Být, nebo mít?

Ivan Štampach

Ivan Štampach recenzuje nové vydání zásadní knihy Ericha Fromma. Ta se zaměřuje na stále podstatné téma: na rozpor mezi osvobozenou existencí a životem orientovaným na vlastnění.

Původně německy píšící analytický psycholog a sociální filosof Erich Fromm byl do českého prostředí uveden již roku 1966 tehdejším pražským nakladatelstvím Orbis. Šlo o jeho útlou publikaci, která znovu vyšla v několika vydáních po listopadu 1989, pod názvem Umění milovat.

Frommovými inspiračními zdroji byly marxismus a Freudova psychoanalýza. Bývá řazen vedle Maxe Horkheimera, Theodora W. Adorna a současného německého filosofa nejstarší generace Jürgena Habermase k Frankfurtské škole, která rozvíjela kritickou teorii společnosti a kultury ve smyslu nedogmatického (neo)marxismu odlišného od oficiální marxleninské ideologie minulého režimu ve východním bloku.

Fromm ve třicátých letech odešel do exilu před nacistickým režimem pro své názory, ale i pro svůj židovský původ. Do poloviny sedmdesátých let žil, publikoval a politicky se angažoval na americkém kontinentu (v USA a v Mexiku). Poslední léta do svého zesnutí roku 1980 prožil ve Švýcarsku.

Téma kontrastu dvou přístupů k životu založených buď na vlastnění, nebo na samotném bytí bylo v době sepisování obou knih známo mimo jiné z díla francouzského nekonformního křesťanského existencialisty Gabriela Marcela. Ten roku 1935 vydal knihu L´étre et avoire (Být a mít). Pod téměř stejným názvem v angličtině (To Have or to Be) se Fromm k tématu vrací v roce 1976 (český překlad Mít nebo být, 1992 a pak ještě několikrát).

Orientuje-li se člověk na bytí, proměňuje se i vlastnění. Foto voal.ch

Umění být v kontrastu k životní orientaci na vlastnění a ovládání se soustřeďuje na růst a prospívání člověka a jeho sebenaplnění, uskutečnění možností, které v člověku vězí. Ryze osobní, ale zároveň sociální význam má osvobození, o něž usiluje člověk orientovaný na bytí.

Osobní osvobození, vnitřní emancipace je Frommovým tématem, které plně rozvíjí ve své obsáhlejší publikaci, která vyšla v české verzi pod názvem Budete jako bohové: Radikální interpretace Starého zákona a jeho tradice (Praha: Lidové noviny, 1993; původní vydání 1966). Tento marxismem inspirovaný autor se distancuje od náboženství, zejména od jeho autoritativní a, jak sám říká, nekrofilní verze. Náboženství biofilní a humanistické mu splývá se spiritualitou, mohli bychom říci nenáboženskou spiritualitou.

Umění být zahrnuje praxi bdělosti, sebeuvědomění, soustředění a meditace, jimž věnuje v publikaci Umění být samostatné prakticky orientované kapitoly publikace uvedené mimo jiné i na nedávném veletrhu Svět knihy. Sebeuvědomění souvisí se sebeanalýzou s využitím psychoanalytických postupů. Orientuje-li se člověk na bytí, proměňuje se i vlastnění. Jeho kultuře, filosofii a psychologii se věnuje samostatná část knihy.

Překonání vlastního narcismu a vlastnické struktury existence pak vede k tomu, že se člověk už nedefinuje jako jsem to, co vlastním, a platí již jsem, co dělám a jsem, co jsem. V Závěru uvádí Frommovy myšlenky do souvislosti se současnými tématy politiky a životního stylu básník, pedagog a publicista Zdeněk Janík.

Erich Fromm: Umění být, Praha: Portál 2016, 151 s.

    Diskuse
    JP
    June 11, 2017 v 11.36
    Mít a být
    Ano; jestliže na DR znovu a znovu diskutujeme možnosti vytvoření nějaké postkapitalistické společnosti, pak jsou tyto úvahy skutečně profilovány základní myšlenkou, že takováto změna musí být nutně doprovázena i hlubokým přerodem lidské osobnosti. A to sice jejím přeorientováním z - přibližně řečeno - z materialisticky podmíněného egoismu směrem k vyšším humánním a duchovním hodnotám, jakož i k altruistické pospolitosti.

