I když se teď v souvislosti s děním ve Spojených státech v Evropě — a vlastně i po celé Americe — probírá primárně téma proběhlé prezidentské debaty mezi Joem Bidem a Donaldem Trumpem, naší pozornosti by neměla uniknout podstatnější debata o celkové výši, šířce a obecněji budoucnosti západní podpory Ukrajině. Tady totiž půjde o reálné činy, nejen rétoriku.

V ostré výměně prezidentských kandidátů mimo jiné zaznělo, že tato válka nikdy neměla začít. Donald Trump spojil její začátek s odchodem USA a západních sil z Afghánistánu, ale pravdou je, že ruská válka proti Ukrajině začala ve skutečnosti již v roce 2014 a choutky Vladimira Putina kontrolovat Ukrajinu byly známy dlouhodobě.

V každém případě bude budoucí postoj USA vůči Rusku, ale také jeho válce vedené proti Ukrajině naprosto klíčový pro její další vývoj, stejně jako pro budoucnost bezpečnosti celého evropského kontinentu. Evropany by to mělo zajímat.

Postoj Bidenovy administrativy

Joe Biden ve svém vystoupení odmítl tezi, že je v oblasti zahraniční politiky a bezpečnosti slabým prezidentem, a připomněl, že ruský diktátor ve svém tažení za obnovu Sovětského svazu selhal, což je skutečně alespoň prozatím pravdou.

Zároveň můžeme v této souvislosti říci, že bez naprosto klíčového přispění Spojených států by se to s největší pravděpodobností nepodařilo a Ukrajinci by svůj hrdinný zápas za odražení ruské agrese a znovuzískání kontroly nad svými územími prohráli. Právě americké zbraně a finanční zázemí, které jim poskytla Bidenova vláda, sehrály klíčovou roli a reálně zejména v pozdější fázi konfliktu začaly určovat, s jakou efektivitou mohou ukrajinští obránci ruskému agresorovovi vzdorovat.

Přestože se Evropané od počátku snažili do tohoto snažení přispět a na Ukrajinu co nejrychleji vyslat co nejvíce zbraní, byly to Spojené státy, jejichž podpora ve vojenské oblasti po většinu času dominovala. Američané totiž disponují nejen největším vojenským arzenálem na světě, ale také sítí kontaktů a partnerství, které mohou v případě ohrožení mobilizovat za účelem dosažení svých cílů. Takto se do pomoci Ukrajině zapojila Jižní Korea a další spojenci USA z oblasti jihovýchodní Asie.

O jednom výjimečném vojenském balíčku

Právě proto se v dubnu s takovým napětím očekávalo schválení masivního vojenského balíčku pomoci americkým kongresem ve výši více než 50 miliard amerických dolarů. Nutno dodat, že většina této sumy nakonec v USA zůstane skrze smlouvy na dodávky zbraní a doplnění již předané vojenské munice zpět do amerických skladů.

Celý proces se táhl dlouhé měsíce, a to kvůli odporu republikánů, kteří jeho schválení ve Sněmovně reprezentantů podmiňovali ústupky v oblasti migrace, ale také chtěli dát Bidenovi najevo svůj nesouhlas s některými politickými kroky v rámci již probíhající prezidentské volební kampaně. Kromě nejrozsáhlejší formy podpory pro Ukrajinu se totiž Bidenova vláda rozhodla dále rozšířit svou vojenskou pomoc také pro Izrael a Tchai-wan, s nimiž rovněž dlouhodobě spolupracuje, ale vztahy s nimi jsou v některých ohledech předmětem kontroverzí doma i v zahraničí.

Celý proces se odehrával na pozadí stále se stupňující vojenské agrese ze strany Moskvy, vůči které se Kyjevu od počátku roku jen obtížně dařilo hledat nová obranná řešení a efektivně vzdorovat v souvislosti s nedostatkem munice a dalšího vojenského materiálu. Právě v této době, v rámci Mnichovské bezpečnostní konference v polovině února, proto česká diplomacie začala ústy svých nejvyšších představitelů prosazovat takzvanou muniční iniciativu, která měla Ukrajincům pomoci překlenout náročné období do schválení americké pomoci, ale také ukázat konkrétní příspěvek Evropanů v této oblasti.

Ačkoli došlo k prvním úspěšným dodávkám této munice až v minulých týdnech, Češi byli schopni Ukrajinu psychologicky podpořit a zajistit to, že i s minimem vojenské podpory vydrží vzdorovat až do doby masivních vojenských dodávek ze Spojených států, na které Evropané stále do velké míry spoléhají a jsou na ně alespoň v krátkém horizontu odkázáni.

Co bude po amerických volbách?

Přestože se tedy koordinace mezi Evropany a Američany v minulých měsících ukázala jako efektivní a úspěšná, přináší stále více otázek, čím více se blížíme ke klíčovému okamžiku amerických prezidentských voleb, jejichž výsledky budeme znát 5. listopadu.

Za prvé, jestli tento masivní balíček vojenské pomoci ze strany USA není na dlouho dobu (nebo vůbec!) tím posledním, který Američané Ukrajině poskytnou. Náročnost celého procesu a úroveň jeho politizace napříč americkou elitou nás musí nutně znepokojovat, protože se ukazuje, že další podpora Ukrajině ani zdaleka není konsenzuální záležitostí.

Za druhé, nakolik se budou muset Evropané uchylovat k podobným PR cvičením s nejistým výsledkem do budoucna, respektive jestli se bude i nadále s kým na druhé straně Atlantiku domlouvat a s kým se časově i logisticky koordinovat. Protože pokud se v Evropě nepodaří masivně rozjet vojenskou produkci, budou to stále jen Spojené státy se svými spojenci, kteří budou moci Ukrajinu periodicky zachraňovat.

No a za třetí, jestli oba tyto procesy budou pro samotnou Ukrajinu, která stále čelí rozsáhlým útokům a pokračující agresi ze strany Kremlu (která navíc jen tak neskončí), vlastně stačit a co musíme udělat pro to, aby tomu tak skutečně bylo.

Podobné úvahy přitom dnes rezonují nejen v Evropě, ale také v rámci dalších transatlantických institucí v čele s NATO, kde se stále řeší plán odcházejícího generálního tajemníka Jense Stoltenberga na vytvoření speciálního fondu pro Ukrajinu ve výši 100 miliard USD, který by byl schopen překlenout období nejistoty vyplývající z nadcházejících amerických prezidentských voleb a dát Evropanům šanci vyvinout v této oblasti větší úsilí.

Poslední debata mezi Joem Bidenem a Donaldem Trumpem a následný tlak na odstoupeni demokratického kandidáta dávají tušit, že podobných úvah a obav z nadcházející nejistoty bude v následujících měsících spíše přibývat. Velký zdvižený prst by to měl být nejen pro všechny na Ukrajině, ale v druhé řadě také v Evropě, která má teď několik dalších měsíců na to, udělat věci správně, aby se i do budoucna Ukrajina mohla bránit. Jinak je totiž v sázce naše vlastní bezpečnost a stabilita. A ta v dobách krizí, jako je i případ pokračující ruské agrese, rozhodně není samozřejmá.