Marx v českém rybníčku

Ivan Štampach

České reakce na Junckerovu návštěvu oslav dvoustého narození Marxe v Trevíru jsou smutnou ukázkou slabosti a předsudečnosti v myšlení dominantní části českého liberálního prostředí.

Nástup otevřeně oligarchické moci společně s autoritativním, konzervativním a patriarchálním nacionalismem vyvolal jako odezvu přinejmenším taktické spojenectví, možná dokonce tematické prolnutí liberální inteligence s demokratickou levicí. Našim liberálním přátelům se však v našem českém intelektuálním zápecí daří vždy znovu nám připomínat, že náš strategický cíl je jiný, doufejme, že ne protikladný.

Unikátní výběr informací ze světa, které v češtině nenajdete nikde jinde. Podpořte Deník Referendum!
×

Novou příležitost k tomu poskytlo dvousté výročí narození Karla Marxe. Někteří čeští novináři sepsuli za oslavu Marxe významného politika EU.

V předvečer výročního dne, 4. dubna 2018 se křesťansko-sociální původem lucemburský politik, dnes předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker zúčastnil připomínky výročí v Marxově rodném Trevíru. Přitom se vyhnul kontroverznímu odhalení Marxovy bronzové sochy. Vadou celého projektu, jíž nemůžeme přehlédnout, je to, že pomník financovala Čína, mocnost současného hrubého, vulgárního, arogantního, imperiálního kapitalismu. Juncker se zachoval jako člověk, který to ví.

Vadou celého projektu, jíž nemůžeme přehlédnout, je to, že pomník financovala Čína, mocnost současného hrubého, vulgárního, arogantního, imperiálního kapitalismu. Juncker se zachoval jako člověk, který to ví. Foto DW

Že zrovna politik směru obvykle řazeného ke konzervativně-liberálnímu pravému středu pokládal za potřebné uctít postavu zdánlivě opačného filosofického zaměření a inspirátora socialistického či komunistického hnutí, svědčí o tom, že civilizovaná Evropa se vyrovnává se svými dějinami kulturně. Oficiální účast jednoho z reprezentantů Unie dosvědčuje, že evropské je přemýšlet, zvažovat, pečlivě rozlišovat, nevidět svět černobíle, nýbrž ve všech barevných odstínech. Intelektuální barvoslepost některých českých vzdělanců a žurnalistů svědčí o tom, jak nezralá je česká demokracie.

Mnichovský arcibiskup, kardinál Reinhard Marx (*1953) pracuje kreativně se svým příjmením, a odvážil se napsat knihu věnovanou obhajobě člověka (podtitul Plaidoyer pro člověka) proti anonymní ekonomické moci. Troufl si pojmenovat ji Kapitál.

Dnes lze být křesťanem, ale také stoupencem judaismu, možná i muslimem, určitě angažovaným buddhistou (např. jako současný dalajlama), hermetikem nebo sekulárním humanistou, a přijímat podněty od Karla Marxe. Sdílet jeho sociální humanismus, jeho sen o emancipaci člověka, a společenském uskutečnění lidství.

Je možno s Marxem sdílet kritiku kapitálu a snad i jeho pečlivou analýzu. Kritiku moci, která je anonymní, odlidštěná a odlidšťující. Lze s Marxem doufat v plný rozvoj jednotlivce a lze zůstat v distanci vůči jeho mystice mas, jejich mohutného nástupu, který hrozí pohltit lidskou osobu jako jednotlivce.

Překvapivě zrovna papežské dokumenty nabízející křesťanskou sociální etiku se výslovně distancují od kapitalismu a připouštějí jako řešení sporu práce a kapitálu též zespolečenštění výrobních prostředků. Hájí však člověka i jako jednotlivce.

Iniciativa Prázdné trůny publikovala na sociální síti vtipnou tabulku srovnávající postoje Marxe a Ježíše. Pro oba platí, že chudí jsou pro ně na prvním místě, oba byli okolím vnímáni a perzekvováni pro svou kritiku bohatých a pro svůj utopický optimistický projekt. K tomu je třeba dodat, že u evangelisty Matouše mluví Ježíš sice o nebeském království, ale když to čteme, vidíme, že to jsou pravidla zjevně pro pozemský život.

