Marxismus a křesťanství, pohled zpět a dopředu

Ivan Štampach

Marxisty a křesťany spojuje ochota ke změně a tvůrčí přístup ke skutečnosti. Ivan Štampach recenzuje publikaci věnující se vztahu těchto dvou směrů.

Mohlo by se zdát pošetilé věnovat se v plném rozběhu 21. století směrům v České republice tak okrajovým a početně bezvýznamným, jako je křesťanství, které se od nabytí plné svobody vyznání v České republice beznadějně propadá, a jako je marxismus, který už je lhostejný i leckterým dnešním českým komunistům, kteří spojují spíše nostalgii po minulých výhodách s autoritativním nacionálním konzervativismem.

Je však otázkou, co leží mezi křesťanstvím a marxismem a s čím se konfrontují. Nebo možná ne mezi nimi, protože to nemusí být pozice na opačných koncích názorového spektra. Spíše, co je ve společnosti přítomno vedle nich a spolu s nimi. Aniž bychom to mohli snadno potvrdit, lze odhadnout, že je to široký prostor lhostejnosti k otázkám, které marxismus i křesťanství kladou, a na něž nabízejí definitivní, nebo v lepším případě předběžnou a praxí ověřitelnou odpověď.

Reforma společnosti

Dnešní křesťanští a marxističtí čeští autoři se rozhodli ohledat společný terén. Aby zakotvili dnešní možnosti rozpravy a případné spolupráce v historické zkušenosti, zaměřili se na formální dialog, který probíhal v šedesátých letech minulého století a Michael Hauser při té příležitosti upozorňuje i na utkávání a setkávání obou myšlenkových a praktických světů i neformálně a mimo toto období. Nezůstávají však u retrospektivy. Sledují i současnost a vyhlížejí možnou budoucnost. Pozornost věnují i Deníku Referendum a přítomnosti obou směrů v článcích a diskusích.

Kapitoly věnované událostem, okolnostem a podmínkám, jakož i osobnostem první etapy dialogu, která probíhala v šedesátých letech dvacátého století, napsal mimo jiné klasik dialogu, katolický, tomistický filosof a v jednom období zároveň levicově orientovaný politik Karel Floss. V tomto bloku je též zastoupen mimořádně plodný historik a sociolog náboženství Zdeněk R. Nešpor.

Pokračování dialogu v exilovém periodiku Studie zajišťoval teolog Karel Skalický. Foto ceskatelevize.cz

Pokračování dialogu v římském exilovém katolickém intelektuálním periodiku Studie i poté, co v Československu po sovětské agresi z roku 1968 skončil, zajišťoval teolog Karel Skalický, zejména díky zastoupení obou orientací v exilu. Věnuje se mu Jaroslav Vokoun.

Druhý blok se věnuje obsahu dialogu. Ukazuje, jak si možná nezáměrně vycházeli protagonisté z obou stran ve svých úvahách daleko vstříc, takže pro marxisty nebyl Bůh zcela mrtev (podle titulu tehdejší knihy Vítězslava Gardavského) a křesťané se věnovali nenáboženské, civilní či neteistické intepretaci křesťanských obsahů, která dostala označení teologie smrti Boha.

Jan Černý se věnuje hledání transcendence, tedy přesahu vůči faktickému, danému stavu věcí. Probírá tehdejší autory a ukazuje, jak nacházeli transcendenci při zachování základní ateistické marxistické pozice.

Dokonce i nesubstanční, vůči filosofickému teismu radikálně kritická filosofie Zbyňka Fišera, který psal pod pseudonymem Egon Bondy, se v průběhu tvorby tohoto autora posunula k jisté otevřenosti vůči božskému aspektu skutečnosti. Příroda či kosmos má jisté znaky, jež náboženství připisuje Bohu. Zkušenost s nimi, někdy označovaná jako zkušenost X, je základem náboženství a může být vyložena i se zachováním ontologické rovnosti všech skutečností, při její proměnlivosti a neurčitosti dalšího směřování. Tomu se věnuje Petr Kužel.

