Ti nejbohatší se vždy postaví na stranu fašismu

Jindřich Janíček

„Snažím se představit, co výhra Donalda Trumpa znamená pro Demokratickou stranu coby instituci, a ať přemýšlím, jak přemýšlím, tak vlastně vůbec nic.“ Jindřich Janíček posílá reflexi své reportáže z prezidentských voleb v USA.

Tří a půl hodinovou cestu vlakem z Washingtonu do New Yorku využívám k urovnání myšlenek. Ve městě nebylo znovuzvolení Donalda Trumpa nijak poznat. Následovaly běžné pracovní dny. V běžné konverzaci sice šlo o přednostní téma, jakákoliv snaha odpozorovat celospolečenskou změnu nálady byla ale spíše symptomem vlastního očekávání. Možná za to může naprosto přesvědčivý výsledek. Nezbývá ani prostor na obvyklé stížnosti na nespravedlivý volební systém. Ve prospěch Donalda Trumpa tentokrát hraje i absolutní počet hlasů. Nic moc tak nezbývá. Jen sedět a čekat a kroutit hlavou nad pomalu zveřejňovanými jmény, které Donald Trump plánuje nominovat do svého kabinetu. A tak zbývá jen boj s pomalu narůstající frustrací.
Tedy to je můj případ. Nevím, jestli frustrace někdy skončí. Teď konec nevidím, daří se mi však držet ji na relativně rozumné úrovni. Ne ovšem nějakým chytrým trikem, spíš tím, že si můj mozek nedokáže zapamatovat a naráz představit všechny příšerné scénáře, které svět brzy čekají. Je to jako snaha předpovědět počasí v dvoutýdenním výhledu. Tolik navzájem se ovlivňujících se faktorů, že je lepší toho pro teď prostě nechat.
Nemalá část oné frustrace pramení ze zkoumání minulosti. Dávné i velmi blízké. Snaha rozmotat to klubko problémů a zjistit, kde to všechno začalo. A hlavně rozčarování z té naprosté absence jakéhokoliv plánu Demokratické strany. Což pravděpodobně vystačí na mnohem víc hodin, než bude trvat tahle cesta.
Den před odjezdem mě kamarád vzal na návštěvu za svou sousedkou. Jmenuje se Lou. Stará paní, vdova, verandu a předzahrádku má plnou cedulí s politickými hesly. Jsme ale ve čtvrti vyšší střední třídy ve Washingtonu D. C. Tady nikoho přesvědčovat nemusí. Trochu rozebíráme aktuální výsledek, ale tou dobou víme stejně ještě málo. A přesvědčivost výsledku nás stále trochu zaráží. A tak spíš vzpomínáme na starší prohry demokratů. A některé stojí opravdu za to. Manžel Lou kdysi pracoval ve volebních kampaních pro různé demokratické kandidáty a Lou ho doprovázela. V roce 2016 už Lou i manžel byli v důchodu, ale měli kamarády, kteří se kampaní stále aktivně účastnili. Vypráví, jak jejich kamarádi nabízeli výjezdy do Pensylvánie na vlastní náklady, ale vedení demokratické strany je vždy odmítlo. Natolik si bylo jisté, že Hillary bez problému vyhraje. A Lou se pak musela smiřovat s prvním prezidentstvím Donalda Trumpa.
V hovoru sklouzáváme k ještě spektakulárnějším debaklům. Mondale v roce 1984 získal jen 13 volitelských hlasů (vyhrál pouze ve státu Minnesota a v D. C.). Dukakis v roce 1988 získal 111 hlasů. Což zní lépe, ale pořád je to hodně červená mapa (George H. W. Bush získal 426 hlasů). Ale je tam náznak naděje. I přes naprosté zdecimování Demokratické strany se vše rychle zvrátilo. Hned v dalších volbách vyhrává demokrat. V roce 1992 se prezidentem stal Bill Clinton.
Jde samozřejmě o vítězství jen pokud toužíte vybarvit mapku Spojených států modrou barvou a ignorujete poměrně zničující zákony, které Bill během svého prezidentství podepsal. Šlo například o deregulaci velkých bank, jehož byl dokonce velkým proponentem. První skutečný odklon Demokratické strany od obyčejných lidí. Pod obyčejnými lidmi si tady představuji farmáře s rezavým pickupem se stéblem suché trávy v puse. Jak jinak.
