V Dubaji ve středu skončila klimatická konference COP28. Na závěrečných jednáních přijalo mezinárodní společenství dohodu, která mluví o odklonu od fosilních paliv. Jde o historicky první takové prohlášení.

Konec fosilních paliv je podle vědeckého konsenzu nezbytným krokem k omezení oteplování pod klíčovou hranici 1,5 stupňů Celsia oproti předindustriální éře. Takzvané klimatické neutrality by měl svět podle prohlášení dosáhnout do roku 2050.

Státníci se rovněž dohodli na ustanovení fondu „ztrát a škod“, ze kterého by měly být financovány potřebná opatření v nejzranitelnějších státech. Do fondu ale přispělo jen několik států, a to ještě v nedostatečné míře a jen jednorázově.

Oslavy dohody nejsou z mnoha důvodů na místě. Spíše než o přelom, za nějž je leckde nepřesně vydávána, jde o problematický kompromis, který jde na ruku především zájmům velkých fosilních korporací a státům těžícím ropu.

Nedostatečný kompromis

Již od roku 1992, kdy se v Riu de Janeiru konal tak zvaný Summit Země — Konference OSN o životním prostředí a rozvoji, se každý rok scházejí zástupci vlád světa na klimatických konferencích. Za více než třicet let každoročních konferencí, během nichž celkový objem vypouštěných emisí soustavně stoupal, to byla ale až ta letošní, do jejíhož závěrečného prohlášení se dostalo sousloví „fosilní paliva“.

Podle prohlášení mají státy transformovat své energetické systémy a přestat užívat fosilní paliva tak, aby dosáhly uhlíkové neutrality do roku 2050. Jde ale stále o jednu z měkkých formulací bez konkrétních termínů a závazků. Přesto dohodu označil předseda konference Sultán Al-Džábir dohodu za „historickou“. Není to pravda.

„Výsledek konference je splněným snem fosilního průmyslu: vypadá totiž jako pokrok, ale pokrok to v žádném případě není,“ komentuje Mike Berners-Lee z univerzity v Lancasteru. V kritice výsledků COP Berners-Lee není zdaleka sám. „Další cirkusové představení jménem COP skončilo přijetím dokumentů, které nenabízejí nic podstatného,“ komentoval výsledky konference Ilan Kelman z University College London.

Důvodů pro kritiku je mnoho. Jedním z těch nejvýznamnějších je, že mezinárodnímu společenství už zkrátka nezbývá pro rozhodnou akci prakticky žádný čas. Vědecký konsensus zastupovaný Mezivládním panelem pro změnu klimatu (IPCC) dlouhodobě volá po „rozhodné akci“, která musí přijít doslova bezodkladně.

Podle naprosté většiny scénářů budoucího vývoje máme před sebou kritickou dekádu. Do roku 2030 je nezbytné snížit množství emisí skleníkových plynů zásadním způsobem. Pokud to během této dekády neuděláme, bude velmi náročné udržet globální oteplování pod potřebnou hranicí 1,5 stupňů Celsia oproti předindustriální éře. Pokud to neučiníme, hrozba zhroucení planetárního ekosystému se stane zcela reálnou možností.

Úspěch fosilních zájmů

Dohoda sice obsahuje klíčový závazek uhlíkové neutrality do roku 2050 a mluví o transformaci směrem od fosilních paliv a redukci emisí skleníkových plynů. Není ale jasné, o kolik a do jakého roku by měly státy jak své emise, tak i využívání fosilních paliv, omezit.

Pokud takový výsledek označíme za kompromis, je nutné se ptát, kompromis koho s kým? O co nejmírnější formulace textu usilovaly v celém průběhu jednání ropné státy v čele se Spojenými arabskými emiráty, jejichž zástupce a výkonný ředitel jedné z největších ropných společností na světě v jedné osobě, Sultán Al-Džábir, konferenci předsedal.

