Karl Marx nebyl křesťanským demokratem

Vladimír Hanáček

Slavnostní odhalení Marxova pomníku v Trevíru za účasti Jeana-Clauda Junckera nebylo ani tak kontroverzní, jako spíše paradoxní ve vztahu k tomu, jakou politiku reálně uplatňuje dárce sochy Čínská lidová republika.

V německém Trevíru byl u příležitosti dvoustého výročí narození Karla Marxe v sobotu 5. května odhalen jeho šestimetrový pomník v nadživotní velikosti, který městu darovala Čínská lidová republika. Slavnostního aktu se zúčastnil i předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker, člen Křesťanskosociální lidové strany Lucemburska a politicky nejvýznamnější představitel Evropské lidové strany.

Unikátní výběr informací ze světa, které v češtině nenajdete nikde jinde. Podpořte Deník Referendum!
×

Juncker ve svém vyjádření k události uvedl, že Karl Marx coby filosof nemůže za zločiny komunistických režimů ve 20. století a že idea sociálního blahobytu, na níž je zbudována Evropská unie a která zůstává jejím cílem do budoucna, je úzce spojena s Marxovým odkazem.

Tato vyjádření vyvolala nejen kontroverze, ale u některých politických aktérů, komentátorů i pozorovatelů z řad široké veřejnosti doslova zděšení. Že se k Marxovi coby originálnímu sociálnímu mysliteli tradičně hlásí představitelé socialistické levice, je standardní jev. Dosud však bylo nepředstavitelné, aby podobná slova na adresu myšlenkového praotce komunistické ideologie volil představitel středopravého křesťanskodemokratického proudu.

Je paradoxní, že komunistická Čína, kde se v současnosti

reálně vykořisťuje, daruje německému městu pomník myslitele, který na 

tezi o vykořisťování postavil svou vizi třídního uvědomění námezdně pracujících. Repro DR

Někteří jeho zástupci pak Junckera omlouvali s poukazem na fakt, že se tím jen snažil demonstrovat širší ideovou shodu a úctu i k těm myšlenkovým tradicím, k nimž se sám politicky nehlásí. Většina argumentů na Junckerovu obhajobu však byla v tomto směru zcela scestná. Junckerovo gesto sice působí impozantně svou velkodušností, avšak vychází z mentálních i hodnotových předpokladů, které jsou tváří v tvář elementárním skutečnostem neobhajitelné.

Junckerův omyl filosofický

Junkerovy výroky si můžeme vysvětlovat jako postoj filosofický, který se ztotožňuje s myšlenkovým konceptem originálního myslitele bez ohledu na praktické dopady uskutečňování jeho závěrů. Karl Marx však nebyl filosof, jehož cílem bylo reflektovat žitou zkušenost výkonem rozumu, nýbrž především sociální praktik, který věřil, že pozorováním konkrétního stavu společnosti a jeho zobecněním v konkrétní sociální teorii je s to rozpoznat vědecké zákonitosti dějinného vývoje a podle nich jednat.

Marxova filosofie dějin sice zapadá do dobového kontextu, charakteristického pokusy odůvodnit potřebu sociální změny skrze hlubokou dějinnou sebereflexi, odhalující objektivní stav toho, kým jsme a co je v našich možnostech. Tato filosofie dějin však stála na představě, že objektivní poznání dějinných zákonitostí znamená objektivní, tedy bezrozporné odhalení absolutního horizontu, k němuž dějiny směřují.

Takový předpoklad je v zásadním rozporu se základním východiskem křesťanského pohledu na člověka a dějiny, neboť člověk nejenže není schopen překročit limity vlastního poznání, dané omezením vlastního rozumu, ale především jeho dějinný pohyb ve světě směřuje k eschatologickému horizontu, který nelze ztotožnit s profánním časem dějinné existence a jejích konkrétních výrazů, včetně politicko-ekonomických poměrů.

