Nejzápadnější východ
Alena ZemančíkováKniha Ocelová města je mimořádným počinem, která ukazuje naše nelichotivé místo v současné organizaci globální ekonomiky a formuluje problémy, na jejichž řešení závisí budoucí podoba naší společnosti.
Pořídila jsem si knihu Ocelová města: architektura logistiky ve střední Evropě. Editoři Kateřina Frejlachová, Miroslav Pazdera, Tadeáš Říha a Martin Špičák. „Ocelovými městy“ v ní autoři — nejen architekti — nazývají komplexy budov podél hlavních silničních komunikací. Jsou to areály nízké, rozprostřené do šířky, bez oken, obklopené rozsáhlými manipulačními plochami, určené k překládání zboží.
Jeden takový areál dobře znám, nachází se na místě zvaném Nová Hospoda na Tachovsku. Tedy — znám to místo, uvnitř areálu jsme nikdy nebyla. Kdysi to byla křižovatka okresních silnic mezi Stříbrem, Planou, Borem a Tachovem, poblíž pár domků a rybníky. Dnes je to gigantické logistické centrum poblíž dálnice D5, a já ho nemůžu nevnímat jinak než jako kus zničené krajiny a tajemný prostor, o jehož vnitřním životě nikdo nic neví. Alespoň jsem v žádném periodiku s širší čtenářskou základnou nikdy nečetla nic o tom, jak takový komplex funguje a žije.
Až nyní, v knize Ocelová města.
V její předmluvě popisuje jeden z editorů, architekt a publicista Tadeáš Říha, situaci globální ekonomiky z hlediska prostoru a pohybu. Píše o tom, co přece všichni vidíme, využíváme, obzvlášť v současné době uzávěr, kdy nakupujeme po internetu třeba i víc, než bychom chtěli, ale vlastně nevíme a ani snad nechceme vědět, jak to celé funguje a co to způsobuje.
Autor připomíná, že pohybu zboží už sice nebrání politické hranice, že však tím nenastaly rovné podmínky, jak by se mohlo zdát z toho, jak rovné jsou dálnice i linie „ocelových měst“. A vzdálenostem že se daří i nadále, protože umožňují profitovat z rozdílů prostoru a měnit je na zisk.
Pracovní podmínky a mzdy mezi jednotlivými zeměmi sjednocené nejsou, ekologická zátěž se koncentruje na určitá místa, zboží se pohybuje, zatímco lidé, kteří ho vyrobili, se většinou pohybovat nemohou. Globální periferie vůbec není od velkých center vzdálená ani odlehlá, spojení mezi ní a centrem je po dálnici nejlepší z možných, a přesto je to sféra, kde všechno, co se týká lidského života, je „pod úroveň“.
V knize Ocelová města jde o expanzi logistických komplexů ze západní Evropy do Evropy střední: území je zde nazváno „nejzápadnější východ“. To je oblast, kam směřuje výstavba logistických parků určených pro zahraniční trhy: západ a sever České republiky, severozápad Polska, severovýchod Slovenska a také východ Německa. Vedle toho metropole jako Varšava, Praha, Budapešť, Bratislava nebo třeba Drážďany se naprosto podobají metropolím Západu.
Propast mezi centrem a periferií se hrozivě prohlubuje, aniž by to bylo na první pohled vidět. Periferní regiony pak vidí transformaci po rozšíření Schengenského prostoru jako úspěch, ze kterého se jim nedostalo žádného podílu. Všude v těchto nich je možno pozorovat tendenci k podpoře autoritářských politických sil.
„Aparát rozmisťování ocelových měst dnes sestává z pěti článků,“ cituji z knihy, „prvním z nich jsou převážně zahraniční nebo zahraničně vlastněné developerské společnosti, stavějící a pronajímající nové haly. Druhým je globální realitní poradenství, starající se o prodeje a pronájmy. Třetí jsou vlastní nájemci jako Amazon nebo Primark, čtvrtí jsou logističtí operátoři jako třeba DHL, řídící provoz skladů pro nájemce, a pátý článek tvoří personální agentury.“ Kvalifikovaná pracovní místa jsou ve vzdálených ředitelstvích, v příslušném regionu zůstává ekologická a infrastrukturní zátěž a sociální problémy.
V prostoru někdejší železné opony se rozprostřel pás levné práce. Základním znakem „ocelových měst“ je jejich odlehlost. V odlehlých místech bývají slabé místní samosprávy a málo obyvatel na to, aby jejich odpor měl nějakou váhu.
V areálech pracují místní lidé z přilehlých vesnic, ale to zdaleka nestačí, většina pracovníků je najatých agenturami, jsou zde ubytováni, žijí tu, aniž sem patří.
Do civilizačních center, jaká představují alespoň někdejší střediskové obce nebo okresní města, je relativně daleko, veřejná doprava tam z „ocelového města“ nejezdí, bez auta představuje výprava k lékaři, na úřad nebo třeba jen za speciálnějším nákupem nutnost vzít si den dovolené. Běžné nákupy obstarávají obyvatelé „ocelových měst“ u benzínových stanic a v malých obchodech v areálu.
Ubytování je závislé na pracovním místě, kdo opustí práci, musí vyklidit i byt. Region, kde je takový logistický park, se nerozvíjí.
