Současný svět je jako plavba Titaniku
Jiří PeheSvět čelí několika globálním krizím. Válečné konflikty, masová migrace, rozvrat klimatu i nástup umělých inteligencí nás ohrožují nejen svou intenzitou, ale především svou provázaností. To, na co doplácíme, je nekontrolovatelná zpupnost.
Lidstvo v současnosti čelí čtyřem krizím, z nichž každá má potenciál způsobit globální katastrofu. První představují válečné konflikty na Ukrajině a na středním východě — nyní zejména konflikt mezi Izraelem a Hamásem. Druhým je masová migrace. Třetím jsou globální změny klimatu. Čtvrtou pak nástup nových technologií, zejména rapidní rozvoj umělé inteligence.
Všechny tyto krize mají v globalizovaném světě planetární rozměr, což je odlišuje od velkých krizí v minulosti. Lidstvo ve své minulosti samozřejmě už velkým krizím čelilo, ale i ty největší byly vlastně spíš lokální.
Planetární rozměry — i když ne tak velké jako ty současné — měly v minulosti jen tři velké krize: dvě světové války, které byly fakticky navzájem propojené v jednu, epidemie španělské chřipky na konci první světové války a studená válka mezi Západem a Východem po skončení druhé světové války.
Před začátkem 20. století se i ty největší krize odehrávaly v regionálním měřítku. Zbytek světa obvykle nejen nezasáhly, ale ten o nich v jiném informační prostředí, než je to současné, často ani nevěděl.
Globální rozměr krizím současnosti tedy dává nejenom propojení světa v důsledku ekonomické a technologické globalizace, ale také rozvoj nových informačních technologií, které v reálném čase umožňují sledovat nejrůznější krizové jevy. A bohužel nejen sledovat, ale také prostřednictvím sociálních sítí vytvářet emoce, které se vymykají politické kontrole.
Třetí světová válka
Jeden z oblíbených argumentů kritiků západní pomoci Ukrajině zní, že kdyby Západ Ukrajinu nepodporoval, Rusko by její území — popřípadě již obsazené části Ukrajiny — připojilo ke svému území, a tím by konflikt skončil. Zavládl by mír.
Ve skutečnosti je konflikt na Ukrajině pokračováním střetu mezi Západem a Ruskem, který začal už po 2. světové válce, kdy Rusko ještě nazývalo svoje impérium Sovětský svaz.
Z ruské rétoriky je jasné, že válku na Ukrajině nechápe jen jako krok k získání ukrajinského území, které prý vždy Rusku patřilo, ale v lepším případě jako pokus o obnovení impéria v hranicích známých před rozpadem Sovětského svazu, v horším případě jako pokus získat zpět i bývalé sovětské satelity ve střední Evropě. Či dokonce jako pokus dokončit projekt započatý už Stalinem v podobě ovládnutí celé Evropy.
Tak jak ruská agrese na Ukrajině pokračuje, je stále jasnější, že jde o střet dvou civilizací, které se zásadně liší svým pojetím svobody, politické organizace a představami o svém smyslu. Rusko se pustilo do války, jejímž cílem je oslabit nebo zničit Západ, přinejmenším ten evropský.
Západ měl možnost konflikt rychle rozhodnout ve prospěch Ukrajiny, kdyby se k ruské agresi od začátku postavil jednotně a razantně. Ukrajinu nyní na Západě leckdo kritizuje za údajné selhání její protiofenzivy, přičemž se zamlčuje, že ta mohla být úspěšná, jen kdyby Západ Ukrajinu — ochotnou obětovat v zastoupení Západu za západní hodnoty lidské životy — řádně vyzbrojil a všemožně podporoval i jinak.
Nestalo se tak nejen kvůli strachu západních politiků z možného vyvolání jaderného konfliktu, ale také z oportunistických důvodů. Řada západních zemí navzdory sankcím dál kupovala ruské suroviny, řada západních firem dál s Ruskem obchodovala.
Západní společenství se sice v reakci na ruskou agresi semklo způsobem, který jsme dlouho neviděli, ale i tak zůstávalo rozdrobené. Moskva si přitom byla po celou dobu vědoma, že čas hraje pro ni. Věděla, že v různorodém západním společenství bude dlouhodobě těžké udržet jednotu, přičemž rozpory lze přiživovat různými metodami hybridní války.