    Potud tedy dobře. Na straně druhé se ovšem znovu a znovu vynořuje ten základní problém, jak toho dosáhnout. A sotva se zdá být reálně možným, takovouto zásadní změnu sebepojímání člověka (a především jeho reálného jednání) dosáhnout jenom a pouze na základě nějaké v principu dobrovolné a uvědomělé sebekultivace.

    Připomeňme si: takový Aristoteles svůj ideál dokonalého člověka a občana viděl sice právě v tomto: ve všestranně kultivovaném a zduchovnělém jedinci. Osvobozeném od všech profánních materiálních vazeb.

    Ale: na straně druhé je to ten samý Aristoteles, který p r á v ě vlastnictví materiálních statků (a jejich řádnou správu, v osobě řádného hospodáře) staví na samý počátek dobrého státu, a tedy této cesty k řádnému a všestranně kultivovanému občanu!

    A stejně tak Marx: cestu k osvobozené společnosti spatřuje sice na straně jedné v osvobození od soukromého vlastnictví a tlaků slepého (kapitalistického) trhu; ale na straně druhé je touto cestou zase - vlastnictví! Jenom v jiné, totiž v pospolité, kolektivní formě.

    Takže, o co se jedná: ano, pokrok vpřed je skutečně nutno hledat v osvobození se lidské bytosti od přízemního materialismu (tedy od onoho "mít"). Ale na straně druhé, ten vztah k materiálnímu světu je pro člověka natolik základní a zásadní, že cesta k onomu vyššímu "bytí" vede nikoli přes nějaké naprosté vzdání se vlastnictví, nýbrž naopak, přes zásadní přeorientování charakteru toho světa věcí vůbec.

    Krátce řečeno: jde o to, aby to "mít" samo nabylo charakter pravého, autentického bytí.
    HZ
    June 11, 2017 v 16.44
    Jak dosáhnout
    přeorientování z materialisticky podmíněného egoismu směrem k vyšším humánním a duchovním hodnotám, jakož i k altruistické pospolitosti?
    Napadá mě jen jedno:
    Vyvolat příslušnou globální módní vlnu na sociálních sítích. :-)
    JN
    June 11, 2017 v 18.1
    Zdá se mi, paní Zemanová, že to co navrhujete, se už dávno děje.
    Ne ovšem prostřednictvím sociálních sítí. Ta módní vlna je spíše vyvolávána "odshora dolů", ale bohužel nesměřuje k vyšším humánním a duchovním hodnotám a k altruistické pospolitosti, jen to o sobě tvrdí a někdo tomu i věří. Podle Vladimíra Bukovského, bývalého sovětského disidenta, který strávil 12 let v pracovních táborech a psychiatrických léčebnách (psychiatrie se v SSSR zneužívala proti disentu) je to spíše směr ke gulagu, než směr k vyšším humánním hodnotám.

    Nám zbývá doufat, že to nebude tak horké.
    JN
    June 11, 2017 v 18.4
    "Mít" znamená také "mít pravdu" - "mít moc" a toužit po jejím rozšíření.
    Konzum nemusí být jen materiální, bez hlubšího vztahu ke spotřebovávanému, stejného rázu může být třeba konzum sexuální.

    Obávám se, že od těchto významů "mít" se mnozí Frommovi vyznavači a následovníci Frankfurtské školy neosvobodili.

