Proč může být Karel Marx se svou sto padesát let starou analýzou první průmyslové revoluce důležitý i dnes, kdy se snažíme uchopit již čtvrtou revoluci, a to revoluci digitální?
Čím může epochální vykladač první průmyslové revoluce přispět dnes, o 150 let později, k výkladu takzvané čtvrté průmyslové revoluce? Umí Marx devatenáctého století ještě vůbec vysvětlit současný digitální kapitalismus? Kapitalismus, v němž digitální technologie zásadním způsobem přetvářejí pracovní a výrobní postupy?
Názory na to se různí. Jedni si kladou otázku, zda jsou Marxovy analytické kategorie v digitálním kapitalismu ještě na místě. Má pojem zboží v digitalizovaném světě ještě svou logiku, když už často vůbec není hmatatelného rázu? Jaký produkt vzniká? Jak se za takových podmínek zvyšuje produktivita? A nechybí nám marxistická teorie vědění, která by tento digitální kapitalismus založený na vědění popsala?
Druzí zdůrazňují, že Marx s Engelsem vytvořili nadčasovou analýzu základní funkční logiky kapitalistického hospodaření. Znalci Marxova díla navíc poukazují na „Fragment o strojích“. V tomto textu Marx promýšlí situaci, kdy se s přibývající automatizací stále zvyšuje důležitost strojů a v nich nahromaděného vědění a ruku v ruce s tím mizí práce odvedená dělníky. Někteří v tom vidí možnost, jak aplikovat Marxe na digitalizovaný kapitalismus, v němž také právě postupuje automatizace prostřednictvím digitálních technologií.
Práce, vykořisťování a odcizení zůstává
Jde-li o budoucnost práce v digitálním kapitalismu, existují dva základní předpoklady. První předpoklad zní, že práce bude stále méně. Druhým je, že práce je v současné podobě kapitalismu zároveň především výrazem svobody a seberealizace. Obě domněnky jsou z různých důvodů špatně.
V Googlu pracuje asi 60 tisíc lidí, oproti tomu ve Volkswagenu 600 tisíc. Digitální gigant par excellence tedy zaměstnává pouhých deset procent z množství zaměstnanců, které nachází práci u jednoho z největších automobilových koncernů. K takovým srovnáním se sahá rádo, když chceme ukázat, že digitální kapitalismus si na mnoha místech vystačí s relativně málo lidmi ve smyslu placených zaměstnanců. Lidská činnost je sice klíčová i pro Google, zpravidla ji ale poskytují uživatelé zadarmo. Zbytek vyřídí algoritmus. Navíc — a to tvrdí nejenom digitální elita v Silicon Valley — se zde práce nechápe ani tak jako vykořisťování, spíše jde o seberealizaci a uplatňování svobody.
Jenomže práce za prvé nedochází. Nízká čísla počtů pracovníků v gigantech Silicon Valley nezahrnují vysoký počet lidí, kteří pracují na periferii a nejsou započítáváni přímo k firmě. Za podniky se často skrývají platformy, které svádějí dohromady mnohem více konzumentů a poskytovatelů, než jich zaměstnávají. Prognózy, že potřeba pracovních sil v digitálním kapitalismu poklesne, se tak dosud nevyplnily.
Za druhé však mnohé hovoří pro to, že popis v Marxově „Fragmentu o strojích“ sedí: Tím, že stroje či algoritmy, v nichž se nahromadilo historické vědění, přebírají řízení, záleží stále méně na vědění jednotlivce nebo na jeho zkušenostech. A co víc, jeho autonomie se blíží k nule. Odcizení dále roste. Seberealizace vypadá jinak.
Za třetí, předpokladem pro fungování digitálního kapitalismu jsou infrastruktura a technické vybavení reálného světa, které v něm stále zajišťují reální lidé. Pracovní podmínky tam, kde se vyrábějí přístroje umožňující nám naši účast na digitálním kapitalismu, ukazují, že digitální kapitalismus může být na mnoha místech světa 21. století stejně temný jako Manchester v 19. století.
V návaznosti na Marxe to znamená, že samo zabývání se tématem práce, ale i specifické otázky jako redukce práce na pouhé zboží jako každé jiné nebo problematické odcizování jedince získávají právě v digitálním kapitalismu na nové aktuálnosti.
Znovu a znovu globální kapitalismus
Sama technologická změna s novými výrobními postupy a technikami ještě nedělá nové výrobní vztahy. Hovory o digitálním kapitalismu tak mohou být zavádějící, protože sugerují, že vzniklo něco kvalitativně zcela odlišného než kapitalismus, jaký známe už asi 250 let.
