Setrvalý vzestup krajně pravicového populismu se zdá být charakteristickým politickým trendem posledního desetiletí v Evropě, ale i mimo ni. Krajně pravicové strany mají dnes silné parlamentní zastoupení ve většině evropských zemí a (spolu)vládnou v Chorvatsku, Finsku, Maďarsku, Itálii, Nizozemsku, Srbsku, na Slovensku i ve Švýcarsku. I tam, kde jsou stále ještě v opozici, však pomáhají utvářet program mainstreamových stran a širší veřejnou debatu.

V loňském roce dosáhli krajně pravicoví populisté výrazných volebních zisků také v Rakousku, Německu a Francii. V červnových volbách do Evropského parlamentu zaznamenali navíc jeden ze svých vůbec nejlepších dosavadních výsledků, když získali téměř čtvrtinu všech křesel. Také na druhé straně kanálu La Manche získala britská strana Reform Nigela Farage v červencových parlamentních volbách přes čtyři miliony hlasů.

Všechny tyto strany mají některé společné základní rysy. Jejich identita je postavena na zdůrazňování černobílého protikladu mezi „dobrým lidem“ a „zkorumpovanou elitou“, přičemž první jmenovaná skupina je často definována nativisticky a vylučuje jiné skupiny, jako jsou přistěhovalci nebo muslimové. „Elita“ se svou údajnou ‚proimigrační‘ politikou je pak obviňována z toho, že údajně podkopává národní kulturu a životní úroveň ‚obyčejných‘ (původních) lidí.

Volební úspěch těchto příběhů má základ také v rostoucí ekonomické nejistotě a nedůvěře obyvatelstva v mainstreamové politické aktéry. Historicky byla hnacím motorem úspěchu „populistů“ zvláště nezaměstnanost, ačkoli bychom se měli mít na pozoru i před přeceňováním míry podpory krajně pravicových populistů mezi dělnickou třídou nebo v takzvaně „opomíjených“ vrstvách a regionech.

Podíváme-li se ale na ekonomické programy krajní pravice, ukáže se situace podstatně složitější. Ve skutečnosti objevíme program méně jednotný než u kterékoli jiné velké stranické rodiny. Zatímco některé krajně pravicové strany, jako například španělský Vox či portugalská Chega, zastávají ostré škrty ve veřejných výdajích a službách, jiné strany, jako například Svobodná strana Rakouska (FPÖ) nebo Švédští demokraté, prosazují jakýsi „sociální šovinismus“ — podporují sociální zabezpečení, ale pouze pro „původní“ obyvatelstvo. Krajně pravicové strany štěpí také otázka státních zásahů do podnikání soukromého sektoru. Některé, jako maďarský Fidesz, prosazují protekcionistickou politiku, kdežto jiné, jako německá Alternative für Deutschland (AfD), obhajují bezuzdný volnotržní kapitalismus.

V zahraniční politice navíc krajně pravicové strany zaujímají protichůdné postoje k válce na Ukrajině či vztahu svých zemí k NATO nebo dokonce k Evropské unii.

Nesourodé politické postoje se promítají do nedostatku soudržnosti populistické krajní pravice na nadnárodní úrovni. V Evropském parlamentu je tak v tuto chvíli rozdělena do tří různých skupin: „Patrioti pro Evropu“, v současném složení Evropského parlamentu třetí největší politická skupina, „Evropští konzervativci a reformisté“ a „Evropa suverénních národů“. Oproti tomu i notoricky roztříštěná radikální levice je až na výjimky sdružena ve společné frakci. Navzdory hojné mediální pozornosti, které se v posledních letech dostávalo nadnárodnímu propojování krajní pravice, se tedy tyto vazby jen zřídkakdy projevují v účinné koordinaci praktické politiky na evropské úrovni.

Zdánlivá jednota krajní pravice je tedy spíše povrchní a ve skutečnosti může zakrývat hlubší štěpné linie, které pod povrchem jednotné „národní fronty“ krajně pravicových stran existují. Spojují je sice totiž protiimigrační a protilevicové „kulturní“ postoje, ale rozdělují je velmi rozdílné názory na to, jakou ekonomiku by pro své země chtěly. Jinými slovy, krajně pravicové strany tvoří politickou rodinu, kterou spojuje spíše to, proti čemu vystupuje, než to, čeho by chtěla dosahovat.