Základním myšlenkovým východiskem Marxovy filosofie dějin byl přitom historický materialismus, tedy předpoklad, že „bytí předchází vědomí“ a že skrze situovanost člověka v materiálním světě včetně společenského postavení a disponibility materiálními zdroji lze vyvodit povahu jednání, která jim odpovídá. Tato teze je v rozporu s představou člověka jako osoby, nadané nejen vlastní důstojností, ale především schopností autonomně svobodně jednat. Odvislost od společenského postavení, konkrétně třídní příslušnosti, a především vztahu k vlastnictví výrobních prostředků, na imanentním postavení svobodného jednotlivce nic nemění.

Marx ve svém dialektickém pohledu na dějiny, které v návaznosti a zároveň kritice Hegelova konceptu „světového ducha“ ztotožnil se střídáním socioekonomických formací, charakterizovaných konkrétním třídním antagonismem, předpokládal nevyhnutelně konfliktní povahu společenských vztahů a především pak revoluční překonání nejen konkrétního dějinného stavu třídně rozdělené společnosti v éře vrcholného kapitalismu, ale třídního antagonismu jako takového.

Jakkoliv jeho dílo neobsahuje apriorní předpoklad, že současné poměry musí být překonány násilím, znamená ale také velmi vágní předpověď, která může legitimizovat jakýkoliv způsob socializace výrobních prostředků na úrovni mocenské. Jak vypadá společenská držba výrobních prostředků v konkrétních institucionálních podmínkách a mocenských vztazích, není z Marxovy předpovědi vůbec jasné. V křesťanskodemokratickém pojetí sehrávají roli kultivátora společenských vztahů tradiční sociální instituce, na prvním místě rodina. Ty samé instituce, které Marx ztotožňoval s upevňováním podmínek třídní dominance, byť nezávislým na materiální základně, tedy držbě výrobních prostředků.

Marxovi nástupci dokázali dodat jeho vágní předpovědi zespolečenštění výrobních prostředků a nastolení beztřídní společnosti konkrétní podobu etatizace veškerých hospodářských celků a glajchšaltizace sociální struktury společnosti. Ideologicky k tomu dospěli skrze Leninovu vizi diktatury proletariátu. V Leninově myšlení doznala Marxova koncepce dějinného upřesnění, které se ukázalo být bohužel velmi životným. Antonio Gramsci zase odmítl zakotvení příčin třídní dominance v materiální základně a upřel pozornost na kulturně-morální nadstavbu, ve které dle něho a jeho nástupců fakticky upevňuje svou moc buržoasie.

Všichni tito myslitelé mohli vyjít z Marxe, aniž by popřeli základní východiska jeho filosofie, a to s ohledem na vágnost jeho revoluční dějinné předpovědi. Nejde tedy o žádné deformace původního Marxova konceptu, jak dnes mnozí tvrdí, ale spíš o doplnění či praktické upřesnění Marxových myšlenek. I proto marxismus vždy byl, je a bude velmi přizpůsobivý a přitažlivý myšlenkový proud.

Junckerův omyl politický

Politicky se Jean-Claude Juncker fatálně mýlí, když se pokouší ztotožnit Marxův odkaz s vizí sociálního blahobytu, kterou bychom v křesťanskodemokratickém podání jistě označili jako sociálně-tržní hospodářství. Marxova vize komunistické beztřídní společnosti, kde je každému dáváno „podle jeho potřeb“, je stejně tak utopická (s ohledem na výše uvedená filosofická východiska) jako politicky nebezpečná. Zachází totiž s jednotlivcem a priori hlavně jako s článkem v řetězu společenské distribuce.

Je však zřejmé, že jakékoliv společenské rozdělení vždy naráží na inherentní přirozenost společenské skutečnosti, tedy omezené zdroje. Jakákoliv společenská distribuce tak vždycky obsahuje arbitrární hledisko, které se liberální ekonomové snažili obejít vizí přirozené tržní alokace. V Marxově pojetí jde však o opačný extrém, který opět v konkrétních dějinných podmínkách doznal upřesnění v podobě vypjatého egalitarismu na úrovni výsledků distribuce.