Touha po zisku a vyšší produktivita vedou v konkurenčním boji k inovacím, jak popsal už Marx. Základní kapitalistické mechanismy ale přetrvávají i v digitálním kapitalismu, analytické kategorie — soukromé vlastnictví, trh, zisk, námezdní práce — si zachovávají svůj význam. Pouze pokud budeme mít toto na paměti, pochopíme digitální kapitalismus a budeme ho moci politicky utvářet.
V souvislosti s digitalizací nyní zažíváme vznik kvazimonopolů jako Google a Amazon, které jsou téměř celosvětové. To v posledku potvrzuje Marxovu analýzu, že kapitalismus probíhá stále transnacionálněji, a tím je nutné mu klást i mezinárodní meze.
Nakonec jde zkrátka o kapitalismus, jen v jiném kabátě. V návaznosti na Marxe zůstává rozhodující správně identifikovat konfliktní linie a hnací motor aktuálního společenského a ekonomického vývoje. Při diskusích o etice algoritmů, ochraně dat nebo hatespeech musíme zohlednit i princip kapitalistické orientace na zisk na pozadí toho všeho. Uvědomění si, že v některých technicky a abstraktně znějících debatách jde koneckonců prostě o kapitalismus, je důležité pro vytvoření účinných politických opatření.
Všechno stavovské a ustálené valem mizí
Znakem digitálního kapitalismu je, že proniká do dalších a dalších oblastí našeho života, a tím zahrnuje do své logiky ekonomického zhodnocování i soukromou sféru.
Tato nová kolonizace v režii digitálního kapitalismu překonává i fyzické hranice. Jednak tím, že překračuje národní hranice a s několika málo výjimkami nabývá skutečně globálních rozměrů. Jednak tím, že stačí jen krůček, aby překonala i tělesné hranice. Vše, co si myslíme, co cítíme a víme, je integrováno do kapitalistického zhodnocování.
Jsou to právě analytické nástroje Karla Marxe, které nám umožňují toto neustálé rozšiřování maximalizace zisku pochopit — což v zásadě není žádné překvapení. „Všechno stavovské a ustálené valem mizí“ (Marx). Pro politické kroky je důležité, že tyto dynamické změny a rozpínání kapitalismu omezují osvědčené mechanismy dělnického hnutí, které sloužily k ochraně a regulaci. Pod vlivem práce Karla Marxe jde tedy i dnes o to reagovat na novou kapitalistickou kolonizaci novými formami regulace.
Článek vyšel v originále Karel Marx im digitalen Kapitalismus na portále Internationale Politik und Gesellschaft (IPG). Překlad vydáváme ve spolupráci se zastoupením Friedrich-Ebert-Stiftung v České republice. Překlad: Zuzana Schwarzová
Třetím spoluautorem textu je Klaus-Jürgen Scherer, redaktor měsíčníku Neue Gesellschaft/ Frankfurter Hefte a dlouholetý spolupracovník předsednictva SPD.
Autoři článku mají naprostou pravdu v tom, že Marxova analýza podstaty kapitálu (a kapitalismu), co se týče zisku a zhodnocování kapitálu, má nadčasovou platnost. Na tom se naprosto nic nemění ani změnami formami práce.
To že zboží "nemá hmatatelnou podobu" - to fakticky naprosto nehraje roli. Zboží (respektive jeho hodnota) bylo pro Marxe tak jako tak "společenským vztahem", a jenom sekundárně materiálním předmětem.
Je fakt že Marx zůstal přece jenom ve svých analýzách uvázán na tu předmětně-materiální jevovou formu zboží, což odpovídalo tehdejšímu stupni vývoje produkčních sil.
Ale na straně druhé - v jiné souvislosti ten samý Marx píše, že prací (a to velice závažnou prací) může být třeba i takové komponování!
To znamená, principiálně ani u samotného Marxe není žádná zásadní překážka pro to, i čistě duchovní práci vřadit do procesu ryze kapitalistické produkce orientované na vytváření (a jednostranné přisvojování si) nadhodnoty, tedy zisku.
Jediný rozdíl je v tom, že u té duševní práce je obtížnější měřit její (směnnou) hodnotu, a tedy míru vykořisťování. Ale ta vlastní "funkční logika kapitalistického hospodaření" zůstává beze změny zachována.
Vytrvalá snaha ubezpečit se o platnosti Marxových teorií je vzhledem k jejich bezpočtukrát reálně ověřené nefunkčnosti pro společnost nebezpečná.
