Minulý týden byly vyhlášeny nominace na cenu Magnesia Litera 2017. Při jejich pročítání si člověk musí uvědomit, že Magnesia Litera je hra, že je třeba brát ji jako upozornění na knížky, které je dobré si přečíst. Že záleží na nakladatelích, které knihy do soutěže pošlou. Že je k něčemu dobrá i nesouhlasná smršť, která se každoročně strhne. Že autoři (kromě ceny za Knihu roku) nedostávají k ceně žádné peníze.

Z osobní zkušenosti mohu říci, že jsem v průběhu každého ročníku měla u některé knihy po jejím (většinou dodatečném) přečtení pocit, že opravdu nechápu, čím porotu Litery zaujala a proč by měla být oceněna — byť nakonec nebyla (ale někdy i byla). Většinou za tím cítím mimoliterární ohledy — postavit do světla autora, který je stereotypně zařazován do kategorie lehkého čtení, jako to bylo v případě loňské nominace knihy Pečená zebra Ivy Pekárkové, pojednávající o různých podobách manželství bílých Češek s Afričany (na téhle knize mi připadá mimořádně cenné, že je evidentně podložená poctivou znalostí problematiky až do osobního rizika.)

Nebo, v případě povídkové knížky Pavla Bušty Sigmundovy můry upozornit nejen na dosud velmi mladého autora, ale také na úplně miniaturní okrajové nakladatelství. Tyto ohledy nepřiměřeně převážily nad literární kvalitou povídek a v tomto případě jsem považovala i nominaci za omyl. Vždy je tam kniha vysokého stylu, taková, kterou pravděpodobně neuvidíme v rukou čtenáře v prostředku veřejné dopravy — Daniela Hodrová nebo letos Zuzana Brabcová. Kniha výborně napsaná, ale těžko srozumitelná, stravitelná pro menšinového, intelektuálně založeného čtenáře.

Jedna knížka bývá strhující četbou s originálním námětem, přinášejícím do české literatury nové světlo ve volbě tématu, stylu i zpracování, knížka, která se vyhýbá klišé, či spíše je ignoruje, nedbá na stylovou, žánrovou ani tematickou konjunkturu a jde si svou cestou ke čtenářům. Vloni to byla dle mého mínění naprosto právem oceněná Do tmy Anny Bolavé.

Některý z nominovaných titulů pravidelně klade otázky po české národní a kulturní identitě, odkazuje ke konkrétní historické události z moderních dějin. A další jsou tituly opulentně oplývající fantazijními prvky, romány opřené o historické reálie, které opřádají bohatě vypraveným příběhem (Stančík: Mlýn na mumie). V tomto případě jde o požitek ze čtení (pokud se dostaví), podložený evidentním požitkem z psaní.

Každý rok po vyhlášení Magnesie litery se strhne vlna zdrcující kritiky všeho, od zpochybnění nominací až po odsudek předávacího večírku (jako kdyby byl důležitý). Letos to nebude jinak.