Předposlední blok obsáhlé publikace (488 stran) sleduje a připravuje možnou aktualizaci tématu marxisticko-křesťanského dialogu. Mimo jiné se tam z obou stran (marxismus zastupuje pracovník Filosofické ústavu AV ČR, akademický pracovník Pedagogické fakulty UK, bývalý jezuita Michael Hauser a křesťanství pracovník nakladatelství Vyšehrad a vyučující externě na Evangelické teologické fakultě UK Filip Outrata) probírají možnosti dnešní praktické a ideové spolupráce Marxem inspirovaného sekulárního humanismu a křesťanství, které se nenechá zatlačit do role opia lidu a angažuje se v pozemských podmínkách.

Blok dokumentů, vzpomínek a komentářů zahrnuje mimo jiné dobové texty ze šedesátých let, vzpomínky dnešních pamětníků.

Kniha stojí za pozorné a pečlivé přečtení a za vnitřní dialog s autory. Může povzbudit marxisty v tom smyslu, že se jim ukáže, že zločiny minulého režimu nelze beze zbytku vyložit podněty převzatými z Marxe a že lze vzít vážně jejich návrat k humanistické podstatě marxovského impulsu a jeho tvůrčí nové promyšlení. Může povzbudit křesťany a ukázat jim, že křesťanství nemusí přesouvat veškerý zájem do jiných pater skutečnosti, než je náš pozemský svět, nebo do absolutní budoucnosti za našim všedním časem.

Křesťané se mohou angažovat a pracovat pro reformu společnosti nyní a zde, a nemusí to činit s poukazem na absolutistického nebeského vládce a prostřednictvím jeho pozemských diktátorských služebníků.

Stálo by za zvážení role duchovních směrů, které jsou v současné české společnosti, třeba jen menšinově, přítomny vedle křesťanství (judaismus, islám, ale i angažovaný buddhismus nebo hermetismus).

Marxisty a křesťany spojuje ochota ke změně a tvůrčí přístup ke skutečnosti. Hloubka potřebné změny — i s vědomím špatné historické zkušenosti s revolucemi (které občas přinesly systémy horší než ty, nad nimiž zvítězily) — může být charakterizovaná jako revoluční, tedy jako skutečný obrat, a ne pouze mírný pokrok v mezích zákona. Dají-li křesťané a marxisté společně podněty unavené, pohodlné, konzumní společnosti, to zůstává otevřené.

Ivan Landa, Jan Mervart a kol.: Proměny marxisticko-křesťanského dialogu v Československu, Praha: Filosofia, 2017

    Diskuse
    JP
    August 27, 2017 v 11.50
    Podněty pro unavenou společnost
    Ta poslední věta či otázka se fakticky dále dělí na dvě, či spíše dokonce tři podotázky:

    za prvé, zda marxisté a křesťané dokáží v ů b e c ještě tomuto světu dávat nějaké inspirující podněty;

    za druhé, zda dokáží - ti i oni - poskytnout nějaké n o v é podněty;

    a až teprve za třetí, zda by dokázali nějaké takovéto impulsy dodat s p o l e č n ě - tedy na základě nalezení či vytvoření nějaké nové ideje vzniklé vzájemnou syntézou jejich o sobě bezpochyby protichůdných obrazů a výkladů světa a jeho dění.

    Co se bodu prvního týče, pak určité působení zde dozajista stále ještě existuje: církevní organizace jsou zde i nadále přítomny, stále se ještě konají aktivity ve jménu křesťanské víry. Ale i marxismus ještě zcela nevymizel z povrchu zemského; už sice jen sotvakdo ještě věří na na onen Velký převrat k dokonale harmonické a šťastné komunistické společnosti, ale marxismus má stále ještě svou platnost jako víceméně jediná konzistentní a důsledná teorie kritiky kapitalismu.

