Českou republiku čeká několik volebních klání, jejichž vyvrcholením budou volby do Poslanecké sněmovny v příštím roce. Populistické a krajně pravicové strany, které tvoří českou opozici, tak začínají rozjíždět kampaň, která bude — jako ostatně vždy — založena na barvitém vykreslování nejrůznějších hrozeb spojeném s ujišťováním, že právě tyto strany občany před hrozbami ochrání.

Hnutí ANO i SPD se zjevně zároveň budou držet strategie, která se osvědčila na Slovensku. Budou volat po míru na Ukrajině s tím, že válku je třeba ukončit hned za každou cenu. Součástí tohoto ujišťování bude argument, že podporovat Ukrajinu nadále vojensky válku jen protahuje, což nás ohrožuje více, než jakkoliv dojednaný „mír“.

SPD v tomto směru už zcela přešla na ruskou propagandu, včetně označování Ukrajiny za nacistických stát. ANO to zatím dělá více podprahově, opakované výzvy k jednání o míru však ze strany představitelů hnutí nejsou ničím jiným než faktickým požadováním toho, aby Ukrajina přistoupila na ruské podmínky včetně postoupení území, které Rusko ve válce zatím obsadilo.

Toto volání po míru v sobě obsahuje předpoklad, že se lze s Kremlem dohodnout na tom, že když mu Ukrajina přenechá dobytá území, nebude ve své agresi pokračovat. Je to logika, která mimochodem jde proti české historické zkušenosti. I z mnichovské konference v roce 1938 odjížděli západní politici s tím, že se obětováním kusu Československa podařilo Hitlera zastavit.

„Mír pro naše časy“ ale trval jen několik měsíců. Nacistický otesánek se jen utvrdil v tom, že se ho Francie a Velká Británie bojí a že má dveře k další agresi otevřené. Zbytek českých zemí obsadil Hitler už šest měsíců po Mnichovu, druhá světová válka začala jen rok po konferenci.

Evropský migrační pakt

Kampaň před volbami do evropského parlamentu letos začíná v době, kdy Evropský parlament schválil evropský migrační a azylový pakt, jejž s velkou pravděpodobností definitivně potvrdí i Rada Evropské unie.

Pakt je složitým kompromisem, který umožňuje, aby země, které jsou zahlceny migrací, požádaly zbytek EU o pomoc. Ta se může uskutečnit tak, že ostatní členské země převezmou k řízení o azylu ty migranty, které jiná země nestačí zvládat, anebo, pokud převzetí migrantů odmítnou, pomohou finančně a jinak.

Možná není šťastné nazývat tento mechanismus „povinnou solidaritou“, ale i kdyby se tak nestalo, hnutí jako jsou ANO a SPD, si stejně udělají z odmítání migračního paktu nástroj volební propagandy. Budou argumentovat, že se ilegální migrace musí řešit tak, že se migrantům například bojem s pašeráckými gangy a lepší ochranou evropských hranic znemožní vstup do Evropy, a ti, kteří se do Evropy dostanou i tak, mají být hned vraceni.

Co na tom, že migranty, kteří do Evropy přes všechna přijatá opatření přece jen dorazí, není kam vracet, protože EU nemá se zeměmi na severu Afriky návratové smlouvy. A že o migranty, kteří se na území EU — často za cenu nasazení vlastního života — dostanou, je třeba se nějak postarat z principu.

Česká vláda pomohla migrační a azylový pakt dojednat, když byla Česká republika předsednickou zemí EU. A ač se v jeho znění toho od té doby příliš nezměnilo, vládní strany se nyní zjevně bojí za pakt otevřeně postavit. Čeští vyjednavači se tak zdržují hlasování, a někteří europoslanci za vládní strany v Evropském parlamentu dokonce hlasovali proti paktu.

Jde přitom o taktiku, která hraje do rukou právě Andreji Babišovi a Tomiu Okamurovi. Namísto toho, aby se vládní strany hrdě hlásily k paktu coby solidnímu kompromisu, který Česká republika pomáhala doladit, dávají od něj ruce pryč, což oběma opozičním stranám umožní, aby se stavěly do role zachránců, kteří chtějí české občany od „zhoubných“ dopadů migračního paktu ochránit.

