Ke konci letošního roku vydalo nakladatelství Neklid český překlad knihy Janise Varufakise Technofeudalismus: Na co umřel kapitalismus. Publikace je určena jak těm, kdo chtějí pochopit zásadní změny našeho ekonomického systému, tak i těm, kdo usilují o spravedlivější a svobodnější společnost.

Varufakis opět předvádí své mistrovství vysvětlovat složité ekonomické koncepty srozumitelně i lidem bez odborného vzdělání. Český překlad navíc zachovává všechny autorovy nuance. V následujícím textu nabízím příklady některých podnětných myšlenek, které kniha přináší.

Kapitalismus a jeho hrobník: technofeudalismus

Varufakis pojímá kapitalismus jako ekonomický systém založený na trzích, soukromém vlastnictví a rozdělení rolí mezi podnikatele a zaměstnance. Zaměstnanci pracují s výrobními prostředky, které vlastní podnikatelé, a svou prací vytvářejí zboží nebo služby pro spotřebitele.

Podstatou kapitalismu je, že podnikatelé při prodeji výsledků práce zaměstnanců utrží více, než činí náklady — tedy materiál, vybavení a mzdy. Tento přebytek si podnikatelé přivlastňují jako zisk, který je ve skutečnosti výsledkem neplacené práce zaměstnanců. Jednoduše řečeno, část pracovní doby zaměstnanci pracují na svou mzdu a část pro zisky majitelů firem.

Předchůdcem kapitalismu byl feudalismus. V tomto systému si šlechta a církev přivlastňovaly část produkce zemědělského obyvatelstva — formou daní, poplatků nebo pracovních povinností — nad rámec toho, co rolníkům stačilo k uživení jejich rodin, za možnost obdělávat panskou a církevní půdu. Takto získaný přebytek se nazývá renta.

Funguje jako „soukromé zdanění“ druhých, přičemž není spojena s nějakou produktivní činností. Na rozdíl od podnikatelského zisku v kapitalismu rentu čerpáte čistě z titulu vlastnictví.

Řecký ekonom v knize přesvědčivě ukazuje, že nástup digitálních platforem a sociálních sítí zásadně změnil ekonomický systém. Platformy jako Amazon, Alza nebo Allegro na první pohled působí jako digitální tržiště, kde ekonomické procesy řídí „neviditelná ruka trhu“. Ve skutečnosti jsou však tradičnímu trhu propastně vzdáleny: komunikace a svobodná výměna informací mezi účastníky je výrazně omezená, a provoz celého systému diktuje algoritmus. Navíc prodejci musí platformám platit poplatek za možnost nabízet své zboží a služby.

Varufakis tvrdí, že tyto platformy nepředstavují trhy, ale novodobá feudální panství. Stejně jako museli středověcí poddaní platit šlechtě daně a odvádět práci za právo obdělávat půdu, dnes výrobci a poskytovatelé služeb platí digitální „rentu“ za možnost prodávat své produkty. Poplatky, které platformy vybírají, z ekonomického hlediska plní stejnou funkci jako renta feudálů.

Na základě podobnosti fungování digitálních platforem a středověkého feudalismu označuje Varufakis současný ekonomický model za technofeudalismus. Kapitalisté nezmizeli, ale jsou dnes v hierarchických vztazích podřízeni nové třídě „cloudových kapitalistů“, kterým prostřednictvím poplatků podstupují část přebytku získaných od svých zaměstnanců. Ne zisk, ale digitální renta se tak stává základní hybnou silou moderních ekonomik.

Cloudový kapitál a nevolnictví

Podle bývalého řeckého ministra financí Varufakise představují digitální platformy a sociální sítě nový typ kapitálu, odlišný od tradičního průmyslového. Zatímco běžné podniky vynakládají na mzdy zaměstnancům až osmdesát procent svých příjmů, u digitálních platforem je to pouhé jedno procento. Jejich fungování je totiž jen minimálně závislé na placené práci zaměstnanců. Místo toho většinu práce odvádějí sami uživatelé — my, spotřebitelé.

Každé vyhledávání ve vyhledávači, scrollování na sociálních sítích, lajkování či interakce s umělou inteligencí generuje data, která si platformy bezplatně přivlastňují. Tato data zvyšují jejich tržní hodnotu a poskytují základ pro cílené ovlivňování našeho chování — od nákupních rozhodnutí až po politické preference.

