Jakým způsobem se vy jako vědec snažíte efektivně prosazovat změny?

V této oblasti narážíme na dva různé problémy. Zaprvé, my přírodní vědci na to prostě sami nestačíme. Dokážeme popsat, co se kolem nás děje a co nám jako lidstvu hrozí, a na základě toho nabízíme určité rady. Ale potřebujeme spojit síly i s dalšími odborníky z oblasti společenských věd a psychologie, prostě se všemi těmi, kdo rozumějí fungování a reakcím společnosti. A taky s těmi, kdo se zabývají společenskou odpovědností v korporátní sféře.

Zadruhé je samozřejmě potřeba psát knihy a články o našich poznatcích. Sám jsem vydal několik knih, hodně jezdím přednášet — ať už na půdě parlamentu nebo pro zaměstnance korporací. V mezích vědy se snažím vysvětlovat, co všechno je ve hře. 

Kromě správné komunikace je taky důležité nabízet řešení. Je jednoduché říct, co všechno nesmíme dělat a s čím vším bychom měli co nejdřív přestat, ale místo toho je potřeba i něco nabídnout. To je podle mě zásadní problém, protože takovou alternativu není jednoduché najít. 

Čím to je? Nemohlo by to souviset s roztříštěností jednotlivých vědních oborů? Existuje podle vás dostatečná spolupráce mezi přírodními vědci samotnými?

Toto právě byl hlavní důvod pro založení našeho Centrum biogeochemie v antropocénu. Máme v týmu odborníky, kteří se zabývají přímo klimatem, meteorologií, ale i odborníky na geografii, na tání permafrostu a taky chemiky. Naše centrum má tři hlavní sekce: geo-vědy, chemii a biologii. Ty se věnují různým aspektům klimatických změn, od akvatických systémů až po půdní systémy a procesy v atmosféře. Celé centrum stojí na myšlence, kterou jste už zmínil, a to spojit síly.

Pod hlavičkou klimatických změn vycházejí většinou jen poměrně stručné a rozkouskované studie. Hlavním cílem by ale podle mě mělo být pochopení celku a snaha šířit poznatky dál do povědomí společnosti. Problém ale je, že dnes je na prvním místě vydat vůbec nějakou studii, a ne přispět ke společenské změně. Nemyslím si pochopitelně, že by se všichni vědci měli snažit předávat své poselství politikům a veřejnosti, ale rozhodně by jich mělo být víc.

Je to ale vůbec možné? Věda přece taky stojí na konkurenčním boji, kdy se všichni snaží být lepší než ti ostatní. Je možné vzájemně spolupracovat v rámci oboru, který je založený na soutěži?

Myslím, že to možné je. Totéž ale probíhá v rámci celé naší společnosti. Do určité míry spolu všichni vzájemně soutěžíme o zdroje a o pozice, kluci soupeří o nejlepší holky a naopak. I celé společnosti spolu do velké míry soupeří. Hezky to popisuje i Darwin. Došlo mu však, že mezi lidmi existuje kromě silné soutěživosti taky intenzivní spolupráce, a že právě tohle je klíčem k úspěchu lidstva.

Všímám si toho už i ve financování výzkumu. V poslední době začínají plynout velké peníze do konsorcií, což má podpořit další rozvoj spolupráce. Špičková věda se posunula od jednotlivých vzájemně si konkurujících projektů směrem ke konsorciím, kde se kombinují různé perspektivy.

Jak přispívá k pochopení změn klimatu věděcké poznání například vás, biologů? 

Hladinu kyslíku v atmosféře, a potažmo i klimatickou změnu, ovlivňuje především fotosyntéza. Přes padesát procent současných emisí pohlcují ekosystémy na souši nebo v oceánu. Pro mě je toto hlavní argument, proč potřebujeme zdravé lesy a proč by naše oceány neměly být moc teplé a překyselené. Tyto největší ekosystémy nám dělají službu v tom, že pohlcují CO₂. A to je ta zásadní věc.

