Americká Republikánská strana je mezi západními politickými silami určitou výjimkou. Zatímco američtí demokraté, britští konzervativci a němečtí sociální demokraté v posledních dekádách prosazovali úsporná opatření ve scestné snaze zkrotit veřejný dluh, republikánům o fiskální úspory ve skutečnosti nikdy nešlo.

Republikánští prezidenti od Richarda Nixona přes Ronalda Reagana po George W. Bushe sice během volebních kampaních slibovali zkrocení „přebujelého státu“, avšak jakmile se dostali k moci, jen prohloubili rozpočtové deficity daňovými úlevami pro bohaté a obrovskými výdaji na armádu.

A přece zůstávala republikánským cílem úspornost, chápaná jako morální zásada. Škrty ve vládních výdajích zasahovaly zejména podporu pracující třídy, zatímco deficity byly záměrně navyšovány ve prospěch bohatých. „Vyhladovět bestii“ v praxi znamenalo osekat americké sociální programy — a přitom se dále zadlužovat ve prospěch majetných.

V tomto smyslu je Donald Trump typickým poválečným republikánem. Využívá přitažlivost velkých technologických firem, stablecoinů, nízké korporátní daně, hrozbu cel a — stejně jako všichni jeho předchůdci — bezkonkurenční sílu dolaru přilákat zahraniční kapitál. Doufá přitom, že závratný nárůst deficitu umožní dosáhnout tradičního republikánského cíle: vyvolat v Kongresu takové úsporné šílenství, že se podaří podkopat systém sociálního zabezpečení a Medicaid.

Dokonce i podle bezohledných pravidel republikánské třídní politiky je ale Trumpův „velký krásný zákon“ výjimečný, protože ji dovádí do extrému. Staré záminky pro úspory jako „fiskální odpovědnost“ a „snižování dluhu“ byly opět obětovány skutečnému cíli: podkopat státní podporu pro většinu a obohatit několik vyvolených.

Tím však srovnání mezi Trumpem a předchozími republikánskými prezidenty končí. Takzvaní Reaganovi demokraté, kteří — stejně jako příznivci Margaret Thatcherové z řad dělnické třídy ve Velké Británii — udrželi pravici u moci v osmdesátých letech i později, těžili z vyšších průměrných mezd. Tedy pokud měli to štěstí, že si uprostřed masivního propouštění dokázali svá pracovní místa udržet. Pádu mezi prekariát se však nakonec nemohli vyhnout.

Pracující se proti Trumpovi nejspíš nevzbouří

Po finančním kolapsu v roce 2008 se americký kapitalismus navždy změnil. Zatímco banky byly zachráněny, stále více pracujících s dosud stabilním a kvalitním zaměstnáním se ocitlo mezi „nedotknutelnými“, kteří se živili krátkodobými, špatně placenými pracemi bez perspektivy na zlepšení své situace. Reagan a Bushové dokázali vyhrát, protože si zajistili hlasy části dělnické třídy, zatímco „nedotknutelní“ — jejichž řady se rozšiřovaly o další skupiny, které dříve měly zajištěné pracovní pozice — byli příliš demoralizovaní, aby vůbec volili. Až Trump je dokázal zmobilizovat a díky tomu zvítězit.

V kontextu otevřeného flirtování Billa a Hillary Clintonových s Wall Streetem, záchrany bankéřů Barackem Obamou a sebevražedné strategie Joea Bidena, který lidem v tísni vykládal, že demokraté přinesli „vynikající“ ekonomiku, Trump dokázal využít hněv pracujících. K přilákání voličů, o něž se demokraté dávno přestali starat, stačilo pár nesouvislých úvah o „rozpadlé“ zemi a „masakru“, který bezohledné a sobecké elity způsobily lidem jako oni.

Demokraté doufají, že až pracující pocítí bolestivé dopady Trumpova „velkého krásného zákona, odvrátí se od něj. Trumpův rozpočet je bezpochyby nejkrutějším nástrojem třídního boje od dob Reagana, Thatcherové a Bushe. Jako Robin Hood pro bohaté zneužil Trump mandát, který získal od chudších Američanů, ke škrcení sociálních a zdravotních služeb, na nichž jsou životně závislí, a zároveň obdařil nejbohatší obrovskými štědrými dary.