. Osobně vidím jako nejpravděpodobnější variantu, že vznikne jednobarevná menšinová vláda hnutí ANO s něčí podporou, protože Babiš už dříve ukázal, že tu si vyjednat umí.

Spojenectví s Babišem není pro žádnou z vládních stran výhodné — dokonce ani pro ODS, byť v ní existují politici, kteří by spojenectví s ANO uvítali. Různá vyjádření některých občanských demokratů, že za určitých podmínek a bez účasti Andreje Babiše koalici s ANO nevylučují, jsou spíše vzkazem juniorním vládním stranám, aby se nevymezovaly a koalice zůstala stabilní. Právě přítomnost Babiše a Okamury je totiž důvodem, proč koalice dosud vládla bez výraznějších roztržek.

Po příštích sněmovních volbách jsou tedy v zásadě možné dvě varianty: vláda ANO s tolerancí některé strany, pravděpodobně SPD, nebo opětovný zisk pětikoaliční většiny?

Ano. Přitom první varianta je pravděpodobnější, neboť ODS, STAN, KDU-ČSL, TOP 09 a Piráti stěží znovu získají většinu. Je to ale současná perspektiva, volby budou až za více než rok a půl. Nevíme také, kdo všechno se přes pětiprocentní hranici může přehoupnout, což bude hrát klíčovou roli. Může to být za určitých okolností Přísaha, Sociální demokracie nebo PRO Jindřicha Rajchla. Teď tomu sice ani u jedné příliš nenasvědčuje, ale vyloučit se to nedá. Pro Babiše by případně představovaly lákavou možnost spolupráce.

Stále tak platí jako nejpravděpodobnější spolupráce ANO a SPD. Postupně se sice snižuje počet viditelných politiků v hnutí ANO, kteří by s tím měli zásadní problém, ale silnou zábranou jsou špatné osobní vztahy mezi Andrejem Babišem a Tomiem Okamurou.

Ještě zpět k Rakušanově cestám do regionů. Jaký mohou mít vliv na antisystémovou scénu? Naruší alespoň zčásti obraz od reality odtržené, elitářské vlády, která se o lidi nezajímá?

Obávám se, že ne, protože tento narativ si postavy z antisystémové scény budou držet za všech okolností. Tím, co antisystémovou scénu spojuje, totiž není politický program, ale naprostá nedůvěra v instituce. Rakušan je pro ně institucí: představuje stát, vládu. Je patrné, a projevuje se to stále víc, že antisystémová scéna nerozlišuje mezi pojmy pětikoalice, vláda, stát, ministerstvo vnitra — toto vše splývá v jedno jediné zlo. Narušit tento pohled se Rakušanovi nepodaří, protože u většiny příznivců antisystémové scény je nedůvěra v instituce až příliš silná. Rakušan ví, že je  přesvědčit nemůže, a ani to není jeho cílem, jak už jsme o tom hovořili.

Dokonce si myslím, že to antisystémovou protivládní scénu, která je velmi roztříštěná, mohou Rakušanovy aktivity naopak stmelit, utvrdit v přesvědčení, že to Rakušan stejně dělá jen pro sebe a obyčejné lidi zneužívá k sebeprezentaci.

Mohou naopak Rakušanovy debaty znevěrohodnit zastánce antisystémové scény v očích širší veřejnosti? Když dobrý rétor Rajchl před zaplněným Václavákem přichází s provoláními o vlastizrádné vládě a revoluci, působí to přece jenom dost odlišně, než když na Rakušana totéž pořvávají lidé v hospodě a sprostě mu přitom nadávají.

Určitě ano, jedním z aspektů zmiňované mobilizace je i potvrzení stereotypů o „dezolátech“, kteří neumí zformulovat myšlenku. Nemělo by nás to ale v žádném případě vést k tomu, abychom vnímali antisystémovou scénu jako homogenní skupinu. Ukázaly to demonstrace Jindřicha Rajchla i Ladislava Vrabela, jejichž účastníci se rekrutují z voličů různých politických stran. Když si jde někdo vybít zlost na takové setkání, neznamená to automaticky, že jde o voliče hnutí PRO, respektive hnutí Česká republika na prvním místě.

Když zdůrazňujete, že antisystémová scéna není homogenní, máte na mysli pouze personální stránku, nebo i ideovou rozdílnost?

Není homogenní vůbec v ničem. Lídrem části je Andrej Babiš, jiné části Tomio Okamura, jiné Jindřich Rajchl, další Kateřina Konečná. Osobností, které se snaží obhospodařovat tento politický prostor, je velmi mnoho a jejich počet neodpovídá reálné velikosti tohoto prostoru.

Nejsou homogenní ani ideově — dokáží se shodnout pouze na odporu vůči systému. Možná je lze dominantně rámovat jako proruské, jenže k Rusku se lze hlásit z různých ideových pozic: někomu může být názorově blízký radikálně pravicový režim, jiný Rusko chápe jako garanta tradičních hodnot, někdo si jej spojuje se Sovětským svazem. Formulovat společný politický program se na antisystémové scéně dlouhodobě ukazuje jako nemožné. Dokáží se pouze situačně spojit proti něčemu: proti očkování nebo proti pomoci Ukrajině.

U lidí, kteří přicházejí na setkání s Vítem Rakušanem, je zřetelné přebírání narativů ze sociálních sítí a z alternativních médií. To je vidět i na otázce takzvaného suverénního občanství, kdy si část lidí díky online prostoru spojila svou vlastní situaci se zaoceánským konceptem nelegitimity současného státu. Tito lidé nepřicházejí s ničím vlastním, ale přebírají narativy odjinud, spojují si je s vlastní životní situací a zasazují do skládačky, kterou si sami vytvářejí. Často jde o dezinformace a nepravdy, ale vyvrátit jim to je velmi těžké, skoro nemožné.

VOJTĚCH PETRŮ