Kniha je rozdělena do tří částí. První z nich, Město v krajině, popisuje ocelové město jako figuru v prostoru v kontextu českých zemí. Druhá část, Město na mapě, pohlíží na logistické parky v kontextu sítí, které vytvářejí a jimiž expandují z východu na západ a ze severu na jih. Třetí část má název Obyvatelé.
V první části nás autoři zavedou například na prohlídku logistického centra Amazonu a názorně nám ukážou, jak to celé ve skutečnosti funguje. Zvláštní pozornost jsem při četbě věnovala kapitole Krajina se sklady. Zvláště mě zajímalo Tachovsko v západních Čechách, protože tam právě leží místa mého dětství, která se tak k nepoznání proměnila.
Vede tudy dálnice, na níž docela esteticky pěkné (na rozdíl od reklam) poutače připomínají, že se pohybujeme po Via Carolina, tedy po zemské stezce mezi Prahou a Norimberkem, po níž se pohybovala evropská politika i zboží od nepaměti. Dálnice vede hlubokými lesy, míjí klášter Kladruby, kolem Plzně se dotkne dalšího obřího ocelového města a v Praze může buď pokračovat po městském okruhu dál na východ nebo na jih, anebo odbočit k letišti — další ocelová města stojí v jeho okolí.
Než dorazí do Plzně, vede dodnes řídce osídlenou a po roce 1945 totálně vysídlenou a obtížně a jen částečně dosídlenou krajinou. Lícovou stranou této demografické mince je ovšem přírodní bohatství krásné, málo úrodné, ale o to rozmanitější krajiny v podhůří Českého lesa, bohaté na vodní toky i rybníky. Po roce 1989 vpadlo do kraje strašidlo nezaměstnanosti, které mělo značný vliv na vstřícné přijetí logistických parků a všelijakých hal, vyrábějících komponenty pro globální průmysl.
Studie mi ovšem připomněla něco, co by mě nenapadlo: že podobně jako po roce 1945 se do tachovského regionu nastěhovali obyvatelé, přicházející z nejrůznějších vzdálených krajin, ze Slovenska, z Rumunska, z Maďarska, z ukrajinské Volyně i Zakarpatí, tak se tu i dnes v logistických parcích zakládají sídla, obydlená lidmi z netušených končin. Jednotkou dimenzování takového „města“ však není člověk, ale kamion — jinak, píše autor studie, je na Nové Hospodě lékař, večerka, ubytovna a kancelář developera.
Okolní vesnice jsou ve srovnání s areálem miniaturní. Bývaly to — pamatuji — zemědělské, po mnoho let doslova v bahně utopené zchátralé díry, kde se dlouho nic neopravilo, spadl tam kostel, alfou a omegou života byl kravín. Dnes se v oněch obcích nově staví ubytovny pro pracovníky v logistických centrech. Nový obyvatelé přicházejí z někdy velmi vzdálených krajin, z Filipín, z Koreje.
Už jsou tu zase starousedlíci a „náplava“, které se připisuje kriminalita, estetická netečnost, nerespektování místního pořádku. Agentury skupují bytový fond v okolních maloměstech, aby mohly nabízet práci i s ubytováním, a likvidují tak poslední možnosti pobídek pro kvalifikovaná místa lékařů, učitelů, kulturních pracovníků.
Nabídka práce v logistických areálech, pro niž neexistuje definovaná kvalifikace, je demotivační pro mladé lidi v regionu, kteří vidí možnost mít zaměstnání bez vzdělání (včetně vyučení řemeslu). Znám z toho kraje rčení „to budu radši dělat v… a půjdu domů s čistou hlavou“. Jít domů „s čistou hlavou“ znamená nemuset v práci myslet: otřesný a bohužel častý výrok.
Ze svého mládí na Tachovsku si dobře pamatuji, jak zásadním tématem bylo zemědělství, kolektivizace do špatně fungujících družstev skončila vytvořením státního statku. Byl k tomu natočen i televizní seriál Nejmladší z rodu Hamrů, scénář šikovně napsal Jaroslav Dietl. Krajina Tachovska, kromě nerozumného odvodňování nazývaného „melioracemi“ a zohavení některými zemědělskými stavbami, které dnes většinou už nestojí, socialistickým zemědělstvím ani lesnictvím příliš neutrpěla.
Pod tlakem globálního logistického provozu ale obrovské plochy její půdy zastavěla „ocelová města“. I kdybychom je jednou všechna odstranili, zabetonované stovky hektarů půdy se do stavu úrodnosti vrátit nepodaří, od betonu a asfaltu si půda neodpočine. Co to znamená pro vodní a tepelný režim v krajině nemusím připomínat — v knize se to rozebírá.
Ale stojí za to připomenout, že města vznikala tam, kde bylo nejsnazší se uživit, a tedy že v okolí měst je půda úrodná, a právě tato půda, kterou se podařilo v obecném vnímání označit za bezcennou, je nejcennější. Půda je neobnovitelný přírodní zdroj, jednou zničená už nikdy nebude plnit svou životadárnou funkci. A zastavováním půdy ji poškozujeme i ve vzdálenějších nedotčených lokalitách celkovým poničením vodního a mikroklimatického režimu.
Za připomenutí stojí i to, že stavební hmoty jsou rovněž závislé na těžbě přírodních zdrojů a v současnosti převažující beton musí být nejprve odněkud v podobě nerostné suroviny vytěžen — asfalt ostatně také. Je to celé větší horor, než si člověk stačí pomyslet, když ocelové město v autě míjí.
