O Bohu, protože o člověku

Ivan Štampach

Ivan Štampach recenzuje knihu Josefa B. Solovějčika, u nás málo známého, ale pronikavého židovského myslitele. Autor uvažuje člověka v jeho racionální i spirituální dimenzi a představuje duchovní témata bez nánosu církevního dogmatismu.

Máme-li trochu vnitřní vnímavosti, nechceme se omezit na povrch života a světa, a toužíme po transcendenci. Potřebujeme přesáhnout to, co je dáno, co nás určuje. Hned se však nabízí náboženství, a to odpuzuje. Nejen tím, jak je zneužíváno, jak je převlekem represivní politiky, ale i svou podstatou. Odrazuje hledače hlubin a výšin života už tím, že člověka odcizuje jemu samému. To nejlepší z člověka promítá do nedosažitelné výšiny nebo vzdálenosti v čase a do postavy absolutistického Vládce.

Dnešní možnosti volného hledání a nezávislého vyjadřování umožňují jít za hranice nekrofilního, autoritativního náboženství, jak o tom mluví německý filosof židovského původu Erich Fromm, který oceňuje náboženství humanistické a biofilní a hlásí se k neteistické mystice.

Hledání spirituality v době zvetšelých církví

Frommův židovský současník Josef Dov (Bar) ha-Levi Solovějčik (1903 až 1993) nepotřeboval inspiraci u Karla Marxe a Sigmunda Freuda a přinesl si s sebou ve třicátých letech do politického a intelektuálního světa New Yorku zkušenost z východní Evropy.

Narodil se roku 1903 na území dnešního Běloruska. Tamní judaismus známe v poněkud odlišné podobě, tak jak o něm referoval ve své knize Devět bran český židovský autor Jiří Langer (1894 až 1943), bratr známějšího spisovatele Františka Langera. Něco z té atmosféry však u Solovějčika zachytíme.

Solovějčik se hlásil k ortodoxnímu judaismu, byl rabínem, vycházel z Bible a Talmudu, ale přece u něj najdeme souznění i s Frommovým humanistickým náboženstvím. Jeho kniha se svým názvem odvolává na víru, ale je důležité, že jde právě o člověka víry. Jde o lidskou víru, o lidský a lidsky odůvodněný postoj hledání, důvěry a naděje.

Autor metodou klasického židovského výkladu Písma a v bohaté přátelské konfrontaci s antikou, některými křesťanskými motivy a se západní filosofií propracovává v křesťanské teologii a praxi neznámé rozlišení stvořeného člověka podle první a podle druhé kapitoly Knihy stvoření (Genesis). Zvolil pro ně pracovní názvy Adam I. a Adam II. Jde, jak se ukáže ke konci knihy, o dva aspekty každého z nás.

Solovějčikův probuzený člověk zažívá oddanost Tvůrci i sebevědomou svobodu. Foto cloudinarycom

Důležité je, že má božský původ a je oprávněný jak Adam I. zažívající lidskou důstojnost, směřující k ovládnutí země a kosmu, člověk racionální, hrdý, svébytný, tvořivý, tak i Adam II., člověk hledající smysl svého malého já ve velkém Já, člověk myslící kvalitativně, spíše intuitivně.

Jsme, či můžeme každý být osamělým, odvrženým a odmítnutým člověkem, prožívajícím úzkost a obavy (které náboženství nemůže snadno odstranit), stojícím před Hospodinem (což je pro židovskou tradici smyslem modlitby) a toužícím po nápravě sebe a světa. A zároveň může každý z nás být tvůrčím, silným jedincem.