Jde tedy u Ježíše o božsky garantovaný a u Marxe o sekulární, humanistický projekt transformace společnosti. Tu Marxovu inspiraci můžeme vyložit jako reakci na ohavné zneužívání slova Bůh a představy Boha.

Marx se při různých příležitostech distancoval od dobového idealismu, tedy od svých předchůdců a nepřímých učitelů, zejména G. W. F. Hegela. Ale stejně tak se staví proti mechanistickému, buržoaznímu materialismu, který mimochodem (i když ne takto pojmenován) je dnes u nás bezmála oficiální ideologií, nejen v akademické sféře, ale i jako inspirační zdroj politiky.

V Marxových intencích lze jako filosofické východisko zachovat komplexní realismus, který nenechává bez povšimnutí dialektickou jednotu duchovního a materiálního obsahu skutečnosti. Můžeme brát Marxe vážně a pojímat člověka jako bytost též duchovní.

Koneckonců to, že člověk je homo faber, člověk pracující, znamená, že může být svobodný a tvůrčí, pokud zvítězí v tomto zápasu. A to, že člověka bereme jako bytost tělesnou, ale zároveň duchovní, neznamená nic jiného.

Jak se vyslovil i Marxem inspirovaný Jean-Paul Sartre, exploduje-li v lidské duši svoboda, žádná božstva vůči němu nic nezmůžou. Tyranská božstva jako despotická politická moc nebo ekonomická moc umrtvené práce přivlastněné těmi, kdo se na ní nepodíleli (nebo se podíleli jen částečně), nad živou prací, a hlavně jejím živým aktérem prohrají své intriky proti člověku vnitřně svobodnému a zároveň solidárnímu.

V tabulce Prázdných trůnů nechybí dvě položky, v nichž se bohužel Marx a Ježíš rovněž shodují. Jejich následovníci to hodně pokazili a v souvislosti s tím nastala aliance jejich učení (řekl bych spíš: jim připsaného učení) s impériem.

Plane-li dnes někdo proti Marxovi a jeho dědictví s odkazem na zástupy obětí ideologií a systémů, které se ho dovolávají, musí stejně odmítnout Ježíše, protože by podle této logiky odpovídal za náboženské války vedené (někdy na obou stranách fronty) pod znamením kříže a za masy obětí inkvizičního řádění.

Evropskou unii dlouhodobě politicky vedenou především křesťanskými demokraty a křesťansko-sociálními politiky označují čeští chytráci jako neomarxistickou. Touto nálepkou zdobí opatření Unie závazná pro členské země, které chrání zaměstnance a zákazníky, které se zastávají slabých a různých menšin. Je-li taková politika inspirována Ježíšem nebo Marxem, je vlastně těžko rozhodnout. Snad zde Marx svým způsobem navázal na Ježíše a v takovém pojetí politiky je jeho přednost.

Tak řečení západní či kulturní marxisté se rezervovaně staví k redukcionistickým a naturalistickým prvkům pozdního Marxe. Mají rádi soubor jeho raných textů vydávaných jako Ekonomicko-filosofické rukopisy z roku 1844. Jeho pozdní postoje připisují vlivu Friedricha Engelse.

Vyrovnávají zanedbání tématu člověka. Přijímají podněty mimo jiné od existencialisty Martina Heideggera (i když jsou kritičtí k jeho zapletení se s nacismem), fenomenologa Edmunda Husserla a dánského křesťanského autora Sørena Kieregaarda. Takže snad raději s nimi neomarxista než s českým pseudointelektuálním smrádečkem fiktivní bojovník za svobodu.

    Diskuse
    JP
    May 7, 2018 v 15.0
    "Mystika mas" u Marxe
    Především je nutno konstatovat: tato "mystika mas" je v zásadě až produktem pozdějších fází komunistického hnutí.

    U samotného Marxe můžeme sice dozajista objevit určité elementy přecenění kolektivního momentu lidské existence; ale že by se Marx sám oddával nějaké "mystice mas", tak takovéto projevy bychom u něho opravdu jenom stěží hledali.

    Pro Marxe byla historická úloha dělnické třídy (tedy oněch "mas") dána naprosto objektivně, postavením dělníků-bezprostředních a primárních výrobců hodnot v celém systému (kapitalistické) produkce a přivlastňování.

    Ta skutečná "mystika mas" se projevila až v těch dobách, kdy už autentická marxistická analýza byla plně zatlačena do pozadí ve prospěch zdogmatizované ideologie.