Slabá nebyla ani pozice fosilního byznysu jako takového. Podle Guardianu bylo na jednáních přítomno nejméně 2456 lobbistů fosilního průmyslu, přičemž nikdy v minulosti neměli fosilní společnosti takové zastoupení — pro srovnání jde o počet lobbistů čtyřikrát přesahující počty z předchozí konference v egyptském Šarm aš-Šajchu.

Kdyby pak fosilní společnosti mohly vyslat svou vlastní delegaci, byla by na COPu třetí největší. Větší počet delegátů vyslala na konferenci jen Brazílie — něco kolem tří tisíc delegátů — a hostitelská země Spojené arabské emiráty.

V opozici proti bloku fosilních států stálo více než sto zemí, včetně klimatickou krizí nejohroženějších ostrovních zemí, nebo například Evropská unie a Spojené státy, které požadovaly jednoznačnou formulaci o „odklonu od fosilních paliv“. Taková slova se ale do dohody i tak nedostala.

Prohlášení ve sporu s realitou

Místo jasných kroků, jejichž dosažení by bylo měřitelné, tak státy přijaly jen závazky, u kterých není nijak stanoveno, jak se mají naplňovat. Nejlépe je to vidět na dvou příkladech: zvětšování kapacit obnovitelných zdrojů energie a ustanovení fondu ztrát a škod.

Obě navrhovaná opatření před zahájením konference vyvolávala velká očekávání. Nakonec se do závěrečného dokumentu dostal jen závazek „ztrojnásobení kapacity obnovitelných zdrojů do roku 2030“. Toto opatření se zdá jako klíčové a již před vlastní konferencí je doporučil šéf Mezinárodní energetické agentury Fatih Birol, který mluvil o „chvíli pravdy“ pro fosilní korporace — a volal je k zapojení do transformace k obnovitelným zdrojům energie.

Mezinárodní agentura pro obnovitelnou energii samozřejmě na to, že kapacita větrných a solárních zdrojů roste vysokou rychlostí, poukazuje. „Z obnovitelných zdrojů se stává vlajková loď klimatické politiky — jsou nejdostupnějším a nejlevnějším řešení,“ říká ředitel agentury Francesco La Camera. Dodává však, že bude nutné proměnit závazky v konkrétní kroky.

A právě to je zjevně základní problém: zdvojnásobení kapacity obnovitelných zdrojů by si vyžádalo náklady ve výši deseti bilionů dolarů. Delegáti se přitom neshodli na tom, jakým způsobem bude mezinárodní společenství takovou transformaci financovat.

Bohaté země doposud přislíbily příspěvky v hodnotě 700 milionů dolarů do fondu ztrát a škod. To je ovšem jen 0,2 procenta z výše škod, které doposud nejzranitelnější státy světa v důsledku změn klimatu utrpěly. Na konferenci se tak dosáhlo podstatné dohody o ustanovení fondu ztrát a škod hned první den. Hrozí ale, že ve fondu nebude dostatečné množství prostředků.

Spojené arabské emiráty, Německo, Francie a Itálie například přislíbily sumu kolem 100 milionů dolarů. Stát s historicky nejvyššími emisemi, Spojené státy americké, přislíbily jen 17,5 milionu dolarů. Není přitom zcela jasné, zda půjde o roční nebo jednorázové příspěvky.

Harjeet Singh, vedoucí Climate Action Network International, sítě, která sdružuje na dva tisíce klimatických organizací, řekl: „Počáteční přísliby ve výši 700 milionů dolarů jsou směšné ve srovnání s masivní potřebou financování, odhadovanou na stovky miliard ročně. Více než třicetileté zpoždění ve zřízení tohoto fondu, spolu s jen skromnými příspěvky od bohatých zemí, zejména Spojených států, největšího historického znečišťovatele, je projevem přetrvávající lhostejnosti k neutěšené situaci zemí třetího světa.“