Postoj křesťanských demokratů v této otázce odpovídá vizi rozvoje člověka i společnosti, kdy přerozdělování probíhá tak, aby se dostalo těm, kteří to potřebují. Tyto potřeby jsou ovšem zhodnoceny právě dle schopnosti jednotlivce postarat se o sebe samostatně. Těm, kteří toho schopni nejsou, musí být pomoženo k důstojnému žití. Ostatní mají v první řadě usilovat o rozhojnění vlastních schopností a jejich následné využití nejen ve svůj prospěch, ale též prospěch druhých. Těmto principům pak odpovídá nastavení veřejných institucí. Zajistit tento sociální rozvoj je především rolí státu. Toho státu, kterému Marx předpovídal faktický zánik v momentě, kdy zmizí jeho dějinná funkce představovat nástroj buržoasie v upevňování její třídní dominance.

Pokud tedy Jean-Claude Juncker ztotožňuje Marxovu vizi beztřídní společnosti s koncepcí sociálně spravedlivé a blahobytné společnosti v tradici evropského welfare state, dokazuje tak maximálně diskreditace této koncepce zdaleka nejen v očích neoliberálů, kteří okamžitě zavrhují vše, co byť jen náznakem obsahuje přívlastek „sociální“…

Dar od čínských vykořisťovatelů

Vzhledem k problematické povaze jak Marxovy filosofie dějin, vycházející z chybných ontologických premis, tak Marxových ekonomicko-politických vizí beztřídní společnosti, zůstává z pohledu těch, kteří se k Marxovým východiskům nehlásí, v jeho myšlení nejhodnotnější analýza socioekonomického stavu společnosti, kterou ve své době reálně viděl. Zejména pak pracovní teorie nadhodnoty, jejímž základním aspektem je teze o vykořisťování námezdně pracujících vlastníky výrobních prostředků skrze generování vyšší hodnoty, než kolik je třeba k úhradě jejich mzdy. Takzvaná nadpráce je pak prakticky spojena s otázkami o délce pracovní doby, podmínkách výkonu práce, bezpečnosti.

Vyspělé západní země, k nimž se Marx upínal coby k těm, v nichž dojde dílo socialistické revoluce svého dějinného uskutečnění, tyto zásadní rozporné otázky kapitalismu dokázaly řešit jinak, než jak navrhoval Marx — sociálním zákonodárstvím, přijímaným skrze demokratický politický proces. Právě odtud vede cesta k modernímu státu blahobytu i koncepci sociálně-tržního hospodářství, k níž by se měl Juncker coby křesťanský demokrat hlásit.

To však dnes neplatí ve všech zemích na světě. Naopak například v komunistické Číně je právě otázka konkrétních podmínek výkonu práce v souladu s Marxovými tezemi navýsost aktuální. Čína představuje model státního kapitalismu, kde je komunistickou mocí centrálně plánovaná výroba zároveň přizpůsobována podmínkám ostré globální tržní konkurence. Konkurenční výhodou čínských výrobků je přitom flexibilita a nízká náročnost výroby včetně mzdových nákladů zaměstnanců. Sociální zákony, upravující podmínky a limity výkonu práce, pak v Číně téměř neexistují, včetně třeba zákazu dětské práce.

Je tedy navýsost paradoxní, že právě komunistická Čína, která patří mezi jednu ze zemí, kde se v současnosti reálně vykořisťuje, daruje německému městu pomník myslitele, který na tezi o vykořisťování proletariátu buržoazií postavil svou vizi třídního uvědomění námezdně pracujících a uskutečnění socialistické revoluce. Kdyby se čínští pracující byli schopni třídně uvědomit, možná by to dárce Marxovy sochy ohrozilo v jejich mocenském postavení.

