„My prostě nemůžeme žít na dluh”, obhajoval předseda vlády Petr Fiala (ODS) více než před rokem svůj návrh důchodové reformy a konsolidačního balíčku. Obě opatření, která cílí na „udržitelnost veřejných financí“ a měla by nás zachránit před strašidelnými dluhy českého státu, byla přijata a v současnosti jsou platná a účinná. Většina odborné veřejnosti je uvítala s nadšením: prý jsou to nepopulární, ale nutné kroky k zajištění budoucnosti mladé generace. Se skutečností, že tato opatření z drtivé většiny neblaze dopadnou na chudší, pracující a paradoxně i mladší lidi, zatímco velké korporace a bohatí jedinci vyváznou v podstatě nedotknutí, si většina médií a expertů hlavu nelámala. Tak je to koneckonců v této republice zvykem.

Co na tom, že v roce 2020 ODS společně s ANO prosadila zrušení tzv. superhrubé mzdy, které pomohlo zejména vysokopříjmovým zaměstnancům, a zrušení daně z nabytí nemovitosti, které pomohlo bohatým domácnostem a realitním firmám, v důsledku čehož vypadlo z veřejných rozpočtů přes 100 miliard Kč? Vzniklý strukturální deficit státního rozpočtu, který nemohl být financován jinak než na dluh, nebyl pro nikoho překvapením; ostatně na to poukazovala i Národní rozpočtová rada.

Fialovi ve skutečnosti nikdy nešlo o snížení státního dluhu, ale o systematickou destrukci státního aparátu, o kterou se ODS snaží již od vzniku České republiky. Není to nic nového — pravicové strany v západním světě usilují o totéž od nástupu Reagana v USA a Thatcherové ve Spojeném království. Jejich heslem je snížit daně bohatým, propustit úředníky, deregulovat podnikatelskou činnost a privatizovat státní majetek.

Pravicoví agitátoři — vyzbrojení ideologickou municí neoklasické ekonomie, která nerozlišuje mezi lidskou potřebou, jako je bezpečné přístřeší, a touhou po třetím závodním autě, věří v nekonečný růst a ignoruje destrukci životního prostředí — chrlí svou pravdu do obrazovek milionů lidí. Reforma za reformou pod taktovkou pravicových vlád činí národní státy čím dál méně akceschopnými vůči největším výzvám dnešní doby.

Silné státy přitom dnes potřebujeme snad více než kdy dřív. Velké požáry v Kalifornii, se kterými jsme vstoupili do roku 2025, jsou hrůznou připomínkou probíhající klimatické krize. Každý nový rok boří teplotní rekordy, přičemž rok 2024 dosáhl průměrného globálního oteplení o 1,5 °C v porovnání s obdobím před průmyslovou revolucí — pouhých devět let po přijetí Pařížské dohody, která apelovala na nepřekročení této hranice. Západní státy, včetně České republiky, na tom nesou lví podíl, neboť jejich nadměrná spotřeba poháněná spalováním fosilních paliv přímo přispívá k oteplování atmosféry. Zároveň již všechny vyčerpaly svůj férový podíl na uhlíkovém rozpočtu.

Uhlíkový rozpočet udává, jaké množství skleníkových plynů lze vypustit do atmosféry pro dosažení cílů Pařížské dohody udržet globální oteplování výrazně pod hranicí 2 °C. Podle odborného posudku vypracovaného pro spolek Klimatická žaloba Česká republika vyčerpala svůj uhlíkový rozpočet nejpozději v roce 2021; podle jiných výpočtů však už v roce 1996, přičemž posudek bere v potaz pouze emise od roku 1990.

Podle jiného ukazatele, trefně pojmenovaného Den překročení, zvládne Česká republika každoročně fungovat v rámci ekologických limitů pouze do 10. dubna. Poté už naše spotřeba přírodních zdrojů a produkce odpadu funguje na dluh. Paradoxně na to poukazuje i ministr životního prostředí Petr Hladík (KDU-ČSL), zatímco jeho ministerstvo se zuby nehty brání spolku Klimatická žaloba v právní bitvě o přijetí konkrétních opatření, jež by vedla ke snižování emisí skleníkových plynů a plnění povinností vyplývajících z Pařížské dohody.

Pokud tedy Petr Fiala mluví o žití na dluh, má jednoznačně pravdu. Dluh fiskální, o kterém mluví, však sám pomohl způsobit, zatímco o ekologickém dluhu, jehož následky jsou neporovnatelně ničivější, mlčí. Ba co víc, jeho vláda v konsolidačním balíčku prosadila zrušení dotací na obnovitelné zdroje energie, v návrhu zákona Lex plyn zamýšlí dotování uhelných elektráren na úkor spotřebitelů a klimatický zákon, který by stanovil konkrétní povinnosti k snižování emisí skleníkových plynů a sankce za jejich porušení, je k nedohlednu.

Nadcházející doba volá po akceschopných státech s jasnou vizí razantního snižování emisí skleníkových plynů a rapidního budování adaptačních opatření — na ochranu zemědělské půdy před suchem prostřednictvím regenerativního zemědělství, zadržování vody v krajině a rozvoje odolnějších plodin, na ochranu obyvatel před úmorným horkem výsadbou městské zeleně, budováním chladicích jednotek a zaváděním tepelně odolných stavebních materiálů, nebo na posílení infrastruktury vůči extrémním projevům počasí, jako jsou přívalové deště, vlny veder či ničivé bouře, například rozšiřováním retenčních nádrží a posilováním protipovodňové ochrany. Štíhlý stát Petra Fialy na takové výzvy prostě nestačí.