Takzvaný Islámský stát v těchto dnech razantně prohrává na bojištích v Sýrii a Iráku a světová veřejnost, kterou děsila propagační videa a inscenované popravy skupiny s černými vlajkami očekává, že s porážkou přijde konec nebo alespoň zásadní oslabení temné hrozby. Právě v těchto dnech vychází v češtině kniha předního odborníka na islamistický terorismus dokazující, že tak jednoduché to zdaleka nebude.

Autor knihy v originálu nazvané jednoduše ISIS Fawaz A. Gerges je profesorem blízkovýchodních vztahů na London School of Economics. Narodil se v Bejrútu v roce 1958 v křesťanské rodině. Aby unikla konfliktu, který se v Libanonu rozhořel v roce 1975 a trval až do roku 1990, emigrovala jeho rodina v 70. letech do Spojených států. Vystudoval v Londýně a Oxfordu, vyučoval v Oxfordu, na Harvardu a Columbijské univerzitě.

Ve své badatelské práci se Gerges zaměřuje na moderní politické a sociální dějiny islámských zemí, sociální a náboženská hnutí v islámských zemích (Muslimské bratrstvo), džihádistický terorismus (al-Qá‘ida, tzv. Islámský stát). Je autorem více než desítky knih o moderních dějinách Blízkého východu, arabském jaru, o americké politice vzhledem k muslimskému světu.

Fawaz Gerges vystoupil v loňském roce v Praze na konferenci Metropolitní univerzity věnované Blízkému východu. Upozorňoval na ní mimo jiné na dnešní dopady účelového chování světových mocností na Blízkém východě. Kořeny džihádistů jsou ve studené válce, zněl název rozhovoru, který s Gergesem vedl na stránkách Lidových novin Břetislav Tureček.

Vliv studenoválečné západní politiky výstižně shrnuté výrokem Zbigniewa Brzezinského, že Sověty je nutné porazit bez ohledu na cenu, jakou to bude znamenat — tou cenou byla podpora islamistických radikálů, kteří se v Afghánistánu připravovali na své globální působení — pro vznik a rozšíření džihádistického extremismu lze stěží přecenit. Gergesova kniha však trpělivě rozplétá především další vlivy, které uvedly v život tzv. Islámský stát.

Propletené kořeny džihádismu

Jedním z těch zásadních je pochopitelně invaze do Iráku v roce 2003 a její následky. Za zvláště nešťastné považuje Gerges to, že Američané a jejich spojenci vsadili na oslabení jednotné irácké identity a podporu partikulárních identit, zejména náboženských. Spolu s destrukcí iráckých státních institucí, za něž se nedostalo fungující náhrady, došlo k posílení sunnitsko-šíitského nepřátelství, které v letech po invazi otřásalo Irákem. Irácká al-Qá‘ida a její dědic, tzv. Islámský stát, pak jen využil připravené půdy a boj s šíity učinil (na rozdíl od mateřské al-Qá‘idy) svou prioritou.

Podrobně je v Gergesově knize rozebrán vztah mezi džihádisty z ISIS a úředníky a vojáky svrženého Husajnova režimu, kteří se po rozpuštění armády a dalších institucí a ztrátě zaměstnání s pocitem křivdy a touhou po pomstě obrátili k islamistům a poskytli ISIS neocenitelné znalosti a zkušenosti. Mnozí bývalí baasisté prošli skutečnou konverzí k radikálnímu islamismu, zároveň ale přispěli ke „konverzi“ skupiny k protostátu schopnému pragmaticky zajišťovat státní funkce, a také k jeho mimořádné vojenské efektivitě.

Pokud jde o Sýrii, zdůrazňuje Gerges sociální rozměr, konkrétně neoliberální politiku obou Asadů, která (spolu s vysycháním regionu) oslabila zemědělské regiony, vedla k sociálnímu poklesu velké části obyvatel a přispěla k silnějšímu rozdělení země podle ekonomických i náboženských kritérií. Syrské povstání, původně vedené jinými motivy, ale brzy ovládly islamistické skupiny efektivně sponzorované a ovlivňované ze zemí Perského zálivu.