V německém Trevíru byl u příležitosti dvoustého výročí narození Karla Marxe v sobotu 5. května odhalen jeho šestimetrový pomník v nadživotní velikosti, který městu darovala Čínská lidová republika. Slavnostního aktu se zúčastnil i předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker, člen Křesťanskosociální lidové strany Lucemburska a politicky nejvýznamnější představitel Evropské lidové strany.

Juncker ve svém vyjádření k události uvedl, že Karl Marx coby filosof nemůže za zločiny komunistických režimů ve 20. století a že idea sociálního blahobytu, na níž je zbudována Evropská unie a která zůstává jejím cílem do budoucna, je úzce spojena s Marxovým odkazem.

Tato vyjádření vyvolala nejen kontroverze, ale u některých politických aktérů, komentátorů i pozorovatelů z řad široké veřejnosti doslova zděšení. Že se k Marxovi coby originálnímu sociálnímu mysliteli tradičně hlásí představitelé socialistické levice, je standardní jev. Dosud však bylo nepředstavitelné, aby podobná slova na adresu myšlenkového praotce komunistické ideologie volil představitel středopravého křesťanskodemokratického proudu.

↗

Je paradoxní, že komunistická Čína, kde se v současnosti

reálně vykořisťuje, daruje německému městu pomník myslitele, který na 

tezi o vykořisťování postavil svou vizi třídního uvědomění námezdně pracujících. Repro DR

Někteří jeho zástupci pak Junckera omlouvali s poukazem na fakt, že se tím jen snažil demonstrovat širší ideovou shodu a úctu i k těm myšlenkovým tradicím, k nimž se sám politicky nehlásí. Většina argumentů na Junckerovu obhajobu však byla v tomto směru zcela scestná. Junckerovo gesto sice působí impozantně svou velkodušností, avšak vychází z mentálních i hodnotových předpokladů, které jsou tváří v tvář elementárním skutečnostem neobhajitelné.

Junckerův omyl filosofický

Junkerovy výroky si můžeme vysvětlovat jako postoj filosofický, který se ztotožňuje s myšlenkovým konceptem originálního myslitele bez ohledu na praktické dopady uskutečňování jeho závěrů. Karl Marx však nebyl filosof, jehož cílem bylo reflektovat žitou zkušenost výkonem rozumu, nýbrž především sociální praktik, který věřil, že pozorováním konkrétního stavu společnosti a jeho zobecněním v konkrétní sociální teorii je s to rozpoznat vědecké zákonitosti dějinného vývoje a podle nich jednat.

Marxova filosofie dějin sice zapadá do dobového kontextu, charakteristického pokusy odůvodnit potřebu sociální změny skrze hlubokou dějinnou sebereflexi, odhalující objektivní stav toho, kým jsme a co je v našich možnostech. Tato filosofie dějin však stála na představě, že objektivní poznání dějinných zákonitostí znamená objektivní, tedy bezrozporné odhalení absolutního horizontu, k němuž dějiny směřují.

Takový předpoklad je v zásadním rozporu se základním východiskem křesťanského pohledu na člověka a dějiny, neboť člověk nejenže není schopen překročit limity vlastního poznání, dané omezením vlastního rozumu, ale především jeho dějinný pohyb ve světě směřuje k eschatologickému horizontu, který nelze ztotožnit s profánním časem dějinné existence a jejích konkrétních výrazů, včetně politicko-ekonomických poměrů.

Základním myšlenkovým východiskem Marxovy filosofie dějin byl přitom historický materialismus, tedy předpoklad, že „bytí předchází vědomí“ a že skrze situovanost člověka v materiálním světě včetně společenského postavení a disponibility materiálními zdroji lze vyvodit povahu jednání, která jim odpovídá. Tato teze je v rozporu s představou člověka jako osoby, nadané nejen vlastní důstojností, ale především schopností autonomně svobodně jednat. Odvislost od společenského postavení, konkrétně třídní příslušnosti, a především vztahu k vlastnictví výrobních prostředků, na imanentním postavení svobodného jednotlivce nic nemění.