    Mít moc, mít moc rozhodovat o tom, co je "pravda", vlastnit pravdu, mít moc rozhodovat o osudech lidí - to je cílem a podstatou revolučního boje, i když je skrytý.
    PM
    June 11, 2017 v 23.0
    Poznejmež sami sebe a uvědomme si, že
    sebeuvědomění souvisí se sebeanalýzou s využitím psychoanalytických postupů ku rozpoznávání příkladně zákonitostí tvorby mocenských společenských struktur.
    From hledá odpověď na odvěky otevřenou otázku, jakým způsobem otupit strukturaci moci ve společnosti vycházející z majetkové dominance.
    Bohužel plně nevyužil radikální analytické zkoumání a tak za překonání nekrofilních povahových rysů považuje situaci, kdy se člověk už nedefinuje jako jsem to, co vlastním, ale platí již jsem, co dělám a jsem, co jsem.
    June 12, 2017 v 6.45
    Kdo ví, co by si Fromm myslel, kdyby se dožil dnešních časů (zemřel 1980).
    Potvrdil by si svou teorii?
    JP
    June 12, 2017 v 11.7
    Teď si nejsem zcela jistý, kam směřujete, pane Petrasku. K čemu by do mělo vést, kdyby se "plně využilo radikální analytické zkoumání"?
    PM
    June 12, 2017 v 20.52
    Mělo by to vést k naplnění romantické touhy nejen E.F. pane Poláčku
    Ve zmíněné knize zhruba napsal:
    V závěru mé analýzy rozdílnosti povah existenčních pojetí/orientací těchto dvou psychologických premis, ve kterých je současně dominantou egoismus, nabízím posouzení vlivu/relevance těchto dvou vlastností na případné vzepětí společenských snah zabránit současnému zničujícímu socioekonomickému vývoji.
    Ono vzepětí From očekává od synthezy/racionalizace jak romantického tak religiózního idealismu s přispěním analytického zkoumání.
    Otázkou ale stále zůstává, jak ozřejmit většině, že prioritou by neměly být úvahy o tom co dělat, ale o tom kdo jsem.
    A to formou radikálně analytického zkoumání lidských mentálních dispozic.
    Tedy okrajovým způsobem myšlení zcela v plenkách .......bych dodal.
    June 13, 2017 v 9.38
    Koneckonců jde o hledání identity, kterou nelze hledat jinak než ve svém nitru.
    MP
    June 13, 2017 v 11.49
    Milanu Petráskovi
    Vlastně použil, v prvních pracích vydaných v Zeitschrift für Sozialforschung.

    JP
    June 13, 2017 v 12.47
    Syntéza racionalismu a idealismu
    Tak tato Frommova myšlenka se překvapivě úzce shoduje s jednou myšlenkou, která je vyjádřena i v mém vlastním textu pro DR, který je zrovna "ve výrobě".

    -----------------------------------------

    Ale co se týče toho " jak ozřejmit většině, že prioritou by neměly být úvahy o tom co dělat, ale o tom kdo jsem" (myslel jsem že by se mohlo jednat o tuto záležitost, ale nebyl jsem si zcela jistý), pak právě toto samozřejmě zůstává věčným problémem.

    Ale - právě proto jsem ve svém prvním vstupu psal o tom, že v tomto ohledu je zapotřebí začít už v té sféře "mít", vlastnit. Protože - když v ničem jiném, tak v tomto ohledu trvám na principiální správnosti Marxových tézí - ta sféra materiální je nakonec vždy prioritní vůči té sféře ideální (v daném případě psychologické).

    O co se jedná? V prvé řadě tedy vůbec o základní ochotu či připravenost každého jednotlivce provést důkladnou introspekci; prozkoumat a přezkoumat své vůdčí životní hodnoty.

    Asi každý psycholog potvrdí, že v tomto ohledu je prvním nezbytným - a rozhodujícím - krokem napřed rozbít staré mentální a psychické automatismy dané osoby. Teprve když je dotyčný donucen opustit své dosavadní životní stereotypy, když je mu před oči postavena nesamozřejmost jeho bytí - teprve poté je ochoten vydat se na výzkumnou cestu do vlastního nitra. S tím - žádoucím - cílem pozitivní změny.

    Jestliže tedy zůstaneme u toho, že - v celospolečenském měřítku - primární je ta sféra "mít", tedy ta Marxova "materiální základna", pak se věc staví tak, že i v této sféře musíme dosáhnout něčeho, co by průměrného člověka-občana doslova vyrazilo z té zdánlivé samozřejmosti jeho vezdejšího bytí.

    Když pohlédneme na současné klasické formy vlastnictví (tedy onoho "mít"), pak se nám ukáže, že jsou vlastně jenom dvě: buďto vlastnictví soukromé, a n e b o vlastnictví společenské, pospolité.

    Tyto dvě formy si navzájem konkurovaly vlastně celou dobu trvání lidstva (svého času to bylo dokonale předestřeno v sérii textů na DR pod názvem "Společně sdílené statky").

    Takže: jsou zde dvě rozdílné formy "mít", které si navzájem konkurují; ale ty samy ještě nevedou k tomu požadovanému znejistění člověka ohledně samozřejmosti jeho (materiálního) bytí. Ten jeden se víceméně b e z v ý h r a d n ě identifikuje s vlastnictvím soukromým, ten druhý zase s vlastnictvím společenským. Sice může vzniknout konflikt uvnitř společnosti - ale nevzniká konflikt v mysli, v duši k o n k r é t n í h o člověka.

