Kritické myšlení demaskuje náboženství jako útěchu před krutými aspekty života. Nutno uznat, že náboženství, pokud nejde jen o převlečenou politiku a pokud je skutečným prožitkem, má co dělat s naší pomíjivostí a konečností. Náboženství odpovídá na otázky bolesti a utrpení. Nepotřebuje si zastírat smrtelnost, jak to činí moderní sekulární kultura, která zavírá oči před smrtí a posílá lidi umřít tak, aby jejich poslední utrpení nenastalo před zraky ostatních.

Pokud náboženství konstruuje scénáře pro pokračování života po smrti v nových kulisách, může být posouzeno jako planá útěcha, jako iluze vytvořená strachem z bolesti. Strachem z toho, že ztrácím sebevládu a rozhodují o mně neosobní přírodní síly.

Pro někoho má scénář podobu dvou konečných a pro některé navíc jednoho přechodného stavu duše oddělené od těla. Pro jiné následuje spánek a po něm probuzení k soudu, a pak možná definitivní konec nebo požehnání budoucího věku. Jiní procházejí bardy, než se znovu vrátí do samsáry, pokud nespočinuli v čistém beztvarém světle, a ještě jiní se přerozují okamžitě, nebo definitivně vyvanou a proud životů se jich už netýká.

Biofilní prožívání