    Ale na straně druhého, co se bodu druhého týče, tady je nutno konstatovat víceméně naprostý opak. Že by křesťanství dokázalo přijít ještě s nějakými principiálně novými impulsy či podněty - to by odporovalo vlastně už jeho základnímu pojetí, jeho fixování se na události staré už dvě tisíciletí. Jedinou skutečnou "inovací" křesťanství byl protestantismus (ať už v jakýchkoli formách); ale je sotva možno si představit, že by se v rámci křesťanské ideje mohl ještě jednou vynořit nějaký obdobně silný impuls. Zdá se, že možnosti křesťanství jsou v tomto ohledu skutečně už vyčerpané.

    Co se marxismu týče - tady situace není tak zcela jednoznačná. Už proto, že marxismus je ve srovnání s křesťanstvím podstatně mladší, a tak má na svou "protestantskou revoluci" vlastně ještě dost času. Ale: aby to byla skutečně idea či inovace revolučně inspirativní, pak by se marxismus musel dokázat vzdát z mnohých svých vlastních prapůvodních dogmat. Což je pro něj stejně obtížné až nemožné, jako pro křesťanské tradicionalisty.

    Takže, jednou větou: ano, marxismus má stále ještě určitý potenciál inovativních podnětů - ale tento potenciál nedokáží realizovat samotní marxisté.

    Bod třetí: spojení křesťanství a marxismu. Ujasněme si předem: pokud by tady mělo dojít k nějakému opravdu zásadnímu pokroku, pak právě nikoli v tom smyslu, jak se to předpokládá obecně: totiž že oba tyto tábory by se mohly navzájem setkat - alespoň - na společné půdě boje za sociální spravedlnost. Tento společný moment zde sice je - ale ten v žádném případě nepostačí pro nějaký impuls skutečně inovativní.

    Bezprostředně zde stojí především otázka (která byla také zmíněna v textu), zda marxismus je schopen ze sebe vyprodukovat nějakou formu transcendence. Neboť s jakýmkoli náboženstvím či vírou se může setkat právě jenom na tomto základě.

    O něco takového se asi pokouší - taktéž zmíněný - M. Hauser; ale při všem respektu k filozofické vytříbenosti jeho myšlenkových konstrukcí se věc jeví tak, že se přitom nakonec zcela ztrácí to, co tvoří nejvlastnější jádro celé marxistické koncepce světa, člověka a jeho dějin.

    Pokud by bylo možno na základě marxismu přece jenom vytvořit nějaký druh transcendence, pak nikoli jakýmsi vytěsněním jeho základních principů, nýbrž naopak jejich radikalizací, jejich dovedením až k jejich vlastním kořenům, tedy překročením té hranice platnosti a jsoucnosti, kterou jim přisoudil Marx.

    Na straně druhé, pokud by se křesťanství mělo nějakým způsobem dokázat přiblížit marxismu, pak by k tomu v prvé řadě muselo akceptovat jeho zcela základní postulát o historické a materiální podmíněnosti společenských fenoménů - a tedy i samotného křesťanství respektive víry vůbec. Tuto primární marxistickou tézi ale křesťanství nikdy akceptovat nemůže - protože by tím vzdalo své klíčové dogma o absolutní - tedy nepodmíněné - transcendenci božího principu.

    Takže, závěrem: tu - o sobě zcela nutnou a nevyhnutelnou - syntézu materialistického a nematerialistického (spirituálního) pojímání světa nedokáží provést ani marxisté, ani křesťané. Tuto syntézu může provést jenom někdo, kdo dokáže vykročit za omezené hranice obojího; aniž by přitom ovšem ztratil to, co je na obou těchto výkladech a pojetích světa stále ještě cenné a nepostradatelné.
    August 27, 2017 v 15.29
    Takže ten někdo by patrně neměl být ani marxista ani křesťan, ale někdo "nezávislý a objektivní", není-liž pravda, pane Poláčku?
    Co oba proudy hlubinně spojuje, je jasné -- jsou to dva velké příběhy o cestě ze tmy ku světlu.
    Přesně naopak, paní Hájková: m ě l i by to být jak marxisté, tak křesťané, kdo by měli tento krok učinit.

    Jenže jak vyplývá z výše řečeného, ve skutečnosti to nedokáží ani jedni, ani druzí.
    JP
    August 28, 2017 v 10.37
    Cesty ze tmy ke světlu
    Dva velké příběhy to dozajista jsou, o tom není pochyb.