    Vůbec, pro Marxe ten vztah jednotlivce a celku vůbec nebyl problém; pro něj byl (za podmínek beztřídní, tedy komunistické) společnosti svobodný jedinec bez dalšího identický se svobodnou společností.

    Pro něj je komunistická společnost výslovně a s o c i a c í, tedy (svobodným) sdružením svobodných výrobců.

    Na druhé straně je ovšem fakt: právě to že Marx ten vztah mezi jedincem a celkem nevidí jako problematický - právě to je zcela fatálním problémovým bodem celé jeho konstrukce (komunistické) společnosti.

    Marx byl natolik železně fixován na ten svůj materialistický model člověka jako homo faber, ve spojení s jeho centrální tézí o tom, že práce má principiálně kooperativní, a tedy společenský charakter, že si vůbec nedokázal uvědomit a připustit, že by zde mohl vznikat nějaký principiální konflikt.

    Tedy takový konflikt, který by mohl přetrvávat ještě i za podmínek komunistické společnosti.

    Marx - tento absolutní teoretik práce! - sám nikdy v životě fyzicky nepracoval; a proto neměl sebemenší osobní zkušenost s tím, že práce je vždycky v prvé řadě výkon ryze individuální - a že jakákoli kooperace či společenskost se z optiky individua vždy jeví faktorem až sekundárním.

    Tohle a právě tohle byla ta fatální Marxova chyba v jeho konstrukci komunistické společnosti a komunistického člověka; a odtud také pramení chybnost jeho předpovědí ohledně budoucího vývoje.

    Ale bez ohledu na tento nedostatek v jeho myšlenkovém modelu: Marx stále zůstává jedinečným myslitelem co se týče analýzy procesů v kapitalismu, a jejich dehumanizačního vlivu na člověka.

    Marx sice i v tomto ohledu nepřišel s ničím zcela novým; znovu připomínám, že tohoto negativního působení ze řetězu utržené produkce zaměřené jenom na zisk si byli vědomi už Platón a Aristoteles. Marx tedy vlastně jenom prohloubil jejich myšlenky - ale za podmínek novodobého, "totálního" kapitalismu, kdy se to, co se v převážně agrární antice ještě mohlo jevit jakýmsi externím nebezpečím, nyní stalo absolutním vládcem ovládajícím celou společnost zevnitř, a přizpůsobující - a deformující - celý svět člověka k obrazu svému.
    May 7, 2018 v 15.22
    Já myslím, že mystice mas se svého času oddávali i nemarxisté. Aspoň se domnívám, že Voskovec a Werich marxisty nebyli:

    Proti větru (1935)

    Za větrem plesnivět,
    nechcem a nebudem!
    Musíme dopředu
    o kousek dál!
    Po proudu, po větru
    nechcem a nepůjdem!
    To by nás do smetí vítr zavál!
    Po větru netečně veteš se kutálí,
    po proudu i bahno někdy se hne.
    V závětří na sýpce jen krysa zahálí,
    nám vítr náladu vždycky zvedne.
    Když nás půjdou miliony, všichni proti větru,
    každý ujde ten svůj metr, dáme metr k metru.
    Kde je síla zpátečníků, kde je síla větru,
    proti proudu postoupíme o sta kilometrů.
    JP
    May 7, 2018 v 15.38
    "Kulturní" a "nekulturní" Marx
    Budiž z daného popudu něco řečeno ještě k tomu v současné době tak módnímu "kulturnímu marxismu".

    Naprosto krátce: takto vyřčeno je to absolutní nonsens. A kdyby se sám Marx dozvěděl něco o tom že se ho někdo snaží uchovat tímto způsobem, pak by takovéto své "zachránce" hnal potěhem.

    Ano, jistě: v určitém smyslu je ten pozdní, "ekonomický" Marx redukcionistický ve vztahu k tomu Marxovi "mladému", filozofickému.

    Ale to je dáno prostě tím, že ten pozdní Marx svou pozornost fokusoval na zcela určité mechanismy (kapitalistické) produkce; ale v žádném případě to neznamená, že by ten pozdní Marx byl nějak "méně humanistický", než ten Marx raný.