Aby si člověk uvědomil, co takovéto areály dělají s přírodou, půdou, vodním a teplotním systémem, stačí se zamyslet. Co ale při průjezdu kolem vidět nemůžeme, je způsob, jakým fungují pracovní agentury. Tím se zabývá třetí kapitola knihy, nazvaná Obyvatelé.
Hned její první věta zní: „Pracovní agentury vznikly proto, aby pracovníka pořádně natáhly. To je podstata flexibility — klíčového slova ve slabikáři současného managementu.“ Práce lidských rukou je levnější než práce stroje. To a jiná krutá pravidla globálního zaměstnávání dokumentuje v knize reportáž polského publicisty a dramatika Adriana Hyrsze, který se dal agenturou najmout a ubytovat.
Líčí nejrůznější finty a fígle, jakými šéfové agentur „natahují“ pracovníky, včetně zadržování dokladů, neplacení zdravotního pojištění, vyhrožování a vystěhovávání z ubytovny, když si člověk stěžuje. Děj reportáže se odehrává v Mladé Boleslavi, v bohatém městě s bohatou Škodovkou, jejíž pozice na trhu působí neotřesitelně a zdálky solidně. Zblízka je vidět otřesná úroveň ubytoven, zřízených v prostorách někdejšího všeho možného, včetně stodol, hangárů, nadále nepotřebných skladů.
Reportáž nahlíží i do složení agenturních pracovníků: kromě cizinců takto pracuje i řada Čechů, často vyšlých z dětských domovů, rozpadlých rodin, lidí s drogovou a už v útlém mládí alkoholovou zkušeností. Přirozeným souputníkem takového života jsou hrací automaty a dluhy.
Jiná část reportáže se odehrává v Praze, v mrakodrapech Prahy 4, zakoupených agenturami, na pozadí politických machinací, a dokonce nájemné vraždy. Nechybí ani ukázkový výčet nesmyslů, které dělníci v Amazonu balí a skenují, aby mohly putovat na druhý konec světa podle objednávky. Agenturní dělníci, s platy exekucemi oholenými na kost, pochopitelně ve skladech kradou.
Agentury jsou i majiteli ubytoven, změnit místo tedy znamená okamžité vystěhování. Ubytovny, ve kterých nikdo de facto není doma, neumožňují oddělení pracovního času od času pro rekreaci, takže se život v nich promění v nepřetržitou pracovní dobu. Rodiny zůstaly v místě původu, současní kolegové jsou zároveň spolubydlící.
Agenturní koordinátoři mají od všeho klíče a neustále provoz na ubytovně kontrolují. Agenturní pracovníci, zvláště pak cizinci, žádný skutečný život nevedou. Moje osobní zkušenost je ta, že v létě je člověk může potkat na koupališti, jinak jen s nákupem v igelitce v městské dopravě.
Vzít si k sobě rodinu by znamenalo překonat xenofobii majitelů bytů. Moje osobní zkušenost z domu, kde bydlím, říká, že když se to podaří, je všechno o hodně lepší. Ale komu se to podaří?
Další kapitola ukazuje na případu srbských dělníků v korejské továrně, vyrábějící elektronické komponenty pro Samsung. Seznámíme se s pojmem „vyslaný pracovník“, což je statut pracovníka vyslaného vlastním zaměstnavatelem na práci v zahraničí.
To nějakou kličkou umožňuje, aby desítky srbských dělníků ve slovenské továrně neměly žádnou pracovní smlouvu ani osobní doklady. Vyslání pracovníka totiž nemá povahu pracovní dohody, ale prostě jen „služby“. Zneužívá se tak faktu (mimo jiné), že Srbsko není zemí Evropské unie, veškerá zdravotní rizika, náklady pojištění i případné cestovné při předčasném návratu domů nesou pracovníci.
Mzdy jsou vypláceny v hotovosti, bez dokladu. Lidé, vědomí si toho, že pracují „načerno“, jsou chycení v pasti nemožnosti jakéhokoli dovolání. A navíc jsou konfrontováni s odporem místních.
Agenturní systém zaměstnávání představuje síť pracovních úvazků bez perspektivy, s tím souvisí i minimum nároku na kvalifikaci: třeba Bulhaři nebo Srbové mají kvůli jinému písmu problém i s přečtením jakéhokoli dokumentu, vyhlášky, předpisu v jazyce agentury; Ukrajinci jsou alespoň v mluveném jazyce blíž sousedním zemím.
Celý systém je závislý na výkyvech objednávek globálního trhu, a ten má ještě mnoho nevyzpytatelných možností. Přece si ještě pamatujeme, jak před nedávnem naši průmyslníci tlačili vládu ke zvýšení počtu pracovních povolení pro cizince — zejména šlo o Ukrajince.
V současné době, kdy covid-19 globální ekonomiku různými opatřeními přibrzdil, slyšíme ze všech stran velmi strohá asociální vyjádření kapitánů průmyslu. Člověk až žasne, jak můžou tak urážlivě o zaměstnancích mluvit, a ptá se, jestli jsou všichni kapitáni průmyslu sociopaté anebo si zaměstnanců tak dokonale neváží.
