„Všetci kradnú!“ Triumf populismu jako boje proti zkorumpovaným elitám

Vladimír Naxera

Poslední čtvrtý díl volného seriálu o protikorupční rétorice českých politiků se soustřeďuje na definitivní nástup populistických stran a hnutí a všímá si paradoxů spojených s jejich tažením proti korupci.

„Čau lidi, jsem jedním z vás!“ Populistickým politikům se daří probouzet dojem, že ve jménu obyčejných lidí dokážou bojovat proti zkorumpovaným elitám — ač sami většinou k těm samým elitám patří. Foto FB Andrej Babiš

V březnu roku 2013, tedy nedlouho před sněmovními volbami, které úspěchem hnutí ANO a Úsvitu proměnily rozložení moci v rámci českého stranického systému, proběhla v pořadu Otázky Václava Moravce poměrně bizarní diskuze, možná raději hádka, odehrávající se nad bochníkem toastového chleba z pekárny Penam.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Proti sobě seděli Vít Bárta, někdejší šéf Věcí veřejných, a Andrej Babiš. Ačkoli byl Babiš předsedou již existujícího hnutí ANO — bez ohledu na to, že preference hnutí se v dané době pohybovaly pod jedním procentem hlasů —, které výrazně artikulovalo antiestablishmentové postoje, byl v pořadu rámován jako podnikatel. Moderátor až na jednu stručnou zmínku nijak neproblematizoval Babišovo politické angažmá, což pomohlo posílit Babišovu stylizaci do role běžného občana a podnikatele, kterého trápí zkorumpovaný establishment.

Zatímco Vít Bárta kritizoval Babiše kvůli ceně a kvalitě potravin, které produkuje on a jemu podobní šéfové potravinářského velkoprůmyslu, Babiš opakovaně označil Bártu za příslušníka zkorumpovaného establishmentu.

Mimo jiné Babiš v pořadu řekl: „Pane Moravče, já bych se chtěl nejdříve vyjádřit k tomu trestnímu oznámení. VV asi před rokem ústy Radka Johna oznámily, že dají trestné oznámení na mou osobu, protože jsem řekl pravdu, protože VV jsou kmotrovská zločinecká organizace založená kmotrami Janouškem a Hrdličkou. Oni dali panu Bártovi 200 milionů Kč, aby šel do politiky, aby to tam nakrad (…) Pan Bárta lže celý čas. On lhal před volbami, on chtěl bojovat s dinosaurami a on byl ten kmotr. Potom s těmi dinosaurami udělal vládu.“

Babiš tak proti Bártovi použil stejnou argumentaci, jakou použil Bárta v roce 2010 proti tehdejším stranám. Zarámoval svého protivníka jako příslušníka „zkorumpované politické třídy“. Cela diskuze tak byla předzvěstí „výměny populistické stráže“ — jak Věci veřejné, tak ANO můžeme označit za populistická uskupení —, která proběhla ve volbách v roce 2013. V nich se Babišovi podařilo nejen napodobit, ale dokonce výrazně překonat Bártův úspěch z voleb v roce 2010.

Populismus jako boj „lidu proti elitám“

Populismus je jedním z nejvíce nadužívaných a často i zneužívaných pojmů současné debaty nejen odborné, ale též veřejné. Řada politiků často označuje rozhodnutí svých oponentů za „populistické“, ať řeč o snížení daní, zvýšení důchodů, šíření strachu z jinakosti nebo apel na ochranu „národních tradic“. Tento proces vede k vyprazdňování pojmu a nálepka „populismu“, ostatně stejně jako nálepka „korupce“, se dá využít téměř libovolně k delegitimizaci protivníka.

Co je tedy populismus? Ačkoli v současné politologii existuje řada odlišných přístupů k populismu, dá se napříč jednotlivými pohledy vypozorovat jakési konsenzuální jádro. Totiž to, že v populismu jde o vytváření zdání rozdělení společnosti na dvě homogenní a striktně nepřátelské skupiny — „dobrý lid“, jehož vůle by měla být určujícím faktorem politiky, a „špatnou elitu“, která je zkorumpovaná a jedná proti vůli lidu. Populistický politik poté sehrává roli ochránce lidu proti elitě.

Je přitom zajímavé, že sotvakterý populistický lídr je sám oním příslovečným „mužem z lidu“. Naopak často mívají elitní postavení, ať už v ekonomickém, nebo v politickém slova smyslu. Ukázkovým příkladem je Andrej Babiš, v době svého volebního úspěchu druhý nejbohatší podnikatel v zemi, který své bohatství vybudoval i díky šikovně provedené privatizaci a kontaktům na polistopadové politické elity. Před volbami v roce 2013 se ovšem stylizoval do role běžného občana, kterého trápí korupce politiků a celý polistopadový vývoj — ač právě ten mu fakticky pomohl získat současnou pozici.

