USA jsou blízko státnímu převratu a pádu do neskrývané diktatury
Jiří PeheTrumpův projev k americkým generálům a admirálům odkryl prezidentovu vůli zcela eliminovat jakoukoli opozici a vyřadit institut voleb. Trump je připraven armádu použít proti občanům USA. Situace nápadně připomíná 30. léta v Německu.
Americký prezident Donald Trump promluvil na shromáždění všech amerických generálů a admirálů, spěšně svolaných z celého světa na vojenskou základnu Quantico ve Virginii. Jak náhlost, s níž bylo setkání svoláno, tak skutečnost, že svolání všech amerických generálů na jedno místo je nemalé bezpečnostní riziko, vyvolaly spekulace o účelu setkání.
Padaly zejména otázky, zda má Trump v úmyslu oznámit novou vojenskou doktrínu. To se však nestalo. Ani v poněkud estrádně laděném vystoupení ministra obrany Pete Hegsteha, který shromáždění svolal, ani v Trumpově zmateném hodinovém projevu, se o zásadní změně vojenské doktríny nemluvilo.
Hegseth sice zdlouhavě vysvětloval, proč bylo ministerstvo obrany přejmenováno na ministerstvo války, že v armádě končí éra „woke“, a že americké vojenské síly musí být nelítostnou bojovou mašinérií, k čemuž má dle něj přispět i lepší fyzická forma generálů.
Nezaznělo ale nic, co by se dalo za změnu doktríny označit. Bývalý televizní moderátor řečnil především o tom, že tlustí generálové nebudou tolerováni, nebo že armáda má sestávat především ze skutečných mužů, kteří podávají fyzické výkony, jichž kupříkladu ženy prý nejsou často schopné.
Spekulovalo se také, že Trump nechal svolat generály, aby oznámil nějakou vojenskou akci — třeba proti Venezuele, jejíhož vůdce Nicoláse Madura označuje Bílý dům za narkobarona. Ale kromě kritiky Kanady za to, že se nechce stát součástí USA, nezaznělo na adresu jiných zemí nic natolik výhrůžného, že by se to dalo označit za hrozbu.
Místo toho Trump dlouze mluvil o tom, kolik už prý urovnal válek, a opět si nepřímo říkal o Nobelovu cenu míru. Anebo před vojenskými profesionály „filozofoval“ na téma, že některé zbraně by navzdory tomu, že mají být kupříkladu neviditelné pro nepřátelské radary, mohly přece jen vypadat lépe, než vypadají.
Domácí válka
Skutečný smysl shromáždění se vyjevil, až když Trump prohlásil, že chce údajně nebezpečná americká města využít jako „cvičiště“ pro armádu a národní gardu. Brzy prý pošle vojáky do Chicaga a San Francisca. Nebezpečná města prý „vyřídí“ jedno po druhém.
Oznámil, že v USA probíhá „válka zevnitř“. A armáda se má připravit na to, že bude nasazována v hranicích Spojených států — třeba tam, kde dochází k občanským nepokojům.
Trump už před setkáním naznačil, že od generálů vyžaduje osobní loajalitu a že může na místě propustit jakéhokoliv generála, který se mu znelíbí. Hegseth i Trump opakovali, že generálové, kteří nesouhlasí s tím, co na shromáždění slyší, mohou opustit místnost. Ve vzduchu přitom visela hrozba, že takový krok bude znamenat konec jejich vojenské kariéry.
V americkém ústavním systému přitom armáda a její generálové přísahají výhradně na ústavu. Trumpovy snahy zavázat si generály osobně, i jeho výhrůžky těm, kteří se mu znelíbí, měly proto příchuť nadřazování loajality vůči autoritě nad ústavu. I proto některá americká média přirovnala shromáždění generálů k situaci v Německu v roce 1935, kdy Hitler rozhodl, že generálové mají být loajální k němu coby vůdci, a nikoliv k ústavě…
Američtí generálové během Trumpova projevu neukázali téměř žádné emoce. Pro Trumpa, který je zvyklý, že na shromážděních svého hnutí MAGA může říct cokoliv a dočká se jásotu, to byla nezvyklá situace, kterou dokonce během projevu komentoval. Generály a admirály poučil, že mohou tleskat, čehož ovšem většina nevyužila.