Marx ve svém dialektickém pohledu na dějiny, které v návaznosti a zároveň kritice Hegelova konceptu „světového ducha“ ztotožnil se střídáním socioekonomických formací, charakterizovaných konkrétním třídním antagonismem, předpokládal nevyhnutelně konfliktní povahu společenských vztahů a především pak revoluční překonání nejen konkrétního dějinného stavu třídně rozdělené společnosti v éře vrcholného kapitalismu, ale třídního antagonismu jako takového.

Jakkoliv jeho dílo neobsahuje apriorní předpoklad, že současné poměry musí být překonány násilím, znamená ale také velmi vágní předpověď, která může legitimizovat jakýkoliv způsob socializace výrobních prostředků na úrovni mocenské. Jak vypadá společenská držba výrobních prostředků v konkrétních institucionálních podmínkách a mocenských vztazích, není z Marxovy předpovědi vůbec jasné. V křesťanskodemokratickém pojetí sehrávají roli kultivátora společenských vztahů tradiční sociální instituce, na prvním místě rodina. Ty samé instituce, které Marx ztotožňoval s upevňováním podmínek třídní dominance, byť nezávislým na materiální základně, tedy držbě výrobních prostředků.

Marxovi nástupci dokázali dodat jeho vágní předpovědi zespolečenštění výrobních prostředků a nastolení beztřídní společnosti konkrétní podobu etatizace veškerých hospodářských celků a glajchšaltizace sociální struktury společnosti. Ideologicky k tomu dospěli skrze Leninovu vizi diktatury proletariátu. V Leninově myšlení doznala Marxova koncepce dějinného upřesnění, které se ukázalo být bohužel velmi životným. Antonio Gramsci zase odmítl zakotvení příčin třídní dominance v materiální základně a upřel pozornost na kulturně-morální nadstavbu, ve které dle něho a jeho nástupců fakticky upevňuje svou moc buržoasie.

Všichni tito myslitelé mohli vyjít z Marxe, aniž by popřeli základní východiska jeho filosofie, a to s ohledem na vágnost jeho revoluční dějinné předpovědi. Nejde tedy o žádné deformace původního Marxova konceptu, jak dnes mnozí tvrdí, ale spíš o doplnění či praktické upřesnění Marxových myšlenek. I proto marxismus vždy byl, je a bude velmi přizpůsobivý a přitažlivý myšlenkový proud.

Junckerův omyl politický

Politicky se Jean-Claude Juncker fatálně mýlí, když se pokouší ztotožnit Marxův odkaz s vizí sociálního blahobytu, kterou bychom v křesťanskodemokratickém podání jistě označili jako sociálně-tržní hospodářství. Marxova vize komunistické beztřídní společnosti, kde je každému dáváno „podle jeho potřeb“, je stejně tak utopická (s ohledem na výše uvedená filosofická východiska) jako politicky nebezpečná. Zachází totiž s jednotlivcem a priori hlavně jako s článkem v řetězu společenské distribuce.

Je však zřejmé, že jakékoliv společenské rozdělení vždy naráží na inherentní přirozenost společenské skutečnosti, tedy omezené zdroje. Jakákoliv společenská distribuce tak vždycky obsahuje arbitrární hledisko, které se liberální ekonomové snažili obejít vizí přirozené tržní alokace. V Marxově pojetí jde však o opačný extrém, který opět v konkrétních dějinných podmínkách doznal upřesnění v podobě vypjatého egalitarismu na úrovni výsledků distribuce.

