„Ano, na Sibiři právě bylo pětačtyřicet stupňů Celsia,“ tvrdí na sociálních sítích hojně sdílená a hojně lajkovaná grafika vyprodukovaná serverem Alarm. Reálně je to však poněkud jinak. Na Sibiři sice padl teplotní rekord a místní dlouhodobá vlna veder značí, že klimatická krize postupuje velmi rychle, přesto ale na severu Ruska není tepleji než v Kataru.

Oněch pětačtyřicet stupňů bylo ve skutečnosti naměřeno na povrchu na jednom konkrétním místě Sibiře, přičemž povrchové teploty se od těch naměřených jen dva metry nad zemí liší mnohdy i o dvacet stupňů. Jinými slovy: je to jako usuzovat teplotu vzduchu z teploty povrchu betonové vozovky v centru Prahy.

V médiích, a těch českých obzvlášť, se v souvislosti se sibiřskou vlnou veder objevuje spousta nepřesných informací, zveličování, ale i podceňování celé situace. Přitom by stačilo poslouchat vědce, kteří se situací na Sibiři a v Arktidě zabývají dlouhodobě.

Rekordní horka či tání permafrostu neznamenají konec civilizace a pravděpodobně se nejedná ani o hojně zmiňovaný bod zlomu, po kterém jsou změny klimatu nezvratné. Je s podivem, že největšího nadsazování se dopouštějí zejména ti, kteří po lidech a politicích běžně chtějí, aby vědu poslouchali.

Obecně přesto platí, že mnohem horší by bylo celou situaci podcenit a tvářit se, že sibiřská vedra nejsou důležitou zprávou o rozsahu současné environmentální krize. Je dobré tudíž připomenout hlavní zjištěná fakta k tématu a nezodpovězené otázky vyplývající z vědeckých pozorování.

Abnormálně vysoké teploty

Do médií se informace o vlně veder na Sibiři dostala 20. června, kdy ve městě Verchojansk ležícím za sedmašedesátou rovnoběžkou meteorologové naměřili popsaným způsobem skutečně teplotu přesahující osmatřicet stupňů. Pokud měření potvrdí vědci, zapíše se do Guinessovy knihy rekordů jako nový teplotní rekord pro oblasti za severním polárním kruhem.

Méně se píše o faktu, že Verchojansk představuje město s nejvyššími výkyvy teplot na světě. Kvůli tomuto jevu je Guinessově knize rekordů již zapsané. Teploty v okolí často kolísají: v zimě se propadají až na minus šedesát, v létě pravidelně přesahují třicet stupňů. Dosavadní rekord 37,3 stupně Celsia zde naměřili v roce 1988.

Mnohem důležitější než teplota v jednom místě je proto pohled na průměrné teploty v sibiřských oblastech. Tady už podle vědců vidíme jednoznačný vliv oteplování planety způsobeného zejména spalováním fosilních paliv.

Celá oblast severu Sibiře se podle odborných dat otepluje dvakrát rychleji než zbytek planety. Letošní zima a jaro jsou zde nebývale horké, průměrné teploty jsou od prosince o šest stupňů Celsia vyšší než kdykoli v historii měření.

I v oblasti Verchojansku byla při naměřeném rekordu teplota o osmnáct stupňů vyšší, než je místní dlouhodobý průměr pro červen. Teploty přesahující třicet stupňů naměřili meteorologové na začátku června také ve městě Nižnaja Peša, které leží přímo na severu Ruska u Barentsova moře. Květnový rekord 25,4 stupně Celsia padl v ruské Chatanze na nejsevernějším výběžku asijského kontinentu, poloostrovu Tajmyr. V obou těchto oblastech jsou pro dané období typické teploty okolo nuly.

V podobných případech se už dle vědců může mluvit o extrémech. Martin Stendel z Dánského meteorologického institutu spočítal, že podobné abnormálně vysoké teploty by se za normální situace v oblasti severo-západní Sibiře objevily jednou za sto tisíc let. Jenomže je tu člověkem způsobené oteplování planety.

Tání ledovců a hypotéza o zpomalení tryskového proudění