Takzvaný Islámský stát v těchto dnech razantně prohrává na bojištích v Sýrii a Iráku a světová veřejnost, kterou děsila propagační videa a inscenované popravy skupiny s černými vlajkami očekává, že s porážkou přijde konec nebo alespoň zásadní oslabení temné hrozby. Právě v těchto dnech vychází v češtině kniha předního odborníka na islamistický terorismus dokazující, že tak jednoduché to zdaleka nebude.

Autor knihy v originálu nazvané jednoduše ISIS Fawaz A. Gerges je profesorem blízkovýchodních vztahů na London School of Economics. Narodil se v Bejrútu v roce 1958 v křesťanské rodině. Aby unikla konfliktu, který se v Libanonu rozhořel v roce 1975 a trval až do roku 1990, emigrovala jeho rodina v 70. letech do Spojených států. Vystudoval v Londýně a Oxfordu, vyučoval v Oxfordu, na Harvardu a Columbijské univerzitě.

Ve své badatelské práci se Gerges zaměřuje na moderní politické a sociální dějiny islámských zemí, sociální a náboženská hnutí v islámských zemích (Muslimské bratrstvo), džihádistický terorismus (al-Qá‘ida, tzv. Islámský stát). Je autorem více než desítky knih o moderních dějinách Blízkého východu, arabském jaru, o americké politice vzhledem k muslimskému světu.

Fawaz Gerges vystoupil v loňském roce v Praze na konferenci Metropolitní univerzity věnované Blízkému východu. Upozorňoval na ní mimo jiné na dnešní dopady účelového chování světových mocností na Blízkém východě. Kořeny džihádistů jsou ve studené válce, zněl název rozhovoru, který s Gergesem vedl na stránkách Lidových novin Břetislav Tureček.

Vliv studenoválečné západní politiky výstižně shrnuté výrokem Zbigniewa Brzezinského, že Sověty je nutné porazit bez ohledu na cenu, jakou to bude znamenat — tou cenou byla podpora islamistických radikálů, kteří se v Afghánistánu připravovali na své globální působení — pro vznik a rozšíření džihádistického extremismu lze stěží přecenit. Gergesova kniha však trpělivě rozplétá především další vlivy, které uvedly v život tzv. Islámský stát.

Propletené kořeny džihádismu

Jedním z těch zásadních je pochopitelně invaze do Iráku v roce 2003 a její následky. Za zvláště nešťastné považuje Gerges to, že Američané a jejich spojenci vsadili na oslabení jednotné irácké identity a podporu partikulárních identit, zejména náboženských. Spolu s destrukcí iráckých státních institucí, za něž se nedostalo fungující náhrady, došlo k posílení sunnitsko-šíitského nepřátelství, které v letech po invazi otřásalo Irákem. Irácká al-Qá‘ida a její dědic, tzv. Islámský stát, pak jen využil připravené půdy a boj s šíity učinil (na rozdíl od mateřské al-Qá‘idy) svou prioritou.

Podrobně je v Gergesově knize rozebrán vztah mezi džihádisty z ISIS a úředníky a vojáky svrženého Husajnova režimu, kteří se po rozpuštění armády a dalších institucí a ztrátě zaměstnání s pocitem křivdy a touhou po pomstě obrátili k islamistům a poskytli ISIS neocenitelné znalosti a zkušenosti. Mnozí bývalí baasisté prošli skutečnou konverzí k radikálnímu islamismu, zároveň ale přispěli ke „konverzi“ skupiny k protostátu schopnému pragmaticky zajišťovat státní funkce, a také k jeho mimořádné vojenské efektivitě.

Pokud jde o Sýrii, zdůrazňuje Gerges sociální rozměr, konkrétně neoliberální politiku obou Asadů, která (spolu s vysycháním regionu) oslabila zemědělské regiony, vedla k sociálnímu poklesu velké části obyvatel a přispěla k silnějšímu rozdělení země podle ekonomických i náboženských kritérií. Syrské povstání, původně vedené jinými motivy, ale brzy ovládly islamistické skupiny efektivně sponzorované a ovlivňované ze zemí Perského zálivu.

