Falešná fronta: zdánlivá jednota krajní pravice skrývá rozporuplné třídní zájmy

Vladimir Bortun

Na rozdíl od notoricky roztříštěné levice se evropským krajně pravicovým stranám daří vytvářet dojem jednoty. Pod tímto povrchním dojmem se však skrývají nesourodé společenské síly a programy, které odrážejí rozporuplné ekonomické zájmy.

Zdánlivá jednota krajní pravice je spíše povrchní a ve skutečnosti může zakrývat hlubší štěpné linie, které pod povrchem jednotné „národní fronty“ krajně pravicových stran existují. Foto Andreas Solaro, AFP

Setrvalý vzestup krajně pravicového populismu se zdá být charakteristickým politickým trendem posledního desetiletí v Evropě, ale i mimo ni. Krajně pravicové strany mají dnes silné parlamentní zastoupení ve většině evropských zemí a (spolu)vládnou v Chorvatsku, Finsku, Maďarsku, Itálii, Nizozemsku, Srbsku, na Slovensku i ve Švýcarsku. I tam, kde jsou stále ještě v opozici, však pomáhají utvářet program mainstreamových stran a širší veřejnou debatu.

V loňském roce dosáhli krajně pravicoví populisté výrazných volebních zisků také v Rakousku, Německu a Francii. V červnových volbách do Evropského parlamentu zaznamenali navíc jeden ze svých vůbec nejlepších dosavadních výsledků, když získali téměř čtvrtinu všech křesel. Také na druhé straně kanálu La Manche získala britská strana Reform Nigela Farage v červencových parlamentních volbách přes čtyři miliony hlasů.

Všechny tyto strany mají některé společné základní rysy. Jejich identita je postavena na zdůrazňování černobílého protikladu mezi „dobrým lidem“ a „zkorumpovanou elitou“, přičemž první jmenovaná skupina je často definována nativisticky a vylučuje jiné skupiny, jako jsou přistěhovalci nebo muslimové. „Elita“ se svou údajnou ‚proimigrační‘ politikou je pak obviňována z toho, že údajně podkopává národní kulturu a životní úroveň ‚obyčejných‘ (původních) lidí.

Volební úspěch těchto příběhů má základ také v rostoucí ekonomické nejistotěnedůvěře obyvatelstva v mainstreamové politické aktéry. Historicky byla hnacím motorem úspěchu „populistů“ zvláště nezaměstnanost, ačkoli bychom se měli mít na pozoru i před přeceňováním míry podpory krajně pravicových populistů mezi dělnickou třídou nebo v takzvaně „opomíjených“ vrstvách a regionech.

Podíváme-li se ale na ekonomické programy krajní pravice, ukáže se situace podstatně složitější. Ve skutečnosti objevíme program méně jednotný než u kterékoli jiné velké stranické rodiny. Zatímco některé krajně pravicové strany, jako například španělský Vox či portugalská Chega, zastávají ostré škrty ve veřejných výdajích a službách, jiné strany, jako například Svobodná strana Rakouska (FPÖ) nebo Švédští demokraté, prosazují jakýsi „sociální šovinismus“ — podporují sociální zabezpečení, ale pouze pro „původní“ obyvatelstvo. Krajně pravicové strany štěpí také otázka státních zásahů do podnikání soukromého sektoru. Některé, jako maďarský Fidesz, prosazují protekcionistickou politiku, kdežto jiné, jako německá Alternative für Deutschland (AfD), obhajují bezuzdný volnotržní kapitalismus.

V zahraniční politice navíc krajně pravicové strany zaujímají protichůdné postoje k válce na Ukrajině či vztahu svých zemí k NATO nebo dokonce k Evropské unii.

Nesourodé politické postoje se promítají do nedostatku soudržnosti populistické krajní pravice na nadnárodní úrovni. V Evropském parlamentu je tak v tuto chvíli rozdělena do tří různých skupin: „Patrioti pro Evropu“, v současném složení Evropského parlamentu třetí největší politická skupina, „Evropští konzervativci a reformisté“ a „Evropa suverénních národů“. Oproti tomu i notoricky roztříštěná radikální levice je až na výjimky sdružena ve společné frakci. Navzdory hojné mediální pozornosti, které se v posledních letech dostávalo nadnárodnímu propojování krajní pravice, se tedy tyto vazby jen zřídkakdy projevují v účinné koordinaci praktické politiky na evropské úrovni.