Babiš dobře využil situace, kdy v té době čerstvá aféra Nagygate pomohla posílit společenské přesvědčení o zkorumpované politické elitě. Případů korupce nebo podezření na korupci příslušníků různých politických stran pro toto veřejné přesvědčení existoval ostatně dostatek. Podíváme-li se navíc například na volební program ODS z roku 2013, o boji proti korupci nenalezneme jedinou zmínku.

Podle průzkumu CVVM například 83 % respondentů v roce 2013 souhlasilo s výrokem, že politické strany jsou zkorumpované. I to je důvod, proč se nové formace, které se vymezovaly proti zaběhnutým stranám, většinou označují jako hnutí. Pojem hnutí má asociovat představu čehosi občanského a budovaného zdola. Přitom jde zpravidla o uskupení založená a budovaná shora a fungující jako výrazně centralizované politické strany.

Zkorumpovanost a také neschopnost a neefektivita, projevující se zradou zájmů celku s cílem vlastního prospěchu, je podle populistů klíčovou, ba přímo esenciální vlastností veškeré politické elity bez rozdílu. Nejde tedy jen o vzájemné obviňování se opozice a vlády z korupčního jednání. Ti, které populisté označují za „tradiční politiky“, případně představitele „tradičních stran“ — ať už byli doposud představiteli opozice, nebo vlády —, jsou vesměs prezentováni jako zkorumpovaní politici, kteří nenásledují obecnou vůli, samozřejmě na rozdíl od populistického vůdce.

Označení „zkorumpovaný“ je přitom ukázkově vyprázdněné — zkorumpovanost se projevuje mlhavě definovanou „zradou vůle a zájmů lidu“. V případě Tomia Okamury se například opakovaně objevuje tvrzení, že zkorumpovanost národních vlád je patrná v tom, že „poslouchají Brusel a přijímají uprchlíky“, čímž zrazují vůli lidu. Korupcí tedy může být v rétorice populistů dle potřeby vlastně cokoli.

V západní Evropě se populismus začal stávat stabilně přítomným rysem politiky v průběhu devadesátých let. Stala se v té době ale elita zkorumpovanější? Spíše narostlo vnímání korupce ze strany veřejnosti, často posílené proměnou médií, která se začala více zabývat korupčními případy vrcholných politiků.

ANO, Piráti a SPD: podobnost v rozdílnosti

V českém prostředí bývají za první populistickou stranu označovány Věci veřejné, později pak ANO, Úsvit a SPD. Po volbách v roce 2017 tyto strany doplnili ještě Piráti. Podíváme-li se na volební programy z voleb v letech 2010, 2013 a 2017, zmíněné strany věnovaly korupci největší pozornost. Především ve volbách v roce 2017 pak zaznamenaly strany hlásající různé podoby antiestablishmentových a protikorupčních postojů významný úspěch — ANO, SPD a Piráti získali dohromady přes 50 % hlasů a ještě větší procento mandátů.

Všechny tři strany i přes řadu zásadních odlišností, například ve vnitrostranické demokracii, nebo postoji k migraci a k EU, spojuje právě pohled na dosavadní establishment. V programu Pirátů pro volby 2017 stojí mimo jiné: „Jsme jediná strana nespojená se skandály, korupcí (…) Pusťte nás na ně!“ Rámování establishmentu jako zkorumpovaného bylo podpořeno volebním autobusem pomalovaným představiteli stávajících stran ve vězeňských mundůrech.

SPD zase v programu píše mimo jiné: „Za základní princip obrany demokracie považujeme zavedení přímé demokracie a široké zapojení občanů do řízení země. Považujeme za nutné ukončit demo-demokracii, ve které vládnou kmotrovské stranické mafie. Falešné hry politických stran na levici a pravici přivedly naši republiku do bludného kruhu hlubokých dluhů, vysokých daní a krizí.“

A konečně ANO po čtyřech letech ve vládě ve svém programu uvádí: „Naše hnutí vzniklo jako protest proti korupci tradičních politických stran, které si hrály na levici a pravici. Proti tomu, že kmotři a lobbisti řídili zemi přes milenku premiéra. Proti tomu, že politici utahovali lidem opasky, zatímco církvím odklepli restituce předražené o 54 miliard. Není to něco naprosto šíleného? Vidíte, a to jsme v tom žili… jak dlouho? 29 let. V roce 1989 jsme doufali, a ještě dlouho si pak mysleli, že se nesnesitelného korupčního systému konečně zbavíme. Nevyšlo to. Bojujeme s ním dodnes. Bohužel.“

Na první pohled podobný přístup jistě volá po vzájemném srovnání protikorupční rétoriky těchto tří stran. Při podrobnějším srovnání podobnosti mizí a ukazují se především rozdíly. Zatímco protikorupční rétoriku SPD a ANO lze chápat jako populistickou, pirátskou nikoli. A to navzdory silným antiestablishmentovým postojům — ty jsou sice nutnou, ale nikoli postačující podmínkou označení daného aktéra za populistu. Navíc srovnáme-li pirátskou rétoriku před volbami a po volbách, vidíme jasné oslabení antiestablishmentového apelu. Piráti tak po svém úspěchu alespoň z hlediska své politické rétoriky přijali své místo v systému stran.