    Pokud mi bude otištěn můj text s podtitulem "Pět stupňů poznání skutečnosti", mohu tam konkrétněji ukázat, jak je Marxův model člověka a společnosti vysloveně zaklíněn mezi dvěma různými úrovněmi obecnosti; přičemž ten "mladý" Marx se pohybuje na úrovni obecnější, zatímco ten "starý" na úrovni méně obecné, ale zato speciálnější, konkrétnější.

    V určitém smyslu ten vztah mezi Marxovou filozofií a jeho ekonomismem je v zásadě ten samý, jako vztah mezi Einsteinovou obecnou a speciální teorií relativity; s tím rozdílem, že Einstein napřed vytvořil teorii speciální, a teprve potom tu obecnou, zatímco u Marxe byl ten proces opačný.

    Jednou větou je možno říci: mezi mladým a starým Marxem je dozajista r o z d í l; ale v žádném případě ne p r o t i k l a d.

    Bez toho raného, filozoficko-humanistického Marxe není možno vůbec pochopit, proč by si vlastně vůbec dal tu práci napsat "Kapitál"; ale stejně tak právě až "Kapitál" je konkrétním systémově-dějinným návodem na to, jak ty obecné humánní principy nechat stát se realitou.

    Kdo nepochopí Marxe v této jeho "dvojjedinosti", ten ho nepochopí vůbec.

    ------------------------------------

    P.S. Ještě poznámka k těm tvrzením ze strany některých "kulturních marxistů", že prý pozdní Marx byl redukcionistou a naturalistou pod vlivem Engelse.

    Ovšem: ve vztahu těchto dvou mužů to byl právě Marx, který byl naprosto jednoznačně dominantní osobností; ta představa, že zrovna on by se nechal svým "doktorem Watsonem" nějak zásadně zviklat ve svých vlastních základních přesvědčeních, je naprosto směšná.

    No ano, paní Hájková, V + W byli při psaní tohoto písňového textu dozajista ovlivňováni dělnicko-komunistickým hnutím; a je v tom jistě i určitá "mystika mas".

    Co by sám Marx řekl na něco takového? - Asi by neměl zásadních námitek, on samozřejmě věděl že i dělnické hnutí potřebuje svůj emocionální náboj. Ale jak řečeno: on sám žádnou takovouto mystiku nepěstoval; i když třeba v takovém "Komunistickém manifestu" je také celá řada nemálo básnických obratů ohledně role dělnické třídy, přece jenom za tím nakonec stojí střízlivá a objektivní analýza společenských a dějinných procesů.
    MP
    May 8, 2018 v 8.23
    Mystika mas
    Marx v 18. Brumaire píše o mase zemědělských rolníků, kteří jsou spolu stejně jako jsou spolu brambory v pytli a potřebují diktátora, který je sjednotí shora. Zatímco proletariát se jako třída pro sebe dokáže sámorganizovat a vytvářet asociace. Mýtus třídy, který nepřipouští a kritizuje mystiku mas.
    Později Marxovo nadšení ze sebeorganizace komunardů (nešťastně označené jako diktatura proletariátu, z čehož o půl století později v zemi, která byla prakticky proletariátu prostá uděli "diktaturu proletářské strany").

    Ono je někdy potřeba dokonce i jít spolu proti proudu, v nejhorším i v zástupu a pochodovat. Obávám se, že nás jedno takové období, kdy to bez masových demostrací nepůjde (přesněji půjde do ...čapího hnízda), čeká. Ono záleží na tom, proč a kam se jde. Ale vždycky budou také ti, kterým jde o to, aby šli ve stádu za vedoucím volem -- jestli tomu chcete říkat mystika mas...
    May 8, 2018 v 10.46
    Engels prý také napsal:
    „Dějiny se dělají tak, že konečný výsledek vyplývá vždy z konfliktů mnoha jednotlivých vůlí, z nichž se zase každá stává takovou, jakou je, působením spousty životních podmínek: jsou to tedy nesčetné vzájemně se křížící síly, nekonečná skupina paralelogramů sil, z nichž vyplývá výslednice – dějinná událost, jež sama může být opět považována za výsledek jedné síly, působící jakožto celek, nevědomě a bezděčně. Neboť co chce jeden, maří druhý, a vychází z toho něco, co nikdo nechtěl. Tak dosavadní dějiny probíhají po způsobu přírodního procesu a jsou podrobeny v podstatě týmž pohybovým zákonům. Ale z toho, že vůle jednotlivců – z nichž každý chce to, k čemu jej pudí fyzická konstituce a vnější, v poslední instanci ekonomické okolnosti (buď jeho vlastní, osobní nebo obecně společenské) – nedosahují toho, co chtějí, nýbrž splývají v celkový průměr, v jednu společenskou výslednici, z toho se přece nesmí usuzovat, že tyto vůle = 0. Naopak každá vůle přispívá k výslednici a potud je v ní zahrnuta.“
    May 8, 2018 v 11.19
    S tou "výslednicí všech vůlí" je to docela zajímavé. Zvlášť, když si někteří lidé dokážou tu výslednici představit, jako když si šachoví mistři dokáží představit mnoho tahů dopředu.
    JP
    May 8, 2018 v 11.29
    Jednotlivec a dějinná událost
    Ano, paní Hájková, Engels to tady vystihuje naprosto přesně.

