Kritické myšlení demaskuje náboženství jako útěchu před krutými aspekty života. Nutno uznat, že náboženství, pokud nejde jen o převlečenou politiku a pokud je skutečným prožitkem, má co dělat s naší pomíjivostí a konečností. Náboženství odpovídá na otázky bolesti a utrpení. Nepotřebuje si zastírat smrtelnost, jak to činí moderní sekulární kultura, která zavírá oči před smrtí a posílá lidi umřít tak, aby jejich poslední utrpení nenastalo před zraky ostatních.

Pokud náboženství konstruuje scénáře pro pokračování života po smrti v nových kulisách, může být posouzeno jako planá útěcha, jako iluze vytvořená strachem z bolesti. Strachem z toho, že ztrácím sebevládu a rozhodují o mně neosobní přírodní síly.

Pro někoho má scénář podobu dvou konečných a pro některé navíc jednoho přechodného stavu duše oddělené od těla. Pro jiné následuje spánek a po něm probuzení k soudu, a pak možná definitivní konec nebo požehnání budoucího věku. Jiní procházejí bardy, než se znovu vrátí do samsáry, pokud nespočinuli v čistém beztvarém světle, a ještě jiní se přerozují okamžitě, nebo definitivně vyvanou a proud životů se jich už netýká.

Biofilní prožívání

Německá evangelická teoložka Dorothee Sölleová (1929—2003) nabízí jinou perspektivu. Činí to v nedávno česky vydané nedokončené publikaci, již psala v posledních týdnech života. Poslední řádky napsala dva dny před smrtí. Text dotvářela v situaci, kdy byla bezprostředně konfrontována se svým koncem. Mluví o mystice smrti. Mystikou tu není nějaké mlhavé zbožné tušení ani rozbouřená emocionalita a fantazie navazující na náboženská témata.

Sölleová byla angažovanou křesťankou. Byla levicově smýšlející pacifistkou, vystupovala proti americké účasti na válečném konfliktu ve Vietnamu v letech 1955 až 1975 a proti ekonomickému pokračování politicky (spíše zdánlivě) ukončenému kolonialismu, proti zneužívání zdrojů v rozvojovém světě. Za blokování amerických základen na území Spolkové republiky Německo byla dvakrát odsouzena. Při této životní perspektivě je mystika v souhlasu s akcí. Je duchovní oporou akce, nikoli sněním.

Autorka tuto prostou a životnou knihu zahajuje dopisem, který začíná oslovením Dear Mr. Death. Vyznává v něm tváří v tvář smrti lásku ke svému manželovi Fulbertu Steffenskymu. Říká tam: Nebojím se Vás, Mr. Death … Je mi známo, že musíme všichni tančit podle Vaší píšťaly, a já, která na mnoha frontách bojuji proti Vašim úředníkům, se toho nebojím. Obává se spíše dřívějšího odchodu svého životního partnera a toho, že zůstane sama. V závěru dopisu vyslovuje navzdory svému temnému adresátovi naději: Někdy si myslím, že láska — když víme, co tím slovem říkáme — je to jediné, před čím Vy máte respekt.

↗

Tváří v tvář bolestivé otázce zachování osobní identity vůči smrti nezaujímá konečné a dogmatické stanovisko. Foto dorothee-soelle-haus.de

Otevřeně a odvážně mluví o teroru smrti, o tom, jak se člověk pomíjivosti všemožně vyhýbá a namlouvá si, že život a jeho síly nemají meze. Konfrontuje zkušenost smrtelnosti s osobnostmi, které tématu statečně čelili. Je to mimo jiné C. S. Lewis, který odmítá naivní útěšné obrazy posmrtného života a posmrtného shledání s blízkými. Novozákonní autor Pavel z Tarsu, jehož autorka pečlivě vykládá, má za to, že být „v Kristu“ znamená, že jsme (již) zemřeli a s ním byli vzkříšeni. O to jde, a ne o popření reality tělesné smrti.

Sölleová se dovolává také německého, původem židovského autora Ericha Fromma. Sdílí s ním odpor k autoritářskému (či nekrofilnímu) náboženství, které uznává neviditelnou moc, jež si nárokuje poslušnost, uctívání a zbožňování. Spíše se kloní k jeho humanistickému či biofilnímu prožívání jako zkušenosti jednoty s veškerenstvem. To může být mystické, a to má co dělat se smrtí a životem.

Tradičním křesťanským protipólem smrti je vykoupení. Je však radno si připomenout původní sociální význam tohoto slova, zaplacení za něčího otroka a jeho propuštění na svobodu. Vykoupený svět je především světem nově nastolené spravedlnosti. Sölleová v této části knihy připomíná, že proto mají větší pochopení ženy, a to i jako teoložky.

Tváří v tvář bolestivé otázce zachování osobní identity vůči smrti nezaujímá konečné a dogmatické stanovisko. Cituje zdrženlivé verše svého kvakerského přítele Heinze Röhra: „Láska znamená/ říkat: navzdory tlení/ nikdy neumřeš.“

Otevřenost všem možnostem ukazuje i rozhovor připojený ke knize, který Dorothee Sölleová vedla se svým manželem šest týdnů před smrtí. Nechává v něm Steffenskyho vyznat naději sahající dál než jen k propojení s životním rytmem přicházení a odcházení. Ten přitakává jejímu názoru, že stačí přesvědčení o Bohu, který žije v nás a my v něm, ale domnívá se, že to může být vyjádřeno jinak, i jako naděje na osobní završení života ve smrti.

Dorothee Sölleová: Mystika smrti, Praha: Trigon, 2016