Taky proto jsme si stanovili za cíl v rámci globálního oteplování nepřekročit jeden a půl nebo dva stupně Celsia. Protože pak riskujeme, že oslabíme spoustu přírodních procesů, které absorbují nahromaděný uhlík. V nejhorším případě bychom mohli dospět až k čisté produkci CO₂ z ekosystémů, a co hůř, taky metanu. 

Co se pak může ve světě kolem nás dít?

Máme tady rizikové cykly zpětné vazby, které můžou v nejhorším případě přejít až do bodů zlomu. Až na severu ubude ledu a sněhu, nakumuluje se v severních oceánech a na pevnině víc tepla, protože se sníží odrazivost solární radiace. To povede k oteplování oceánů a horní vrstvy pevniny — následně zase ubude ledu a sněhu. Je to bludný kruh, cyklus, který živí sám sebe a je nebezpečný. 

Podobné riziko je spojené s táním permafrostu, což už se na několika místech děje. To je, jako bychom vypustili do atmosféry další velké zásobárny CO₂ a v horším případě taky metan. Výsledkem bude další oteplování, které způsobí další tání permafrostu a uvolní se ještě více metanu a CO₂.

Totéž hrozí v případě oceánů: pokud se oteplí, budou kyselejší, což znamená, že už nepojmou tolik CO₂. To se tak bude hromadit v atmosféře, a to zase urychlí globální oteplování. 

Tato zpětná vazba propojuje klimatický systém, uhlíkový cyklus a biologii s klimatickými změnami. Pokud překročíme teplotu planety o více než jeden a půl nebo dva stupně, hrozí nám velké riziko. Na tom není nic tajemného…

Jak dramaticky se bude situace vyvíjet, pokud s ní nic neuděláme?

Přesně na tuhle otázku bychom si měli klást. Není jisté, že se právě tohle stane. Je to zkrátka nejhorší možný scénář. Například pojišťovny staví svou logiku právě na tomto principu: Pojišťujeme si auta, domy a dokonce svůj život, a to nikoli proto, že bychom čekali to nejhorší, ale protože existuje jistá míra rizika, že se to stane. A pak se pojištění hodí. 

To je taky důvod, proč se musíme ptát, kam až může situace v nejhorším případě dospět. Moje odpověď zní, že když se zkombinují všechny lokální a regionální body zlomu, nastane globální bod zlomu — který popisuje i řada nedávných studií — a pak se může začít odvíjet právě tenhle nejhorší možný scénář. Globální bod zlomu nás k němu výrazně přiblíží. Teplota by pak oproti té dnešní stoupla asi o pět nebo šest stupňů.

Není to nevyhnutelný scénář, ale pokud bude lidstvo spalovat fosilní paliva dál tak, jak jsme zvyklí, může na něj dojít. 

Co se bude dít pak?

Nebude to konec světa. Opravdu upřímně si myslím, že nepřijde konec lidstva, ale většina planety bude neobyvatelná. Taky si myslím, že je důležité se na celou věc dívat z té správné perspektivy. Někteří mají přístup typu: je mi jedno, co se stane, až tady nebudu, co bude za sto let, neřeším. S tím vůbec nesouhlasím.

Pravděpodobnější je ale scénář, podle kterého průměrná teplota do roku 2100 stoupne o dva až tři stupně Celsia. Dnešní batolata budou tou dobou pořád ještě naživu. Někde na planetě to možná bude změna k lepšímu, ale pro většinu lidí světa to bude nesmírná katastrofa. Hladina oceánů možná stoupne až o šest nebo sedm metrů. 

Pokud roztaje grónský ledovec, nebudou obyvatelné celé oblasti ve Středozemí. V Austrálii bude zuřit víc požárů. Většina z nejzalidněnějších částí světa, jako jsou některé oblasti asijského kontinentu, se budou potýkat s nedostatkem pitné vody. Roztají ledovce v Himálaji a stoupne hladina oceánů. Bude víc hurikánů a bouří. To vše pravděpodobně povede k obrovské migraci lidí po celém světě. Zdrojů bude čím dál méně. 