Postoj křesťanských demokratů v této otázce odpovídá vizi rozvoje člověka i společnosti, kdy přerozdělování probíhá tak, aby se dostalo těm, kteří to potřebují. Tyto potřeby jsou ovšem zhodnoceny právě dle schopnosti jednotlivce postarat se o sebe samostatně. Těm, kteří toho schopni nejsou, musí být pomoženo k důstojnému žití. Ostatní mají v první řadě usilovat o rozhojnění vlastních schopností a jejich následné využití nejen ve svůj prospěch, ale též prospěch druhých. Těmto principům pak odpovídá nastavení veřejných institucí. Zajistit tento sociální rozvoj je především rolí státu. Toho státu, kterému Marx předpovídal faktický zánik v momentě, kdy zmizí jeho dějinná funkce představovat nástroj buržoasie v upevňování její třídní dominance.

Pokud tedy Jean-Claude Juncker ztotožňuje Marxovu vizi beztřídní společnosti s koncepcí sociálně spravedlivé a blahobytné společnosti v tradici evropského welfare state, dokazuje tak maximálně diskreditace této koncepce zdaleka nejen v očích neoliberálů, kteří okamžitě zavrhují vše, co byť jen náznakem obsahuje přívlastek „sociální“…

Dar od čínských vykořisťovatelů

Vzhledem k problematické povaze jak Marxovy filosofie dějin, vycházející z chybných ontologických premis, tak Marxových ekonomicko-politických vizí beztřídní společnosti, zůstává z pohledu těch, kteří se k Marxovým východiskům nehlásí, v jeho myšlení nejhodnotnější analýza socioekonomického stavu společnosti, kterou ve své době reálně viděl. Zejména pak pracovní teorie nadhodnoty, jejímž základním aspektem je teze o vykořisťování námezdně pracujících vlastníky výrobních prostředků skrze generování vyšší hodnoty, než kolik je třeba k úhradě jejich mzdy. Takzvaná nadpráce je pak prakticky spojena s otázkami o délce pracovní doby, podmínkách výkonu práce, bezpečnosti.

Vyspělé západní země, k nimž se Marx upínal coby k těm, v nichž dojde dílo socialistické revoluce svého dějinného uskutečnění, tyto zásadní rozporné otázky kapitalismu dokázaly řešit jinak, než jak navrhoval Marx — sociálním zákonodárstvím, přijímaným skrze demokratický politický proces. Právě odtud vede cesta k modernímu státu blahobytu i koncepci sociálně-tržního hospodářství, k níž by se měl Juncker coby křesťanský demokrat hlásit.

To však dnes neplatí ve všech zemích na světě. Naopak například v komunistické Číně je právě otázka konkrétních podmínek výkonu práce v souladu s Marxovými tezemi navýsost aktuální. Čína představuje model státního kapitalismu, kde je komunistickou mocí centrálně plánovaná výroba zároveň přizpůsobována podmínkám ostré globální tržní konkurence. Konkurenční výhodou čínských výrobků je přitom flexibilita a nízká náročnost výroby včetně mzdových nákladů zaměstnanců. Sociální zákony, upravující podmínky a limity výkonu práce, pak v Číně téměř neexistují, včetně třeba zákazu dětské práce.

Je tedy navýsost paradoxní, že právě komunistická Čína, která patří mezi jednu ze zemí, kde se v současnosti reálně vykořisťuje, daruje německému městu pomník myslitele, který na tezi o vykořisťování proletariátu buržoazií postavil svou vizi třídního uvědomění námezdně pracujících a uskutečnění socialistické revoluce. Kdyby se čínští pracující byli schopni třídně uvědomit, možná by to dárce Marxovy sochy ohrozilo v jejich mocenském postavení.

Rozhodně je však nedůstojné a hanebné, pokud odhalení této sochy dělá stafáž křesťanskodemokratický předseda Evropské komise, který se pokouší křečovitě propojit Marxovy myšlenky s politickými cíli současnosti, s nimiž nemají nic společného. Pokud v tom bude pokračovat, neočišťuje Marxe, ale spíš diskredituje tyto cíle.