Zásadní rozdíly nalézáme i v tom, jaká řešení jednotlivá uskupení pro boj s korupcí navrhují. V případě Pirátů jde především o transparentnost a účinnou legislativu. ANO nachází recept především v samotném odstranění stávajících zkorumpovaných politiků a jejich nahrazení novými „politiky nepolitiky“ — profesionály, kteří jsou na rozdíl od politiků efektivní a nezkorumpovaní. Ostatně sám Babiš, nehledě na veškeré skandály, které jen potvrzují dobře známou poučku, že „antikorupční postoje nemusí být nevinné“, se dlouhodobě poměrně úspěšně stylizuje do role nezkorumpovatelného a efektivního profesionála.

Specifickou vizi nabízí Okamurova SPD — příčina korupce podle ní tkví v samotném systému zastupitelské demokracie, která jaksi automaticky plodí zkorumpované politiky. SPD proto alespoň rétoricky nabízí řešení v podobě demokracie přímé, kde by byl prostřední článek v podobě zkorumpovaných zastupitelů odstraněn. Při pohledu na vnitrostranické demokratické standardy a mechanismy SPD si ale můžeme představit, jak by měla přímá demokracie na úrovni celého politického systému asi vypadat.

Miloš Zeman jako prezident zvolený „nezkorumpovatelným lidem“

Aktérem, kterého nelze v souvislosti s populistickou rétorikou pominut, je prezident Miloš Zeman. Během své inaugurace po historicky první přímé volbě označil jevy korupční podstaty za jeden z „ostrovů negativní sociální deviace“, na které se v rámci svého mandátu hodlá zaměřit. Během inaugurace po volbách do druhého funkčního období důležitost korupce vyzdvihl znovu.

Ve srovnání s předchozími prezidenty právě Zeman klade na téma korupce značný důraz a využívá jej jak pro útoky na své oponenty (parlamentní pravice, Bohuslav Sobotka nebo Zdeněk Bakala), tak pro legitimizaci sama sebe i svých politických spojenců (například Andrej Babiš nebo Jiří Rusnok) jakožto bojovníků proti korupci.

To, jakým způsobem Zeman korupční témata rámuje, v mnoha ohledech odpovídá populistickým principům. Po svém prvním zvolení tak mimo jiné prohlásil: „Věřím, že všichni tito prezidenti už budou voleni přímo vámi, občany, a nikoli jenom dvě stě jedenaosmdesáti poslanci a senátory. Při parlamentní volbě prezidenta totiž nepotřebujete, aby měl prezident jakýkoli skutečný program. Ten nemusí jít do opravdového volebního boje, protože oněch dvě stě jedenaosmdesát lidí se mezi sebou na základě stranických intrik mohou dohodnout, případně někteří z nich mohou být zkorumpováni. Ale osm milionů oprávněných voličů zkorumpovat nemůžete.“ Lid, na rozdíl od apriorně špatných politiků, tak nelze zkorumpovat a přímo zvolený prezident se pak stává skutečným zástupcem lidu jako celku.

Způsob, jakým Zeman využívá téma korupce v rámci politické praxe, ukazuje jeden z výroků poté, co jmenoval vládu svých osobních přátel vedenou Jiřím Rusnokem bez ohledu na to, že ve sněmovně existovala většinová podpora pro jiné řešení. Poté, co vláda nezískala důvěru sněmovny, nechal ji Zeman vládnout v demisi dále.

K Rusnokově vládě prohlásil: „Je to první vláda v České republice, která má podporu jak zaměstnavatelských svazů, tak odborů, což jsou dvě vzájemně protikladné skupiny výrazně se lišící svými zájmy. Je to vláda, která je nástrojem boje proti korupci, protože v jejím programovém prohlášení je obsažen závazek, že nebude zasahovat do probíhajícího vyšetřování a narušovat toto vyšetřování politickými tlaky.“

Zeman sám sebe stylizoval do role politika, který tak nastolil „protikorupční vládu vládnoucí se souhlasem všeho lidu“. Podpora ze strany lidu se tak v rámci této argumentace zdá jako důležitější než ústavou vyžadovaná podpora Poslanecké sněmovny. Vůle lidu se tedy jeví jako určující faktor pro výkon politiky. Ta je v populistickém vidění politiky důležitější než zákonný rámec.

