Proč by komunisté měli číst Nietzscheho

Martin Vrba

Byl Nietzsche pouhý salonní protofašista, nebo máme v jeho díle co do činění s originálním myšlením, které stojí za to zkoumat se vší vážností? Martin Vrba polemizuje s výkladem Jiřího Dolejše, jenž se zabýval Nietzschovým Zarathuštrou.

„Ani naše pokolení není vrcholem nekonečné pyramidy vývoje. Ani my nejsme dokonalí. Ani my nejsme zralí, nikoli přezrálí, jak se tak rádi mylně ve své přezíravosti domníváte. Tedy vpřed! Neměli bychom za poznáním, vůlí a mocí stoupat výš? Nemělo by se snad nám, silným jedincům, podařit pozvednout ke světlu z prostředí, do něhož nás dotlačila závist mas!?

Slyšte mě, vy — vy všichni: Jste na bojišti! Vpravo i vlevo klesají vaši spolubojovníci; klesají slabostí, nemocí, neřestí, šílenstvím! ...nebo jak se všechna ta děla, dštící strašný osud, jmenují. Nechte je padnout! Nechte je zahynout v samotě a bídě. Buďte tvrdí, buďte strašliví, buďte nemilosrdní! Musíte jít vpřed, vpřed!

Jeho obavy z nivelizačního potenciálu někdejších emancipačních a dělnických hnutí se nakonec až v příliš mnoha ohledech ukázaly jako prorocké. Repro DR

Co na mě tak vyděšeně zíráte? Copak jste slaboši — i vy? Copak se i vy bojíte zůstat pozadu?! Jen si zůstaňte! Pojděte jako psi! Jen silný jedinec má právo na život. Silný jedinec kráčí — vpřed... a řady řídnou; - ale několik málo velikánů, mocných, božských, doputuje se zářícíma očima do nové, zaslíbené země. Možná až po mnoha tisících let. - A svými silnými, svalnatými, panovačnými pažemi vybudují novou říši na mrtvolách nemocných, slabých a mrzáků...“

Nietzscheho básnická vzpoura

Může se zdát, že citované odstavce by klidně mohly pocházet odkudsi z Nietzscheho Zarathustry, Atlasovy vzpoury Ayn Randové nebo rovnou z maniakální knihy Mein Kampf. Ve skutečnosti jsou ale úryvkem z krátké povídky Apoštol, kterou v roce 1896 sepsal ve svých jedenadvaceti letech básník Rainer Maria Rilke. Zjednodušující interpretace Nietzscheho filosofie jakožto barbarství jednoho sociopata, jak ji ve svém článku nastiňuje Jiří Dolejš, se tím poněkud komplikuje.

Ačkoliv to snad vypadá, že se Dolejš vrhnul po hlavě do bezpečných vod kritiky jednoho narcistního šílence, který za sebou nakonec nechal jenom spoušť, budu se snažit ukázat, že Nietzsche nebyl jenom nějaký fantasmagorický žvanil, ale — vzdělán v klasické filologii — mistr slova, vedeného vzepětím inspirace a vitálních instinktů. Díky tomu nebyl pouhým brilantním stylistou, znalým svého řemesla, ale promlouval jazykem, který si dodnes udržuje neobyčejnou sílu a přesvědčivost, jakkoliv pro mnohé děsivou.

Dějinně vzato nebyl Nietzsche jen krátkou historickou epizodou, na kterou bychom mohli zase rychle zapomenout. I díky Rilkovi můžeme lépe vidět, že byl naopak vyjádřením dobového vzepjatého individualismu části tehdejší inteligence, opírající se o konstatování „smrti Boha“, darwinistické pojetí života a odmítnutí tehdejšího pozitivismu, stejně jako „vědeckého socialismu“ a demokracie. Nelze se tedy divit, když Dolejš soudí, že „Nietzschova patetická negace poměrů měla metafyzický charakter a nahrazovala racionální soudy mlhavou poetickou symbolikou.“ Je v tom cítit platónské gesto, které by ve jménu rozumu všechny básníky z aténské polis nejraději vyhnalo, protože představují reakční pohyb od jasnosti logu zpět k temnotě mýtu, ve které na nás čekají leda strašidla.