Demokratické společnosti se musejí ohlížet na voliče, které je těžké dlouhodobě motivovat k podpoře projektů, které sice mají dlouhodobou strategickou logiku, ale krátkodobě ohrožují životní úroveň. Navíc západní demokracie od začátku zvolily chybný slovník: místo toho, aby jejich představitelé mluvili o tom, že jsme fakticky ve válce s Ruskem, mluvilo se o naší podpoře pro Ukrajinu. To ona je prý ve válce s Ruskem.
Západní podpora pro Ukrajinu kvůli domácím politickým ohledům nyní slábne. Strategické ohledy a předvídavost padají za oběť tomu, co nazýváme politikařením.
Politolog J. Pehe zde tedy podal víceméně vyčerpávající přehled krizových faktorů současného světa. Dalším nezbytným krokem je ovšem prohloubit tuto analýzu přinejmenším o jednu úroveň dále, k příčinám druhého, systémového řádu.
-----------------------
Napřed ale ještě dvě poznámky k oněm krizovým faktorům jak je vyjmenoval J. Pehe. Palestinsko-izraelský konflikt - podle mého soudu je jen malé nebezpečí že by mohl mít nějaké globální důsledky (jakkoli jím teď "žije" celý mediální svět). Už před léty jsem předpovídal (a bylo to v době relativního uklidnění, zmírnění tohoto konfliktu), že není na dohled žádné jeho řešení, a že v daném regionu bohužel "vyteče ještě velmi mnoho krve", nežli by mohlo dojít k opravdovému zklidnění situace. Geologickou řečí vyjádřeno, izraelsko-palestinský konflikt zůstává stále aktivním vulkánem, který více či méně periodicky ožívá a vybuchuje, aby poté zase na nějaký čas utichl. A svět nemá v současnosti žádné prostředky, jak tento vulkán spoutat.
Víceméně jedině tehdy by tento aktuální konflikt mohl mít globální důsledky, kdyby palestinsko-arabské militantní skupiny, frustrované vojenskou porážkou Hamásu v Gaze, přešly opět (jako v sedmdesátých létech minulého století) k individuálnímu teroru po celém světě, především proti letecké dopravě. Ta je sice dnes mnohem lépe chráněná; ale bylo by možno místo toho se zaměřit třeba na dopravu železniční, všechny koleje nikdy není možno uhlídat.
------------------------------
Co se obav z jakéhosi osamostatnění, či dokonce nadvlády Umělé inteligence týče - ne, to patří s největší pravděpodobností pouze do říše sci-fi. Umělá inteligence je stále ještě jenom bezduchý stroj, který je možno kdykoli vypnout. Že by si tento stroj dokázal vytvořit vlastní subjektivitu?... Uvědomme si, že subjektivita je něco, co vznikalo v průběhu miliónů, a fakticky miliard let evoluce. Je to něco tak extrémně složitého, že dodnes vlastně vůbec nevíme, jak subjektivitu definovat - natož abychom ji dokázali vytvořit. Tyto miliardy let evoluce sotva dokáže přeskočit či substituovat cech současných IT-vývojářů; k tomu by bylo zapotřebí doslova "božského" aktu stvoření.
Pokud budou s Umělou inteligencí vznikat závažné problémy (jako že budou), pak to nebude z důvodů jejího osamostatnění, nýbrž proto že ji budou pro své zlovolné účely zneužívat lidé.
-----------------------------
Tím se zároveň dostáváme k hlavnímu tématu této úvahy. Připomeňme si napřed dva z krizových faktorů které J. Pehe sám uvádí: za prvé krátkozrakost politiky demokratických států, kde politici jsou odpovědni svým voličům, kteří ale místo na záchranu planety daleko spíše myslí na své vlastní materiální, konzumní zájmy. Druhým - pouze zdánlivě nesouvisejícím - faktorem je okolnost, že muslimové, či vůbec migranti z třetího světa do světa prvního často nejsou ochotni převzít hodnoty a normy této "naší" civilizace.
Začneme zmíněnou krátkozrakostí demokratické politiky. Je nutno si uvědomit: stávající model státního zřízení liberální demokracie stále ještě fakticky vychází z představ 19. století - představ o tom, jak všichni svobodní občané daného státu v rozumné rozpravě (ať přímo či prostřednictvím svých zástupců) budou racionálně a odpovědně hledat optimální řešení otázek a problémů vyvstávajících kolem správy jejich země.
Položme si naprosto otevřeně otázku: jsou ještě dnes reálné důvody věřit v takovýto model občansko-politického uspořádání?