Rozhodně je však nedůstojné a hanebné, pokud odhalení této sochy dělá stafáž křesťanskodemokratický předseda Evropské komise, který se pokouší křečovitě propojit Marxovy myšlenky s politickými cíli současnosti, s nimiž nemají nic společného. Pokud v tom bude pokračovat, neočišťuje Marxe, ale spíš diskredituje tyto cíle.

    Diskuse
    JP
    May 9, 2018 v 12.36
    A zase jeden "definitivní" pohřeb Marxe...
    Pokud má tento elaborát vůbec nějakou vyšší hodnotu, pak jedině v tom ohledu, že je dokonalou demonstrací toho, jak povrchním způsobem argumentují všichni ti, kteří se snaží Marxe odsunout někam na "smetiště dějin".

    Komentujme ale napřed krátce účast C. Junckera na oslavách k výročí K. Marxe: Juncker je v prvé řadě politik, a tak ta jeho přítomnost a účast na oslavách byla také v prvé řadě politická. Juncker si je samozřejmě vědom toho, jak velice aktuální se především po posledních finančně-ekonomických otřesen světového hospodářství znovu staly Marxovy teorie - jeho analýza krizových momentů kapitalismu, ale i humanistický základ jeho snažení tento kapitalismus překonat. Jinak řečeno: kdyby se Juncker nezúčastnil, sám by se tím vmanévroval do pozice mimo aktuálního dění.

    Nyní ke konkrétním bodům, jak V. Hanáček vykládá - a zatracuje - dílo Marxe.

    Hned na počátku zde stojí dva záhadné výroky, co se Marxovy schopnosti filozofického myšlení týče.
    Na jedné straně Hanáček tvrdí, že Marx "nebyl filosof, jehož cílem bylo reflektovat žitou zkušenost výkonem rozumu, nýbrž především sociální praktik" - aby hned v následujícím odstavci napsal, že "tato filosofie dějin však stála na představě, že objektivní poznání dějinných zákonitostí znamená objektivní, tedy bezrozporné odhalení absolutního horizontu, k němuž dějiny směřují".

    Takže co teď tedy má platit: že byl Marx nakonec pouze "sociálním praktikem" - anebo ale myslitelem absolutních dějinných horizontů?...

    Dále. Hanáček tvrdí, že marxistický koncept dějinného vývoje se naprosto zásadně odlišuje od konceptu křesťanského.

    Přesný opak je skutečností: tyto oba koncepty jsou ve své základní struktuře prakticky naprosto identické; v obou případech se jedná o "návrat do ráje". To co je v křesťanství Královstvím božím (na zemi), to samé je v marxismu komunistická společnost.

    Hanáček dále kritizuje Marxovu metodu historického materialismu: "Tato teze je v rozporu s představou člověka jako osoby, nadané nejen vlastní důstojností, ale především schopností autonomně svobodně jednat."

    Tak především: je to skutečně krajně dobrodružným počinem Marxovu konceptu lidských dějin upírat "důstojnost člověka" - když nejvlastnějším cílem Marxova úsilí bylo právě naopak reálné o b n o v e n í důstojnosti člověka, jakožto svobodné tvůrčí bytosti neznevolňované diktátem odosobněného kapitálu!

    A co se týká té "schopnosti autonomně svobodně jednat" - tak té není v křesťanství ani o kousek více, nežli v marxismu.

    Protože i v křesťanství není člověk žádná absolutně nedeterminovaná "tabula rasa": člověk je zcela určitou bytostí, tedy se zcela konkrétní základní strukturou svého psychického uspořádání, a tedy svých základních motivů, právě a přesně tak jako ho jeho Bůh "uplácal z hlíny"! I v křesťanství je tedy ta svoboda člověka jednat a rozhodovat se pouze r e a l a t i v n í, v žádném případě absolutní.