    Tento model je - dalo by se říci - to lepší z marxismu. Je to doklad toho, že zakladatelé marxismu v žádném případě věc neviděli tak, že člověk by byl jenom nějakým slepým objektem dějin, dějinných trendů a procesů, bez své vlastní vůle.

    Velká přednost tohoto Engelsova popisu vztahu vůle jednotlivce a běhu dějinných událostí je v tom, že tady - na rozdíl od obvyklé marxistické metody - je vycházeno právě z toho konání, z té vůle jednotlivce. A Engelse velice přesvědčivě ukazuje, jak se ty individuální vůle a jejich akty navzájem pospojují v jeden vnitřně provázaný komplex, z kterého pak vzchází ta objektivní dějinná dynamika.

    Přičemž ovšem - a právě to je specifikum marxismu - zase na straně druhé ty jednotlivé vůle nevycházejí z ničeho, z jakéhosi "bodu nula" - nýbrž jsou už předem formované objektivně existujícími materiálními zájmy a vazbami těch jednotlivců.

    Je ovšem nutno také vidět to, že Engels tady navazuje na Hegela, s jeho proslulou "lstí rozumu". Je to prakticky přesně ten samý model, kdy lidé - jako jednotlivci - sledují své vlastní osobní zájmy a cíle, ale přitom za tím vším působí ještě jeden další, skrytý, hlubší a obecnější faktor, který nakonec určuje, kterým směrem se celá ta masa těch jednotlivých vůlí a činů pohne.

    Jediný rozdíl je v tom, že u Hegela tím rozhodujícím aktérem byl "Duch", zatímco v marxismu je to - svým způsobem sice také duch, ale duch lidský, rozvíjející se v procesu materiální produkce. Přičemž ovšem v marxismu je právě ta materiální stránka nakonec rozhodující.
    JP
    May 8, 2018 v 11.38
    Dějiny jako hra v šachy
    To je zajímavé přirovnání, paní Hájková. Něco na tom opravdu je.

    V současné době se stalo vysloveně módou tvrdit, že lidské dějiny prý nemají naprosto žádné zákonitosti, že tedy všechno je naprosto otevřené a naprosto nic nelze předpovídat. (Jak jste tu sama zrovna nedávno zmínila toho Badioua, s jeho údajným "matematickým důkazem" fragmentality všech jevů.)

    Ale právě z toho příměru s hrou v šachy se ukazuje: tak úplně jednoduché to není, náš svět zdaleka není jenom chaotický, za prvé jsou tu určité zákonitosti dané předem, apriori (v šachu jsou to pravidla hry); a stejně tak se určité struktury (i když třeba pohyblivé) vytvářejí aposteriori, až v průběhu samotného - původně volného, neřízeného - procesu. Takže určité předpovědi do budoucna jsou možné i ve zdánlivě chaotických systémech.

    May 8, 2018 v 11.53
    Já vím, že je to problém, když se má předpovídat cizí vůle. Ona totiž není tak jednoznačná, jak víme (totiž že lidé konají v souladu se svými materiálními zájmy). Lidé mohou svou vůli všelijak měnit. Pokud by lidé měnili svou vůli naprosto libovolně, pak by nejenže nešlo nic předpovědět, ale nedalo by se s nimi ani na ničem domluvit.
    Ovšem na druhé straně, kdyby byli naprosto všichni lidé schopní se na něčem domluvit, pak tady byla úplně jiná situace. A nikdo by nic předpovídat nemusel, protože všechno by bylo jasné.
    + Další komentáře