Máme se opět připravit na další experiment?
sice může reputaci samotné teorie zachránit, zároveň nám to vysvětlení ale říká, že každý pokus aplikovat bezchybnou teorii nutně přinese další lidské chyby s touto aplikací bezprostředně související.
Jinými slovy nás toto vysvětlení varuje, abychom tuto bezchybnou teorii už v praxi aplikovat nikdy nezkoušeli!
Jan Štern ve svém textu (a vlastně o tom napsal celou knihu) nyní s velkou slávou objevil, že prý klasický kapitalismus existuje už jenom v jakémsi lokálním měřítku (no, alespoň přece jenom ještě někde) - zatímco v globálním měřítku je prý tento kapitalismus nahrazován "technokratismem", kdy velké nadnárodní firmy už fakticky nejsou ovládány konkrétním majitelem bažícím po zisku, nýbrž manažery, kterým se jedná o čistě technickou stránku výroby, a v rámci toho se i poctivě starají o své zaměstnance, kteří svou práci vykonávají ne snad pro nějakého kapitalistu, nýbrž pro pocit vlastního uspokojení!
A tak že tedy prý kapitalismus je v dějinném přelomu střídán a vytlačován "technokratismem".
Je to skutečně obdivuhodné, jaké dětinskosti se dnes dokáží vydávat za jakési novátorské, převratné myšlenky.
Tak za prvé: podle Šterna mají být právě nadnárodní koncerny - tyto symboly novodobého superkapitalismu! - nositeli jakéhosi hodnotově neutrálního technokratismu, či dokonce produkčního humanismu! To je skutečně vynikající intelektuální výkon, na něco takového přijít.
Za druhé: Štern celý tento svůj "epochální objev" staví právě na tu myšlenku, že prý tato globalizovaná produkce už není hnána myšlenkou na zisk, nýbrž na produkci jako takovou.
Kdyby si autor takto převratné myšlenky dal alespoň trochu práce s tím, prostudovat ekonomické teorie Marxe, pak by - zřejmě s nemalým podivením - zjistil, že tuto záležitost Marx už dávno analyzoval a popsal, jakožto dvojí charakter práce: práce konkrétní na straně jedné, a práci abstraktní na straně druhé.
Ta "konkrétní práce" je právě ta, která vyrábí užitné hodnoty: automobily, ledničky, televizory. Zatímco "práce abstraktní" je ta, která vyrábí "hodnotu" jako takovou (respektive: směnnou hodnotu) - to je ta práce kde vůbec nezáleží na tom co se produkuje, nezáleží na tom jestli z toho je nebo není pro člověka nějaký reálný užitek; nýbrž záleží jenom a pouze na tom, jestli se z toho nechá vytřískat zisk.
Přičemž je nutno zdůraznit: není tomu tak že člověk by n ě k d y dělal tu práci jednu a jindy tu práci druhou; nejsou to tedy dva různé druhy práce, nýbrž přesně vzato je to dvojí charakter práce. Který je tak či onak vždy přítomen.
Přičemž za určitých okolností (například za naturální výroby a naturální směny) ta složka abstraktní práce ztrácí na významu; ale za podmínek novodobého trhu je to naopak tato abstraktní práce, která čím dál tím více všechno ovládá a dominuje. Krátce řečeno: vše je ovládáno diktátem zisku; ty užitné hodnoty jsou tu jenom jakýmsi nezbytným nositelem či podmínkou toho, aby ten zisk mohl být tvořen a realizován.
Podle Šterna v té globální produkci ale ta složka té abstraktní práce náhle zcela mizí. - Kam pak asi? Vody ji odnesly? Větry ji odvály?...
A tak už podle Šterna náhle rozhodujícím kritériem není zisk nadnárodních koncernů, nýbrž jakési nové "planetární vědomí", jehož jediným cílem je užitečná produkce a čirá radost z práce!
K takovým naprosto nesmyslným závěrům je možno dojít jenom proto, že v dnešní době naprosto zdegenerovala jakákoli schopnost systémově analytického myšlení ve společenských vědách. Ekonomicko-sociální kategorie které byly obecně známé před půldruha stoletím, jsou dnes už zcela zapomenuty. Ty zcela centrální kategorie Marxovy analýzy práce, kapitálu a kapitalismu J. Štern zcela evidentně vůbec nezná, natož aby je dokázal pochopit.
Dnešní přístup ke společenským procesům je víceméně ryze empirický; s tím důsledkem, že z toho nepřeberného množství empirických daností si každý podle libosti vybere to, co se mu právě hodí k jeho vlastnímu přesvědčení, a z toho pak jako pavouk pavučinu usouká nějakou novou "objevnou teorii".