Tří a půl hodinovou cestu vlakem z Washingtonu do New Yorku využívám k urovnání myšlenek. Ve městě nebylo znovuzvolení Donalda Trumpa nijak poznat. Následovaly běžné pracovní dny. V běžné konverzaci sice šlo o přednostní téma, jakákoliv snaha odpozorovat celospolečenskou změnu nálady byla ale spíše symptomem vlastního očekávání. Možná za to může naprosto přesvědčivý výsledek. Nezbývá ani prostor na obvyklé stížnosti na nespravedlivý volební systém. Ve prospěch Donalda Trumpa tentokrát hraje i absolutní počet hlasů. Nic moc tak nezbývá. Jen sedět a čekat a kroutit hlavou nad pomalu zveřejňovanými jmény, které Donald Trump plánuje nominovat do svého kabinetu. A tak zbývá jen boj s pomalu narůstající frustrací.

Tedy to je můj případ. Nevím, jestli frustrace někdy skončí. Teď konec nevidím, daří se mi však držet ji na relativně rozumné úrovni. Ne ovšem nějakým chytrým trikem, spíš tím, že si můj mozek nedokáže zapamatovat a naráz představit všechny příšerné scénáře, které svět brzy čekají. Je to jako snaha předpovědět počasí v dvoutýdenním výhledu. Tolik navzájem se ovlivňujících se faktorů, že je lepší toho pro teď prostě nechat.

Nemalá část oné frustrace pramení ze zkoumání minulosti. Dávné i velmi blízké. Snaha rozmotat to klubko problémů a zjistit, kde to všechno začalo. A hlavně rozčarování z té naprosté absence jakéhokoliv plánu Demokratické strany. Což pravděpodobně vystačí na mnohem víc hodin, než bude trvat tahle cesta.

Den před odjezdem mě kamarád vzal na návštěvu za svou sousedkou. Jmenuje se Lou. Stará paní, vdova, verandu a předzahrádku má plnou cedulí s politickými hesly. Jsme ale ve čtvrti vyšší střední třídy ve Washingtonu D. C. Tady nikoho přesvědčovat nemusí. Trochu rozebíráme aktuální výsledek, ale tou dobou víme stejně ještě málo. A přesvědčivost výsledku nás stále trochu zaráží. A tak spíš vzpomínáme na starší prohry demokratů. A některé stojí opravdu za to. Manžel Lou kdysi pracoval ve volebních kampaních pro různé demokratické kandidáty a Lou ho doprovázela. V roce 2016 už Lou i manžel byli v důchodu, ale měli kamarády, kteří se kampaní stále aktivně účastnili. Vypráví, jak jejich kamarádi nabízeli výjezdy do Pensylvánie na vlastní náklady, ale vedení Demokratické strany je vždy odmítlo. Natolik si bylo jisté, že Hillary bez problému vyhraje. A Lou se pak musela smiřovat s prvním prezidentstvím Donalda Trumpa.

V hovoru sklouzáváme k ještě spektakulárnějším debaklům. Mondale v roce 1984 získal jen 13 volitelských hlasů (vyhrál pouze ve státu Minnesota a v D. C.). Dukakis v roce 1988 získal 111 hlasů. Což zní lépe, ale pořád je to hodně červená mapa (George H. W. Bush získal 426 hlasů). Ale je tam náznak naděje. I přes naprosté zdecimování Demokratické strany se vše rychle zvrátilo. Hned v dalších volbách vyhrává demokrat. V roce 1992 se prezidentem stal Bill Clinton.

Jde samozřejmě o vítězství, jen pokud toužíte vybarvit mapku Spojených států modrou barvou a ignorujete poměrně zničující zákony, které Bill během svého prezidentství podepsal. Šlo například o deregulaci velkých bank, jehož byl dokonce velkým proponentem. První skutečný odklon Demokratické strany od obyčejných lidí. Pod obyčejnými lidmi si tady představuji farmáře s rezavým pickupem se stéblem suché trávy v puse. Jak jinak.

...

...

Pravděpodobně to bude znít jako klišé, je to ale tahle korporátní mašina Demokratické strany, která si za všechno může sama. Stejně tak jako často vzpomínám na neproměněné šance mého oblíbeného týmu v záznamech starých finálových utkání NHL, u kterého mě bodá u srdce, vzpomínám na tu krátkou chvíli, kdy se zdálo, že Bernie Sanders vyhraje demokratickou nominaci. Porazil by Donalda Trumpa? Zcela určitě. Byl by silným prezidentem? Pravděpodobně ne, protože jeho cílem vždy bylo osekat zisky korporací. I jeho vlastní strana by ho bojkotovala. Ale k tomu ani nedošlo. Bojkotovala ho už v primárkách. A to navzdory dříve nevídané podpoře ze strany obyčejných, anonymních lidí. Naprostá většina financí v jeho kampani pocházela z malých darů. Pár dolarů od mnoha a mnoha lidí ze všech stran politického spektra. Šance však zůstala neproměněná a oblíbený tým prohrál. Jedu dál.

Pamatuji si, že Joe Biden před čtyřmi roky kandidoval jako prezident na jedno funkční období. Sám to říkal. Sám o sobě mluvil jako o přestupném prezidentovi, který sjednotí zemi a spraví ekonomiku po pandemii. Pak odstoupí a předá vládu mladší generaci. Je těžké určit, kdy přesně mu to jeho vlastní ego rozmluvilo. Představuji si Joea před zrcadlem, jak si namlouvá, že jeho odkaz bude téměř neposkvrněný. Odkaz sjednocujícího, vždy rozumného státníka. Největšího od Lincolna, který za sjednocení položil život. Vše bude zapomenuto. Samozřejmě. Už navždy bude tím prezidentem, který nejen umožnil, ale přímo podporoval genocidu palestinského obyvatelstva Gazy. Vše ostatní je pouze drobný dodatek za tímto hlavním odkazem.

Jeden z těch dodatků je ale vlastně vtipný. Na takové úrovni, že mohu nevěřícně kroutit hlavou, zatímco vlak vjíždí do New Jersey. V době, kdy se Joe Biden rozhodoval, zda kandidovat znovu, měl k dispozici interní volební předpověď. Ta ukazovala drtivé vítězství Donalda Trumpa s více než 400 volitelskými hlasy. Mondale úplně znovu. A podle všeho si Joe i přesto řekl, že to zvládne.