A tento vliv, finanční i ideový, je dalším z kořenů džihádismu, a s porážkou tzv. Islámského státu nijak neztratí na síle. Nemalá část Gergesovy knihy je věnována složitým vztahům mezi jednotlivými aktéry džihádistické scény, jimiž jsou na jedné straně vlivní teoretici a kazatelé jako Abú Qatáda a Abú Muhammad al-Maqdisí, v pozadí stratégové jako vůdce ústředí al-Qá‘idy Ajman az-Zawáhirí, a na druhé straně vojáci v poli, jako zakladatel Islámského státu Abú Bakr al-Bagdádí a zakladatel Fronty an-Nusra Abú Muhammad Džúlání.

↗

ednímz motivů Gergesovy knihy je vzájemné propojení mezi autoritářskými režimy, sektářstvím a džihádistickými skupinami. Foto e-ir.info

Právě tito dva přední džihádisté, kteří vycházejí ze stejných ideových základů a ohledně vedení ozbrojeného džihádu se shodnou téměř na všem, spolu vedou dlouhodobý krvavý boj. Tato vnitrodžihádistická válka je ve skutečnosti zápasem o to, kdo bude nadále v čele džihádistického hnutí. Podle Fawaze Gergese má nyní nejlepší karty v rukou al-Qá‘ida a její dnes mediálně nenápadný emír Zawáhirí. I přesto se značka „Islámský stát“ stačila stát tak výraznou a mediálně silnou, že bude nacházet své rekruty i nadále. I po případné zásadní vojenské porážce skupiny na iráckých a syrských bojištích.

Na to, jaká rizika představuje tato varianta vývoje, a především na to, co je klíčem k porážce džihádistů v blízkovýchodním regionu, se zaměřuje závěr Gergesovy knihy, který zde otiskujeme. Jeho stěžejním motivem je vzájemné propojení mezi autoritářskými režimy, sektářstvím a džihádistickými skupinami. Ač mezi sebou bojují, ve skutečnosti se nedemokratické režimy a rovněž nedemokratické extremistické skupiny vzájemně posilují.

Překonání autoritářství, skutečné usmíření přes hranice sektářských rozdělení a oddělení mešity od státu a skoncování s politizací náboženství, a to jak ze strany vládců, tak i náboženských aktivistů. Takové jsou základní obrysy cesty, na jejímž konci může být skutečná porážka džihádistických extremistů.

Fawaz A. Gerges: Klíčem k porážce džihádistů je politika, nikoli náboženství

Porážka ISIS je nicméně složitý úkol, který si vyžádá existenci politických a společenských strategií, jež skupině upřou to, z čeho žije. Znovu zdůrazňujeme, že ISIS by si tak dobře nevedl, kdyby v Sýrii a Iráku nedošlo ke zhroucení institucí státu a vzestupu sektářství. Obojí je důsledkem desítek let diktatur, špatné vlády, nedostatečného rozvoje a krajní chudoby, přičemž situaci ještě zhoršovala zahraniční intervence a tragédie Palestinců. S výjimkou rodícího se pluralitního experimentu v Tunisku jsou v roce 2016 politické autoritářství a sektářství v arabském světě stále na vzestupu. Vláda práva je křehká a lidská práva občanů jsou beztrestně porušována.

Třebaže vzpoury arabského jara otřásly kořeny arabského autoritářství, nepřinesly žádné nové společenské politické smlouvy, jež by posilovaly vládu práva a význam jednotlivce. Zdaleka ne. Kontrarevoluční síly podporované penězi ze států Zálivu a tzv. „hlubokým státem“ svedly tvrdý boj za zachování autokratického řádu. Jedním z těch, kdo na tomto vývoji vydělali, je salafisticko-džihádistické hnutí. ISIS je represivní, regresivní a nihilistický. Kromě hlasitého humbuku a kultu smrti nemůže Arabům a muslimům nabídnout vůbec nic pozitivního. Nefunkční arabské režimy jsou však v očích mnohých lidí stěží oázou svobody, protože nepřinášejí ani demokracii, ani prosperitu. Tyto trendy jdou ruku v ruce. Stručně řečeno, vzestup radikálního islamismu je přímo úměrný prohlubujícímu se politickému autoritářství v arabském světě.