Zdánlivá jednota krajní pravice je tedy spíše povrchní a ve skutečnosti může zakrývat hlubší štěpné linie, které pod povrchem jednotné „národní fronty“ krajně pravicových stran existují. Spojují je sice totiž protiimigrační a protilevicové „kulturní“ postoje, ale rozdělují je velmi rozdílné názory na to, jakou ekonomiku by pro své země chtěly. Jinými slovy, krajně pravicové strany tvoří politickou rodinu, kterou spojuje spíše to, proti čemu vystupuje, než to, čeho by chtěla dosahovat.

Abychom pochopili smysl těchto rozporů, musíme věnovat větší pozornost společenským silám, které tyto strany reprezentují. To znamená překročit úzkou optiku analýzy volebního chování a podívat se na frakce kapitalistické třídy, které vzestupu krajně pravicového populismu napomohly — a chtějí z něj těžit.

Kapitál a fašismus

Úzký vztah mezi zájmy velkého byznysu a vzestupem historických fašistických stran, zejména v Itálii a Německu, lze doložit bohatou řadou historických důkazů. Ačkoli zpočátku tyto strany začínaly především jako politická reprezentace maloburžoazie, zranitelné vůči hospodářským otřesům meziválečné éry, získaly nakonec rozhodující finanční a politickou podporu od dominantních částí podnikatelské třídy. Pro ty představoval fašismus příležitost, jak zároveň rozdrtit masové organizace pracujících a podřídit si konkurenční frakce kapitalistické třídy.

×
Diskuse
JP
February 4, 2025 v 11.07
Lesk a bída dnešního marxismu

Na jedné straně by se chtělo pozdravit skutečnost, že se dnes ještě vůbec najde někdo kdo dokáže sociální fenomény analyzovat z hlubšího, konkrétně marxistického hlediska. Ovšem bohužel - vzápětí se opět jednou potvrdí, že současný marxismus už definitivně ztratil veškerý původní široký (filozofický) záběr pohledu na sociální fenomény, a na místo těchto komplexních systémových analýz staví už pouze mechanicky-lineární výkladová schémata prostřednictvím těch či oněch bezprostředních ekonomických zájmů, jmenovitě třídy kapitalistů. Sice i takto zúžený pohled přináší - oproti standardnímu pohledu politologickému (který, jak autor článku správně konstatuje, se omezuje jenom na zkoumání chování voličů, a nejde nikam hlouběji) -tedy i takto zúžený marxistický pohled může mít určité pozitivní výsledky, může přinést nové náhledy; nicméně vcelku se jedná daleko spíše o kamufláž a manipulaci, nežli o objektivní analýzu společensko-ekonomických procesů.

Ostatně stojí za zmínku vlastní přiznání autora článku: "O třídním charakteru krajně pravicových populistických sil v „jádru“ evropského kapitalismu toho víme mnohem méně." Jinak řečeno, nejsou žádné doklady toho že by za nástupem pravicového populismu stály ty či ony třídní zájmy - nicméně tento fakt nikterak autorovi článku nebrání v úsilí sugerovat právě tento dojem. Tedy že pravou příčinou vzestupu pravicového populismu jsou prý temné záměry těch či oněch kapitalistických elit.

Ostatně při svém "dokazování" tohoto tvrzení autor užívá i zcela evidentně zmanipulovaných údajů. Konkrétně se jedná o tvrzení, že pod vládou německých nacistů v létech 1933 - 1938 reálné mzdy v Německu klesly o 25 procent. Kterýžto údaj pak autor článku používá jako argument pro své tvrzení, že prý německá kapitalistická třída v nacismu radostně vítala možnost ještě více vysávat a vykořisťovat německou dělnickou třídu.