Solovějčikova stručná kniha (jednaosmdesát stran) v jedenácti úvahách představuje člověka, jeho vztahy, jeho postoje, jeho možnosti. Je knihou realistickou, ale zároveň posilující a povzbuzující k jednání. Přesahuje své konfesní kořeny. Základním textem oslovuje všechny, bohatým poznámkovým aparátem (snad více než třetina textu) mluví k těm, kdo znají hebrejštinu a zajímají se o duchovní, etické a filosofické texty tradičního judaismu. Přitom má z poznámkového aparátu částečně užitek i ten, kdo nevládne pramenným jazykem. Rozšiřuje a obohacuje prosté myšlenky hlavního textu knihy.

Kniha vydaná v originále v USA roku 1965 je v češtině k dispozici již několik let, ale stále je neznámá. Neprávem zůstává povědomí o ní dosud omezeno víceméně na prostředí zdejší skromné židovské komunity. Již několik let zůstává zdejší svět kultury a spirituality vůči Solovějčikovu dílu dlužníkem. Pozornost si zaslouží i jeho další text vydaný v česky, Halachický člověk.

Text má co říci i křesťanovi a sekulárnímu člověku. Žije v celé šíři naší kultury, našeho širšího celku zahrnujícího judaismus, křesťanství a islám, jakož i sekulární humanismus. Otevírá to, co u křesťanských autorů bylo za dlouhá staletí práce se stejným biblickým textem (doplněným u křesťanů o Nový zákon) zoufale vynecháno.

Vyvažuje převážně autoritativní a odcizující výklad výkladem humánním, zachycujícím člověka při jeho žití ve světě v jeho tvůrčí aktivitě. Jeho samozřejmým promítnutím do dramatické současnosti je i připravenost k mezikulturnímu dialogu. Solovějčikův probuzený člověk zažívá oddanost Tvůrci i sebevědomou svobodu a tím nabízí možnost pro dnešní konflikt hledající spirituality a zvetšelého náboženství.

Josef B. Solovějčik: Osamělý člověk víry, P3K, 2012

    Diskuse (13 příspěvků)
    JP
    Josef Poláček, Invalidní důchodce a student
    August 6, 2017 v 12.8
    Vztah víry k jejím závazným článkům respektive dogmatům je v principu vztah nepřímé úměry: čím více otevřenosti, čím více svobody, čím více volnomyšlenkářství - tím méně síly má ten původní impuls, a tedy víra sama.