Lídři americké armády si nejspíš byli dobře vědomi toho, že pokud právě oni začnou nadšeně tleskat Trumpovým nesouvislým blábolům, znemožní se v očích ostatních generálů, což jsou ostřílení profesionálové, kteří prošli nejlepšími americkými školami i nasazením v boji. A také, že by svými projevy nadšeného souhlasu vystavili nebezpečí odvety ty generály, kteří se k nim nepřipojí.
V kontextu Trumpových slov, že armáda, jejímž úkolem je chránit USA proti vnějším nepřátelům, má nyní bojovat proti vnitřnímu nepříteli, visela ve vzduchu otázka, kdo onoho vnitřního nepřítele vlastně definuje. Je zřejmé, že to bude právě jeho administrativa.
Ještě před shromážděním generálů, po vraždě konzervativního aktivisty Charlieho Kirka, totiž Trump označil za hlavní hrozbu pro USA radikální levici, což jsou v jeho podání v podstatě všichni oponenti současné administrativy. Trump do této množiny nepřátel volně zahrnuje nejen členy hnutí Antifa, které dekretem zakázal coby údajně teroristickou organizaci, ale často i umírněné politiky Demokratické strany.
Bílý dům také určuje, co jsou „občanské nepokoje“, proti kterým je už třeba zasáhnout. A i tato definice je značně široká.
Když Trump nasadil národní gardu a federální bezpečnostní síly v Los Angeles, dalo se ještě argumentovat, že tam skutečně probíhaly nejen velké demonstrace proti migrační politice Trumpovy administrativy, ale i konkrétní útoky proti sídlům federální migrační služby. Guvernér Kalifornie a starostka Los Angeles sice tvrdili, že mají situaci pod kontrolou, byla to ale do určité míry jen otázka interpretace.
Nasazení federálních bezpečnostních sil ve Washingtonu už bylo ospravedlněno pouze vysokou mírou kriminality v hlavním městě. Tam ale mohl Bílý dům argumentovat, že Trump neporušil zákon, jelikož o pořádek ve Washingtonu se starají společně místní policejní síly a ty federální, přičemž zákony dávají Bílému domu právo převzít nad bezpečnostní situací ve městě kontrolu po dobu až jednoho měsíce.
Avizované nasazení federálních bezpečnostních sil v jiných městech se ovšem už o obhajitelné argumenty neopírá — snad jen s výjimkou měst, kde by davy útočily na sídla migrační služby. Což byl nedávno údajný důvod pro nasazení federálních bezpečnostních složek v oregonském Portlandu. Problémem je, že na budovu migrační služby zde nikdo neútočil.
Státní převrat na spadnutí
Trumpův proslov před generály je tak jen střípek v širší mozaice signálů, že se Trump a jeho spojenci pokoušejí změnit politický systém v USA. Začalo to nadměrným využíváním prezidentských dekretů, obsahově často za hranou ústavnosti. Kongres, jehož obě komory kontrolují republikáni, prezidentovi nechal volnou ruku. A v tom, aby se Trumpovi postavil do cesty, nijak nespěchá ani nejvyšší soud, v němž dominují konzervativní soudci.
Následovaly čistky ve federálních agenturách, které v čele Úřadu pro efektivitu vlády vedl miliardář Elon Musk. Ačkoliv oficiální zdůvodnění znělo, že je třeba ušetřit peníze, už na jaře, kdy čistky vrcholily, upozorňovali Trumpovi kritici, že jde především o vymýcení liberálně smýšlejících úředníků a kritiků Trumpa ze státní správy a celkové podřízení státních úředníků prezidentově vůli.