    A právě o to se jedná: zavést nějakou třetí, "rozštěpenou" formu vlastnictví, která by v sobě zahrnovala o b a tyto protikladné momenty či formy: jak soukromé, tak i společenské. Tato n e s a m o z ř e j m o s t (v důsledku tohoto vnitřního konfliktu) by pak mohla být právě tou pružinou, která by člověka pak nutila se s touto nesamozřejmostí jeho - materiálního - bytí vyrovnat i v rovině osobní, v jeho vlastním nitru.
    PM
    June 13, 2017 v 15.35
    V úvodu Fromm cituje Marxe věhlasnou větu:
    Je weniger du bist, je weniger du dein Leben äusserst, um so mehr hast du, um so grösser ist dein entäussertes Leben .......,
    v této souvislosti taknějak ...čím méně sleduješ životní projevy a pohnutky, tím více vlastníš život vyloučeného.
    Což se zcela kryje s intencemi Freuda
    . K rozporu ale doposud dochází, když se analytik pokusí společensky "zprospěšnit" rozštěpenou lidskou psýchu.
    Popřípadě lidskou psýchu zneužívat tak jak se to odehrává v době postmoderny.
    Freud si byl vědom, že dosavadní stadium způsobilosti psychoanalýzy, svádí ke vzniku kompromitujících modelů společenského zneužití.
    Ale stále i pro mnohé natruc velmi poutavou perspektivu na cestě za syntézou .....bych trucovitě dodal.
    June 13, 2017 v 16.55
    Panu Poláčkovi
    Myslíte si, že je žádoucí vyvolat v člověku pocit nesamozřejmosti a ono ho to už k něčemu povede. Je tady ovšem jeden problém, o kterém psal například Jiří Pehe - třeba tady (https://www.novinky.cz/kultura/salon/290177-jiri-pehe-diagnoza-trauma.html) i jinde. Že totiž Češi mají tu nesamozřejmost v sobě, aniž by je to k čemu přivedlo. Nesamozřejmost je takovou jejich samozřejmostí.
    JP
    June 14, 2017 v 14.25
    Kdo má jaké trauma?
    Jde o to, paní Hájková, že Jiřímu Pehe se v onom textu prolínají dva různé momenty: "trauma" na straně jedné, a "nesamozřejmost" (národní existence) na straně druhé. To skutečně není bez dalšího totéž.

    Člověk či národ může prožívat tu nesamozřejmost vlastní existence, aniž by tím ještě musel být nevyhnutelně traumatizován - totiž v tom ryze negativním smyslu.

    Ostatně, Pehe sám uznává, že takovýto stav může mít i své pozitivní důsledky, že může být motivací k mimořádným činům. Jenže - Pehemu se právě nejedná o nějaké mimořádné, heroické, světodějné činy či počiny, Pehe chce mít klid a pořádek, chce mít standardní, nevzrušivé fungování zavedených politických struktur a mechanismů. Cokoliv nějakým způsobem přerůstá a narušuje tyto ryze mechanické procesy, to je - jak by bylo naprosto možno s určitou mírou uštěpačnosti konstatovat - pro Jiřího Pehe hluboce traumatizující.

    A právě proto on systematicky dělá všechno proto, aby všechno co nějakým způsobem narušuje ty ustálené politické automatismy a mechanismy, aby to co nejvíce diskreditoval.

    Mimochodem, takový Ježíš by pro Jiřího Pehe v tehdejší době představoval zřejmě hluboké trauma - neboť by narušoval jeho hlubokou touhu po poklidných politických strukturách a řešeních. Stejně tak Jan Hus by se z tohoto hlediska jevil jenom jakýmsi nezodpovědným buřičem, který místo aby se pokoušel o "rozumný politický kompromis", tak se jenom na základě nějakých nezvládnutých osobních vášní nechal dohnat až na hranici. A tak dále a tak dále...

    Zkrátka, všechno co Pehe píše a hlásá, je nutno vždy dekódovat právě z hlediska této jeho zcela základní intence: pořádek a klid je nade vše, jakékoli pokusy nějak radikálně měnit zaběhnutý systém je od ďábla.