Nikdo asi nedokáže předpovědět, jak to celé skončí, ale je jasné, že takový scénář si nepřeje nikdo z nás. A o to tady jde. Já ale vidím jako podstatné, že planeta i lidstvo přežijí. To je za mě pozitivní zpráva.

Co je pro vás v souvislosti s klimatickou krizí největší neznámá? Co byste rád věděl, kdybyste mohl?

Z hlediska Norska bych rád věděl, jestli se změní cirkulační vzorce proudění vody v oceánech, jako je třeba Golfský proud, kterému vděčíme za to, že Norsko nevypadá jako Grónsko, což nám umožňuje v naší zemi žít. 

Dva body zlomu považuji za opravdu rizikové. Zaprvé úplné zmizení grónského ledovce. K tomu může dojít při nárůstu teploty o jeden a půl stupně. Pak už bude proces tání nevratný. Druhý je možná ještě hrozivější: když uschne Amazonie a stane se z ní savana, ztratíme celý ekosystém tropických deštných lesů. To by byla neskutečná tragédie globálních rozměrů a taky katastrofa z klimatického hlediska. Zajímalo by mě tedy, jak vysoké je riziko, že dosáhneme těchhle dvou bodů zlomu. 

Co má smysl měnit na komunitní úrovni? A jak na to? 

To se pro změnu týká společenských bodů zlomu, o kterých se ve své knize taky zmiňuji. Existuje několik faktorů, které nám pomáhají šířit povědomí a motivují lidi něco změnit. Vidíme taky, že i lidi z obchodní sféry jsou ochotní se měnit, jen prostě nevědí jak. A taky vidíme, že politické kruhy se chtějí změnit, ale nemůžou se změnit víc, než jsme my ostatní ochotni připustit. Jsou to prostě spojené nádoby. 

Potřebujeme dosáhnout takzvaného efektu sněhové koule, kdy se něco uvede do pohybu a pomalu se to nabaluje a zvětšuje, až už to nejde změnit. Můžeme jenom sledovat ten nový svět, do kterého se nezadržitelně řítíme. Ale místo, abychom to sledovali pomalu, děje se to pěkně rychle. 

Podle mě je důležité dát najevo, že nechceme odmítat úplně všechno a vracet se k nudě a k živoření, jaké známe z padesátých nebo šedesátých let. Ale měli bychom se snažit na naší planetě udržet chladnější klima a postarat se o to, aby naše budoucnost byla bez CO₂. A byla by to pro spoustu lidí vlastně úleva, protože bychom mohli trošku zvolnit tempo a dělat v životě víc věcí, kterých si opravdu ceníme. Místo kvantity bychom se měli soustředit na kvalitu.

V politice ale žádné velké změny, které by reflektovaly vážnost situace, nevidíme. Jakým způsobem bychom měli na problém upozornit veřejnost. Nemá už náhodou dost informací na to, aby tlačila politiky k činu? 

Většina politiků si problém uvědomuje a myslím, že jsme už určitý kus cesty urazili a klimatické krizi věnujeme docela velkou pozornost. Vstupuje do toho pragmatismus, který říká, že by měly věci zůstat tak, jak jsou, vše pěkně při starém. Norsko by například dále mělo těžit ropu a podobně. 

Myslím, že na jednu stranu existuje shoda, že se věci musí změnit. Tady v Oslu je silný tlak na prosazování zelených řešení. Máme představu, že stačí lepší komunitní organizace a ekonomický růst bude stále možný. Ale tenhle dvojznačný přístup, že můžeme pokračovat v růstu, aniž bychom dál likvidovali ekosystémy a vypouštěli CO₂, je nebezpečný sebeklam. To, do jaké míry si problém uvědomujeme, se určitě změnilo hodně, ale k činu se zatím moc nemáme.

IVO BYSTŘIČAN

 

Projekt Klimageddon vzniká za podpory Fondů EHP a Norska.