Když nyní Trump nechal dojít spor s demokraty o financování federální vlády až do fáze, kdy federální vládě došly peníze, takže funguje v omezeném režimu, Trump otevřeně pohrozil, že situace využije k tomu, že z federálních agentur vyhodí další tisíce lidí. A tentokrát už ani on sám neskrýval, že má v úmyslu se zbavit především lidí sympatizujících s demokraty či zaměstnanců federálních agentur, na nichž demokratům údajně nejvíc záleží.
Trump a viceprezident J.D. Vance také vyzvali několik států Unie, aby překreslily volební obvody tak, aby v příštích volbách do Kongresu zajistily zvolení republikánských kandidátů. A Trump se pokouší s pomocí dekretů změnit sám způsob, jakým se v USA hlasuje.
Na jaře vydal dekret, na jehož základě by se museli všichni voliči prokázat pasem nebo podobným úředním dokladem. V Evropě by to nebylo nic zvláštního, ale v USA se totožnost doposud prokazovala jinými způsoby. Navíc způsob, jímž se volí, tradičně určují jednotlivé státy, nikoliv prezident. Výnos tak byl okamžitě napaden u soudu, který jeho platnost pozastavil.
To ovšem Trumpovi nezabránilo, aby nehrozil vydáním dalších dekretů, na jejichž základě by se všichni voliči v USA museli prokázat voličským průkazem. Chce také zrušit korespondenční hlasování i používání elektronických hlasovacích zařízení či hlasovacích strojů. Mělo by se prý volit jen s pomocí papírových volebních lístků.
Pokud Trump vydá dekret, kterým tyto kroky nařídí, soudy jeho rozhodnutí nepochybně opět zablokují. Už proto, že na to jednoduše nemá ústavní právo. Což Trump ví, a je tudíž zřejmé, že ve skutečnosti chce jen vytvořit chaos. Proto, že soudní pře o jeho dekrety nebudou do voleb zřejmě u konce, a volby tak mohou být zpochybněny.
A podobnou roli může sehrát i nasazování federálních bezpečnostních složek ve městech demokraty kontrolovaných států, kde jsou navíc demokraté i starosty. Trumpův výrok, že armáda může být nasazena proti vnitřnímu nepříteli, kupříkladu tam, kde vypuknou občanské nepokoje, může být chápán i jako hrozba, že by v takových případech mohl vyhlásit v daném státě či městě stanné právo. A v takovém případě se volby nemusí konat.
Trumpovy hrozby politickým oponentům by neměly být jakkoli zlehčovány. Když například na pohřbu Charlieho Kirka prohlásil, že nenávidí svoje oponenty, a chce pro ně jen to nejhorší, o několik dní později byl po jeho tlaku na ministryni spravedlnosti Pam Bondiovou obžalován bývalý šéf FBI James Comey.
Před několika týdny FBI provedla domovní prohlídku v domě Trumpova bývalého poradce pro národní bezpečnost a nyní jeho silného kritika, Johna Boltona. Následně zahájila jeho vyšetřování. Trump přitom Bondiové nabízí i další jména lidí, kteří by měli být obžalováni.
Trump ve svých projevech volně spojuje násilnosti v USA, hlavně ty politicky podbarvené, s demokraty, které stabilně označuje za radikální levici. Hnutí MAGA mu v tom asistuje. Po Kirkově vraždě se rozpoutala kampaň, aby byli z práce vyhazováni lidé, kteří prý jeho vraždu schvalovali. A ne náhodou byli vyhozeni i ti, kteří Krika jen kritizovali za jeho často kontroverzní výroky na adresu menšin. Cílem je zkrátka vytvořit atmosféru strachu.