Abychom pochopili smysl těchto rozporů, musíme věnovat větší pozornost společenským silám, které tyto strany reprezentují. To znamená překročit úzkou optiku analýzy volebního chování a podívat se na frakce kapitalistické třídy, které vzestupu krajně pravicového populismu napomohly — a chtějí z něj těžit.

Kapitál a fašismus

Úzký vztah mezi zájmy velkého byznysu a vzestupem historických fašistických stran, zejména v Itálii a Německu, lze doložit bohatou řadou historických důkazů. Ačkoli zpočátku tyto strany začínaly především jako politická reprezentace maloburžoazie, zranitelné vůči hospodářským otřesům meziválečné éry, získaly nakonec rozhodující finanční a politickou podporu od dominantních částí podnikatelské třídy. Pro ty představoval fašismus příležitost, jak zároveň rozdrtit masové organizace pracujících a podřídit si konkurenční frakce kapitalistické třídy.

Jak ve své klasické knize Fašismus a diktatura přesvědčivě doložil marxistický politický sociolog Nicos Poulantzas, byly to právě frakce finančního a průmyslového kapitálu, které v Itálii i Německu spatřovaly ve fašismu ideální nástroj pro dovršení a upevnění své nadvlády nad zbytkem společnosti. Tomu odpovídá směr, jímž se ubírala hospodářská politika prováděná fašistickými režimy. Tak například reálné mzdy v nacistickém Německu v letech 1933—1938 klesly přibližně o 25 procent, zatímco investice a zisky podniků exponenciálně rostly.

Současná situace vykazuje některé významné podobnosti. Je pravda, že kapitalistická třída je relativně jednotná, pokud jde o zajištění svých zájmů ve vztahu k ostatním třídám společnosti. To se jasně ukázalo například v průběhu roku 2010, kdy se řešením globální finanční krize v podstatě všude staly škrty a úsporná opatření, přenášející náklady z kapitálu na zbytek společnosti. Desetiletí neoliberalismu však vytvořila „vítěze“ a „poražené“ i mezi samotnými kapitalisty: jestliže mezi vítěze se zařadil nadnárodní kapitál, velké korporace a finanční kapitál, porážky utržil zejména kapitál domácí (a to zejména v menších ekonomikách), malé a střední podniky a kapitál průmyslový.

„Vítěze“ na politické scéně vcelku spolehlivě reprezentují mainstreamové strany neoliberálního středu a na mezinárodní úrovni instituce jako Mezinárodní měnový fond nebo Světová banka. Opomíjené a ztrácející části kapitalistické třídy se mainstreamovému politickému rámci stále více odcizovaly s tím, jak přestával sloužit jejich zájmům. Proto hledaly alternativní politické nástroje k prosazení politiky, která by tak činila. Výsledkem jsou krajně pravicové populistické strany.

Politická hra konkurenčních elit

Zatímco většina politologických studií pravicově populistických stran se zaměřuje na jejich diskurz nebo voliče, kritickým politickým ekonomům se podařilo dosáhnout jistého pokroku v pochopení, jak souvisí jejich politika se zájmy ekonomických elit. Velká část takového výzkumu se zabývala bývalými nebo současnými pravicově populistickými režimy v zemích střední a východní Evropy.

Právě ty totiž do značné míry reprezentovaly zájmy domácích kapitalistických tříd, marginalizovaných v důsledku integrace těchto zemí do mezinárodních trhů. Výzkumníci samozřejmě neidentifikovali žádný lineární nebo výlučný vztah mezi právě těmito aktéry a krajně pravicovými vládami. Jakýkoli režim může získat moc a udržet si ji pouze na základě širšího sociálního bloku, který musí nutně tvořit různé třídy a jejich frakce se svými specifickými zájmy a požadavky. Přesto je v takových koalicích vždy dominantní jedna třída, a zejména jedna třídní frakce.

Vezměme si nejlépe zdokumentovaný případ: mocenský blok Viktora Orbána v Maďarsku musel uspokojit širokou škálu zájmů — od německého automobilového průmyslu, který se velkou měrou podílí na maďarské exportně orientované ekonomice, až po čínský kapitál, který teprve hledá cesty, jak do regionu proniknout.

Maďarská vládní koalice také zvládá oslovovat dělnickou třídu z upadajícího klasického průmyslu i venkovskou střední třídu, která tvoří většinu Orbánova elektorátu. Hlavními protagonisty a podílníky tohoto bloku, který je u moci již půldruhého desetiletí, jsou však určité frakce maďarské podnikatelské třídy, zejména v bankovnictví a stavebnictví, které přímo profitují z Orbánovy protekcionistické politiky (včetně určité omezené míry znárodňování).

