„Je velkou levicovou tradicí myslet si, že když mluvíme o nadvládě v této krásné, svobodné, liberální společnosti, v níž žijeme — když říkáme, že ve skutečnosti není svobodná a liberální, že jde ve skutečnosti o společnost založenou na nadvládě kapitálu — jsme nějakým způsobem progresivní, a v nějakém smyslu se posunujeme vpřed,“ začíná jednu ze svých tří přednášek v americkém San Francisku John Holloway, sociolog působící v Mexiku.

Jeho krátká knížka V kapitalismu, proti kapitalismu, za hranice kapitalismu, jejíž překlad vyšel nedávno v nakladatelství Neklid, je složená právě z tří na sebe navazujících přednášek a jednoho rozhovoru. V nich Holloway rozvíjí myšlenku, která prostupuje celým jeho dílem, například v knížce Crack capitalism. Dala by se shrnout do tří jednoduchých pouček:

Když se jako levice vztahujeme k současné společnosti, většinou o ní přemýšlíme prostřednictvím zájmena „oni“. Začínáme analýzou kapitálu a jeho akumulace, abychom se dostali k vytváření revolučních subjektů, třeba dělnické třídy, která leží mimo nás. Holloway tuto perspektivu obrací a říká, že bychom měli vždy začínat od nás samotných, od pojmu my. Klade pak klíčovou otázku: Kdo jsme tedy my?

Podle Hollowaye je pojem „my“ věčnou otázkou, kterou si klademe při cestě za lepší společností. Jedna věc se však o nás dá říct s jistotou: jsme krizí kapitálu — a měli bychom na to být hrdí. Nejen, když jsme otevřeně neposlušní, ale také když se rozhodneme nejít do práce či polevit v pracovním tempu. Zkrátka vždycky, když se I malou měrou vzepřeme logice neustálé akumulace kapitálu a růstu efektivity.

↗

Sociolog John Holloway. Foto Guerrillatranslation.org

„Jinými slovy, musíme začít sami od sebe, jestli chceme přemýšlet o moci přinášející zlom.“ Cestou, jak změnit svět, je podle Hollowaye najít vlastní důstojnost a začít vytvářet díry v systému a ty pak spojovat do spletitých sítí. Měli bychom odmítnout logiku uchopení moci ve státu a proměny společnosti skrze něj, která byla pro levici typická po dekády. Namísto toho se Holloway hlásí spíše k anarchistické tradici proměny společnosti zdola, kterou ilustruje na příkladu mexických Zapatistů.

Ementál a naděje

Hollowayovy myšlenky působí svěže a neotřele. Hovoří jednoduchým a přístupným jazykem. Místy připomíná spíše levicového motivátora, jehož cílem je posluchače přesvědčit, že ve skutečnosti už teď má vše potřebné k tomu, aby změnil svět. Jak ve své recenzi pro Guardian napsal Steven Pole, Hollowayovy texty jsou nakažlivě optimistické.

Kniha je navíc krátká, sto stran proletíte rychle a zanechají ve vás dobrý dojem. Ale taky nějaké otázky. Určitě je možné v současném světě vytvářet díry v systému, jak po nich volá autor. Příklady můžeme vidět i v České republice, od komunitních zahrad, komunitou podporovaného zemědělství až přes Klimakempy a autonomní prostory, jako byla ještě donedávna kupříkladu pražská Klinika.

Je však otázkou, jestli stát nemá v rukou dostatek prostředků, jak ony díry postupně zalepovat. Kromě policie jsou to i nástroje ekonomické, jako můžeme v České republice vidět v případě konce Kliniky nebo ekonomické represe vůči klimatickému hnutí. A v časech růstu nacionálních a krajně pravicových tendencí mohou tyto represe ještě posilovat. I ementál má díry, a přesto drží pohromadě.

Navzdory výhradám u mě po přečtení Hollowayovy knížky převládají pocity naděje. Je docela možné, že při postupující klimatické krizi se budou otevírat příležitosti pro vytváření a prohlubování právě takových děr v systému, o kterých autor mluví. Tuto úvahu může podpořit i knížka Rebeccy Solnitové, která ve své knize Ráje zrozené v pekle popisuje na příkladu několika přírodních katastrof schopnost lidí spolupracovat ve vzájemné solidaritě a sebeorganizaci.

Holloway nabízí světlo naděje i v klimatickém rozvratu. Je antitezí vůči myšlenkovému guru hnutí Extinction Rebellion Rogeru Hallamovi. Ten je spíš apoštolem zkázy, která jistojistě uvrhne svět do doby temna. Holloway namísto toho předkládá interpretaci, že i v případě kolapsu můžeme vlastní činností zachránit špetku důstojnosti a třeba i vytvořit něco nového, lepšího, spravedlivějšího. A to není málo v době, kdy jsme podle některých vědců již překročili body zlomu, po kterých už změny klimatu jsou nezvratné.