Přepisování historie
Součástí kampaně za změnu společenských a politických poměrů v USA je i přepisování historie. Sám Trump se postavil například do čela kampaně za změny v tom, co vystavují přední americká muzea. Ta prý — kupříkladu vykreslováním ohavných praktik během éry otroctví — potlačují pozitivní stránky americké historie. Trumpův tlak navazuje na zákazy programů diverzity, rovnosti a inkluze ve státních institucích. Bílý dům také prostřednictvím finančních postihů vyvíjí tlak na přední univerzity a další vzdělávací instituce.
Změny probíhají i v médiích. Trump už dokázal s pomocí spřátelených oligarchů a korporací zahnat do defenzivy mediální organizace, které se dřív zdály být nedotknutelné. Média veřejné služby už s pomocí škrtů v jejich financování v podstatě zničil. Hrozbami, že jim bude odejmuta vysílací licence, tlačí i na velké televizní stanice. Vůči prominentním soukromých médiím pak používá kombinaci žalob a nátlaku na jejich vlastníky.
USA se bez přehánění pohybují na samé hraně pádu do otevřeného autoritářství. Trumpovi ještě stále stojí v cestě soudy, je však otázkou, jak dlouho bude jejich rozhodnutí respektovat. Na některé soudce už totiž útočí. S tím, že slouží radikální levici. Nedá se proto vyloučit, že se brzy začne hroutit i tato poslední hradba, která odděluje jednu z nejstarších demokracií světa od otevřené diktatury.
Pro zajímavost: podle Platónovy stupnice státních forem je demokracie posledním stupněm postupné degradace státu před nastolením tyranie. Proč? - Protože tato sestupná linie státních forem je charakterizována především postupným odvratem od státotvorných hodnot. V demokracii závazný vztah občana k těmto hodnotám respektive vůči státu mizí už téměř zcela; tyto hodnoty jsou vystřídány a vytlačeny egomanickou sebestředností "osvobozeného" individua, jeho plochou materiálně-konzumní existencí. A pak už stačí pouze příchod schopného populisty, který svou demagogií, svými štědrými sliby strhne masy - a poté co ho tyto masy postaví do svého čela respektive do čela státu, stane se samovládcem, tedy tyranem.
Opět tedy vidíme, že systémové tendence vedoucí k nástupu osob typu D. Trumpa jsou mnohem hlubší, nežli aby všechno bylo možno vysvětlit jenom a pouze extravagancemi a mocenskými choutkami jednoho ze řetězu utrženého individua.
Tak ona ta antická demokracie byla dosti elitářská, týkala se tak 10% populace. Zbytek byly ženy, otroci nebo cizinci, tedy ne-občané bez politických práv.
Taky je dost možné, že to Platonovo dělení je dobová věc, současná planetární civilizace je někde jinde .......... ostatně kolik demokracií se řekněme za posledních 50 let zhroutilo? Kolik jich vzniklo? Atd.
Ostatně -- přijímají a chápou lidé zastupitelský systém?
Já bych to řekl tak, že Platón (i další "staří") si lecčeho všimli a leccos odvodili natolik správně, že některé jejich postuláty budoucnost potvrdila v míře značně úctyhodné. Je skutečností, že totalitarismus často přicházel po (leckdy prozatímní) vládě demokratického typu, či skrze ni. Mohli bychom mluvit třeba o posloupnosti panujícího státního zřízení v Římě, kde se republika postupně změnila v despotické císařství. Mnohem později měla Velká francouzská revoluce průběh, považovaný dnes již za klasický. Ve 20. století přešel v tyranii krátkodechý pokus o demokracii v Rusku. V Německu se demokracie držela o něco málo déle, i ji však nahradil režim právem považovaný za zrůdnou diktaturu. V současnosti jsme přímými svědky, jak z půdy liberálně demokratického systému vyrůstá (zatím) autoritářství, latentně dost možná opravdová despocie. Potenciálně se dnes může jednat o proces globálního rozsahu.
Pane Morbicere, u recepce Platóna (stejně jako dalších velkých státně-politických myslitelů antické doby) existují dva základní problémy:
- za prvé, vůbec dokázat pochopit hloubku jejich myšlenek
- a za druhé, jejich myšlenky a postřehy dokázat přenést do současné doby.