    Od tmy ke světlu - mnozí by to viděli přesně opačně, a to v obou případech; ale budiž, vnímejme teď především tu pozitivní stránku věci, je možno říci že v obou případech se skutečně jedná o cestu z nevědomosti k poznání, k hlubšímu a širšímu uvědomění lidské bytosti, sebe samé i jejího místa ve světě.

    Na straně druhé - ani v jednom případě není možno zcela legitimně říci, že toho "světla" by už bylo dosaženo. Už právě proto, že každý z obou těchto směrů má tu pravdu (to "světlo"), která tomu druhému chybí.

    A jak už řečeno: žádná z obou stran není a nebude schopna do té své pravdy přijmout a zabudovat i tu pravdu druhou. A tak v tom "světle" zůstává ještě velice mnoho temných míst.
    PM
    August 28, 2017 v 10.40
    Skalický formuluje svou hermeneutiku marxismu:
    Marxismus obsahuje staré křesťanské pravdy, na které křesťané zapomněli říká K.S. a vyjmenovává deset příkladů jeho pozitiv:
    – Marxismus je, mimo jiné, myšlenkové úsilí vyhmátnout logos
    dějinného pohybu (historický materialismus), čímž nutí
    křesťany oprášit a znovu promy slet teologii dějin a teologii
    dějin církve.
    – Marxismus klade důraz na budoucnost, na budoucí spravedlivou společnost, a tím nutí křesťany rozpomenout se
    na eschatologickou dimenzi a důkladněji rozpracovat a propracovat traktát De novissimis, který, jak známo,
    byl do nedávna popelkou věroučné teologie.
    – Marxismus klade důraz na to nemyslet v jednotlivinách
    a jednotlivcích, ale ve společenských celcích a společenských
    procesech, čímž nutí křesťany překonávat individualistickou
    etiku, jak k tomu vybízí Druhý vatikánský koncil.
    – Marxismus klade důraz na pohyb a na vývoj, čímž nutí
    křesťany revidovat jejich statické pojetí stvoření a znovuobjevit
    jeho původní biblický, dynamický, vývojový charakter
    – creatio continuata – jak na to poukázal Claude Tresmontant
    a jak to rozvedl P. Teilhard de Chardin.
    – Marxismus klade důraz na práci a praxi jako na hybný moment dějin a faktor sebevytváření člověka, čímž nutí křesťany k hlubší reflexi nad prací a vůbec činností člověka ve
    světě, z čehož se pak rodí teologie práce, bez níž pak některé
    pasáže první části Gaudium et spes jsou nemyslitelné.
    – Marxismus klade důraz na hmotu, materii, a tím nutí křesťany
    k hlubší reflexi nad hmotou, nad významem hmotných
    podmínek a podmíněností a nad důsledky, jež třeba
    vyvodit z pravdy víry, že hmota Bohem stvořená není zlá,
    nýbrž dobrá, což vede k překonání falešného karteziánského
    dualismu a idealismu, bez čehož by pak defi nice kultury,
    jak ji podává Gaudium et spes v kapitole o kultuře, nebyla
    možná.
    – Marxismus klade důraz na proletariát, nalid, na chudé,
    utištěné a vykoři sťované, a tak napomáhá křesťanům, že
    si znovu ostřeji uvědomili, že církev je Boží lid se všemi
    eklesiologickými důsledky, jež z toho vyplývají.
    – Marxismus klade důraz na to, že daný stav, „poměry“, „situace, společnost“ nejsou přírodní zkameněliny, ale něco
    změnitelného, co bylo člověkem vytvořeno a co ho zpětně
    utváří, a že když tyto poměry člověka utlačují a drtí, že to
    není přírodní fatalita, s kterou se nedá nic dělat, ale že je
    možné a nutné je změnit ve prospěch bídných, čímž nutí
    křesťany k zaangažovanosti v reálné změně ve prospěch
    utlačených, a tím i k znovuobjevení společenské dimenze
    lásky k bližnímu, jak o tom často hovořil Otec Lebret a jak
    i to se nakonec dosta lo do Konstituce o církvi v dnešním
    světě.
    – Marxismus, hlavně ten utopický, klade důraz na možnost
    opravdové radikální novosti, čímž svou vlastní imanentní
    logikou je nucen uvažovat o možnosti zázraku a zmrtvýchvstání
    (srov. např. některé myšlenky Blochovy a Garaudyho;
    ne náhodou se Mussner ve své práci o zmrtvýchvstání
    konfrontuje s Blochem), čímž nutí křesťany k prohloubení
    teologie zmrtvýchvstání.
    – Marxismus klade důraz na společenské vlastnictví výrobních
    prostředků, čímž nutí křesťany znovuobjevit společenskou
    funkci a společenský rozměr soukromého vlastnictví.
    August 28, 2017 v 20.38
    Panu Poláčkovi
    Možná je ten problém jenom u českých křesťanů a českých marxistů. Ti první si totiž marxismus stále spojují s minulým režimem, zatímco ti druzí mají křesťany za metafyziky, kteří žijí mimo realitu. A to ještě v tom lepším případě. Máme s tím zkušenosti. Nakonec i tady z Referenda, že?
    August 29, 2017 v 2.53
    Pane Petrasku, máte pravdu. Marxisté si vždycky mysleli, že čas pracuje pro nás. A křesťané si vlastně mysleli totéž, jen za tím časem viděli ještě někoho.
    Ti i ti na to v poslední době zapomínají.
    VP
    August 29, 2017 v 10.43
    Pane Poláčku, vy jste tak zahleděný do sebe, že nevidíte, že se to už děje. Je toho plný článek, taky Josef Heller přijal do místní organizace KSČM křesťana, který ví, že Ježíš chce, abychom měnili svět a Marx mu řekl jak, i jiní křsťané usilují o spolupráci se všem lidmi dobré vůle, i s marxisty, protože vědí od Ježíše: Kdo není proti vám, je s vámi. Jenže to všechno není podle Vaší umanuté teorie, že nejdřív musí být celostní plán na změnu světa, a i kdyby ho někdo vytvořil, zase to určitě podle Vás nebude to pravé poláčkovské, pardon, ořechové.
    JP
    August 29, 2017 v 11.11
    Opravdu vzájemné oplodňování?
    V každém případě díky za zprostředkování zajímavého pohledu na věc, pane Petrasku.