ISIS je plodem přirozené krize arabské politiky. Úpadek a zánik skupiny bude proto záviset na tom, zda se podaří rekonstruovat křehké státní instituce a dospět k opravdovému politickému usmíření mezi válčícími etnickými a náboženskými komunitami, což je složitý a obtížný proces, jehož naplnění bude trvat roky. Do té doby tu budou salafističtí džihádisté typu ISIS dál. I když bude Islámský stát vojensky zatlačen, promění se a přejde do ilegality stejně jako v letech 2007 až 2010 jeho předchůdce, al‑Qá‘ida v Iráku, a bude čekat na svou chvíli. Proto je třeba upřít skupině společenskou podporu a obnovit zdravé politické klima, jež po desítky let chybělo. To se snadněji řekne, než udělá, jestliže autokratické režimy zůstávají zakopané ve svých pozicích jako dřív. ISIS ani jiné salafisticko-džihádistické skupiny, jako je an-Nusra, nepůjde vymýtit bez omlazení politického systému a nastolení legitimní vlády. Tato vláda musí být transparentní a inkluzivní, založená na právu, zákonech a občanské společnosti, nikoli na klientelismu, sektářství nebo nadřazenosti.

Klíčem k delegitimizaci salafistických džihádistů je politika, nikoli náboženství a teologie. Ačkoli ISIS slibuje vykoupení a spásu skrze vzkříšení chalífátu, jeho náboženská ideologie je pro něj důležitá i proto, že mu umožňuje těžit z otráveného politického a společenského klimatu a k sekulárnímu politickému autoritářství nabízet alternativní model (islámský stát). Syřané a Iráčané by islamistickou ideologii ISIS nepřijali, kdyby vlády řešily jejich legitimní politické a sociální požadavky. Mnozí z těch, kteří bojují pod prapory Islámského státu, tak činí spíš ze vzteku na ústřední vlády v Bagdádu a Damašku než kvůli víře v jeho salafisticko-džihádistickou ideologii. Bagdádí a jeho ideologové by samozřejmě byli rádi, kdybychom věřili, že jejich volání po vzkříšení chalífátu nachází odezvu mezi muslimy široko daleko, ale to je hodně přehnané tvrzení.

Snižovat význam islamistické ideologie ISIS a salafistických džihádistů obecně by nicméně bylo krátkozraké. Nadnárodní ideologie salafistického džihádismu se rozvinula v mohutné společenské hnutí s celou plejádou idejí, ikonickými vůdci, celosvětovou podporou, svými teoretiky, kazateli a sítěmi náborářů. Bez ohledu na to, jak to s ISIS dopadne, tato ideologie tu zůstane a v polarizovaných arabských a muslimských společnostech pravděpodobně opět získá další stoupence. Vzdor nákladné občanské válce, která se — zvlášť v Sýrii — rozhořela mezi ISIS a ústředím al‑Qá‘idy, salafističtí džihádisté dál rozšiřují svůj vliv a přitahují nové rekruty. Je to populární, trvalá značka.

Slova i veřejné projevy ideologů salafistického džihádismu, kteří žijí s pocitem, že se nacházejí na prahu historického průlomu, prostupuje jakýsi triumfalismus. Salafistické osobnosti, jako jsou Ajman Zawáhirí, Maqdisí a Abú Qatáda, odmítají ISIS jako dočasný problém a tvrdí, že hybatelem změn v regionu bude pokrok džihádistického hnutí v oblasti „úrodného půlměsíce“, srdci arabského světa. Bodem zvratu, říkají, byl okamžik, kdy se vzpoury arabského jara zvrhly a vypukly občanské války v Sýrii, Iráku, Libyi a Jemenu. Jak bez obalu zdůraznil Abú Qatáda, salafističtí džihádisté využili bezpečnostního vakua vzniklého oslabením autoritářských arabských režimů a rozšířili svůj vliv.