...
...
Pravděpodobně to bude znít jako klišé, je to ale tahle korporátní mašina Demokratické strany, která si za všechno může sama. Stejně tak jako často vzpomínám na neproměněné šance mého oblíbeného týmu v záznamech starých finálových utkání NHL, u kterého mě bodá u srdce, vzpomínám na tu krátkou chvíli, kdy se zdálo, že Bernie Sanders vyhraje demokratickou nominaci. Porazil by Donalda Trumpa? Zcela určitě. Byl by silným prezidentem? Pravděpodobně ne, protože jeho cílem vždy bylo osekat zisky korporací. I jeho vlastní strana by ho bojkotovala. Ale k tomu ani nedošlo. Bojkotovala ho už v primárkách. A to navzdory dříve nevídané podpoře ze strany obyčejných, anonymních lidí. Naprostá většina financí v jeho kampani pocházela z malých darů. Pár dolarů od mnoha a mnoha lidí ze všech stran politického spektra. Šance však zůstala neproměněná a oblíbený tým prohrál. Jedu dál.
Pamatuji si, že Joe Biden před čtyřmi roky kandidoval jako prezident na jedno funkční období. Sám to říkal. Sám o sobě mluvil jako o přestupném prezidentovi, který sjednotí zemi a spraví ekonomiku po pandemii. Pak odstoupí a předá vládu mladší generaci. Je těžké určit, kdy přesně mu to jeho vlastní ego rozmluvilo. Představuji si Joea před zrcadlem, jak si namlouvá, že jeho odkaz bude téměř neposkvrněný. Odkaz sjednocujícího, vždy rozumného státníka. Největšího od Lincolna, který za sjednocení položil život. Vše bude zapomenuto. Samozřejmě. Už navždy bude tím prezidentem, který nejen umožnil, ale přímo podporoval genocidu palestinského obyvatelstva Gazy. Vše ostatní je pouze drobný dodatek za tímto hlavním odkazem.
Jeden z těch dodatků je ale vlastně vtipný. Na takové úrovni, že mohu nevěřícně kroutit hlavou, zatímco vlak vjíždí do New Jersey. V době, kdy se Joe Biden rozhodoval, zda kandidovat znovu, měl k dispozici interní volební předpověď. Ta ukazovala drtivé vítězství Donalda Trumpa s více než 400 volitelskými hlasy. Mondale úplně znovu. A podle všeho si Joe i přesto řekl, že to zvládne.
Odstoupit ho přiměl až tlak z Demokratické strany. Své rozhodnutí však i tak protahoval. Navíc okamžitě po odstoupení podpořil Kamalu Harrisovou coby svého nástupce. Tím definitivně znemožnil jakýkoliv alespoň náznakem demokratický proces výběru nového kandidáta. Ano. Všichni jsme si kolektivně oddychli, protože Kamala Harrisová měla větší šanci na vítězství. Ale stále nejspíš ne o tolik, jako kdyby proběhly řádné primárky. A před pár dny se ukázalo, že byla lepší kandidátkou zhruba o 70 volitelských hlasů.
Tato politika neviditelných machinací končí prezidentskou kampaní plnou prázdných hesel mířících nikam. A vy musíte jít stejně volit, protože v sázce je demokracie. A ignorujete, že kandidát na prezidenta nevzešel ani z náznaku demokratického procesu. Jen nám věřte a rozhodně přijďte k volbám.
Asi by bylo dávalo smysl vyjasnit moji pozici... Nejsem občan Spojených států. Vše sleduji na dálku, protože tu zemi mám rád. A mám v ní kamarády, které mám rád. Přál bych jim dobrý život. A taky je to země s velkou exportní silou. Což na jednu stranu znamená spoustu amerických filmů a hudby vzdálených pouze jeden klik na počítači. Na druhou stranu i spoustu idiotských politických nápadů, ke kterým se z nějakého důvodu nalepují i politici v mém blízkém okolí. A to už má dost přímý potenciál zhoršit můj život. Asi proto se snažím pochopit vše na začátku. V místě zdroje. Zároveň chápu, že žádný kandidát v žádném politickém souboji nebude splňovat moje představy naprosto přesně. Kdybych byl občanem Spojených států a chodil k volbám, volil bych Hillary, Bidena i Harrisovou. V systému dvou stran by to asi nebyl hlas vyjadřující nadšenou podporu. Šlo by o čistě pragmatické hlasy podle nejlepší politické teorie „99 % Hitlera“. Ta jasně říká, že pokud je jeden kandidát Hitler a druhý je trochu menší Hitler, volíte toho menšího.