    Mimochodem, shodou okolností jsem právě před chvílí ten vztah mezi determinovaností a autonomií lidské mysli rozebral v diskusi pod textem "Marx v českém rybníčku"; takže podrobnější výklad je možno shlédnout tam.

    Otázka vykořisťování. Hanáček sice na jedné straně - a to je ten nejpozitivnější moment jeho vývodů o Marxovi - uznává jeho teorii pracovní hodnoty, a tedy i z ní vyplývajícího stavu vykořisťování. Tento svůj pozitivní počin však vzápětí sám znehodnocuje naprosto falešnými závěry, které z toho vyvozuje.

    Podle jeho podání totiž toto vykořisťování v současném světě existuje prý už jenom v komunistické Číně - ale nikoli ve státech rozvinutého kapitalismu!! Rozuměj tomu, kdo můžeš.

    Samozřejmě: státy rozvinutého Západu se mezitím naučily sociální dopady vykořisťování do jisté míry z m í r n i t; ale to v žádném případě neznamená, že by to vykořisťování jako takové mohly zásadně o d s t r a n i t.

    Pokud je totiž ta teorie pracovní hodnoty sama o sobě správná (a Hanáček sám ji jako takovou nezpochybňuje) - pak ten samotný moment či vztah vykořisťování je za podmínek kapitalismu principiálně neodstranitelný; kapitál sám může vůbec vznikat jedině z akumulace "nadpráce", tedy nadhodnoty, kterou si kapitalista přivlastňuje právě na úkor originálního producenta, tedy dělníka (zaměstnance).

    Hanáček tedy namísto definitivního odstranění vykořisťování jako takového nabízí pouze typicky křesťanský akt m i l o d a r ů; almužny se kterou se má ten vykořisťovaný prekariát spokojit, namísto se skutečným řešením.

    Ten Hanáčkův elaborát by bylo možno analyzovat ještě mnohem podrobněji, ale jako ilustrace to zde uvedené snad bude postačující.

    Nejde o to, že by ten Marxův koncept dějin (a komunismu) netrpěl závaznými chybami; a sám na tyto chyby při daných příležitostech znovu a znovu upozorňuji.

    Jde ale o to: než si někdo zase jednou "vyšlápne" na Marxe s cílem jeho paušálního zatracení, pak by si měl napřed dát práci s tím, Marxovo dílo skutečně pochopit, až do jeho nejvyšších filozofických sfér. A teprve na základě tohoto pravého poznání je možno oprávněně kritizovat ty vady jeho myšlenkové konstrukce, kterými tato skutečně reálně trpí.
    May 9, 2018 v 13.36
    V něčem máte jistě pravdu, pane Poláčku. Vladimír Hanáček si nevšímá mnoha rozporů.

    Mimo jiné taky píše: „Postoj křesťanských demokratů v této otázce odpovídá vizi rozvoje člověka i společnosti, kdy přerozdělování probíhá tak, aby se dostalo těm, kteří to potřebují. Tyto potřeby jsou ovšem zhodnoceny právě dle schopnosti jednotlivce postarat se o sebe samostatně. Těm, kteří toho schopni nejsou, musí být pomoženo k důstojnému žití. Ostatní mají v první řadě usilovat o rozhojnění vlastních schopností a jejich následné využití nejen ve svůj prospěch, ale též prospěch druhých. Těmto principům pak odpovídá nastavení veřejných institucí.“

    Je vidět, že křesťanským demokratům jde o to, aby člověk, pokud je toho schopen, pracoval a vydělával na sebe a na svou rodinu, nikoliv aby něco dostával zadarmo (totéž mimochodem tvrdil i kardinál Reinhard Marx). Nutno říct, že o totéž šlo v podstatě také Karlu Marxovi. Tedy o to, aby člověk byl a zůstal pracovně činný (až na to, že v rodině provázané s vlastnictvím KM viděl prostředek reprodukce systému - což je pravda, ať se nám to líbí či ne), a ovšem předpokládal, že normální jedinec v normální společnosti automaticky bude chtít pracovat (i když za to nebude přímo odměňován). To si asi pan Hanáček neuvědomuje.