Po přečtení kapitol o zaměstnávání v knize Ocelová města člověk pochopí, že je v podstatě ani nepovažují za lidi, ale jen za „službu“ globálnímu podnikání. Na závěr předmluvy citují autoři e-mail developera, který jim odmítl dát rozhovor: „Musíte se ptát, proč tato místa existují a kdo je konečně zodpovědný za tyto budovy. Myslím, že zjistíte, že spíše než velká ošklivá firma, která chce ovládnout planetu, je to konzument, který je zodpovědný za tento trend.“
Jak bychom jako konzumenti mohli vzniku logistických parků zabránit, když každá, i sebeskromnější konzumace čehokoli je na nich závislá: je jedno, jestli potřebuji ořezávátko nebo baterky do rádia či ponožky nebo žehličku, kniha neřeší. Citace developera je ovšem výmluvným příkladem absolutní arogance celého globálního provozu současné ekonomiky.
Sami o sobě hořce konstatujeme, že jsme se stali montovnou. Ale stali jsme se také obrovským skladem kvůli své poloze uprostřed mezi Západem a Východem. Zavedli jsme si, všichni ve Visegrádské čtyřce, a odhlasovali v parlamentech zvláštní zákony pro investiční pobídky, jimiž jsme udělili firmám, zmiňovaným v knize Ocelová města, daňové výhody a úlevy ohledně ochrany práce.
Výhoda z toho po těch letech neplyne žádná, ani pro regiony, kde ta „ocelová města“ máme, ani pro zahraniční, agenturami zaměstnávané pracovníky. Bráníme se migraci a přitom v pohraničních vesnicích stavějí agentury své ubytovny, ve kterých bydlí lidé, kteří vzdor tomu, že jsou často s místními zaměstnáni v jednom „ocelovém městě“, kulturně ani sociálně s nimi nesplývají a vzájemně si k ničemu nejsou.
Jednotlivými doteky v rozhovorech s lidmi, které v pohraničí znám, jsem se o některých těch jevech už dříve dozvěděla. Ale nikdy jsem neměla takovou sumu vědomostí, abych to byla schopna zobecnit a kvalifikovaně publikovat.
Dokonce jsem byla několikrát varována, že do ubytovny, natožpak do nějaké té výrobní nebo skladové haly, zástupci majitele nikoho nepustí a sami nic neřeknou — ani všechny souvislosti neznají. Tým autorů, mezi nimiž jsou nejen architekti, ale i sociologové, zemědělští a ekologičtí odborníci, filozof, politolog, právník, geograf, ekonom, řada akademiků i publicistů, dokázal, co se mi zdálo nemožné.
Kniha bohužel není vůči českému čtenáři příliš vstřícná: normální velikostí písma jsou tištěny texty v angličtině, české (kvalitní!) překlady mají podobu sloupce malými typy po stranách. Podobně vypadá i titulní strana. Kniha je také pro běžného čtenáře poměrně drahá.
Ale je to poctivě zpracovaná publikace právě oním multioborovým přístupem, který zahrnuje jak vykořisťované agenturní pracovníky, tak obraz ekologických, krajinotvorných, sociálních a demografických důsledků fungování „průmyslu, který nic neprodukuje“. Doufáme v lepší politické reprezentace zemí střední Evropy, než jsou ty současné mafiánské a zastydle konzervativní. Měly by už být oproštěné od obdivu k západní produktivitě a konzumu i od fascinace dálnicemi, ale také důvěrně obeznámené s možnostmi digitalizace a již i vůči ní kritické.
Nejlepší výsledek by představovali politikové empatičtí k lidem, nehledě na národní identitu, a k zemi, na níž žijeme. Kniha Ocelová města je dobrou výbavou pro témata příštích voleb. Asi několikerých, protože soupeř rozhodně není slabý.
Je mi líto, paní Zemančíková, ale nedá se nic dělat: ten developer měl naprostou pravdu. Totiž s tím, že je to nakonec sám konzument, který nese přinejmenším velkou míru spoluzodpovědnosti za daný stav.
V levicovém prostředí je to víceméně standardní reflex, že všechny nectnosti v ekonomické sféře se automaticky vykládají bezohlednou honbou koncernů za ziskem. Ne že by to nebyla pravda; základním motivem činnosti soukromě vlastněných ekonomických subjektů je ovšem zisk, a podle toho se také chovají.
Ovšem - chová se snad samotný konzument nějak zásadně jinak? Není to snad právě ten konzument, který třeba jeden den - jakožto občan - demonstruje proti ničení přírody bezohledným kapitálem, zatímco druhý den při nákupu žádá co možná nejlevnější zboží? A jakým jiným způsobem je možno zlevnit produkci, nežli právě tím výše popsaným? Tedy na úkor přírody, na úkor zaměstnanců?... A jestliže náš demonstrant-konzument nedostane své levné zboží z evropské produkce, tak sáhne bez rozpaků po zboží z čínské provenience; třeba i po takovém, které svou otrockou prací vyrobili Ujguři v čínských pracovních lágrech.
Jestliže kapitalistické firmy hledí jenom na zisk, pak ten náš malý konzument zase hledí jenom na svůj finanční prospěch; konec konců je to rozdíl jenom v pojmenování, nikoli v samotném obsahu.
P.S. Paní Zemančíková, svého času jsem v Německu v jednom podobném logistickém centru také pracoval. A pracoval jsem tam kromě jiného právě proto, abych mohl chodit domů "s čistou hlavou". ;-) Nedá se nic dělat, ale je tomu tak. Ano, byla to práce primitivní, práce stupidní, práce ubíjející; ale (alespoň v časech kdy jsem nemusel vykonávat funkci skupináře) jsem po skončení šichty mohl všechny firemní záležitosti hodit za hlavu, a doma se mohl věnovat svým vlastním zájmům.