V podstatě podobné vzorce byly pozorovány v Polsku a Turecku — v zemích s periferním nebo semiperiferním postavením v globální kapitalistické ekonomice — kde domácí kapitalisté museli čelit tlaku a podemílání svého postavení neoliberální globalizací, která dlouhodobě upřednostňovala západní nadnárodní korporace a finanční instituce.

Jak to výstižně vyjádřil Samuel Rogers ve své nedávné knize Politická ekonomie maďarského autoritářského populismu, jde o „kapitalisty bez správného druhu kapitálu“, kteří sice mají bohatství, ale nemají významný vliv na politické rozhodování. Tyto nově vznikající národní buržoazie se přitom snaží jít stejnou cestou od ekonomické k politické moci, jakou jejich protějšky ve starších kapitalistických západních společnostech prošly během liberálních revolucí v 18. a 19. století, jež dovršily přechod od feudalismu ke kapitalismu.

To, co platí pro (semi)periferní země, ale nemusí nutně platit pro dnešní společnosti na Západě. O třídním charakteru krajně pravicových populistických sil v „jádru“ evropského kapitalismu toho víme mnohem méně. Částečně je to dáno neexistující nebo omezenou zkušeností s vládnutím těchto stran v západoevropských zemích. Dosud jen v Itálii je již více než dva roky u moci čistokrevně krajně pravicová vláda Giorgie Meloniové. Na její komplexní analýzu z hlediska politické ekonomie a politické sociologie si ale ještě musíme počkat.

Střet domácího a globálního kapitálu

Navzdory těmto výzkumným mezerám existuje dostatek důkazů, které naznačují, že krajně pravicoví populisté v západní Evropě nejspíše jednají jménem jiných mezitřídních koalic, než ti ve střední a východní Evropě. Marlène Benquetová a Théo Bourgeron ve své pronikavé knize Alt-Finance o podnikatelských elitách, které podpořily brexit, tvrdí, že referendum v roce 2016 a jeho výsledky odrážely hlubší, vnitřní konflikt mezi dvěma odlišnými frakcemi finančního kapitálu v Británii — tedy v zemi, kde finanční kapitál dominuje snad více, než kdekoli jinde v Evropě.

Na jedné straně byli „finančníci první generace“, mezi něž se řadí velké banky, pojišťovny a penzijní fondy. Ti v drtivé většině podpořili setrvání v Evropské unii, protože jednotný trh byl pro ně do značné míry výhodný. Na druhé straně frakce „finančníků druhé generace“, k nimž se počítají spekulativní hedgeové fondy, soukromé kapitálové fondy, nebo fondy spekulující s nemovitostmi, energicky podporovala Brexit, a během kampaně před referendem v objemu sponzorských darů „své straně“ trumfla druhý tábor.

Tato „alternativní“ frakce finančního kapitálu, která se zaměřuje na mimoburzovní transakce a prosperuje z deregulace a ekonomické nestability, se totiž cítila být ohrožena některými finančními regulacemi zaváděnými Evropskou unií v reakci na krizi z let 2007—2008.

Bližší pohled na stranické elity a přední sponzory strany Reform — hlavní politické nástupkyně tábora zastánců tvrdého brexitu — odhaluje silné vazby právě na tuto frakci finančního kapitálu, včetně průmyslu fosilních paliv a zejména hedgeových fondů. To se mimo jiné odráží v zarytém odporu této strany proti ochraně klimatu. Na rozdíl od domácího kapitálu, který dominuje pravicově populistickým blokům ve střední a východní Evropě, jsou tedy frakce kapitálu, které se zdají být hnací silou jejich britského protějšku, hluboce nadnárodní, a to s obzvláště silnými vazbami na americký kapitál.

Třídní složení populistické krajní pravice se tedy může v jednotlivých zemích lišit. Například německou AfD vedou společně bývalá bankéřka z Goldman Sachs a majitel stavební firmy. V Itálii je spoluzakladatel Bratrů Itálie a současný ministr obrany Guido Crosetto bývalým hlavním lobbistou domácího zbrojního průmyslu, což může pomoci vysvětlit také rozhodnou podporu vlády Meloniové pro vyzbrojování Ukrajiny navzdory dobře zdokumentovaným vazbám italské pravice na Putinovo Rusko.