    To, že člověk má usilovat o „o rozhojnění vlastních schopností a jejich následné využití“ je docela problém. Má v tom i nadále figurovat trh? Pokud ano, pak je člověk nucen usilovat o „rozhojnění vlastních schopností“, které bude moci prodat na trhu. Těžko bude rozhojňovat vlastní schopnosti, o které nebude vůbec nikdo jevit zájem. Ledaže by stát občany vychovával k tomu, aby požadovali takové služby a produkty, k jejichž poskytování jsou jiní občané predisponováni a jsou schopni je rozhojňovat, popřípadě aby výměnu zboží a služeb zprostředkovával svými institucemi namísto trhu. To samo o sobě by ale de facto znamenalo konec kapitalismu.
    DU
    May 9, 2018 v 18.30
    Děkuji panu Poláčkovi
    Jako člověk, který se pokládá za křesťanského sociála, se rovněž k Marxovi jednoznačně hlásím. A stejně tak vnímám velmi podobný pohled na dějiny u křesťanství i marxismu.

    Pamatuji si, jak mě ještě na vysoké škole M. Ransdorf vyvedl z omylu, že Marx nebyl materialista ve smyslu orientace. Pro něj právě nadstavba byla tou říší svobody, kde se člověk může realizovat. Šlo tedy jen o materialismus genetický, nikoli hodnotový. Případně mě, prosím, opravte, pane Poláčku.

    Máme snad důkladnější kritické analýzy dnešního systému než z pozice marxismu? Až ji budeme mít, můžeme Marxe odsuzovat. Ale svou roli kritické analýzy kapitalismu zvládl historicky zatím bezkonkurenčně.



    JN
    May 10, 2018 v 9.52
    Marxismus byl využit Německem v 1.sv. válce k oslabení nepřítele a k jeho vyřazení z boje.
    Dnes je ten cíl velmi podobný. Ten, kdo chce být nepřítelem Putina, si musí dát opravdu velký pozor, aby se nestal jeho užitečným idiotem.
    JP
    May 10, 2018 v 15.39
    Jak předpovídat budoucnost?
    Ještě jeden aspekt bych připojil k samotnému textu. V. Hanáček vytýká Marxovi, že jeho náčrt beztřídní, komunistické společnosti je velice vágní, což pak umožnilo tento koncept zneužít i pro všemožně diktátorské režimy vládnutí.

    Hanáček Marxe kritizuje z křesťanských pozic; ale přitom si vůbec neuvědomuje, že naprosto stejnou kritiku by bylo možno obrátit - i proti Ježíšovi samotnému!

    Neboť i Ježíš prakticky vůbec žádným způsobem nekonkretizoval, jak má vlastně to zvěstované "Království boží" vypadat, jaké v něm mají být dejme tomu rodinné, ale i obecně společenské vztahy, kdo má řídit společné záležitosti a jakým způsobem. Má zde vládnout "totální demokracie" - anebo přece jenom nějaký způsob obecné správy? O ničem takovém se Ježíš nezmiňuje ani slovem.

    Takže pokud chce Hanáček kritizovat Marxe tímto způsobem, pak se tato kritika vrací jako bumerang k němu zpátky.
    JP
    May 10, 2018 v 15.45
    Člověk jako pracující pro svou rodinu
    Ano, paní Hájková, ten křesťanskodemokratický koncept člověka který v prvé řadě svou vlastní prací zabezpečuje svou vlastní rodinu, a když mu není dopřáno tak subsidiárně mu potřebné prostředky poskytne solidární společnosti - tento koncept je sice napohled velice přesvědčivý a vlastně zcela přirozený, jenomže naprosto abstrahuje od zcela konkrétních podmínek toho či onoho zcela specifického ekonomicko-společenského systému.