Rozum není náš bezpečný přístav

V Dolejšově tezi „Fascinace Nietzschovým Zarathustrou souvisela a souvisí se soumrakem rozumu“ se tedy zračí bytostně osvícenecká představa, že je to právě rozum, co nás má vést ze tmy ke světlu, zatímco iracionální složky lidské psýché nás mohou dovést leda ze světla rozumu do tmářství atavistických démonů, kteří by už měli být navěky drženi pod zámkem. Není ale snad součástí naší zkušenosti s komunismy 20. století mimo jiné i to, že vůle po racionálně organizované a rozumem prodchnuté společnosti nemusí vést k emancipaci člověka, ale naopak k jeho ještě brutálnějšímu svázání? Představuje rozum skutečně onu instanci, které bychom měli bezezbytku svěřit otěže našich dějin?

Levice přece nepotřebuje ve svých řadách pouze scholastiky, donekonečna analyzující „sociální dynamiku“, ale právě takové mistry, kteří vnímají instinktivní a intuitivní moc slova, a nikoli pouze racionální legitimitu strohého argumentu. Je asi profesní deformací mnohých levicových intelektuálů, že tohle nechápou a snadno si pletou politiku s akademickou debatou. Politika ale není žádnou racionální hrou, ani uměním, nebo snad čistou vůlí k moci. Představuje zcela svébytné pole lidské aktivity, jež nelze převádět na žádné jiné, ať už racionální, nebo iracionální.

Nietzscheho obavy z nivelizačního potenciálu někdejších emancipačních a dělnických hnutí se nakonec až v příliš mnoha ohledech ukázaly jako prorocké, když byl glajchšaltující étos starého socialismu v mnoha případech bezezbytku naplněn, až přišlo konečné selhání. Ze snového příslibu ráje na zemi se stala noční můra pod taktovkou vědeckého ateismu, jehož následná diskreditace dnes probouzí ze záhrobí náboženský konzervatismus a etnický fundamentalismus.

Eticko-politické vakuum, které po sobě zanechal selhavší komunistický projekt, se tak v situaci krize důvěry v parlamentární kapitalismus daří naplňovat vším možným, jen ne emancipačním obsahem. V takovém kontextu není Nietzsche „prorokem naší doby“, znovu vzývajícím sílu a bezohlednost, ale především pronikavým analytikem lidského resentimentu a jeho důsledků pro všechny účastníky celospolečenského boje o uznání a sociální status.

Hrdost místo soucitu

Nietzscheho filosofii má smysl zkoumat se vší vážností, a ne ho až příliš snadno odsuzovat jako pouhého salonního protofašistu. Jeho teorie resentimentu (například ve vynikající interpretaci francouzského filosofa Gillese Deleuze) může představovat jeden z vynikajících impulzů pro levicovou teorii i praxi. Ta se až příliš často a vesměs zbytečně obrací čelem k establishmentu s poselstvím soucitu a milosrdenství vůči všem, kdož neměli tolik štěstí jako ony privilegované elity.

Chovám podezření, že toto blahosklonné fabiánství nové levice v posledku slouží leda k jejímu farizejskému morálnímu exhibicionismu, kterým dává okázale najevo svou morální nadřazenost vůči zbytku své střední sociální vrstvy, ze které zpravidla pochází.

Do takové situace může Nietzsche zasáhnout svým evangeliem hrdosti, v němž hlásá, že lidé nejsou zvědaví na žádný soucit shora, ale naopak volají po hrdosti, pocitu síly, a nárokují si své místo ve světě. Znamená to, že levicí, která se na ně dívá jako na bezmocné oběti okolností, se cítí být ponižováni, zatímco nacionalisté jim jsou schopni vlévat krev do žil s pomocí mýtu o síle sjednoceného kmene vedeného výtečným vůdcem z jejich řad.

Levicová láska ke „slabým“ a „utlačovaným“ stejně páchne naším vlastním sobectvím, vůlí po prestiži, uznání a bytostně egoistickým pocitem vlastní morální nadřazenosti, se kterým si nakonec bohatě vystačíme. Pokud jako levice myslíme emancipaci neprivilegovaných vážně, bude potřeba obrátit se čelem k nim a k establishmentu zády, a nikoli naopak.

Kdo Nietzschemu jámu kopá...