Skutečný stav věcí byl ovšem poněkud jiný. Ano, skutečně došlo k poklesu reálných mezd o 25 procent - ovšem nikoli mezi roky 1933 a 1938 (tedy za vlády nacistů); nýbrž mezi roky 1929 a 1933! Tedy mezi počátkem světové krize, a mezi rokem kdy nacisté teprve přišli k moci! Že v době globální ekonomické krize poklesly reálné mzdy, se rozumí samo sebou. Zatímco v onom uvedeném období mezi roky 1933 a 1938 ve skutečnosti reálné mzdy postupně rostly (i když vývoj byl v různých sektorech velmi nevyvážený); jak je možno se snadno přesvědčit z následujícího grafu: https://de.statista.com/statistik/daten/studie/249961/umfrage/lohnentwicklung-im-deutschen-reich/

Jedná se tedy o výklad naprosto manipulativní; to jediné co je případně možno uvést na autorovu obhajobu je to, že on čerpal z určitého zdroje, a dost možná si sám nebyl vědom jakým způsobem tento zdroj pracoval se - zdánlivě objektivními - fakty.

Ovšem - zcela zjevně zavádějící (to jest: nepravdivé) je další, pro tentokrát vlastní tvrzení autora článku, že prý fašistické režimy dostaly k moci vrstvy (deklasované) maloburžoazie. Toto tvrzení vždy patřilo k oblíbenému arzenálu komunistického výkladu dějin; zcela holým faktem ovšem je, že z ryze socioekonomického (tedy: třídního) hlediska dostala Hitlera k moci v prvé řadě německá dělnická třída. Nedá se nic dělat, ale je tomu tak.

Všeho všudy: samo o sobě by bylo pozitivním počinem oprostit se od běžného, pouze ryze politologického pohledu na příčiny současného vzestupu populistické pravice, a hledat příčiny hlubší, systémově podmíněné; bohužel tento článek je pouze dalším dokladem toho, že od současných marxistů nelze očekávat nic více nežli jenom neustálé přemílání jejích starých ideologických dogmat, ustrnulých výkladových schémat.

JP
February 7, 2025 v 11.31
Mainstreamová a radikální levice

K celé záležitosti se ještě sluší připomenout, že se naprosto nejedná pouze o problém marxismu (respektive marxistů) samotného, nýbrž radikální levice vůbec. Či přesněji řečeno: o problém vztahu mainstreamové a radikální levice.

Na BL vyšel zajímavý text, který míří víceméně tím samým směrem jako tento úvodní článek, jenom bez marxistického ideového a pojmového rámce: https://blisty.cz/art/123870-zlo-neprichazi-s-trumpem-zlo-je-system.html

I zde má autor naprosto a plně pravdu v tom ohledu že poukazuje na plochost a omezenost standardního, jmenovitě úzce politologického pohledu na klíčové společenské problémy. Podle tohoto konvenčního pohledu je "systém v pořádku, jen nám to kazí dezoláti, kteří špatně volí". Auto článku naprosto správně a legitimně poukazuje na to, že za tímto antisystémovým postojem oněch "dezolátů" stojí často celá léta občanské a existenční deprivace, kdy nemalé skupiny lidí získávají (velmi oprávněný) pocit, že v celém napohled tak svobodném systému politické demokracie nemají nikde zastání, nikde zastoupení, že je stát ponechal lhostejně jejich vlastnímu osudu, a často jejich vyslovené bídě. Autor článku proto právem vyzývá k tomu, aby se těmto "dezolátům" napřed pozorně naslouchalo, a teprve poté aby byli souzeni.

Až potud má tedy autor se svým antisystémovým náhledem naprostou pravdu. Zásadní problém je ale v tom, že on sám ze své strany nepřichází s ničím jiným nežli jenom se sociálním p o b o u ř e n í m. To jest - jak je společenský a politický mainstream slepý vůči systémovým příčinám antisystémových hnutí, tak je tento antisystémový postoj fixován jenom a pouze na svou negaci, není schopen vnímat fungování systému jako celku; a to především znamená, že není schopen vůči němu nabídnout reálnou, funkční alternativu.

Co je ale na celé věci natolik fatální je toto rozpolcení levice na dvě části, které si navzájem nerozumí, a které - jako by levice už tak nebyla dost oslabena! - stojí ve vzájemné opozici, sporu a podezřívavosti. Pro mainstreamovou levici jsou tito radikálové nezodpovědní destruktoři, kteří neustále rozbíjejí v zásadě funkční a zavedený systém liberální demokracie; zatímco tito radikálové sice vidí a demaskují fiktivní charakter této demokracie, ale nedokáží překročit hranice svého pouze negativistického postoje. Každý z obou táborů se sám pokládá za lepší, ušlechtilejší nežli ten druhý; a žádný z nich není schopen nahlédnout své vlastní vady, své vlastní limity.