Při pohledu na Facebook by se člověku takřka chtělo uvěřit, že se obecné mínění nadchlo pro ekologii. BBC a následně řada dalších médií včetně české ČTK referovala o tom, že se Mosi-oa-Tunya, známé spíše pod koloniálním názvem Viktoriiny vodopády, potýkají s nebývale nízkým průtokem vody. Většina lidí nečte texty sdílené na sítích dále než za titulek, sdělení se tedy většinou zjednodušilo na alarmující „Viktoriiny vodopády vyschly“.

Mělo by nás těšit, v jaké míře lidé přisuzují tento jev klimatické krizi. Je však potřeba si přiznat, že Viktoriiny vodopády nevyschly a v dohledné době snad ani nevyschnou, přestože region změny klimatu a sucho těžce zkouší. Šířící se polopravda o vodopádech ilustruje, jak zjednodušující bývá naše uchopení klimatické krize pod nadvládou mediální hyperreality, která slívá realitu s fikcí. Komplikovaná skutečnost se zužuje na prchavé obrazy a snímky paniky, faktický základ zůstává nepochopen.

Viktoriiny vodopády stále existují a klimatická krize je (zatím) nezničila. Navzdory smutným fotografiím suchých skal voda z ohromného útesu stále padá, byť výrazně méně než v jiných měsících. Průtok řeky Zambezi se v místě během roku běžně mění zhruba desetinásobně.

Takřka jakákoli fotografie vodopádů je zavádějící. Skála, z níž se po část roku valí gigantický hřmící proud, je dlouhá nějakých 1700 metrů, a je tedy na fotografovi, zda do hledáčku zabere suchý kámen, či proud vody. Podiv nad tím, že z velké části útesu ke konci roku zkrátka nic neteče, každopádně vyjadřovala česká „trabantová“ expedice již před deseti lety.

Podle místních zdrojů se průměrný průtok Viktoriiných vodopádů v posledních letech pohybuje kolem tisíce metrů krychlových za vteřinu. To je přibližně šest a půl Vltavy, případně tři Labe v toku na česko-německých hranicích. Jsou to sice těžko představitelné objemy, každopádně je to ale hodně více než nic.