    V kapitalismu právě n e m á m e dán nějaký "přirozený" způsob produkce; přesně naopak, kapitalismus je právě tím typem produkce, který naprosto denaturuje ten původně přirozený vztah člověka k práci, a tuto jeho přirozenou pracovní činnost plně podřizuje diktátu zisku. Hanáček naprosto přehlíží skutečnost, že za podmínek kapitalismu to zabezpečení vlastní rodiny nemůže mít jisté nejen ten, kdo je nějakým způsobem (zdravotně) handikapovaný, nýbrž i ten, o koho kapitál prostě nemá zájem, protože mu nemůže přinášet dostatečný zisk.
    JP
    May 10, 2018 v 15.58
    Marx materialistický, Marx idealistický
    Ano, pane Ungere, to Ransdorfovo podání Marxova vztahu k "materialismu" a "idealismu" je v principu korektní.

    Marx byl důsledným materialistou co se týče v ý k l a d u společenských procesů; ale zároveň byl Marx přesvědčeným "idealistou", co se týče humánní podstaty (a smyslu existence) lidské bytosti.

    Svým způsobem by dokonce Marxovi jeho idealismus bylo možno vytýkat více, nežli jeho materialismus!

    Jak jsem totiž zrovna před chvílí napsal v jiné diskusi ("Marx v českém rybníčku" tuším) - pak je velmi sporné, do jaké míry se Marxovi skutečně podařilo své téze o nevyhnutelnosti nástupu beztřídní společnosti (tedy "komunismu") doložit jeho vlastními čistě ekonomickými analýzami.

    Velmi mnoho hovoří pro to, že to byl daleko spíše právě jeho idealismus - tedy železná víra v člověka, jeho humánní podstatu a nevyhnutelnost naplnění této humánní podstaty - která u něj vedla k tomu přesvědčení, že jednou musí přijít taková forma společenského uspořádání, kde člověk jako humánní a svobodný tvor nalezne své plné uplatnění a dovršení.

    Kapitalismus - tam toto humánní naplnění člověka možné není, a stejně tak tu není možná pravá lidská svoboda; neboť obojí je tu omezeno, blokováno diktátem kapitálu (a trhu) nad člověkem.

    Takže skutečně platí: v daném smyslu byl Marx přesvědčeným "idealistou"; konečným cílem veškerého jeho snažení byl realizovaný humanismus lidské bytosti. Veškerý "ekonomismus" byl pro Marxe nakonec jenom nástrojem pro dosažení právě tohoto ideálního cíle.
    MP
    May 10, 2018 v 17.43
    Josefu Poláčkovi
    Ale ano, závěr prvního dílu Kapitálu je zcela konzistentní (to jest podařilo se ho předchozí prací doložit). Jen nemluví o vítězství proletariátu, to nenajdete v Kapitálu nikde, ale o nutné eskalaci neudržitelném rozporu společenskosti výroby a soukromého vlastnictví.
    Jiná věc je, že paradigma, na kterém je ta stopadesát let stará kniha napsaná, zastaralo.

    VK
    May 10, 2018 v 18.45
    "Jiná věc je, že paradigma, na kterém je ta stopadesát let stará kniha napsaná, zastaralo."
    Jako že v mezičase někdo zrušil kapitalismus a jenom nám o tom zapomněl říct?
    "Neboť i Ježíš prakticky vůbec žádným způsobem nekonkretizoval, jak má vlastně to zvěstované "Království boží" vypadat, jaké v něm mají být dejme tomu rodinné, ale i obecně společenské vztahy, kdo má řídit společné záležitosti a jakým způsobem. Má zde vládnout "totální demokracie" - anebo přece jenom nějaký způsob obecné správy? O ničem takovém se Ježíš nezmiňuje ani slovem."
    Jste si tím naprosto jistý, pane Poláčku?
    Jestli ano, pak o Ježíši víte víc než kterýkoli jiný smrtelník.
    + Další komentáře