No, myslím pane Poláčku, že tak, jak to vy líčíte, to úplně není.
Zaprvé. Zboží nemusí být levnější tím, že jej vyrábějí Ujguři nebo že se nebere ohled na životní prostředí. (To se totiž nebere v byznysu vůbec nikdy.) Může a má být levnější tím, že si manažeři nevyplácejí platy rovné sto a více násobkům platů obyčejných zaměstnanců. A také tím, že si majitelé nebudou určovat výši zisků.
Zadruhé. Ano, konzument si vybírá levnější zboží. Ale velice často – což je případ lidí práce – proto, protože jen tak může v té bídě věčně narůstajících cen přežít.
Zatřetí. Ano, podnikatelé podnikají kvůli zisku a ten se snaží za každou cenu maximalizovat. Jenže na tom není vůbec nic dobrého a tudíž to nelze brát za jakousi samozřejmost a danost, jak to já čtu z vašeho textu. Cílem správně uspořádané společnosti je rovnost. Žádný mamon, bohatství a chudoba. Proto je zisk zlo a ve společnosti, kde hlavním kriteriem její mravní kvality je láska k bližnímu, nemá co dělat.
Dobrou noc, Jiří Vyleťal
Takže popořadě, pane Vyleťale.
Platy manažerů: dozajista, ty svou výší mohou působit nemravně, ale to je jiné téma nežli snaha průměrného konzumenta dostat co nejlevnější zboží. Na tomto pachtění se za lácí by naprosto nic nezměnilo, ani kdyby ti manažeři pracovali zcela zadarmo. (A na cenách zboží by se tím taky nijak příliš nezměnilo; ty platy vedoucích manažerů jsou sice extrémně vysoké, ale do konečné ceny zboží se promítají jenom minimálně.)
Že si někteří kupující dražší zboží vůbec nemohou dovolit - ano, to je dozajista pravda, ale tohle neplatí pro rozhodující masu konzumentů.
Svět (respektive ekonomiku) bez diktátu zisku - ano, takový svět bychom si přáli všichni, ale bohužel doposud nikdo neobjevil způsob, jak to provést. Já jsem v žádném případě neobhajoval princip respektive diktát zisku; já jsem jenom konstatoval, že firmy se chovají naprosto přirozeně tak, jak jim velí zákon zisku. A že celkem málo pomůže, když jim kvůli tomu budeme dělat mravní kázání.
Rozhodujícím faktorem je nakonec změnit hodnotové nastavení celé společnosti - a to znamená především té masy konzumentů. Teprve když oni důsledně budou žádat dejme tomu ekologicky nezávadné produkty, teprve to donutí produkční firmy - a to p r á v ě prostřednictvím faktoru zisku - ekologicky čistě produkovat. Jenže změnit tuto mentalitu celého lidu je obrovsky obtížný úkol; mnohem snadnější je strefovat se do producentů.
Nechci tím nijak zpochybňovat oprávněnost toho kritického pohledu, který ze předestřela paní Zemančíková; ale je vždy nutno mít na paměti i to, že stav věcí skutečně není takový, že na jedné straně by stáli nějací zlí producenti respektive kapitalisté, a na straně druhé nějaký mravně čistý a ryzí lid. To všechno vytváří dohromady jeden jediný celek, jeden jediný komplex vztahů. A teprve když se změní základní nastavení celého tohoto komplexu, je možno očekávat nějakou opravdovou změnu.
Zisk je informace, která zajišťuje rovnoměrnou distribuci. Tuto souvislost možná trochu ilustruje příběh vakcíny AstraZeneca.
Vážený pane Poláčku,
s těmi manažerskými platy, o nichž se domníváte, že ceny produktů ovlivňují minimálně, to tak není. Podívejte se, na vysokých pozicích v bankách a samozřejmě i velkých firmách, jsou platy ve výši i tisícinásobku (čtete dobře) platů lidí pracujících v řadových pozicích. (Jen pro představu: před pár lety byl zveřejněn měsíční výdělek jednoho vysokého manažera energetické společnosti. Bylo to 23 milionů korun měsíčně.) Tento princip je samozřejmě kaskádově uplatňován i na nižších manažerských pozicích. Takže na nejnižším manažerském stupni se jedná třeba o pětinásobek platu řadového zaměstnance. A že těch kaskádových manažerských pozic je odshora dolů pěkná řádka, to je snad nabíledni. K tomu můžeme připočítat všelijaké manažerské odměny včetně podílu na zisku i celý ten manažerský šmuk a nemůže nám uniknout, že toto všechno ceny produktů pěkně navyšuje a ne že ne, jak vy se domníváte.
Ano, společnost potřebuje jiné hodnotové nastavení – a vy víte, které já mám na mysli, protože mne už znáte – ale nechtějme s tou změnou hodnotového nastavení začínat u samoživitelek a důchodců obracejících v samoobsluze trojúhelníčky sýra za účelem najití cenovky. Společnost je totiž vždy nějak strukturována přičemž platí, že čím vyšší místo ve struktuře, tím větší vliv na celek. (Takže s tou kritikou konzumentů bych byl opatrnější. Ostatně, nejsou to přece pouze konzumenti hledající nejlevnější zboží, ale na prvním místě podnikatelé a manažeři hledající zaměstnance pracující za co nejmenší plat, že?)