V zásadě platí: navzdory obecnému mínění jejich myšlenky většinou nejsou nikterak zastaralé. I v oblasti politiky totiž existuje to, čemu se říká "archetypy": totiž ustálené vzorce jednání, které se v průběhu dějin prakticky nijak nemění. Jinak řečeno: člověk je v zásadě pořád stejný, s tou samou mentalitou, s těmi samými "algoritmy" své psychiky, svého jednání - mění se jenom konkrétní historické kulisy na jejichž pozadí tento člověk realizuje své vlastní akty jednání.
Má tedy pravdu pan Horák, když mnohé z Platónových postřehů o demokracii nachází i v tendencích takzvané "moderní" doby. - Samozřejmě, jmenovitě u Platóna je ta potíž že on měl značně vyhraněný koncept ideálního státu, a všechno ostatní měřil podle toho do jaké míry se to tomuto ideálu blíží či se mu vzdaluje; ale když se od tohoto specifika jeho politického konceptu odhlédne, pak zde stále ještě zůstane velmi mnoho velmi hlubokých postřehů o politice s trvalou platností.
Ostatně, že antická (aténská) demokracie byla "elitářská" - no ano, týkala se jenom části populace, ale ani to v současnosti není příliš jiné, ani v ČR samozřejmě nemohou volit cizinci, respektive gastarbajteři, kteří mimochodem nezřídka mají faktické postavení novodobých otroků. A v takovém Švýcarsku neměly ženy volební právo až do roku 1970.
Pokud jde o Západ, vypadá to spíš na přechod k oligarchii, vládě vyvolených, jimž vyvolenost dodává majetek, jak jinak. Trumpova vláda je vláda miliardářů a pár milionářů a "velký krásný zákon" rozjíždí další kolo koncentrace kapitálu, volby se už dají ovlivnit podstatným způsobem, digitální síťové nástroje jsou k dispozici...
P.S. Těmi digitálními síťovými nástroji k ovlivnění voleb nemyslím nějaké čachrování s výsledky nebo tak. Jde o lidi a manipulaci s jejich vědomím, co je potřeba.
X-mani a Meta-lidé dokáží přesvědčit, že je důležité něco jiného, než co důležité doopravdy je.
To je ta hrozba.
Jistě pane Poláčku. Člověk v něčem zůstává pořád stejný, ale v tom vašem příkladu nesedí ty historické "kulisy", dějinná situace je vždy dynamická situace a je příčinou té proměny neměnného.
Jakkoliv nedokonalá současná zastupitelská demoklracie je mnohem blíž vládě lidu, než cokoliv antického. V současném demokratickém sociálním státě je míra krutosti a vnitrodruhové agrese výrazně nižší než kdykoliv v historii a nižší než v současných autoritářských státech.
Zatím...
"Jakkoliv nedokonalá současná zastupitelská demokracie je mnohem blíž vládě lidu, než cokoliv antického" - to je ovšem velký omyl, pane Morbicere, antická (aténská) demokracie byla mnohem více záležitostí samotného lidu (byla to z největší částí přímá demokracie, s osobní účastí občanů na správě státu), nežli současná odosobněná demokracie zastupitelská.
Míra násilí - to souvisí daleko spíše s obecným vývojem lidské civilizace, nežli s čímkoli jiným. A - dost možná i s vývojem kapitalismu, pro kapitál jsou válečné otřesy většinou škodlivé, a tak i ti "demokratičtí" správci kapitálu se obvykle snaží se jim vyhnout. Dalo by se dost možná právem říci, že Putin se do svých válečných dobrodružství pustil jenom proto, že v Rusku ještě není dostatečně rozvinutý kapitalismus, není tam dost upevněné "třídní vědomí" kapitalistů, takže pak tam jeden ze řetězu utržený imperialistický dobrodruh může rozpoutat své dobyvačné války.