Z Dolejšova textu je také docela zřejmé, že jeho interpretace Nietzscheho postojů si vystačí jenom s četbou jeho dnes vysoce populárního díla Tak pravil Zarathustra. Ačkoliv jde bezesporu o jeden z jeho klíčových textů, nelze jej vnímat jinak než jako význačný fragment pestré mozaiky, vyobrazující výjevy také z Genealogie morálky, Ecce Homo, Radostné vědy, Nečasových úvah nebo nedokončeného díla Wille zur Macht (Vůle k moci). Bez nich je obraz značně neúplný, to ale jenom na okraj.

Že se Nietzsche stal „mluvčím mnohých zakomplexovaných“, jak tvrdí Dolejš, je do jisté míry pravda — tehdy i dnes. Své následovníky si ale myslitelé většinou nevybírají: platí to jak o Nietzschovi, tak třeba o Marxovi. Zakomplexovaných individuí byl vždycky ve všech táborech dostatek. Je ovšem ironické, že Dolejš tu svou přezíravostí vůči zamindrákovanému resentimentu zaujal právě Nietzschovu pozici: ten resentimentem upřímně pohrdal, stejně jako rasismem nebo nacionalismem, které považoval jen za různé formy téhož resentimentu.

Málo se ostatně ví, že ze stejných důvodů pohrdal i dobovým antisemitismem (z jeho korespondence dokonce vyplývá, že pro židovský národ choval obzvláště vysokou míru uznání), kterému se zpočátku nevyhnul ani už zmíněný Marx (používat termín „buržoazie“ namísto „židovstva“ jej naučili patrně až francouzští socialisté).

Samozřejmě ale platí, že zatímco levice pohrdá nacionalismem, rasismem nebo antisemitismem z rovnostářských důvodů, Nietzscheho vedly k zaujetí takového stanoviska důvody bytostně elitářské. Rovnost programově odmítal ve prospěch hierarchie výtečnosti, tedy jakéhosi sociálního darwinismu, který měl vést až k nadčlověku. Právě odtud často vede intuitivní linka až k německým nacistům a nelze nakonec popřít, že jisté aspekty Nietzschova myšlení jsou s ultrapravicovými ideologiemi přinejmenším kompatibilní. Nelze tak ale činit selektivně vůči těm momentům, které jsou naopak se současnou i minulou ultrapravicí v ostrém rozporu.

Nietzsche nebyl kolektivista v žádném smyslu toho slova, ale vypjatý individualista a „duševní aristokrat“, který neváhal urputně domýšlet své představy do důsledků, a to až za hranice příčetnosti. Hodnotou jeho individualismu bezesporu není elitářství, jako spíše to, že jej tento individualismus dokázal uchránit před mnohými dobovými démony. Jakkoliv vytvořil jiné. Kdyby Nietzsche žil v naší době, vysmíval by se levičákům stejně jako xenofobní a rasistické „lůze“. Není tedy „jedním z nás“, ale není ani „jedním z nich“. Nepatří nikomu, a tedy patří všem, což znamená, že z něj může čerpat i emancipační politika, které toho má hodně co říct.

    Diskuse (75 příspěvků)
    Eva Hájková, penzistka
    March 20, 2018 v 18.41
    Komunisté by měli číst raději Bibli.
    A mladá levice už neví co by.
    Jiří Dolejš, poslanec
    March 20, 2018 v 19.30
    číst a přemýšlet
    kldině i Korán, já jsem si četl i v Bhágavagítě - mně svatá čtení nevadí i když k nim mám pochopitelně profání vztah.
    Lidi by měli vůbec víc číst - a hlavně přemýšlet. ten Zarathuštra pro mne prostě není plamenným individualismem
    pro mne byl vskutku zejm. delirickou metafyzikou pro frustráty kterou nemám za rozumné vyplňovat eticko politické vakuum
    nikoliv nové poledne ale temno zakrývané řečmi o vitálních instinktech čisté sobecké a barbarké síly nadlidí
    to radši tu empatii k utlačovaným obyčejným podlidem
    JP
    Josef Poláček, Invalidní důchodce a student
    March 20, 2018 v 20.7
    Já jsem to téma chtěl původně sám problematizovat, ale pak mi to nějak nestálo za to.

    Ale když už tak M. Vrba - a to velmi kompetentně - učinil, rád se připojuji.

    Je totiž skutečně velmi mnoho, co je na Nietzschem naprosto hodnotné a aktuální, a to právě dnes.