Ano, jistě to není tak, že na straně jedněch je jen zlo a na straně druhých jenom dobro. Jenže – jak už jsem zmínil výše – ne každý má stejný vliv na celek. A potom tu platí něco, pro co najdeme inspiraci – kde jinde než - v Bibli: Od těch, kdo dostali více, se také více čeká. Řečeno do naší situace: kdo stojí v pozici, z níž může pro dobro všech více udělat, od toho se to také čeká.
Váš Jiří Vyleťal
Obávám se, jestli pozice majetku a peněz není trochu přeceňována. Ježíš Kristus byl ovšem také manažer.
Nevíte někdo, jaký byl jeho manažerský plat?
I když samozřejmě podstatnou roli hrál i ten jeho základní kapitál. K jeho akumulaci totiž docházelo minimálně po třicet let.
Takže bez té ekonomické základny a té základní rovnosti člověka a Boha se o nějakém křesťanství nedá vůbec mluvit.
Pane Vyleťale, mladoboleslavská škodovka vyprodukuje ročně přibližně milión automobilů. Dejme tomu, že platy jejích vedoucích manažerů dohromady přijdou na jednu miliardu korun (což je zřejmě značně nadhodnocený odhad). To znamená, že do konečné prodejní ceny jednoho automobilu se všechny tyto manažerské platy promítnou ve výši jednoho tisíce korun - což je nějakých 0,3 procenta celkové ceny. Čili skutečně fakticky zanedbatelný podíl.
Za druhé: nebylo by dobré propadat ortodoxnímu levičáckému vidění, že tito manažeři své - bezpochyby extrémně vysoké - platy dostávají jenom tak zbůhdarma.
Za prvé: oni opravdu pracují. Každý kdo kdy v životě vykonával nějakou řídící funkci, ten ví něco o tom, jak velmi zatěžující, jak velmi stresující je to činnost. A tito vysocí manažeři nepracují jenom nějakých osm hodin jako jejich dělníci; jejich pracovní den bývá skutečně od brzkého rána až do (pozdního) večera, a to většinou šest i sedm dní v týdnu.
A za třetí: ty velké firmy dobře vědí, proč si své manažery navzájem přeplácejí. I přes ty vysoké výdaje za jejich platy se jim to totiž pořád ještě vyplácí. Je to totiž právě schopný (a tedy odpovídajícím způsobem honorovaný) manažer, který je pro úspěch firmy nakonec rozhodující. Když udělá chybu dělník u pásu, je zkažený jeden výrobek. Když udělá chybu vedoucí manažer - může to stát miliardy, anebo to také ale může znamenat zánik celé firmy.
Jistě, není pochyb o tom, že výše těchto manažerských platů a odměn se může právem jevit naprosto amorální, "nekřesťanská". Ale zase to platí: za podmínek tržní ekonomiky je to fakticky přirozený stav. Když špičkového manažera nezaplatí v jedné firmě - on odejde ke konkurenci.
Pokud bychom tedy chtěli odstranit tento stav - museli bychom skutečně změnit nastavení celé ekonomiky. Tržní ekonomiku zaměřenou jenom na zisk, jenom na vlastní materiální prospěch bychom museli nahradit ekonomikou založenou na zcela jiném motivačním systému. Citáty a mravními výzvami z Bible se v tomto směru ovšem asi příliš nedosáhne.
Pane Vyleťale, ještě jednou: my všichni tady bychom si asi přáli společnost humánní, spravedlivou, solidární, zbavenou všech sociálních i jiných excesů. Jenže, nedá se nic dělat: nějakou "křesťanskou ekonomiku" se asi opravdu nepodaří zavést. Kde by se každý o svůj chléb nezištně dělil se všemi potřebnými. Takovýto pokus o totálně solidární společnost byl proveden ve jménu komunismu; a je známo, jak to dopadlo. Lidská společnost bude vždycky nějakým způsobem stratifikovaná; vždycky zde budou jedinci agilnější, výkonnější - a ti budou za svůj vyšší výkon očekávat odpovídající honorování. Jde o to vytvořit nějaký systém, kde by tato stratifikace společnosti byla pokud možno co nejmírnější, a kde by nepřerůstala ve vyložené sociální protiklady a nespravedlivosti. Pokud máte v tomto ohledu nějaké návrhy k dispozici, sem s nimi.
Vážený pane Poláčku,
já se nechci pouštět do polemiky o účetnictví ve Škodovce. Ale je mi jasné, že když někdo je placen tisícinásobkem platu řadového zaměstnance, je to totéž jakoby zaměstnavatel měl náhle tisícovce běžných zaměstnanců platit dvojnásobný plat. Tomu by se asi příslušný financ-manažer hodně podivil a určitě by v tom neviděl zanedbatelný vliv na cenu produktu, jak to vidíte Vy.
Měl jsem v životě to štěstí, že jsem nemálo let pracoval v jedné nadnárodní firmě se sídlem v USA a mezi managementem se také pohyboval. A mohu Vám s klidným svědomím sdělit, že Vaše názory ohledně mimořádných schopností manažerů, jejich píli a nepostradatelnosti patří tak akorát do náborového střediska postkomunistické VŠE a nikam jinam.
