Spolu s rostoucími teplotami, nedostatkem srážek a souvisejícím suchem roste ve Francii počet lidí protestujících proti zásahům do krajiny, jakými jsou retenční nádrže určené k závlaze zemědělské půdy. Některé protesty provázejí násilné střety mezi policejními složkami a ekologickými aktivisty, kterým se nelíbí, že z nádrží profitují zejména velkostatkáři na úkor drobných zemědělců či okolní krajiny.

Příkladem je událost z letošního března v obci Sainte-Soline, kam se sjely tisícovky odpůrců nádrží a okolo tří tisíc zástupců pořádkových sil. Střety si vyžádaly stovky zraněných, minimálně dva lidé skončili v kómatu.

Tento případ není ojedinělý. Obdobné násilnosti se odehrály i v jiných koutech Francie. Za poslední rok se nedemonstrovalo pouze proti stavbě nádrží, ale také proti úložišti radioaktivního materiálu či výstavbě nové tramvajové linky v pařížské aglomeraci. Uvedené události spojuje, že účastníci protestů skončili před soudem, což je ve francouzské společnosti tolerující jistou míru občanské neposlušnosti nezvyklé.

Výjimečné byly některé manifestace také mírou násilností a množstvím povolaných policejních sil. Situaci vyhrotil francouzský ministr vnitra Gérald Darmanin, když označil činnost zelených hnutí za ekoterorismus.

Úspěšná jsou ta hnutí, která lidi spojují

Počátky francouzských zelených hnutí se datují do období šedesátých a sedmdesátých let minulého století. Jako inspirace jim posloužily příklady z Velké Británie či Spojených států, jež jsou považovány za kolébku ekologického aktivismu. Právě v těchto zemích vznikla první animalistická hnutí hájící práva zvířat, stejně jako radikálně ekologické organizace bojující proti fosilnímu průmyslu či proti zájmům nadnárodních podniků. Oba proudy postupně pronikly i na francouzský břeh.

Ve Francii mají tradici také masové protesty kladoucí důraz na ochranu drobných zemědělců a venkovské krajiny před industrializací a globalizací. Ilustrativním příkladem je boj proti výstavbě nového letiště v oblasti Notre-Dame-des-Landes na západě Francie, který se odehrál v letech 2010 až 2018. Vedle jednorázových akcí, jichž se účastnilo až čtyřicet tisíc lidí, vznikla na tamním území svébytná komunita bránící půdu před devastací. Obdobné komunity takzvaných zadistů dnes působí i v jiných francouzských regionech.

Starším a neméně epickým příběhem je boj okcitánských rolníků proti rozšíření vojenské základny v Larzacu v sedmdesátých letech, které vyústilo ve vznik antiglobalistického hnutí. Největších protestů se účastnilo až sto tisíc lidí. Jean-Paul Sartre označil larzacké protesty za „nejkrásnější boj našeho dvacátého století“.

Pocit bezmoci je nebezpečnou roznětkou v každé demokracii

Zmíněné události ukazují, že francouzská zelená hnutí jsou za jistých okolností schopna spolupracovat a vyvolat významný mediální tlak. Ostatně v obou případech se podařilo dosáhnout vytyčených cílů. V případě „boje o Larzac“ přitom neproběhly ani významnější potyčky s policií.

Častějším průvodním jevem manifestací je však ničení majetku a střety s pořádkovými silami. Část společnosti si proto klade oprávněnou otázku, co lze ještě považovat za občanskou neposlušnost a co už je aktem násilí. To zpravidla lidé posuzují protest od protestu, avšak s jistou mírou zjednodušení platí, že čím jsou akce násilnější, tím méně pochopení si získají.

Na druhou stranu je nezbytné si uvědomit, že atmosféru protestních hnutí často prostupuje sdílený pocit beznaděje a vyčerpání, stejně jako přesvědčení, že dialog s politiky a vedením velkých podniků nemá smysl.

„Na dlouho mě pohltila bezmoc,“ uvozuje svou novou knihu francouzská ekologická aktivistka Camille Étienneová, jež se řadí k předním tvářím zeleného hnutí ve Francii. Ta spolu s dalšími aktivisty dlouhodobě poukazuje na demokratický deficit ve své rodné zemi. Dokud tento stav bude přetrvávat, nelze se násilí propukajícímu na protestních událostech divit.