    JP
    June 14, 2017 v 14.34
    Psychoanalýza a Marx
    Ale jistě, pane Petrasku, že celá ta "Frankfurtská škola" tak nějak vychází z Marxe.

    Jenomže je tomu tak, že čím dále, tím je u těch frankfurtských více psychoanalýzy, a méně - pravého - Marxe.

    Marx chtěl změnit reálnou základnu života společnosti, aby tím nakonec pozitivním způsobem ovlivnil i tu lidskou psychiku, která konec konců tuto vlastní životní základnu reflektuje a jí se přizpůsobuje.

    Postmarxismus naopak čím dál tím více směřuje k tomu, přeorat lidskou psychiku, s jakousi nadějí, že tomu se pak nějakým způsobem přizpůsobí i ta materiální základna.

    "Stavět věci na hlavu", říkal takovýmto snahám Marx.

    ---------------------------

    A pak k tomu všemu nakonec jako třetí přijde ještě nějaký Poláček, a tvrdí, že o b o j í je zapotřebí. Že je nevyhnutelně zapotřebí změnit j a k člověka, t a k i tu materiální základnu. A že je zapotřebí obojí současně, a obojí ve vzájemné koordinaci.
    June 14, 2017 v 21.38
    A to není trauma, když kdysi - jak píše Kundera - "český národ prošel předsíní mrtvých"? Ten Kunderův text je zde
    http://www.pwf.cz/cz/prazske-jaro/560.html
    June 15, 2017 v 3.12
    Nicméně, vy jste chtěl asi říct, že to o národním traumatu je vlastně jenom příběh a jedinec si koneckonců může vybrat, jestli se s tím příběhem (a tedy i s traumatem) bude ztotožňovat.
    Jenže to rozhodování asi neprobíhá na zcela vědomé úrovni.
    JP
    June 15, 2017 v 12.47
    Samozřejmost a nesamozřejmost lidského bytí
    Ale jistě že to je trauma, paní Hájková. Ale jak jsem napsal: trauma a nesamozřejmost, to jsou dvě různé věci. A není je možno jen tak bez dalšího házet do jednoho pytle.

    Přičemž ten text Jiřího Pehe analyzující kořeny české malosti a českého šovinismu naprosto nebyl sám o sobě špatný, naopak zřejmě to byl jeden z jeho nejlepších. Skutečně tam vystihl velice mnoho z tradičních českých špatností.

    Ale jde o to, že se tu ta "nesamozřejmost existence" vykládá prakticky jenom v ryze negativním smyslu.

    Zatímco já jsem argumentoval tím, že takováto "nesamozřejmost" může mít také velice pozitivní důsledky - jestliže vede k tomu, aby dotyčný jedinec či národ prošel očistným ohněm své vlastní sebereflexe.

    Dejme si opačný příklad, pro kontrast: takoví Angličané, to byli po celá staletí ovšem naprosto sebevědomý, "samozřejmý" národ. A s touto svou žádnými sebepochybnostmi nezkalenou samozřejmostí okupovali polovinu světa, vybudovali obrovskou koloniální říši, podřídili si cizí národy i státy, a bez jakýchkoli mravních skrupulí po celá staletí obchodovali s otroky. (Kteroužto lukrativní činnost například Češi provozovali naposled někdy na počátku raného středověku.)

    Takže, o co se jedná: ta "samozřejmost" vlastní existence je sice bezpochyby prostá jakýchkoli traumat (alespoň v daném okamžiku) - ale může vést k velice fatálním důsledkům.

    Zatímco je to právě a pouze ta "nesamozřejmost", která člověka vede k sebereflexi, ke kritickému přezkušování jeho činů a morálních kvalit těchto činů.

    Tedy - abych předešel případným námitkám - samozřejmě tu neexistuje nějaká lineární kauzalita, tedy že každá nesamozřejmost či každé národní trauma automaticky vede k té národní sebereflexi. Ale je tím polem, na kterém je tuto sebereflexi možno provést.

    PM
    June 15, 2017 v 17.8
    Nic nenamítaje poznamenávám, že
    vděčím kvetoucímu obchod s levnou ukrajinskou pracovní silou -který vyústil do rozkvětu restaurace pražské zástavby - za možnost realizace mé vrozeně nesamozřejmé sebereflexe.
    Výsledkem je mj poznání traumatizujícího pojmu Todrenoviert ......bych dodal.
    + Další komentáře