Právě kvůli této unikátní schopnosti Varufakis označuje digitální platformy a sociální sítě jako cloudový kapitál. Jejich uživatele pak nazývá cloudovými nevolníky, protože jsme, podobně jako středověcí nevolníci, obíráni o výsledky své práce — přičemž vztah mezi námi a těmito platformami není zprostředkován trhem, ale algoritmy a digitálními strukturami moci. Námi vytvořená data jsou přitom využívána k ovlivňování našeho jednání za účelem zvýšení prodejů nebo změny našich názorů.

Vznik cloudového kapitálu je podle Varufakise spojen s dvěma zásadními procesy. Za prvé se charakter internetu postupně mění z otevřeného a bezplatného prostoru na privatizované služby ovládané velkými korporacemi.

Za druhé je vznik digitálních platforem výsledkem politiky centrálních bank během krize v roce 2008. V rámci kvantitativního uvolňování poskytly bankám obrovské množství peněz — tyto prostředky však nenašly cestu k lidem, ale k technologickým gigantům. Díky nim bylo možné financovat vznik digitálních platforem, a to navzdory tomu, že dlouho nevykazovaly zisk.

Mezinárodní důsledky vzniku technofeudalismu

Různé socioekonomické systémy zásadně formují i mezinárodní politiku. Tak i s nástupem kapitalismu se změnily motivace a logika mezinárodních vztahů. Zatímco feudálové soupeřili o půdu a poddané, kteří jim odváděli daně a poplatky, kapitalistické země usilují o kontrolu odbytových trhů a přístup k surovinám. Tento princip stál u zrodu kolonialismu a je i dnes patrný ve snaze velmocí o kontrolu přístupu k ropě či vzácným nerostům.

Technofeudalismus přináší do mezinárodních vztahů novou dynamiku: ekonomiky vybavené vyspělými digitálními platformami dokáží „vysávat“ prostředky z ekonomik, které podobné platformy nemají. Soupeření mezi USA a Čínou v rámci sektoru Big Tech se odehrává právě na tomto pozadí: v zásadě jde o to, kdo dokáže shromáždit nejvíce dat a vytěžit z nich co největší zisk — například prostřednictvím umělé inteligence.

Čínské digitální platformy mají v tomto ohledu výhodu: jsou unifikovanější a integrovanější. Prostřednictvím jedné aplikace lze nejen komunikovat s přáteli, ale zároveň platit nebo objednávat jídlo. Takto koncentrují obrovské množství dat, zatímco západní platformy jsou více specializované na jednotlivé služby.

O vítězi popsané technologické „studené války“ ještě není rozhodnuto, ale o její oběti téměř ano. Evropa nebyla schopna vyvinout konkurenceschopné digitální platformy, a v důsledku toho se dnes více méně stává jen zdrojem dat.

Význam pro politickou praxi

Můžeme diskutovat, zda digitální platformy a sociální sítě představují zcela nový ekonomický systém, nebo jen novou formu kapitalismu. Jisté však je, že náš ekonomický řád prochází zásadními změnami.

S nástupem digitálních platforem vznikla nová hierarchie ve vztazích uvnitř soukromého sektoru a s ní se mění i chování ekonomik. Objevují se noví hráči — cloudoví kapitalisté — jejichž zájmy se často liší od zájmů tradičních podnikatelů. To zároveň otevírá nové dimenze politických konfliktů.

Nejde jen o to, že podnikatelé mohou být za určitých podmínek ochotni spolupracovat se zástupci zaměstnanců na regulaci digitálních platforem, které na obou skupinách vydělávají. Novou otázkou se stává datová suverenita občanů: proč by si někdo měl přivlastňovat informace o nás, zcela bezplatně, a ještě je používat k manipulaci s našimi preferencemi? Boj o vlastnictví našich dat a zabránění jejich zneužití k manipulaci bude bezpochyby jedním z klíčových politických zápasů 21. století.

Janis Varufakis v Technofeudalismu ukazuje, že transformace ekonomického systému není jen otázkou politiků či korporací — týká se každého z nás, našich dat, času a pozornosti. Porozumění tomu, jak současná ekonomika skutečně funguje, je podle něj totiž klíčem k tomu, abychom mohli ovlivnit její pravidla a směřování.

Jak píše v závěrečné kapitole: „Zatímco privatizace a soukromý kapitál rozkládají a rozkrádají veškerý fyzický majetek kolem nás, cloudový kapitál se zabývá vykrádáním našich mozků. Abychom mohli vlastnit svou mysl jako individua, musíme kolektivně vlastnit cloudový kapitál. Jedině tak dokážeme své cloudové artefakty přeměnit z produkovaného prostředku modifikace chování na produkovaný prostředek lidské spolupráce a emancipace.“