Kdo by dnes ještě mohl uvěřit v racionální, rozumné občanstvo, které ve vzájemné poradě odpovědně hledá nejlepší cestu vpřed? Nejpozději od covidové krize (to jest konkrétně, od hysterie s "antivaxerstvím") definitivně víme, jak dalece je současný člověk stále ještě ovládán nevědomými, iracionálními fobiemi, pohnutkami, hnutími mysli. Přinejmenším od chvíle zvolení D. Trumpa prezidentem Spojených států víme, že přinejmenším velké části občanstva se chovají nikoli politicky odpovědně, nýbrž jsou kdykoli schopny a ochotny podlehnout charizmatu nadaného demagoga. O tom že lid obecný své osobní, egoistické zájmy vždy nadřadí zájmům obecným, zájmům budoucích generací, zde už byla řeč.
To všechno je tedy už známo; nicméně současný stát liberální demokracie stále ještě uměle a křečovitě udržuje svou fikci "rozumného lidu", který má být nezpochybnitelným suverénem, a kterému jsou ti kdo jsou pověření řízením státu plně odpovědni (to jest: plně vydáni napospas) v jeho krátkodobých a iracionálních choutkách.
Nikdo nemá odvahu říci, že "král je nahý", a že stávající model liberální demokracie je politicko-ideologickou fikcí, která nemá oporu v realitě. Ani v realitě společenské, ani v realitě politické, ani v realitě antropologické.
-----------------------------
S tímto faktem absentující autentické občanské základny současného státu liberální demokracie souvisí i onen druhý zmíněný faktor, totiž malá ochota migrantů z třetího světa přizpůsobit se hodnotám a normám "naší" civilizace.
Zde je totiž především nutno položit otázku: j a k ý m hodnotám?... V paralelní diskusi (shodou okolností pod článkem téhož autora) bylo mnoho hovořeno o tom, že stát liberální demokracie zcela principiálně odmítá postulovat nějaké univerzálně platné ideové principy; neboť něco takového by v prostředí liberální demokracie platilo jako "narušení svobody".
Ovšem - jaké pak takový stát respektive společnost vlastně vůbec ještě může vyznávat "hodnoty"?... Tedy takové hodnoty, které by mohly mít potenciál příchozí z cizích zemí, z cizích kultur oslovit, přesvědčit, získat na svou stranu?
Je nutno si uvědomit: stát liberální demokracie ty, kteří do něj přicházejí, vítá na jedné straně sice (většinou) s korektní zdvořilostí, ale zároveň - s naprostým chladem. Zmínil jsem v oné paralelní diskusi mé vlastní zkušenosti s příchodem do Německa: tehdejší emigranti z Východní Evropy naprosto jasně vycítili a pochopili už během prvních týdnů svého pobytu ve "svobodě", že nějaké ideály se zde nepěstují, že jediné co je reálně platné jsou peníze, je schopnost zařídit si svou vlastní privátní blahobytnou existenci.
Jak je za těchto okolností možno právem očekávat od těch, kteří sem přišli často s hlubokými emocionálními (kulturními, religiózními) vazbami a tužbami, že je pro sebe, pro svůj způsob života získá a zaujme tato chladná, ideově prázdná, konzumerická společnost Západu?...
Všeho všudy: pokud konstatujeme krizové faktory ohrožující současné lidstvo, pak je nutno si v prvé řadě uvědomit, že se nejedná jenom a pouze o okolnosti které by nás ohrožovaly nějakým způsobem zvnějšku; nýbrž že je to stejně tak i náš vlastní způsob existence, náš vlastní model společenského, občanského a kulturního uspořádání, co je samo součástí problému. A že pokud my sami nebudeme schopni, či vůbec ochotni tento náš životní model zcela zásadně transformovat, pak se budeme v těchto krizových momentech s největší pravděpodobností utápět čím dál tím více, aniž bychom měli v rukou nástroje pro jejich cílené a rozhodné řešení.
A kdo mohl za ty vysoké ztráty na Titaniku? Kdo zcela nezodpovědně rozhodl o tom, že na lodi zdaleka nebude dostatečně vysoký počet člunů? Kdo arogantně hlásal, že Titanik nepotopitelný? Kdo ho poslal na rychlou a nebezpečnou cestu ledovým polem? Příslušníci nižších tříd v spodních patrech podpalubí to nebyli.
Všichni ti mrtví z Titaniku byli k smrti odsouzeni majiteli rejdařství a jejich manažery, kterým žádné zisky nebyly dost velké. Námořní důstojníky na lodi bychom snad mohli přirovnat k dnešním politikům - věděli co se děje, ale ovlivnit mohli jen málo.