„Je velkou levicovou tradicí myslet si, že když mluvíme o nadvládě v této krásné, svobodné, liberální společnosti, v níž žijeme — když říkáme, že ve skutečnosti není svobodná a liberální, že jde ve skutečnosti o společnost založenou na nadvládě kapitálu — jsme nějakým způsobem progresivní, a v nějakém smyslu se posunujeme vpřed,“ začíná jednu ze svých tří přednášek v americkém San Francisku John Holloway, sociolog působící v Mexiku.

Jeho krátká knížka V kapitalismu, proti kapitalismu, za hranice kapitalismu, jejíž překlad vyšel nedávno v nakladatelství Neklid, je složená právě z tří na sebe navazujících přednášek a jednoho rozhovoru. V nich Holloway rozvíjí myšlenku, která prostupuje celým jeho dílem, například v knížce Crack capitalism. Dala by se shrnout do tří jednoduchých pouček:

Když se jako levice vztahujeme k současné společnosti, většinou o ní přemýšlíme prostřednictvím zájmena „oni“. Začínáme analýzou kapitálu a jeho akumulace, abychom se dostali k vytváření revolučních subjektů, třeba dělnické třídy, která leží mimo nás. Holloway tuto perspektivu obrací a říká, že bychom měli vždy začínat od nás samotných, od pojmu my. Klade pak klíčovou otázku: Kdo jsme tedy my?