Ale kam tím mířím? Že bych naprosto chápal, pokud by v tomhle kole někdo prostě zůstal doma a neobtěžoval se vyjít z domu nebo odeslat volební lístek. Drobné legislativní změny Kamaly Harrisové, které navíc téměř v přímém přenosu upravovali ultrabohatí sponzoři kampaně, nevytvoří pocit změny. Důležitým bodem byla záchrana demokracie samotné. I když jsem měl za to, že tu voliči zachránili už před čtyřmi roky. Nic se nezměnilo. A jaký byl vlastně další plán? Zase nic neměnit a na poslední chvíli opět mobilizovat voliče. Přesvědčit je, že je potřeba zachránit demokracii v roce 2028?
Ochrana práva na potraty byl další bod. A je to extrémně důležité. Tak důležité, že je až zarážející, že se na to myslí až teď. V poslední chvíli a házením zodpovědnosti na samotné voliče. Nic nepřesvědčí nerozhodnuté voliče lépe, než pocit viny. Rychlé vyhledávání na internetu mi říká, že demokraté měli v posledních dvaceti letech jen pár momentů, kdy ovládali sněmovnu, senát i Bílý dům. Nikdy ne moc dlouho a naposledy to bylo opravdu s minimální většinou v senátu. Právo na potrat se ale ani nepokusili uzákonit. Jako by opravdu do poslední chvíle věřili, že soudci Nejvyššího soudu, vybraní ultrakonzervativními spolky a dosazení na doživotní pozici Donaldem Trumpem, nezruší precedens. A pak zjistili, že se nedá nic dělat. Je to opakující se motiv. Tyhle dny a hodiny jen ukazují, jak bezradní a bez plánu byli. Prohlásíte, že váš protikandidát je fašista, ale druhý den celou svou politiku přeorientujete na předání moci? Hrozíte koncem demokracie, ale pak strávíme hodiny oslavou, jak skvěle ten demokratický systém fungoval. V jeden den je jeden z kandidátů zodpovědný za pokus o puč a druhý den hrdinou největšího comebacku v historii americké politiky. Parafrázuji novináře. Vše je zoufalé. Demokratická strana je bezzubá. Zaseklá v dávno vyprázdněné neoliberální ideologii. Nikoho nezajímá a veškeré úspěchy posledních let nastaly jen díky mobilizaci lokálních spolků. Často nějaké utlačované menšiny, která si musela pomoci sama. Všechny úspěchy demokratické strany přišly straně navzdory. Ne díky ní.
Celá frustrace je pro teď neřešitelná. Snažím se představit, co výhra Donalda Trumpa znamená pro Demokratickou stranu coby instituci a ať přemýšlím, jak přemýšlím, nabývám přesvědčení, že vlastně vůbec nic. Celý plán získávání sponzorských darů je nenarušen. Možná dokonce posilněn. A trochu mě děsí, kam dále může strana zmutovat. Donald Trump je fašista. Nevím, kolik ochranných mechanismů mu ještě stojí v cestě. Moc jich pravděpodobně není. A po nich přichází čas na jednoduchou poučku. Ti nejbohatší se vždy postaví na stranu fašismu. Dvě politické strany spoléhající na podporu od nejbohatších najednou začínají splývat.
Nemám řešení. Mám strach. Trochu. Zatím. Zatím na podobné úrovní jako je ta frustrace. Je tolik možností, co se může pokazit, že ani nevím, čeho se bát dřív. A to paradoxně vytváří podivný stav rovnováhy. Předpokládám, že to můžu prostě svést na život v 21. století a chvíli to dál neřešit. Jdu na poslední procházku před odletem domů, kde všechny analýzy začnou nanovo a budou pravděpodobně úplně stejně zbytečné. Těším se do pár knihkupectví a pak na devět nerušených hodin v letadle…