Setrvalý vzestup krajně pravicového populismu se zdá být charakteristickým politickým trendem posledního desetiletí v Evropě, ale i mimo ni. Krajně pravicové strany mají dnes silné parlamentní zastoupení ve většině evropských zemí a (spolu)vládnou v Chorvatsku, Finsku, Maďarsku, Itálii, Nizozemsku, Srbsku, na Slovensku i ve Švýcarsku. I tam, kde jsou stále ještě v opozici, však pomáhají utvářet program mainstreamových stran a širší veřejnou debatu.

V loňském roce dosáhli krajně pravicoví populisté výrazných volebních zisků také v Rakousku, Německu a Francii. V červnových volbách do Evropského parlamentu zaznamenali navíc jeden ze svých vůbec nejlepších dosavadních výsledků, když získali téměř čtvrtinu všech křesel. Také na druhé straně kanálu La Manche získala britská strana Reform Nigela Farage v červencových parlamentních volbách přes čtyři miliony hlasů.

Všechny tyto strany mají některé společné základní rysy. Jejich identita je postavena na zdůrazňování černobílého protikladu mezi „dobrým lidem“ a „zkorumpovanou elitou“, přičemž první jmenovaná skupina je často definována nativisticky a vylučuje jiné skupiny, jako jsou přistěhovalci nebo muslimové. „Elita“ se svou údajnou ‚proimigrační‘ politikou je pak obviňována z toho, že údajně podkopává národní kulturu a životní úroveň ‚obyčejných‘ (původních) lidí.

Volební úspěch těchto příběhů má základ také v rostoucí ekonomické nejistotě a nedůvěře obyvatelstva v mainstreamové politické aktéry. Historicky byla hnacím motorem úspěchu „populistů“ zvláště nezaměstnanost, ačkoli bychom se měli mít na pozoru i před přeceňováním míry podpory krajně pravicových populistů mezi dělnickou třídou nebo v takzvaně „opomíjených“ vrstvách a regionech.

Podíváme-li se ale na ekonomické programy krajní pravice, ukáže se situace podstatně složitější. Ve skutečnosti objevíme program méně jednotný než u kterékoli jiné velké stranické rodiny. Zatímco některé krajně pravicové strany, jako například španělský Vox či portugalská Chega, zastávají ostré škrty ve veřejných výdajích a službách, jiné strany, jako například Svobodná strana Rakouska (FPÖ) nebo Švédští demokraté, prosazují jakýsi „sociální šovinismus“ — podporují sociální zabezpečení, ale pouze pro „původní“ obyvatelstvo. Krajně pravicové strany štěpí také otázka státních zásahů do podnikání soukromého sektoru. Některé, jako maďarský Fidesz, prosazují protekcionistickou politiku, kdežto jiné, jako německá Alternative für Deutschland (AfD), obhajují bezuzdný volnotržní kapitalismus.

V zahraniční politice navíc krajně pravicové strany zaujímají protichůdné postoje k válce na Ukrajině či vztahu svých zemí k NATO nebo dokonce k Evropské unii.

Nesourodé politické postoje se promítají do nedostatku soudržnosti populistické krajní pravice na nadnárodní úrovni. V Evropském parlamentu je tak v tuto chvíli rozdělena do tří různých skupin: „Patrioti pro Evropu“, v současném složení Evropského parlamentu třetí největší politická skupina, „Evropští konzervativci a reformisté“ a „Evropa suverénních národů“. Oproti tomu i notoricky roztříštěná radikální levice je až na výjimky sdružena ve společné frakci. Navzdory hojné mediální pozornosti, které se v posledních letech dostávalo nadnárodnímu propojování krajní pravice, se tedy tyto vazby jen zřídkakdy projevují v účinné koordinaci praktické politiky na evropské úrovni.

Zdánlivá jednota krajní pravice je tedy spíše povrchní a ve skutečnosti může zakrývat hlubší štěpné linie, které pod povrchem jednotné „národní fronty“ krajně pravicových stran existují. Spojují je sice totiž protiimigrační a protilevicové „kulturní“ postoje, ale rozdělují je velmi rozdílné názory na to, jakou ekonomiku by pro své země chtěly. Jinými slovy, krajně pravicové strany tvoří politickou rodinu, kterou spojuje spíše to, proti čemu vystupuje, než to, čeho by chtěla dosahovat.

Abychom pochopili smysl těchto rozporů, musíme věnovat větší pozornost společenským silám, které tyto strany reprezentují. To znamená překročit úzkou optiku analýzy volebního chování a podívat se na frakce kapitalistické třídy, které vzestupu krajně pravicového populismu napomohly — a chtějí z něj těžit.

Kapitál a fašismus

Úzký vztah mezi zájmy velkého byznysu a vzestupem historických fašistických stran, zejména v Itálii a Německu, lze doložit bohatou řadou historických důkazů. Ačkoli zpočátku tyto strany začínaly především jako politická reprezentace maloburžoazie, zranitelné vůči hospodářským otřesům meziválečné éry, získaly nakonec rozhodující finanční a politickou podporu od dominantních částí podnikatelské třídy. Pro ty představoval fašismus příležitost, jak zároveň rozdrtit masové organizace pracujících a podřídit si konkurenční frakce kapitalistické třídy.