Na druhé straně Alp se Národní sdružení Marine Le Penové (RN) v posledních letech dvoří domácímu velkému byznysu, kterému slíbilo přednostní zacházení při zadávání veřejných zakázek. Naproti tomu ve Švýcarsku byla zase více než polovina zvolených zástupců národně-konzervativní Švýcarské lidové strany ve volbách v roce 2015, které ji vynesly k moci, řediteli nebo majiteli malých a středních podniků.

Komu slouží krajní pravice?

Zmapování rozmanitých třídních frakcí, které vedou vzestup krajně pravicového populismu v jednotlivých evropských zemích, by vyžadovalo systematické empirické zkoumání třídního původu stranických elit. Příčinná souvislost mezi třídním původem politiků a jejich politickou orientací a působením totiž není jen nějakou marxistickou domněnkou. Je dobře zdokumentována robustními vědeckými výsledky i v nejnovější akademické literatuře. Podobně důsledně by bylo přitom zapotřebí věnovat se také politickým sponzorům. Ti sice nejsou tak štědří jako v USA, ale v zemích, jako je Velká Británie, hrají stále vlivnější roli.

Co je ovšem nejdůležitější, potřebujeme lépe porozumět tomu, jakou hospodářskou politiku krajně pravicoví populisté v praxi prosazují, jakmile se ujmou vlády, nebo i když jsou jen významně zastoupeni v parlamentu. Nedávný výzkum ukázal, že krajně pravicoví poslanci v předchozím Evropském parlamentu (2019—2024) mohou sice navenek papouškovat některé levicové názory, ale v socioekonomických otázkách stále hlasují převážně pravicově.

Také ve Francii poslanci Národního sdružení důsledně hlasují proti zájmům „obyčejných lidí“, jichž se navenek dovolávají, a stavějí se například proti zmrazení cen nájemného, bezplatnému školnímu stravování nebo zvýšení daní z příjmů vyšších než tři miliony eur. Systematických empirických údajů o legislativním chování pravicově populistických stran napříč zeměmi je nicméně v současné době málo. Mezi politology bohužel stále až příliš převládá přístup, který se zaměřuje na volební programy. Je třeba jít za rámec toho, co strany říkají, a věnovat větší pozornost tomu, co dělají.

Proč by nás to vlastně vůbec mělo zajímat? V první řadě a především proto, že pokud krajně pravicové strany skutečně reprezentují určité frakce „elit“, lze mít oprávněné pochybnosti o jejich prohlášeních, že jsou „na straně lidu proti elitám“. Ve skutečnosti se pravicově populističtí podnikatelé jeví jako extrémní příklad širšího trendu, v jehož rámci se současné elity snaží uprostřed narůstajících ekonomických nerovností své elitní postavení zlehčovat.

V tomto máme co do činění s frakcí elit, která se snaží prezentovat jako „obyčejná“ nejen pro udržení morální legitimity svého bohatství tváří v tvář lidovému hněvu, ale také pro získání politického kapitálu proti konkurenčním elitám. Volební výsledky krajně pravicových populistických stran v Evropě ukazují, že se jim to bohužel celkem daří.

V neposlední řadě by nám obrat k materiálním zájmům ve zkoumání krajně pravicového populismu pomohl lépe pochopit, proč většina těchto stran tolik mluví o „kulturních otázkách“, jako je imigrace, raději než o ekonomice. To samozřejmě neznamená, že krajně pravicoví populisté nejsou proti přistěhovalectví a právům menšin zaujatí skutečně, v rámci svého reakčního světonázoru, který v těchto skupinách vidí existenční hrozbu pro „národní kulturu“. Ideologické motivace jistě nelze zcela redukovat na materiální zájmy.

Pokud je jejich program ale zaměřen na prosazování konkrétních ekonomických zájmů a snahu zajistit jim politickou nadvládu, dává smysl, že k ekonomickým otázkám zaujímají záměrně spíš vágní, neurčitý či nevyhraněný postoj. Zmapování těchto zájmů by nám umožnilo lépe osvětlit, jak probíhá uvnitř samotné kapitalistické třídy sílící soupeření, které leží v pozadí narůstající politické i mezinárodní nestability posledních let.

Z anglického originálu Business as Usual — But Which Business? The False Unity of the Far Right publikovaného v Green European Journal přeložil JOSEF PATOČKA.