    Jemu se jednalo především o to, vyrazit ven z obecné přízemnosti a maloměšťácké průměrnosti novodobé občanské společnosti. On chtěl obnovit nějaký nový vitální, ohnivý impuls; něco za co by zase stálo bojovat, a třeba i umírat.

    A ta Vrbova poznámka o fabiánství současné levice, která namísto smělých dějinných konceptů se namnoze utápí v pouze sociální dobročinnosti ve prospěch méně majetných - tak tato poznámka sedí velice přesně.

    A za nemalé zamyšlení stojí i jeho myšlenka, že touto sociální dobročinností se její příjemci vlastně ještě dodatečně ponižují - neboť jsou tak z nich činěny pouze pasivní objekty těch sociálních opatření.
    JP
    Josef Poláček, Invalidní důchodce a student
    March 20, 2018 v 20.9
    Kapitalistická demokracie
    A ostatně, ten Vrbův pojem "kapitalistická demokracie" je vynikající! Tato dvouslovná zkratka dokonale vystihuje, jaká je skutečná podstata věci. Tedy tohoto způsobu demokracie.
    Eva Hájková, penzistka
    March 21, 2018 v 5.24
    Pane Dolejši, to je dobře, že čtete takové věci. I když, jak říkáte, k nim máte profánní vztah. Kdyby vás to nezajímalo, nečetl byste. Já vím, že vy musíte všechno pochopit rozumem, jinak neuvěříte. A jednou to možná pochopíte.
    Levice si z Nietzscheho už dávno sem tam něco bere. Včera jsem se dočetla na Wikipedii citát – ne od něj, ale o něm: „Kdo interpretuje Nietzscheho z vytržených citátů, podvádí. (…) V dolech tohoto myslitele se dají najít všechny možné kovy. Nietzsche řekl všechno, a také opak všeho.“ A to je možná pravda.
    Jenomže já vidím problém v tom, že z Nietzscheho si lidé budou chtít brát právě to nejhorší. A tak bych ho moc nepropagovala. Podle mého soudu je totiž nadčlověk něco jako Antikrist.
    Eva Hájková, penzistka
    March 21, 2018 v 5.26
    Pane Poláčku,
    na kapitalistické demokracii není nic objevného. Demokracie je přece vždycky omezena rámcem výrobních vztahů. Ta řecká byla zase otrokářská.
    Jiří Kubička, psycholog
    March 21, 2018 v 7.4
    Nietzsche nebyl systematik a byl čten velmi různě.

    Není jen Nietzsche romantický prorok, ale také Nietzsche předchůdce Wittgensteina, který klasickou filosofii usvědčil z chybného výkladu jazyka, Nietzsche analytik - předchůdce Foucaulta a Derridy.

    Například Nietzscheho relativizace Descartesova Cogito ergo sum , které je podle něj vázáno na to, že mluvíme jazykem se strukturou subjekt predikát. Byl možná první, kdo tímto způsobem uvažoval.

    Velký obdivovatel Nietzscheho Thomas Mann považoval Zarathustru za umělecký nezdar, Šalda mluvil o velepísni. V každém případě jen ze Zarathustry nelze pochopit, proč byl jeho vliv tak zásadní v druhé polovině dvacátého století

    AM
    Aleš Morbicer, invalidní důchodce a audiofil
    March 21, 2018 v 10.18
    "V Dolejšově tezi „Fascinace Nietzschovým Zarathustrou souvisela a souvisí se soumrakem rozumu“ se tedy zračí bytostně osvícenecká představa, že je to právě rozum, co nás má vést ze tmy ke světlu, zatímco iracionální složky lidské psýché nás mohou dovést leda ze světla rozumu do tmářství atavistických démonů, kteří by už měli být navěky drženi pod zámkem. Není ale snad součástí naší zkušenosti s komunismy 20. století mimo jiné i to, že vůle po racionálně organizované a rozumem prodchnuté společnosti nemusí vést k emancipaci člověka, ale naopak k jeho ještě brutálnějšímu svázání? Představuje rozum skutečně onu instanci, které bychom měli bezezbytku svěřit otěže našich dějin?",

    říká autor článku Martin Vrba.

    Skutečně chce tvrdit, že racionálně organizovaná a rozumem prodchnutá společnost vede ve svém důsledku nikoliv k emancipaci člověka, ale k jeho ještě většímu zotročení?
    A že to dokázal a ukázal komunismus?

