Původně jsem k úvahám O. Bureše chtěl připojit svůj komentář; pak mi ale nějak nevybyl čas, a poté jsem to už nechal být. Ale když zde nyní svou námitku předložil P. Sucháček, přece jenom se k dané záležitosti vrátím.

Paradox argumentace O. Bureše totiž vězí v tom, že on fakticky popírá sám sebe. Konkrétně: on sám uvádí naprosto názorný příklad toho, že pocit, respektive instinkt vlastnictví je člověku dán už od dětství. A to sice nikoli až jakýmsi sekundárním působením současné konmerčně-konzumní společnosti (respektive kapitalismu), nýbrž už v jeho genetické výbavě. Zkuste jenom dvouletému dítěti (které tedy ještě sotva bude dotčené vnějšími společenskými okolnostmi) vzít jeho hračku; jeho nevyhnutelnou reakcí bude křečovité sevření oné hračky, a vzdorovitý pláč: "To je mojééé..."

Jistě, prosazovat maximální možnou míru vzájemné mezilidské podpory a solidarity je jedním z nosných sloupů humanismu, a tedy i jedním ze základních ideových cílů především levice. Ale - na straně druhé tento akt přerozdělování nelze zavádět paušálně, násilně. Onen přirozeně, evolučně podmíněný vlastnický pud nelze lámat přes koleno.

Nejenže se levice takovýmto postojem dostává do rozporu, do konfliktu s přirozeným cítěním většiny populace; ale navíc - v tomto ohledu je P. Sucháčkovi nutno dát za pravdu - nadměrné přerozdělování, přílišná příjmová a majetková nivelizace nakonec vede k opaku zamýšleného efektu, totiž k nárůstu chudoby všech. Protože - to se nedá nic dělat - bohatství současné civilizace stále stojí na vlastním zájmu jednotlivce, tedy na jeho ekonomické aktivitě kterou provádí primárně ve svém vlastním zájmu. Zatímco jakákoli nivelizace tento vlastní zájem nevyhnutelně ubíjí. (Mimochodem, právě tímto směrem směřovaly všechny snahy čs. reformátorů šedesátých let: v ekonomické oblasti odstranit nivelizaci v odměňování, a obnovit vlastní zájem každého ekonomického subjektu na efektivitě jeho výkonu.)

Jistě, úvaha Otakara Bureše byla napsána v čase svátečním, a bylo by tedy možno ji brát v prvé řadě jako všeobecný mravní apel. Jenže - ono jde o to že velké části současné levice skutečně stále ještě věří tomu, že pro definitivní řešení všech sociálních problémů společnosti naprosto postačí nějakým způsobem prosadit dramaticky vyšší míru přerozdělování. Tedy - bohatým vzít a chudým nadělit. A tito novodobí Jánošíkové si stále ještě nedokáží, nejsou ochotni připustit, jak naprosto by takto fatálním zásahem rozvrátili zaběhnutý systém tržní, potažmo kapitalistické ekonomiky. A že jak řečeno konečným efektem by nebylo zvýšení blahobytu dolních vrstev, nýbrž daleko spíše všeobecná ("spravedlivá"?...) nivelizace obecné chudoby. - Opravdu už se zapomnělo na to, k čemu vedlo vyvlastnění soukromých majitelů po Únoru 1948? A toto násilné přerozdělování o kterém sní současná levice by fakticky nebylo ničím jiným nežli skrytým vyvlastňováním.

Je nutno si uvědomit: to téma které zde O. Bureš svou úvahou otevřel, představuje skutečně naprosto kardinální problém. Problém extrémně složitý, který v žádném případě není možno vyřešit nějakým jednoduchým způsobem. Střetávají se zde dva zcela neslučitelné principy či potřeby. Na straně jedné je nepochybné, že onen dramatický nárůst v nerovnoměrném rozdělení společenského bohatství má destruktivní důsledky pro sociální homogenitu společnosti; a ve svém konečném efektu - jak věděl už Aristoteles - naprosto může vést i k revolucím. Na straně druhé zde ovšem stojí nutnost a potřeba sféře ekonomiky ponechat to, co její jest; tedy to co je nezbytné pro její výkonnost, pro její efektivitu.

Pro toto dilema v tuto chvíli není známo žádné řešení; a je velice pochybné (spíše nemožné), aby k definitivnímu řešení došlo na půdě kapitalismu, tedy stávající tržní ekonomiky.

Pro levici by však v každém případě bylo možno vyslovit naléhavé doporučení, aby se konečně přestala oddávat svému snění o tom, že celý problém je možno vyřešit pouze prostřednictvím daňových sazeb. Ještě jednou: jedná se o naprosto klíčový problém systémový, který bude možno (doufejme) vyřešit jenom a pouze komplexní systémovou změnou.