Kalousek, symbol korupce!

Když Andrej Babiš označil v roce 2014 Miroslava Kalouska za „symbol korupce“, výrok často již v titulku zmínila, a dodnes vlastně zmiňuje, velká část médií — a to nejen těch fungujících v rámci Babišova vydavatelství Mafra. V důsledku tohoto performativního aktu, který sám Babiš několikrát zopakoval a přejali ho i další političtí představitelé (například Vojtěch Filip při vyjednávání podpoře vládě v roce 2018), se „Kalousek jako symbol korupce“ stal součástí širšího diskurzu prezentujícího českou politickou elitu jako špatnou, neschopnou a zkorumpovanou.

Tato Babišova rétorika slaví úspěch. Navzdory řadě problematických aspektů, jako je propojení Babišova byznysu a politické pozice, střet zájmů, trestní stíhání atd., dokáže pro část voličů sehrát Babiš stále roli přesvědčivého protikorupčního bojovníka. S odstupem času je v tomto ohledu mimo jiné zajímavé srovnání s pádem vlády Stanislava Grosse, jehož problém se zdá být ve srovnání se současným stavem poněkud marginální.

Postava trestně stíhaného premiéra ve střetu zájmů pak vytvořila cíl protikorupční rétoriky opozičních politických aktérů. Ve výsledku na obou stranách barikády hraje téma korupce významnou úlohu v komunikačních politických strategiích, což omezuje prostor věnovaný jiným, a často mnohonásobně relevantnějším tématům.

Populisté hovořící o „zkorumpovaných politicích“ využívají přitom pojem korupce jako zcela vyprázdněný. Nevíme přesně, co onou zkorumpovaností je a v čem se projevuje, ale víme, že jde o „něco negativního“, něco působícího „proti lidu“ a něco, co musí být „napraveno“. U populistů se navíc naplno ukazuje pojetí protikorupční rétoriky jako střetu dobra a zla.

Zkorumpovaný politik, přeloženo z „populistického jazyka“ — jakýkoli člen establishmentu, není v této perspektivě legitimní variantou nebo čestným protivníkem. Jako reprezentant zla je někým, koho je třeba porazit bez jakéhokoli slitování. Tomu například v rétorice Tomia Okamury odpovídají i jazykové prostředky. Repertoár delegitimizačních praktik se tím posouvá na novou úroveň — politici, již sami o sobě apriorně „zkorumpovaní“, jsou navíc „parazité, zloději a zrádci“.

Vágnost není ovšem výsadou populistických aktérů. Využití korupce jako prázdného nebo kontextuálně výrazně proměnlivého pojmu nalézáme napříč celým politickým prostorem. Všichni jsou proti korupci a navrhují celou řadu opatření, ale jen v minimu případů jasně stanoví, co pod pojmem korupce rozumí, proti čemu mají daná opatření fungovat a proč jich je zapotřebí.

U populistických politiků však tuto vyprázdněnost umocňuje to, že korupce je chápána jako inherentní vlastnost celé politické třídy bez rozdílu a bez ohledu na to, co který politik reálně dělá či nedělá. Zkrátka všichni jsou „zkorumpovaní“ a je třeba je odstranit. Tato nevyjasněnost samozřejmě komplikuje reálnou protikorupční agendu. Pokud ovšem protikorupční tažení daní politici opravdu za politickou agendu považují a nejde pouze o (de)legitimizační rétorické cvičení.

„Vrtěti korupcí“ většinou znamená… účinně s ní nebojovat

V celé sérii textů jsem se snažil ukázat, jak se z korupce stalo významné téma české politiky a jakými proměnami využití tématu korupce v rámci komunikačních strategií českých politiků prošlo. Důraz politiků na korupci rostl ruku v ruce s rostoucím vnímáním korupce ze strany veřejnosti a reakcemi ze strany občanské společnosti. Takovouto reakcí může být mimo jiné vznik uskupení, jako je například Rekonstrukce státu.

Motivací pro manifestaci protikorupčních postojů samozřejmě není jen snaha proti korupci bojovat, ale též prostřednictvím označení ostatních za zkorumpované a sebe za bojovníka proti korupci získat politické body. To, že „všichni jsou zkorumpovaní“, je samozřejmě extrémní pozice. Druhou extrémní pozici představuje naopak Václav Klaus, podle kterého korupce téměř neexistuje, jde zkrátka o byznys a politiku a budování vztahů mezi nimi.

Obě tyto krajní pozice jsou do značné míry problematické, jelikož limitují možnost reálného boje proti korupčním praktikám. Ty přitom mají prokazatelně negativní důsledky nejen ekonomické, ale též vůči důvěře lidí v politiku i v sebe navzájem a vůči kvalitě demokracie.

Diskuse