    Skutečně je to rozum, kdo to všechno kazí?
    (A je třeba ho zavrhnout a oddat se kazatelům meče a ohně?)

    Není to spíš odcizení, jeden z nejpodvratnějších a nejmocnějších živlů kapitalismu, které stojí za mnohým zlým?
    Odcizení dokáže být brutální.
    Třeba v Asii je z opravdu blbých, nerozumných důvodů obrovská poptávka po žraločích ploutvích. Kulturní antropolog by ty důvody dokázal předvést a vysvětlit jejich zakořeněnost. Nicméně je opravdu tragické, že lidé nedokáží rozumně přehodnotit některé své postoje................... ale k věci: Po všech světových oceánech se potulují lodě specializované na lov žraloků. Probíhá to tak, že chyceným žralokům jsou zaživa odžezané ploutve a jejich živé těla bez ploutví jsou hozená zpět do vody, aby přilákala další žraloky...
    Ptáte se - jsou tohle vůbec ještě lidské bytosti, které tohle dělají jiným živým tvorům této planety???

    Tak mocné dokáže být odcizení člověka.

    Strana se holt odcizila své základně. Z "předvoje" zbyla byrokraticko-nomenklaturní žába na prameni.
    -------------------------------------

    A mimochodem ta představa o rozumu jako vůdčí síle společnosti, není jen osvícenecká. Je mnohem starší a mnohem hlubší.
    Je to totiž Sokratova představa o fungování demokratické společnosti.
    Sám Sokrates nic nenapsal, mnohem více oceňoval slovo živé, mluvené, nad slovem psaným.
    Nicméně z toho, co víme z děl jeho kolegů, Sokrates viděl politiku jako morální souboj. Dobro a zlo a jejich svár, to je základní prvek politiky. Bez něj by se stala buď vyprázdněnou, technokraticky nesnesitelnou, nebo by se jí zmocnila oligarchie nebo tyranie.

    ((( Uvědomme si, že Athény doby Periklovy (obdivuhodný politik, i když nedopadl dobře), kdy Sokrates žil, byly vysoce demokratické pro své ctěné svobodné občany a občanky. Mnoho významných státních funkcí se tehdy např. losovalo a jejich řádné a spravedlivé vykonávání bylo pro vylosovaného otázkou cti. )))

    Zároveň ale Sokrates důrazně říká, že rozpoznat společenské dobro a zlo jde rozumem. JDE ROZUMEM. Neboli vláda jde realizovat rozumně, dobrou společnost lze postavit na rozumu.

    Jako metodu, jak se přiblížit pravdě, jak rozpoznat, co je rozumné a dobré, používal známou metodu otázek a odpovědí. Člověk se nepotřebuje ptát Bohů, co má dělat. Při svobodné výměně názorů, při poctivém kladení otázek, dokáže nakonec sám rozumně nahlédnout, co je správné a co je třeba.
    ----------------------------------
    Eva Hájková, penzistka
    March 21, 2018 v 14.10
    Také si myslím, pane Morbicere, že nejlepší je společnost, která je rozumná a lidé v ní se navzájem chápou. Jeden můj známý řekl, že nechápe, proč se všichni lidé nemohou nějak rozumně domluvit, proč musí mezi sebou neustále soupeřit, kdo s koho, ba dokonce válčit.
    Máte pravdu, že ten Vrbův výrok zní jako: "Cesta do pekel je dlážděna samými dobrými úmysly. A proto se na dobré úmysly raději vykašleme. Aspoň bude nějaká změna".
    Jiří Dolejš, poslanec
    March 21, 2018 v 15.10
    jít na věci hlavou a zkušeností
    já se nestydím za to, že jsem bytostně v kursu osvícenectví, racionální moderny a doufám že po vyčerpání impulsu z časů osvícenců a postmoderním intermezzu přijde neomoderna, nová říše rozumu.
    Ta očekávaná nová říše rozumu ale nejen u mne není říší nadčlověka a ten Zarathuštra proto není deformován vytržením cítátů ale logikou celku. A tam lovit levice může jen omezeně - především pro opovrhování těmi "parvenue" dole.
    Hodnotit jeho poetiku raději nechci - není to jazyk věfy ale umění a tam vládne subjekt, jestli materialistům přijde jeho dikce poněkud halucinační a jurodivá ponechme to vkusu každého.
    + Další komentáře