A ještě k těm chybám manažerů a dělníků. Víte, ono to v praxi je tak, že když manažer dělá chyby, tak mu nanejvýš hrozí vypovězení smlouvy s odstupným v řádech milionů. Když udělá chybu dělník a špatně snýtuje plechy na křídle letadla, tak přijde o život 250 cestujících i s posádkou a dělník nevyleze do smrti z lochu.
Omlouvám se, pane Poláčku, že jsem tak nepříjemný, ale teď budu ještě nepříjemnější. Jedna věc mi na Vás vadí. A sice, že vy se vůči tomu, co nás obklopuje a diktuje nám životní podmínky, tedy vůči kapitalismu, velmi vymezujete, ale kdykoliv se někdo jiný pustí do kritiky téhož a začne uvádět konkrétní špatnosti a nespravedlnosti onoho systému, v ten moment Vy onen kapitalistický systém začnete hájit.
A ještě k tomu lepšímu světu, k Vašemu vybídnutí „sem s tím“. Psal jsem Vám to už mockrát a musím to opakovat znovu: láska k bližnímu, otevřené srdce pro druhé, rovnost, úsilí o dobro všech, zkrátka křesťanství s jeho „obraťte se“. Ano, nedá se to naordinovat, nedá se z toho udělat projekt a nedá se to vynutit. Ale cesta to je. Zatímco to, co se dá naordinovat, neprojektovat, sepsat u zeleného stolu a pak o tom psát traktáty do nekonečna či vynutit, žádná cesta není.
Loučím se z diskuse.
Váš Jiří Vyleťal
Víte, pane Vyleťale, u Vás je to už celkem zavedený zvyk, že kdykoli Vám dojdou věcné argumenty, tak se prostě "rozloučíte z diskuse".
V prvé řadě bych zcela zásadně zpochybnil Vaše tvrzení údajně "tisícinásobných platech" manažerů vůči dělníkům. Abychom zůstali u konkrétního případu Škodovky - takové tvrzení je naprosto mimo realitu.
Za druhé: u příjmů vedoucích manažerů velkých firem je nutno rozlišovat mezi jejich manažerským platem na straně jedné, a mezi jejich příjmy z vlastnictví firemních akcií na straně druhé. Ty akcie jsou - v kapitalistické ekonomice - jejich legitimním vlastnictvím, a tedy i příjmy z nich.
A nyní ke zcela zásadní otázce. Vytýkáte mi, že na jedné straně kritizuji kapitalismus, ale na straně druhé ho obhajuji.
Jde prostě o to, že já si celou věc neusnadňuji tak jako mnozí na radikálním křídle levice, kteří kapitalismus paušálně zatracují, a přitom nejsou schopni pochopit a uznat, že kapitalismus je nejen dejme tomu vykořisťovatelský systém, ale že je zároveň systémem reálné ekonomiky - a to sice tou nejúspěšnější, nejefektivnější formou ekonomiky, jakou kdy lidstvo mělo k dispozici.
Jinak řečeno: kapitalismus je má ve své podstatě vždy a m b i v a l e n t n í charakter; a kdo tohle nepochopí, ten zůstává polapen v sítích pouhé ideologie.
Mimochodem, tento ambivalentní charakter kapitalismu jsem analyzoval v rámci své polemiky proti vývodům P. Kužvarta (snad ho také znáte) ve své sérii článků "Kapitalismus a demokracie": https://humanisticke-dialogy.eu/texty/kapitalismus-a-demokracie/
Radikální (respektive fundamentalistická) levice stále ještě sdílí naivní víru Marxe, že je z celého komplexu moderní produkční činnosti člověka nějakým čistým chirurgickým řezem odříznout "špatný kapitalismus", a že nám zůstane čistá, humánní, solidární a nezisková ekonomika, kde všichni budou pracovat jenom z čiré lásky ke spolubližnímu.
Pane Vyleťale, je mi líto, ale musím konstatovat: ty Vaše představy o ekonomice založené na "křesťanské lásce" nejsou ničím jiným, nežli čirým fantazírováním. A dokud se levice bude utápět v takovýchto utopiích, pak se nemůže divit, že ji nebere vážně nikdo, kdo má jen trochu smysl pro (ekonomickou) realitu.
Jaké já sám vidím případné alternativy ke kapitalismu, to jsem vylíčil v mé odpovědi na historika J. Rychlíka zde: https://humanisticke-dialogy.eu/texty/existuje-alternativa-ke-kapitalismu-i/
nemusím být právě marxista, abych byl přesvědčen, že se systémových patologii kapitalismu nezbavíme, aniž bychom se zbavili kapitalismu. Samozřejmě -- ten tisícenásobný plat můžeme abstinenčně zdanit tak, že fakticky klesne na desitinásobek dělnického. A můžeme důsledně odmíta mýtus o nezastupitelné odpovědnosti kapitánů průmyslu rozhodujících o miliardách -- tedy např. mýtus o Agrofertu, který nám zásluhou osobních kvalit Andreje Babiše poskytuje možnost kupovat si levné a kvalitní potraviny, zvláště inovativní toustový chleba.
Ale bude to vždy marný ústupový boj, na straně těch druhých stoji "přirozená ekonomická racionalita", jejíž přirozenost ovšem zavádí právě jen stávající systém. Proto "naivně" věřím, že chceme-li na této planetě jako lidé přežít, budeme muset od našich životů oddělit kapitalismus.