A ostatně, pane Morbicere, svou poznámkou ukazujete, jak jste stále plně v moci současného panujícího politického narativu.
Zatímco se totiž staří velcí myslitelé ptali na to, co je o b j e k t i v n ě dobré pro společnost, pro stát i pro samotného člověka, pak současná politická teorie respektive ideologie nevidí nic jiného nežli to, zda zda politická moc bude "vycházet z lidu". (Respektive zda lid bude mít účast na politické moci.)
A přitom se znovu a znovu ukazuje, jak iracionálním elementem tento "lid" může být, jak svými partikulárními zájmy i svou občanskou nekompetencí může škodit jak státu jak sobě - ale přes to všechno se stále ještě udržuje dogma, že "čím více bude vládnout lid tím lépe".
Netuším, jestli jsem "plně v moci" pane Poláčku, nicméně pravda je, že si neumím představit prostor mimo tuto moc současnosti. Když se nad tím zamyslím, tak mám vlastně jen vágní představy o lepší společnosti --- jistě vlastně vidím jen to, že v ní musí existovat sociální rozdíly, ale musí zůstat souměřitelné....... a dál vlastně nevím nic.
Možná snad, že by se lidstvo mělo zaměřit na udržitelný způsob života na této planetě, soustředit se na materiální stránku téhle věci jako jsou obnovitelné zdroje energie, recyklace, nakládání s půdou a přírodou vůbec, ukončení průmyslového lovu a vůbec snížení zbytečné spotřeby......... a třeba se nějaké ty ideje zrodí samy???
Trefovat se, namítat, chytat za slovo, hledat tím cestu.... ???
Jdu si pustit hudbu.....................
Zajímavá myšlenka, pane Morbicere. A velice zásadní. Na jedné straně je tomu skutečně tak (a je to náhled velmi materialistický): napřed se musí dovršit určitý vývoj v reálných společensko-ekonomických vztazích, aby se na této nazrálé půdě mohly zrodit ideje poukazující na vývojovou periodu příští.
Na straně druhé ale - tyto nové ideje sotva kdy "spadnou z nebe"; vždycky je zapotřebí aby se našel někdo kdo tento nový trend, tuto novou budoucnost která se nám zatím ukazuje pouze v náznacích, aby ji zformuloval prostřednictvím nové ideje.
Například takový Ježíš: ano, je možno s dobrými důvody předpokládat že jeho univerzalistické učení se mohlo rozšířit jenom a pouze na půdě univerzalistické Římské říše. Tedy v době, kdy už se pomalu začal přežívat dosavadní národní a kmenový partikularismus, a kdy se začalo rodit pochopení pro rovnost všech lidí (před Bohem). Ale na straně druhé - kdyby nebylo právě toho zcela konkrétního Ježíše Nazaretského, který tuto novou ideu zformuloval (a její absolutní platnost dotvrdil vlastním životem) - kdo ví, jak dlouho by trvalo, nežli by se našel někdo další kdo by ji dokázal takto přesvědčivým způsobem vyjádřit?...
To je tedy jedna věc. A druhá věc je ta - a je to mé vlastní nejhlubší přesvědčení - že my se dnes nacházíme právě v té přelomové době, kdy se už nové ideje nebudou rodit pouze přirozeně, na základě a v důsledku spontánního vývoje.
Totiž - všechny dosavadní ideje (a to především ty společensko-politické) byly nějakým způsobem partikulární. Například idea liberálních občanských svobod - ta se nezrodila proto že by si ji nějaký génius náhle vymyslel, ta se zrodila z čistě materiálního vývoje buržoazní, kapitalistické společnosti. Pro novodobou průmyslovou produkci se feudální stavovská společnost s její tuhou podřízeností stávala čím dál tím větším anachronismem; nyní bylo zapotřebí osobně svobodného individua, iniciativně reagujícího na potřeby trhu. A tak se zrodila idea individuální svobody.
