„Ani naše pokolení není vrcholem nekonečné pyramidy vývoje. Ani my nejsme dokonalí. Ani my nejsme zralí, nikoli přezrálí, jak se tak rádi mylně ve své přezíravosti domníváte. Tedy vpřed! Neměli bychom za poznáním, vůlí a mocí stoupat výš? Nemělo by se snad nám, silným jedincům, podařit pozvednout ke světlu z prostředí, do něhož nás dotlačila závist mas!?

Slyšte mě, vy — vy všichni: Jste na bojišti! Vpravo i vlevo klesají vaši spolubojovníci; klesají slabostí, nemocí, neřestí, šílenstvím! ...nebo jak se všechna ta děla, dštící strašný osud, jmenují. Nechte je padnout! Nechte je zahynout v samotě a bídě. Buďte tvrdí, buďte strašliví, buďte nemilosrdní! Musíte jít vpřed, vpřed!

↗

Jeho obavy z nivelizačního potenciálu někdejších emancipačních a dělnických hnutí se nakonec až v příliš mnoha ohledech ukázaly jako prorocké. Repro DR

Co na mě tak vyděšeně zíráte? Copak jste slaboši — i vy? Copak se i vy bojíte zůstat pozadu?! Jen si zůstaňte! Pojděte jako psi! Jen silný jedinec má právo na život. Silný jedinec kráčí — vpřed... a řady řídnou; - ale několik málo velikánů, mocných, božských, doputuje se zářícíma očima do nové, zaslíbené země. Možná až po mnoha tisících let. - A svými silnými, svalnatými, panovačnými pažemi vybudují novou říši na mrtvolách nemocných, slabých a mrzáků...“

Nietzscheho básnická vzpoura

Může se zdát, že citované odstavce by klidně mohly pocházet odkudsi z Nietzscheho Zarathustry, Atlasovy vzpoury Ayn Randové nebo rovnou z maniakální knihy Mein Kampf. Ve skutečnosti jsou ale úryvkem z krátké povídky Apoštol, kterou v roce 1896 sepsal ve svých jedenadvaceti letech básník Rainer Maria Rilke. Zjednodušující interpretace Nietzscheho filosofie jakožto barbarství jednoho sociopata, jak ji ve svém článku nastiňuje Jiří Dolejš, se tím poněkud komplikuje.

Ačkoliv to snad vypadá, že se Dolejš vrhnul po hlavě do bezpečných vod kritiky jednoho narcistního šílence, který za sebou nakonec nechal jenom spoušť, budu se snažit ukázat, že Nietzsche nebyl jenom nějaký fantasmagorický žvanil, ale — vzdělán v klasické filologii — mistr slova, vedeného vzepětím inspirace a vitálních instinktů. Díky tomu nebyl pouhým brilantním stylistou, znalým svého řemesla, ale promlouval jazykem, který si dodnes udržuje neobyčejnou sílu a přesvědčivost, jakkoliv pro mnohé děsivou.

Dějinně vzato nebyl Nietzsche jen krátkou historickou epizodou, na kterou bychom mohli zase rychle zapomenout. I díky Rilkovi můžeme lépe vidět, že byl naopak vyjádřením dobového vzepjatého individualismu části tehdejší inteligence, opírající se o konstatování „smrti Boha“, darwinistické pojetí života a odmítnutí tehdejšího pozitivismu, stejně jako „vědeckého socialismu“ a demokracie. Nelze se tedy divit, když Dolejš soudí, že „Nietzschova patetická negace poměrů měla metafyzický charakter a nahrazovala racionální soudy mlhavou poetickou symbolikou.“ Je v tom cítit platónské gesto, které by ve jménu rozumu všechny básníky z aténské polis nejraději vyhnalo, protože představují reakční pohyb od jasnosti logu zpět k temnotě mýtu, ve které na nás čekají leda strašidla.

Rozum není náš bezpečný přístav

V Dolejšově tezi „Fascinace Nietzschovým Zarathustrou souvisela a souvisí se soumrakem rozumu“ se tedy zračí bytostně osvícenecká představa, že je to právě rozum, co nás má vést ze tmy ke světlu, zatímco iracionální složky lidské psýché nás mohou dovést leda ze světla rozumu do tmářství atavistických démonů, kteří by už měli být navěky drženi pod zámkem. Není ale snad součástí naší zkušenosti s komunismy 20. století mimo jiné i to, že vůle po racionálně organizované a rozumem prodchnuté společnosti nemusí vést k emancipaci člověka, ale naopak k jeho ještě brutálnějšímu svázání? Představuje rozum skutečně onu instanci, které bychom měli bezezbytku svěřit otěže našich dějin?

Levice přece nepotřebuje ve svých řadách pouze scholastiky, donekonečna analyzující „sociální dynamiku“, ale právě takové mistry, kteří vnímají instinktivní a intuitivní moc slova, a nikoli pouze racionální legitimitu strohého argumentu. Je asi profesní deformací mnohých levicových intelektuálů, že tohle nechápou a snadno si pletou politiku s akademickou debatou. Politika ale není žádnou racionální hrou, ani uměním, nebo snad čistou vůlí k moci. Představuje zcela svébytné pole lidské aktivity, jež nelze převádět na žádné jiné, ať už racionální, nebo iracionální.

Nietzscheho obavy z nivelizačního potenciálu někdejších emancipačních a dělnických hnutí se nakonec až v příliš mnoha ohledech ukázaly jako prorocké, když byl glajchšaltující étos starého socialismu v mnoha případech bezezbytku naplněn, až přišlo konečné selhání. Ze snového příslibu ráje na zemi se stala noční můra pod taktovkou vědeckého ateismu, jehož následná diskreditace dnes probouzí ze záhrobí náboženský konzervatismus a etnický fundamentalismus.