Podobně vrcholní představitelé al‑Qá‘idy včetně Usámy bin Ládina opožděně v soukromých diskusích apelovali na své stoupence, aby podpořili masové arabské protesty a sami vyplnili ideové vakuum vzniklé po selhání arabského jara.

Stručně řečeno, nedávné vzepětí salafistického džihádismu v arabském světě pomáhají vysvětlit dva hlavní faktory — bezpečnostní a ideové vakuum na jedné straně a kolaps společenské smlouvy mezi režimy a obyvatelstvem na straně druhé. Myšlenkové vakuum je pro posilování vlivu salafistických džihádistů a jejich proměnu v sílu, s níž je třeba počítat, přinejmenším stejně důležité jako vakuum bezpečnostní.

Když byli potlačeni mainstreamoví islamisté, jakými bylo například Muslimské bratrstvo v Egyptě, a na scénu se vrátila armáda, nabídli salafističtí džihádisté alternativní model založený na muslimské identitě a přísném, selektivním výkladu Koránu. Je to podvratná alternativa, která padla na úrodnou půdu hlavně mezi mladými muslimy. I když se bezpečnostní situace podstatně zlepší, ideové vakuum bude salafistickým džihádistům i dalším nestátním náboženským aktérům stále nabízet trh i obecenstvo.

Toto ideové vakuum je naléhavě nutné vyplnit a postavit se salafisticko-džihádistickým náboženským interpretacím ospravedlňujícím takfír těch „druhých“. Aby k tomu mohlo dojít, je nezbytně třeba oddělit mešitu od státu a skoncovat s využíváním náboženství k politickým cílům, a to jak ze strany náboženských aktivistů, tak ze strany světských politiků. Cílem je ochránit posvátno před politickou manipulací a stát zase uchránit manipulace náboženské. Uvědomuji si sice, jak těžké je v zemích s muslimskou většinou oddělit mešitu od státu, ale jde o historický proces, dynamický zápas, který přisuzuje prominentní roli činům.

V posledních několika desetiletích arabští intelektuálové volali po přeříznutí pupeční šňůry mezi náboženstvím a politikou. Například alžírští autoři Táhir Dža‘út a Júsuf Sabtí, kteří byli v roce 1993 pro své názory spolu s dalšími alžírskými intelektuály zabiti, odsuzovali ve svých pracích jako nejvyšší zlo totalitu, ať již vojenskou, nebo náboženskou. Občanská společnost a vláda práva, nikoli náboženská, etnická nebo kmenová příslušnost by měly být základem života v národním státě. A základem náboženských a vzdělávacích osnov by se měla stát tolerance.

Tato reforma předpokládá intelektuální revoluci, kognitivní a gnozeologický rozchod s dominantními náboženskými a historickými texty i mýty o minulosti, a jak tvrdí někteří arabští autoři jako Abdulláh al‑Arwí, George Tarabishi a další, i kulturní revoluci, jež by proměnila stát i společnost. Arabští intelektuálové si plně uvědomují, jak mimořádné byly snahy an-Nahdy a průkopníků obrody, kteří v 19. a na počátku 20. století po takové „reformě“ volali. Třebaže úspěch není nikde zaručen, tento složitý generační zápas je třeba vybojovat a zvítězit v něm bez ohledu na to, jak dlouho to bude trvat.

Salafistickým džihádistům, jako je ISIS, je třeba vyvrátit jejich doktrinální a teologické argumenty, jež jejich hnutí drží při životě. Ideje jsou první linií obrany proti nihilistické ideologii salafistických džihádistů a posledním hřebem do jejich rakve. Bez této myšlenkové revoluce budou mýtus i značka salafistického džihádismu, jehož je ISIS nejnovější mutací, v arabsko-islámském světě dál přetrvávat.

(Přeložila Eva Křístková)

Fawaz A. Gerges: Islámský stát. Cesta k moci. Přeložili Eva Křístková, Aleš Valenta a Jiří Zbořil. Vyšehrad, Praha 2017.