Oproti tomu se ale ukázalo, že za podmínek (raného) kapitalismu tato individuální svoboda velké části populace nijak neosvobodila z jejich podřízeného postavení sociálního. A tak se zrodila idea sociální pospolitosti, sociální revoluce.
Ovšem - jak se ukázalo, i tato napohled univerzální idea měla stejně tak jenom dílčí platnost, protože i ona postihovala jenom určitou dimenzi z celkové skutečnosti lidského žití. I tato idea se tedy už do značné míry přežila, ztrácí svou sílu.
Nyní tedy principiálně existují dvě možnosti:
- buďto přece jenom objektivní vývoj sám (dejme tomu nutnost udržet obyvatelné životní prostředí) vytvoří podmínky pro zrod nějaké nové vůdčí, inspirativní ideje
- anebo ale platí můj předpoklad, že dnes se lidstvo už dostalo do takové vývojové fáze, že už nemůže pasivně spoléhat na spontánní vývoj, ale že - případná - nová idea musí být syntetická, to jest že musí překonat všechny dosavadní partikularismy, musí jednotlivé části lidského i společenského žití spojit v jeden jediný, vnitřně provázaný celek. Ve smyslu dialektické syntézy.
Takto dialekticko-syntetická idea se ale nezrodí sama ze sebe, tu je nutno vytvořit vlastním vědomým počinem člověka. Přirozený vývoj zde může potřebné podmínky vytvořit pouze tím, že nám ukáže že všechny dosavadní modely a ideje se už vyčerpaly, a že je nutno hledat cesty nové. Pro tuto alternativu skutečně leccos hovoří: že se vyčerpala idea socialistického kolektivismu, bylo už řečeno. V současné době se čím dál tím více ukazuje i omezenost konceptu, ideje individualistického liberalismu; neboť ten svým inherentním egoismem také nedokáže řešit existenční problémy a krize současného lidstva.
Leccos tedy hovoří pro nutnost "třetí cesty"; ale jak řečeno tu už člověk bude muset najít a vytvořit sám, svým vlastním vědomým počinem.
Ještě dodatek. V souvislosti s výsledky posledních voleb (respektive s jejich komentáři především z levicového tábora) se snad nad jiné zřetelně ukazuje, jak dalece už vyčpěla, vyčerpala se dosavadní socialistická idea. Jestliže dříve levice měla ambice získat rozhodující většinu společnosti (to jest: pod svými prapory shromáždit celý pracující národ), a s podporou této většiny zásadně změnit, zhumanizovat celý svět, pak dnešní levice na troskách svých volebních snů už jenom zoufale argumentuje, že přece t a k é ona má své místo v politickém systému země.
Tento totální úpadek levice má jednu zásadní příčinu (je zde o tom řeč znovu a znovu): že levice dnes nemá k dispozici žádnou ideu, která by ještě mohla někoho strhnout. A ona ji nemá proto, že ona vlastně nikdy nedokázala člověka oslovit v jeho konkrétní osobní existenci, nýbrž ho vždy vnímala jenom prostřednictvím jeho sociální (třídní) příslušnosti.
Tento paušalizující pohled na člověka mohl do jisté míry fungovat jenom do té doby, dokud tomu odpovídaly reálné materiální podmínky: tedy kdy kapitalistická masová průmyslová produkce sama produkovala masy lidí s výrazným společným - třídním - zájmem.
Ve fázi pozdního kapitalismu má ale produkce už jiný charakter, mnohem diferencovanější a individualizovanější, a spolu s tím nezadržitelně padá i schopnost a možnost levice oslovit svými programy širší segmenty populace. A k samotnému člověku jak řečeno takto zaměřená levice nikdy cestu nenašla, a ani nalézt nemohla.
Pokud se levice chce dostat ze svého současného marasmu, musí především dokázat překonat tento svůj pouze paušální, sociálně podmíněný pohled na člověka, a musí začít hledat cestu k samotnému člověku.