Eticko-politické vakuum, které po sobě zanechal selhavší komunistický projekt, se tak v situaci krize důvěry v parlamentární kapitalismus daří naplňovat vším možným, jen ne emancipačním obsahem. V takovém kontextu není Nietzsche „prorokem naší doby“, znovu vzývajícím sílu a bezohlednost, ale především pronikavým analytikem lidského resentimentu a jeho důsledků pro všechny účastníky celospolečenského boje o uznání a sociální status.

Hrdost místo soucitu

Nietzscheho filosofii má smysl zkoumat se vší vážností, a ne ho až příliš snadno odsuzovat jako pouhého salonního protofašistu. Jeho teorie resentimentu (například ve vynikající interpretaci francouzského filosofa Gillese Deleuze) může představovat jeden z vynikajících impulzů pro levicovou teorii i praxi. Ta se až příliš často a vesměs zbytečně obrací čelem k establishmentu s poselstvím soucitu a milosrdenství vůči všem, kdož neměli tolik štěstí jako ony privilegované elity.

Chovám podezření, že toto blahosklonné fabiánství nové levice v posledku slouží leda k jejímu farizejskému morálnímu exhibicionismu, kterým dává okázale najevo svou morální nadřazenost vůči zbytku své střední sociální vrstvy, ze které zpravidla pochází.

Do takové situace může Nietzsche zasáhnout svým evangeliem hrdosti, v němž hlásá, že lidé nejsou zvědaví na žádný soucit shora, ale naopak volají po hrdosti, pocitu síly, a nárokují si své místo ve světě. Znamená to, že levicí, která se na ně dívá jako na bezmocné oběti okolností, se cítí být ponižováni, zatímco nacionalisté jim jsou schopni vlévat krev do žil s pomocí mýtu o síle sjednoceného kmene vedeného výtečným vůdcem z jejich řad.

Levicová láska ke „slabým“ a „utlačovaným“ stejně páchne naším vlastním sobectvím, vůlí po prestiži, uznání a bytostně egoistickým pocitem vlastní morální nadřazenosti, se kterým si nakonec bohatě vystačíme. Pokud jako levice myslíme emancipaci neprivilegovaných vážně, bude potřeba obrátit se čelem k nim a k establishmentu zády, a nikoli naopak.

Kdo Nietzschemu jámu kopá...

Z Dolejšova textu je také docela zřejmé, že jeho interpretace Nietzscheho postojů si vystačí jenom s četbou jeho dnes vysoce populárního díla Tak pravil Zarathustra. Ačkoliv jde bezesporu o jeden z jeho klíčových textů, nelze jej vnímat jinak než jako význačný fragment pestré mozaiky, vyobrazující výjevy také z Genealogie morálky, Ecce Homo, Radostné vědy, Nečasových úvah nebo nedokončeného díla Wille zur Macht (Vůle k moci). Bez nich je obraz značně neúplný, to ale jenom na okraj.

Že se Nietzsche stal „mluvčím mnohých zakomplexovaných“, jak tvrdí Dolejš, je do jisté míry pravda — tehdy i dnes. Své následovníky si ale myslitelé většinou nevybírají: platí to jak o Nietzschovi, tak třeba o Marxovi. Zakomplexovaných individuí byl vždycky ve všech táborech dostatek. Je ovšem ironické, že Dolejš tu svou přezíravostí vůči zamindrákovanému resentimentu zaujal právě Nietzschovu pozici: ten resentimentem upřímně pohrdal, stejně jako rasismem nebo nacionalismem, které považoval jen za různé formy téhož resentimentu.

Málo se ostatně ví, že ze stejných důvodů pohrdal i dobovým antisemitismem (z jeho korespondence dokonce vyplývá, že pro židovský národ choval obzvláště vysokou míru uznání), kterému se zpočátku nevyhnul ani už zmíněný Marx (používat termín „buržoazie“ namísto „židovstva“ jej naučili patrně až francouzští socialisté).

Samozřejmě ale platí, že zatímco levice pohrdá nacionalismem, rasismem nebo antisemitismem z rovnostářských důvodů, Nietzscheho vedly k zaujetí takového stanoviska důvody bytostně elitářské. Rovnost programově odmítal ve prospěch hierarchie výtečnosti, tedy jakéhosi sociálního darwinismu, který měl vést až k nadčlověku. Právě odtud často vede intuitivní linka až k německým nacistům a nelze nakonec popřít, že jisté aspekty Nietzschova myšlení jsou s ultrapravicovými ideologiemi přinejmenším kompatibilní. Nelze tak ale činit selektivně vůči těm momentům, které jsou naopak se současnou i minulou ultrapravicí v ostrém rozporu.

Nietzsche nebyl kolektivista v žádném smyslu toho slova, ale vypjatý individualista a „duševní aristokrat“, který neváhal urputně domýšlet své představy do důsledků, a to až za hranice příčetnosti. Hodnotou jeho individualismu bezesporu není elitářství, jako spíše to, že jej tento individualismus dokázal uchránit před mnohými dobovými démony. Jakkoliv vytvořil jiné. Kdyby Nietzsche žil v naší době, vysmíval by se levičákům stejně jako xenofobní a rasistické „lůze“. Není tedy „jedním z nás“, ale není ani „jedním z nich“. Nepatří nikomu, a tedy patří všem, což znamená, že z něj může čerpat i emancipační politika, které toho má hodně co říct.