    Ovšem: vůči tomu optimismu K. Skalického, k čemu navzájem se oba tyto směry "nutí" (v pozitivním smyslu vzájemného myšlenkového obohacování) bych byl poněkud skeptický. A je otázka jestli by ta formulace neměla spíš znít tak, že by se k těmto inovacím nutily tehdy, kdyby se skutečně navzájem braly vážně.

    Tím v žádném případě nechci popírat že jsou jednotliví autoři na jedné či druhé straně kteří se danou problematikou skutečně závažně zabývají; ale že by skutečně docházelo k nějakému reálnému procesu vzájemného myšlenkového obohacení, o tom lze asi spíše pochybovat.

    Jestliže dnešní křesťanské církve například sociální problematiku chápou už poněkud jinak nežli dříve (kdy se jednalo vlastně jenom o charitu, čili mírnění důsledků chudoby, zatímco dnes se přece jenom už více hledí na politiku, čili na prevenci chudoby) - pak je to spíše důsledek obecného rozvoje (západní) společnosti, a pokud je zde možno vystopovat vliv nějakého politického uskupení, tak asi daleko spíše sociální demokracie (čili cesta reformismu), nežli působení marxismu.

    Marxismu svou působnost rozvíjel v daném smyslu vlastně jenom v oblasti Latinské Ameriky; ta "teologie osvobození" ovšem narazila na tvrdý odpor Vatikánu. Že zrovna v současnosti je papežem někdo kdo přišel právě z tohoto regionu a těmi myšlenkami teologie osvobození je do určité míry ovlivněn, je sice zajímavá okolnost, ale sotva se dá očekávat že tím bude založena dlouhodobá tradice.

    + Další komentáře