Viktoriiny vodopády nevyschly, jsou na tom ale zle, stejně jako my všichni

Jan Kašpárek

Je dobře, že se stále více lidí zajímá o klimatickou krizi. Tím častěji se ale šíří i alarmistické zkratky bez faktického základu. Jaký je základní princip opatrnosti?

Při pohledu na Facebook by se člověku takřka chtělo uvěřit, že se obecné mínění nadchlo pro ekologii. BBC a následně řada dalších médií včetně české ČTK referovala o tom, že se Mosi-oa-Tunya, známé spíše pod koloniálním názvem Viktoriiny vodopády, potýkají s nebývale nízkým průtokem vody. Většina lidí nečte texty sdílené na sítích dále než za titulek, sdělení se tedy většinou zjednodušilo na alarmující „Viktoriiny vodopády vyschly“.

Mělo by nás těšit, v jaké míře lidé přisuzují tento jev klimatické krizi. Je však potřeba si přiznat, že Viktoriiny vodopády nevyschly a v dohledné době snad ani nevyschnou, přestože region změny klimatu a sucho těžce zkouší. Šířící se polopravda o vodopádech ilustruje, jak zjednodušující bývá naše uchopení klimatické krize pod nadvládou mediální hyperreality, která slívá realitu s fikcí. Komplikovaná skutečnost se zužuje na prchavé obrazy a snímky paniky, faktický základ zůstává nepochopen.

Viktoriiny vodopády stále existují a klimatická krize je (zatím) nezničila. Navzdory smutným fotografiím suchých skal voda z ohromného útesu stále padá, byť výrazně méně než v jiných měsících. Průtok řeky Zambezi se v místě během roku běžně mění zhruba desetinásobně.

Takřka jakákoli fotografie vodopádů je zavádějící. Skála, z níž se po část roku valí gigantický hřmící proud, je dlouhá nějakých 1700 metrů, a je tedy na fotografovi, zda do hledáčku zabere suchý kámen, či proud vody. Podiv nad tím, že z velké části útesu ke konci roku zkrátka nic neteče, každopádně vyjadřovala česká „trabantová“ expedice již před deseti lety.

Podle místních zdrojů se průměrný průtok Viktoriiných vodopádů v posledních letech pohybuje kolem tisíce metrů krychlových za vteřinu. To je přibližně šest a půl Vltavy, případně tři Labe v toku na česko-německých hranicích. Jsou to sice těžko představitelné objemy, každopádně je to ale hodně více než nic.

Skála, z níž se po část roku valí gigantický hřmící proud, je dlouhá nějakých 1700 metrů, a je tedy na fotografovi, zda do hledáčku zabere suchý kámen, či proud vody. Foto Wikimedia Commons

Na vodopády — a region obecně — však klimatická krize i sucho skutečně dopadá, a to strašlivě. Takřka polovina posledního půlstoletí se v Zimbabwe nesla ve znamení nedostatku srážek. Závažné sucho v některých případech trvalo i čtyři roky v kuse. Průměrná teplota v zemi vzrostla za posledních sto let o jeden stupeň Celsia. Podle zimbabwského vědce Godwella Nhama, zkoumajícího mimo jiné právě i dlouhodobý vliv klimatických změn na Viktoriiny vodopády, je i stávajících šest a půl Vltav proklatě málo. V roce 1957 hnala Zambezi ze slavného útesu údajně asi 8700 metrů krychlových vody za vteřinu, tedy téměř devětkrát více než poslední dobou.

Vodopády v dlouhodobém horizontu teoreticky vyschnout mohou. Mnohem závažnější bude ovšem dopad sucha na okolní země, pro něž znamená nedostatek vody a zvyšování průměrné teploty existenční problém. Místní šíří po sítích hashtag #VictoriaFallsIsNotDry v obavě z oslabení turistického ruchu, zároveň ale zdůrazňují, že tím rozhodně nezlehčují závažnost klimatické krize.

Klima bez senzačního titulku

Případ Viktoriiných vodopádů je příznačný. Ve vztahu ke klimatické krizi jsme zažili bezpočet podobných situací, kdy lidé ve správném rámci uváděli nesprávné informace, případně naopak uváděli fakta do chybného rámce. Oblíbeným argumentem popíračů klimatologie zůstává grónský ledovec Jakobshavn, který navzdory očekáváním začal po rychlém tání narůstat. Pro antiekologické aktivisty je to jasný důkaz, že klimatická krize a nebezpečné tání ledovců neexistuje, případně že klimatičtí aktivisté sami pořádně nevědí, co se s planetou děje. Takový závěr je ale absurdní. Jakobshavn před dalším táním zachránil nečekaný chlad takzvané severoatlantické oscilace, který ale dlouhodobě nevydrží. Glaciologové uvádějí, že ledovec skutečně s největší pravděpodobností zase začne tát.

Výrazný vliv chladné oscilace navíc zhoršuje výhledy ostatních ledovců: pokud se totiž oceány oteplí, je možné, že masy ledu podlehnou tání rychleji, než se předpokládalo. Krátkodobý nárůst ledovce tedy o vážnosti klimatické krize nijak nevypovídá. Podobně jako aktuální hodnota průtoku Zambezi ve Viktoriiných vodopádech.

Klima nelze vtěsnat do podobného příkladu ve snaze zhmotnit naše strachy či naděje. Masmédia podporovaná zrcadlovým bludištěm sociálních sítí se o to samozřejmě snaží, ale pouze tím komplikují snahu klimatologů a hnutí za klimatickou spravedlnost pojmenovat a srozumitelně popsat problém. Klimatologie je obtížná disciplína, pracuje s množstvím neznámých. Základní princip opatrnosti lze shrnout do poučení „to, že do vás nikdy neuhodil blesk, je sice fajn, ale neznamená to, že je dobrý nápad pobíhat za bouřky na kopci s kovovou tyčí nad hlavou“.

Vysvětlit základní principy fungování klimatu je sice nesnadné, ale nikoli nemožné. Přestože jsou všechny ty konverzní koeficienty globálního oteplení, počítačové modelace a dlouhé řady čísel tříděných podle pravděpodobnosti nesrozumitelné, jádro je jasné. Lze jej shrnout do těchto pár bodů:

  • klima Země se mění a lidé za to nesou odpovědnost; hrozí nám katastrofální následky, zvláště připočteme-li ke klimatickému zhroucení kolaps významných ekosystémů a extrémní vymírání druhů; přesto je v našich silách se při troše štěstí zachránit
  • musíme odstavit fosilní energetiku a v horizontu zhruba dvaceti let spravedlivě přestavět ekonomiku s cílem dosáhnout trvalé uhlíkové neutrality
  • souběžně je nutné jednat ekologicky a chránit nadnárodní i místní ekosystémy: v českém prostředí kupříkladu skrze reformu zemědělství i péči o vodní zdroje a krajinu; nutná přestavba ekonomiky a energetiky se neobejde bez zastavení znečišťování a vykořisťování životního prostředí v čele s oceány
  • abychom se dokázali přizpůsobit již nezvratným klimatickým změnám, potřebujeme mezinárodní spolupráci a solidaritu vzájemnou a speciálně vůči zemím globálního Jihu; na vlastní pěst ničeho nedosáhneme.
    Diskuse (0 příspěvků)