Já myslím, že ten konflikt - moc státu versus moc nestátních struktur - tady probíhá už odedávna a je charakteristický pro společnost západního typu.
Svoboda k jedinci přichází jak zvenčí - například stát ho může chránit před útlakem jiných struktur, jako se kdysi dělo osvobozením od nevolnictví (poddanství vrchnosti) – tak zevnitř. Ta vnitřní svoboda se často opomíjí, přitom je nesmírně důležitá. Člověka, který není vnitřně svobodný, lze jen těžko nějak zvenčí (či shora) osvobodit, popřípadě zabránit tomu, aby neupadl do nového „poddanství“. Zvlášť, když existuje hluboká lidská touha někam patřit, ba dokonce i ochota vzdát se kvůli tomu části své svobody.

Otázka je, co s tím. Co počnout s lidmi, kteří svou vlastní vnitřní svobodu vymění za tu touhu být členem nějakého toho vlastního identitárního stádečka.

Možná nic nevyměnili, protože žádnou vnitřní svobodu neměli. Vnitřní svoboda není něco, co člověk nějak automaticky má.
A možná jsou svobodní, i když dodržují nějaké, zdánlivě přísné, předpisy. Pokud je to jejich vůle řídit se jimi.
Kdo to může posoudit?
Jak se vlastně pozná, že je člověk nesvobodný, pokud si on sám nestěžuje?

Je třeba podotknout, že i když konflikt mezi státní mocí a Svědky Jehovovými existuje leckde, v žádné západní zemi nebyla tato církev přímo zakázána jako v Rusku.

Konflikt mezi státem a církvemi je zákonitý, protože jde o dva typy společenské organizace, které aspirují na moc nad lidskými životy. Je tím ostřejší, čím více moci si jak stát, tak církev osobují.

V Evropě byl vztah mezi náboženskou a státní autoritou historicky řešen jinak na Východě než na Západě. Zatímco v oblasti působení pravoslavné církve, převládal césaropapismus, nadvláda panovníka nad církvi, na západě stýkání a potýkání církví se státy nemělo konečného vítěze. Papežství si v zásadě udrželo nezávislost na králích a císařích, ale papež také nezískal nikdy absolutní moc mimo část Itálie.

V Rusku se pro mě velmi překvapivě po sedmdesáti letech
oficiálního ateismu obnovilo sepětí mezi pravoslavnou církví a státem, kde stát je jednoznačně pánem.

U nás se Dominik Duka chová vůči momentálním představitelům státu velmi servilně, ale nemyslím, že jde o něco zásadního, Duka je bezvýznamná figurka, která bude brzo zapomenuta.

Na tom je, pane Kubičko, vidět nesmyslnost tvrzení, jak prý minulý režim, který omezoval svobodu náboženství, způsobil, že je teď u nás tolik ateistů. V Rusku dřív nebyla svoboda náboženství o nic větší než u nás a lidem nebyl ateismus státem vnucován o nic méně (navíc o hodně delší dobu) a hle, co se stalo?

Ano, velká sekulárnost české společnosti není důsledkem oficiálního ateismu minulého režimu, má starší kořeny, v jiných postkomunistických zemích to je jinak. Možná ale souvisí s aliancí "trůnu a oltáře" za Habsburků? Možná v moderní době může stát církev poškodit více podporou než pronásledováním. Myslím si, že se to stalo ve Španělsku za Franca a mohlo by se to teď stát v Polsku.

Jistě existují velké rozdíly mezi náboženstvím tradičním, do něhož se člověk prostě narodí, a mezi náboženstvím novým (jako jsou např. autorem uvedení Svědkové Jehovovi).
O tom, jaké je to v Rusku, nemám přesnou představu. Možná tam došlo k jakési obnově tradičního náboženství, protože je to státem podporováno. Máte pravdu, že je otázkou, jak dlouhé trvání to bude mít, a jestli to neskončí zároveň s putinovským režimem.
Ovšem předpovídat vývoj je těžké.