Nicméně to neznamená, že by systémové důsledky byly fátum. Ty plechové pustiny -- není to ocel a nejsou to města, protože lágr není město -- budou bujet v podobě, kterou popisuje recenzovaná kniha, právě tak dlouho, dokud bude obecná vůle je strpět. Staví se podle principu nejlevnější haly a tu lze zdražit důslednou ochranou a zdaněním zemědělské půdy atd. Prostě lze je urbanisticky kultivovat "tržně konformními prostředky" (fuj) - z banálního důvodu: umístění u Tachova má užitnou hodnotu, kterou neposkytuje umístění u Humenného nebo u Lvova, dokonce ani Domažlic ne. Asi bychom i v rámci České republiky a určitě v rámci EU dokázali omezit i současnou úroveň sociální devastace, sice jen mírně, ale i to se počítá.
Vážený pane Poláčku,
z diskusí se loučím proto, protože ze zkušenosti vím, že už to dále bude jenom omílání omletého.
Váš Jiří Vyleťal
Základním problémem, pane Profante, je právě ta "obecná vůle strpět". To je právě to, na co se tu snažím poukázat.
Ano, lidem se třeba nelíbí ta plechová monstra. A někdy jsou třeba ochotni proti tomu protestovat. Ale: řekněte těm samým lidem, že tato plechová monstra mohou zmizet z krajiny - ale že za to budou muset v supermarketu zaplatit o nějakých deset či dvacet procent více.
Řekněte to těmto lidem - a uvidíme, jak pochodíte. Jestliže naprostá většina populace i tady entuziasticky zvolá: "Ano, my rádi zaplatíme mnohem více za ekologicky nezávadné produkty" - pak jste vyhrál, a můžete právem začít provádět svou mravní revoluci cestou dílčích změn. Osobně v já v tomto ohledu ale zůstávám krajně skeptickým.
Za podmínek, kdy i cenovky veškerého zboží se uměle musejí kroutit pod zaokrouhlenou cenu na baťovských "99,99 korun", aby se u potenciálního zákazníka vybudil dojem že nakupuje levněji než kdyby koupil u konkurenta který by poctivě uvedl zaokrouhlenou cenu "100 korun" zůstávám velmi skeptickým, že by průměrný občánek byl ochoten k takto drastické finanční oběti, pohybují se v řádu desítek procent. (A ostatně v daném smyslu pan Vyleťal právem uvádí, že část populace si to opravdu finančně vůbec nemůže dovolit.)
A ostatně, naprosto konkrétní příklad fungování kapitalismu: ano, čistě teoreticky by bylo možno platy vedoucích manažerů zdanit devadesáti procenty. Co se pak stane? Jediné: že jim jejich mateřské firmy budou vyplácet ještě mnohem v y š š í základní plat, aby jim i po tom zdanění zbylo stejně jako předtím!
Protože v kapitalismu stále ještě existuje a působí princip konkurence; a opakuji znovu, která firma není ochotna zaplatit - a to sice vysoce zaplatit - své vedoucí manažery, tak té jí je vzápětí přeplatí konkurent.
Pane Profante, jestliže se hodláte prostě "odříznout od kapitalismu", pak ještě zkuste vysvětlit, jak se chcete odříznout od tržní ekonomiky, a to právě s jejím principem konkurence. Neboť tržní ekonomika, to není nic jiného nežli kapitalismus, se vším všudy.
A pokud bychom přece jenom chtěli vytvořit nějaký model tržní ekonomiky, ve kterém by alespoň v zásadě byly potlačeny excesy kapitalismu - pak si musíme dát opravdu velmi mnoho námahy a vynaložit velmi mnoho přemýšlení, jak to provést. Ale nějaké prázdné moralizování nad tím, že kapitalisté se chovají kapitalisticky - to nám asi příliš nepomůže.
U Herkula, proč bych měl lidem říkat takovou nepravdu? Tedy pokud by mne za to velmi slušně neplatila plechová lobby -- a to se nestane, když to jiní říkají zadarmo.
V supermarketech zaplatím vždycky právě tolik, kolik bude v daném momentu pro supermarket nejvýhodnější. Že by snad supermarket zlevnil jen proto, že má nižší náklady? Teraz tu o červenej čapočke, řekla by na to moje slovenská kamarádka. Náklady na mzdy jsou v českých supermarketech sotva poloviční ve srovnání s německými, ceny vyšší.
Nicméně i kdybych přistoupil na Vaši starožitnou představu o jednoznačné vazbě nákladů a spotřebních cen, hrálo by to v našem případě příliš roli. Ony jsou korporace technologicky velmi vynalézavé, když musí.
Pane Profante, v každém případě supermarkt z d r a ž í, když má vyšší náklady.
Na tom naprosto nic nemění ta skutečnost, že princip konkurence může být lokálně neutralizován faktickým monopolem či kartelem jednoho či několika dodavatelů.
Pokud supermarket, respektive příslušný řetězec, následuje ekonomickou racionalitu, bude optimalizovat vztah cen zboží a množství, které se ho prodá -- to nemusí vždy nutně vytvářet jednoduchou závislost zvýšení nákladů = zvýšení ceny.
Pokud následuje ekonomickou racionalitu ... což se vždy děje jen do určité míry. Ale k té racionalitě patří i upřednostnění tlaku na snižování nákladů, např. formou technologických inovací. Zvlášť když dotyčný řetězec bude tento tlak přenášet na provozovatele příslušných skladových center.
To všechno je samozřejmě pravda, pane Profante; jenom je mi tak trochu záhadou, co tím vlastně chcete dokázat.