    Nedá se nic dělat, ale je tomu tak.
    Eva Hájková, penzistka
    August 6, 2017 v 13.11
    Svoboda tak jako nevylučuje věrnost a stálost, nevylučuje ani víru, pane Poláčku.
    Já už jsem si knížku objednala. Zajímají mě ty dva druhy lidí.
    Ivan Štampach, religionista
    August 6, 2017 v 17.42
    Žádná dogmata
    To byste, pane Poláčku, Solovějčikovi těžko vysvětlil. Judaismus nemá žádné závažné články víry ani dogmata.
    ŠŠ
    Štěpánka Šprynarová, důchodkyně
    August 6, 2017 v 18.3
    Rozumím-li dobře textu recenze,
    domnívám se, že Ivanem Štampachem recenzovaný autor neměl na mysli dva druhy lidí, ale dva aspekty, jež lze nalézt v každém z nás: aspekt osamělého, odvrženého a odmítnutého člověka a zároveň aspekt tvůrčího, silného jedince. O tom, v jakém poměru se oba aspekty nacházejí (jsou vzájemně vyrovnané či jeden z nich převládá), bychom mohli nejspíš uvazovat podle způsobu činností, podle toho, jakou povahu mají skutky každé osobnosti.
    Eva Hájková, penzistka
    August 6, 2017 v 18.41
    To jsem si nevymyslela já, paní Šprynarová. To výslovně uvádí Kosmas v anotaci ke knize: https://www.kosmas.cz/knihy/170049/osamely-clovek-viry/
    Dva druhy člověka, popřípadě dva typy osobnosti.
    Je možné, že jedinec do jisté míry zahrnuje obojí. Ale je taky pravděpodobné, že bude mít blíž buď k jednomu nebo k druhému typu.
    Ivan Štampach, religionista
    August 7, 2017 v 0.10
    Až to udete číst - dá se to přččíst za jeden volký den, dojdete před kocem, tak ve třech čtvrtinách k tomu, že Adam I a Adam II je jedna a tatáž bytost. A poud se jednoho dostává málo, otřebujeme vyvženífruhým. Např. zcela v rabínově v linii: - jsme J /jeden, a pokud bychom nypř.byli příliš opuštění, toužící, pasivní, měkcí, oddaní a poslušní, musíme si vzpomenout na Adama z 1. katoly knihy Beřešit (tedy Genesis) aodvážně zvednou hlavu, prověřovt adůvěřovat, analyzovat a ovládat. Nacházet božstvo spíš v sobě. Okouzlilo mě, že to k životu oboje patří. .
    Ivan Štampach, religionista
    August 7, 2017 v 0.15
    Vyvážení
    Až to udete číst - dá se to přččíst za jeden volký den - dojdete před kocem, tak ve třech čtvrtinách k tomu, že Adam I. a Adam II. je jedna a tatáž bytost. A pokud se jednoho dostává málo, otřebujeme vyvážení druhým. Např. zcela v rabínově v linii. pokud bychom např.byli příliš opuštění, toužící, pasivní, měkcí, oddaní a poslušní, měli bychom si vzpomenout na Adama z 1. katoly knihy Beřešit (tedy Genesis) a odvážně zvednou hlavu, prověřovt a důvěřovat, analyzovat a ovládat. Nacházet božstvo třeba předsebou, ale rovněž v sobě. Okouzlilo mě, že to k životu oboje patří.
    JP
    Josef Poláček, Invalidní důchodce a student
    August 7, 2017 v 11.14
    Že by judaismus jako takový neměl žádné závazné články víry, to se asi takto nedá říci, pane Štampachu (co třeba takové Desatero?..). Asi jste měl na mysli, že judaismus nemá žádnou oficiální i n s t a n c i, která by mohla - jako to činí katolický papež - vydávat závazná rozhodnutí o víře.

    Eva Hájková, penzistka
    August 7, 2017 v 12.16
    Já bych řekla, že Desatero vyzývá k tomu, jak žít, tedy co v životě dělat, popřípadě co nedělat.
    Zatímco články víry jsou něco jako předpis, čemu se má věřit, respektive vyznání víry (například křesťanské Krédo).
    Rozdíl tkví i v tom, že Desatero, jakožto zjevený zákon, přinesl Izraeli Mojžíš, tedy prorok, zatímco články víry stanovila (dohodla se na nich) církev (církve).
    JP
    Josef Poláček, Invalidní důchodce a student
    August 8, 2017 v 12.0
    Kdo a jak to stanovil, to už je celkem vedlejší, paní Hájková.

    Ještě jednou jádro mé myšlenky: zdá se, že čím je která věrouka rigidnější, čím více, striktněji a závazněji svým věřícím předepisuje co je správné a co je špatné, tím silnější, závažnější, dominantnější je.

    A tedy naopak: čím je která věrouka liberálnější, čím více dává jednotlivci volnost hledat své vlastní výklady - tím více ztrácí na své síle.

    To je opravdu něco zcela jiného, než to jestli zde existuje nějaký oficiální orgán věrouky. Krátce řečeno: to že není daná víra ovládána jediným centrem moci, nýbrž zde o závazný výklad soupeří dvě nebo tři o r t o d o x n í skupiny či směry, to ještě samo o sobě neznamená že by ona věrouka ve svém jádru byla liberální.

    Zásadní problém je totiž v tom, že čím liberálnější je věrouka, tím větší prostor je v ní pro hledání, ale i tápání, a nakonec pochybnosti všeho druhu. A tedy nakonec pochybnosti i o vlastních základech této víry. A víra a pochybnost - to jsou přesně ty dva momenty, které se snášejí ze všeho nejméně.
    + Další komentáře