↗

Problém není ve vlastnictví jako takovém, například v dětské radosti z vlastnictví kola. Problémem se stává, když někteří lidé nahromadí tak velký majetek, že mohou bohatství proměnit v moc, a pak přimět lidi dělat věci, které by jinak nedělali, nebo vytvořit svět, v němž na potřebách a perspektivách některých lidí nezáleží. Foto meg hourihan, flickr

Minul slunovrat, dny se počaly prodlužovat, přešly Vánoce — připomínka toho, že jsme všichni v naší odkázanosti na druhé a v naší konečnosti nakonec stejně bezmocní. A teď se s ranními mrazíky přehupujeme do nového roku, kdy se opět den co den budeme snažit urvat co nejvíc, abychom ve společenském uspořádání, kde se o místo na slunci musí bojovat a kde vítězí „ten silnější“, vůbec přežili. Nejbohatší přitom budou dál bohatnout a ničit životní podmínky nám ostatním, lidem i nosorožcům.

A přece existuje naděje, jak nám měly Vánoce připomenout. Mně ji nedávno připomněl docela malý klouček. Hopkal v parku vedle rodičů na odrážedle. Když se jeho oči setkaly s mými, skrze první zuby šišlavě, o to však naléhavěji oznamoval: „To je mo… mo… moje kolo!“

Letmé setkání mě přimělo přemítat nad tím, co tohle vlastnické vyznání znamená. Je to snad tak, že už první úvahy a komunikace těch nejmenších se odvíjejí od pojmu vlastnictví. Co pak, probůh, mohou mít v hlavách dospělí?

Zrovna v těch dnech jsem slyšel rozhlasové zpracování Tolstého Příběhu koně, jenž v duchu přemítá: „Jsou lidé, kteří nazývají svou nějakou zemi, ale nikdy ji neviděli, nikdy se jí nedotkli špičkou nohy. Jsou lidé, kteří nazývají ‚svými‘ jiné lidi, ale nikdy ty lidi neviděli a všechen jejich vztah k těm lidem se omezuje na to, že jim působí zlo. …Lidé se v životě nesnaží dělat to, co považují za dobré, ale stojí jen o to, aby se stále množily věci, kterým by mohli říkat: Moje! Moje! Moje!“

I napadlo mě zprvu, že vlastnické vztahování se k světu vůkol je v případě toho malého jen odrazem doby, která zbožštila soukromé vlastnictví, vymýtila veškerou divokost a zblbla lidi natolik, že už nemají ani ponětí, že něco může být jinak, lépe. Že se celá hloubka a šíře života zredukovala — navzdory obrovskému lidstvem nashromážděnému materiálnímu i duchovnímu bohatství — na holý fakt přežití a pro ty, co si to mohou dovolit, na konzumní požitky. První i druhé ovšem závislé na tom, kolik vyděláváte peněz, kolik vlastníte a odkud jste.

Udělalo se mi úzko ze světa, kde se naprosto odevzdáváme ekonomické diktatuře a až vyděláváním peněz — kdo ví však jestli — získáváme právo na jakés takés živobytí. Jak by se divili naši praprarodičové, kteří věřili v pokrok a humanizaci společnosti, v to, že v jednadvacátém století nebudou války, natož aby umírali lidi na ulicích proto, že je jim odpíráno právo bydlet!

Bláhově se domnívali, že mohou ztratit okovy — a dobýt celý svět! Mezitím ho dobyli jiní — čímž jsme se ocitli v dějinně jedinečném okamžiku nové technologické poroby, kdy jedno procento nejbohatších vlastní tolik, co celá střední třída dohromady, zatímco deset procent nejbohatších vlastní zhruba sedmdesát až osmdesát procent veškerého majetku.

Přitom už v roce 1816 se českorakouský myslitel, matematik a teolog Bernard Bolzano ptal: „Nestala se většina boháčů bohatou jen proto, že tisíce jiných lidí skrze ně upadly do bídy a dodnes v bídě živoří?“

Bolzano dále vyvozoval: „Bohatství takové nemůže totiž vzniknouti, než když — zchudnou jiní!“ A dokonce případně radil, čeho se vystříhat: „Zhoubným zřízením, jehož by se podle mého nikde trpět nemělo, jest zřízení takové, že připouští, by majetek jednotlivcův vyrostl na příliš velkou výši, např. nad stonásobek toho, co by vycházelo z řečeného průměru.“

Tak mi došlo, že ten malý kluk a jeho odrážedlo skutečně nejsou ani v nejmenším příznakem našeho marasmu. Řečeno se sociálním antropologem Davidem Graeberem: „… problém není v tom, že někteří lidé mají více věcí, ale v tom, že mohou bohatství proměnit v moc, přimět lidi dělat věci, které by jinak nedělali, nebo vytvořit svět, v němž na potřebách a perspektivách některých lidí nezáleží.“

I ten klučina se prostě jen radoval, chtěl něco sdílet, třebaže radost z nějaké věci. Ale náš pohled se přečasto zužuje na prostou „věcnou“ perspektivu, která touhy, zranění a sny nedokáže vidět. Zapomínáme, že náš pohled není všechno, a v důsledku se tak nejsme schopni otevřít skutečnému bohatství života.

Skutečně bohatí budeme až ve chvíli, kdy se těm, kdo žijí v chudobě, bezmoci a opuštěnosti, dostane porozumění i pomoci. Musíme proto organizovat naději a v roce 2025 se všemi silami zasadit o masivní demokratické přerozdělování, jinak civilizační katastrofa, jež už dlouho klepe na dveře, pravděpodobně změní svět i pro toho klučinu se zeleným odrážedlem do podoby, kdy už nebude jen krásným slzavým údolím, kde je největším štěstím mít se s druhými rádi, ale posledním z kruhů pekla, odkud už žádná další cesta nevede.