Ruský mír

Vládní strany nejsou dokonce ani schopné argumentovat proti demagogii ANO a SPD s pomocí odkazů na migraci spojenou s válkou na Ukrajině. Pokud by totiž nakonec Západ Rusku ustoupil v podobě nějakého „mírového řešení“ spoléhajícího na ukrajinské ústupky, po čemž v podstatě obě české opoziční strany volají, dá se předpokládat, že se Putinova vojenská mašinérie zastaví jen na čas potřebný k přeskupení, a pokusí se eventuálně dobýt celou Ukrajinu.

Může se tak ale stát i bez nějaké „mírové“ dohody, po které volá řada populistických stran v Evropě. Západ zoufale selhává v zásobování Ukrajiny vojenskou a materiální pomocí, takže se jeví jako stále pravděpodobnější, že Putin na nějakou přetvářku v podobě mírové dohody, kterou po čase stejně poruší, ani nebude muset přistupovat.

Co by dobytí celé Ukrajiny Ruskem znamenalo? Kromě nezměrného utrpení miliónů lidí včetně vyřizování účtů v podobě masového vraždění a internací samozřejmě také úprk miliónů Ukrajinců směrem na Západ. Taková migrační vlna by byla mnohonásobně silnější než ta, které jsme zatím byli svědkem. I tak k nám přinesla téměř půl miliónu ukrajinských uprchlíků.

Evropský migrační a azylový pakt, proti kterému Babiš a Okamura brojí s pomocí podprahového přesvědčování občanů, že se týká především migrantů z Afriky a některých asijských zemí, které „v Evropě nechceme“, by tak brzy mohla být účinným nástrojem pro pomoc zemím nejvíce zasaženým masovou migrací z Ukrajiny.

Jinými slovy, zejména Slovensko, Maďarsko, Polsko a Rumunsko, coby státy hraničící s Ukrajinou, by měly být za to, že existuje mechanismus pro přerozdělování případných velkých počtů uprchlíků či finanční a materiální pomoc od zemí které by takové uprchlíky nechtěly přijmout, jen vděčné.

Je přitom jisté, že by se uprchlíci z Ukrajiny dostali ve velkých počtech i na české území. Mechanismus, který zajišťuje „povinnou solidaritu“ zbytku EU s nejvíce zasaženými zeměmi, by se nám tak ještě mohl hodit.

Zbytečná defenziva

Současné české vládní strany by mohly Babišovo a Okamurovo antimigrační běsnění obrátit proti nim. Kdyby však měly odvahu a neustupovaly už jen při zmínce slova migrace do jakýchsi politických zákopů. Vládnoucí strany by mohly upozorňovat, že právě volání ANO a SPD po míru na Ukrajině je v současnosti faktickou podporou řešení vyhovujícího výhradně Moskvě, což může v konečných důsledcích vést k obsazení celé Ukrajiny.

Vládnoucí koalice by se ANO a SPD měla důsledně ptát, jaká řešení mají tato dvě hnutí v otázkách migrace připravena, pokud se před ruskými tanky postupujícími k hranicím Polska, Slovenska, Maďarska a Rumunska, začne valit do EU proud miliónů ukrajinských uprchlíků. Budou argumentovat, že je třeba je vracet a opevnit východní hranice Evropy?

Anebo budou ve skutečnosti nakonec rády, že existuje evropský migrační a azylový pakt, který může nejen těmto zemím, ale i České republice, pomoct příval uprchlíků řešit?

České politické strany ovšem bohužel nedohlédnou za další volby. Ty opoziční téma migrace budou v příštích měsících zneužívat, ty vládní ustoupí do defenzivních pozic. Nechají Babiše a Okamuru hrát hru, v níž bude migrace vykreslována jako problém evropského jihu, a migranti podprahově jako ti „cizí“ z nám neznámých zemí, kteří ohrožují naše hodnoty a styl života.

První skutečné využití migračního paktu přitom, jak bylo řečeno, může brzy přijít v kontextu masivní uprchlické vlny z Ukrajiny, pokud bude Západ pokračovat ve své dosavadní politice vůči Ukrajině, v níž skutečné činy dalece zaostávají za řečmi o vojenské a materiální podpoře napadené zemi.

Jelikož migrační pakt, bude-li definitivně schválen, začne fungovat až zhruba za dva roky, může se bohužel stát i to, že EU bude postavena před masivní uprchlickou vlnu z Ukrajiny, aniž by potřebné trvalé mechanismy ještě měla, a bude zase muset přijímat opatření ad hoc.